Srpen s Bejbinkou (František Nepil)

O Ankaranu by se toho dalo napsat! - Že je odtud vidět Terst, že je to dvacet minut pěšky do Itálie, že se do Itálie jde po silnici mezi broskvoňovými sady, které nikdo nehlídá, že je tam poprvé k vidění moře a přes moře Koper, a Koper je hezký po setmění, protože po setmění je jako hromádka jiskřiček a řeřavých uhlíků. I o cikádách by se dalo mluvit, nebo co to tam do noci vrže, a o fících, které jsem poprvé v životě viděl na stromě. Ale co je nejdůležitější, v Ankaranu jsou hlavně Slovinci, a ti nás pozvali na oběd. Zadarmo, zdůrazňuji jako Pražák.

Od toho dne vím, že Slovinci jsou vesměs učitelé nebo učitelky, a u moře jsou s dětmi ze své školy. Mládež vychovávají s daleko větším úspěchem než jejich pražští kolegové, nebol během dvou dnů mi tam žádný kluk nevyšrouboval z auta ani zrcátko, ani čepičky z ventilků.

Cestu k našemu srdci vedli žaludkem za použití těchto pomůcek:

1. polévka hustá, zeleninová, a nemuseli jsme škrabat brambory;

2. bramborový salát a smažená ryba nezjištěného názvu, protože jsem dvakrát našim hostitelům nerozuměl a potřetí jsem nechtěl vypadat natvrdle, tak jsem řek aha, už vím;

3. hlávkový salát se sladkokyselým nálevem, co dělá babička v Hýskově;

4. bílé víno, checheche, lehké, chichichi a příjemně nasládlé, chachacha.

V Ankaranu u stolu s rybou a bílým vínem bylo všechno legrace. Naši hostitelé očividně litovali, že nemohli tolik let sedět s Čechoslováky, s nimiž je taková psina, sotva vymlasknou první skleničku. Všechno bylo psina: jejich školy i naše školy, jejich Šekulerac i náš Pluskal a Masopust, i to, že se u nich říká fotbalu nogomet, i to, co bychom měli vidět a kam jet. Smích, hudba, polibky, slzy, rány do nosu i žízeň jsou prokazatelně mezinárodní.

Byli jsme prvními Čechoslováky, se kterými mluvili po čtrnácti letech, a myslím, že jsme v nich zanechali docela slušný dojem. Nebryndali jsme po stole a neříkali jsme jim, že jsou revizionisti. Na oplátku ani mně, ani ženě, ani dceři nepřipisovali na vrub karikatury svých státníků, za což jsme jim byli vděčni, zvlášť když jsme poslouchali, co bylo za války a co po válce, co nebylo a jak to ve skutečnosti bylo, a taky jak to bylo, když to Jugoslávie dostala do kádrového materiálu. Byli jsme jim vděčni, protože v takové chvíli se nedá říkat , já za to nemoh.’ Za hranicemi jsi Čechoslovák a jsi odpovědný za to, co se doma dělá, a vysvětli to! Za hranicemi se nedá operovat abstraktním zájmenem „oni“ jako v otčině: „oni to dělají blbě, oni nedokážou postavit dost bytů, oni neuměj spravit silnice.“ Pro cizince žijeme v Československu „MY“. Zájmeno ONI se dá používat jen je-li řeč o bažantech a koroptvích.