Srpen s Bejbinkou (František Nepil)

A teď jdu ven obhlédnout, nad čím ta ženská spráskla ruce. Aha, z přepadové trubky hučí voda. Boha jeho, co se vlastně stalo? Ále, jen tlak páry pumpuje vodu z chladiče. No maucta!

Rozhlížím se, jak obrátit. Jenže na první pohled vidím, že to neudělám. Jezdí tu vůz za vozem, zastavil bych provoz. Vozovka úzká, a za mnou sešup; spustit se pár metrů dolů, už bych to neubrzdil, zastavil bych o protější stráň a jsme děsně vysoko nad údolím, ne, neobrátím to, jsem tak podělanej strachem, že raději pojedu dál.

Bojím se odejít od vozu. Nevím, co bych dělal, kdyby se uvolnily brzdy i šutr pod zadním kolem. Mám ale dojem, že se neuvolní, dokud stojím u dvířek, hlídám brzdy a pouštím na ně hrůzu. A tolik se mi chce přejít silnici a podívat se na bílé ledovce pod modrým nebem, ono to, namouduši, stojí za ty peníze. Tedy hlavně pro ty, co se jen vezou.

Sláva, zastavila za mnou mercedeska. Kdyby povolily brzdy, zarazí se bejbina o ni! Přebíhám vozovku s pocitem kluka, kterého přece jen pustili do biografu.

Pak si čtu veršovaný návod na správnou jízdu po téhle silnici. Má se jet pomalu, to mi nedělá potíže, nemá se vypínat motor při stání, má se měnit voda, to jde, každých pár kilometrů je Wasserdienst - dobrá, jdu se kouknout na chladič. Porko dio, úplně suchej! No ne úplně, ale voda v něm není už vidět. Měřím olej. Madonna mia, tyčinka ho ukazuje sotva na centimetr - čtyři centíky k rysce chybí!