Víte vlastně, jak to v Sarajevu vypadá? Představte si tedy křižovatku u Národního divadla v Praze. Ferdinand ďEste by přijížděl po nábřeží v automobilu a Gavrilo Princip by stál na rohu u divadla a vypálil dvě rány na křižovatku. Své představy však korigujte takto:
1. Místo Vltavy nechte téct říčku Miljačku, jejíž regulace je široká od zdi ke zdi asi jako Jindřišská ulice.
2. Most přes Miljačku není tedy o moc delší než nuselské mosty přes Botič. Po stranách má vyvýšené chodníky z prken a je vyklenut do kopce a z kopce. Když stojíte na jednom konci, nevidíte toho, kdo stojí na konci druhém, ačkoli byste k němu dostřelili pecku z třešně.
3. Na místě atentátu nestojí samozřejmě ani Národní divadlo, ani kavárna Slávie; místo divadla tam stál hotel Evropa a dodnes tam stojí domy hodně podobné činžákům na Smíchově nebo na Žižkově. Ostatně ulice v okolí - až na tu říčku - mají opravdu takové žižkovské vzezření.
V rohové budově je dneska muzeum, které připomíná 28. červen 1914, a v chodníku je asfaltový obdélník se stopami nohou vytlačenými přesně v místě, kde stál Gavrilo Princip. Můžete si do nich stoupnout a pohrávat si s představou,jak byste to udělali vy.
V roce 1914 mu bylo dvacet let. Atentát spáchal trošku náhodou-prvnímu z atentátníků rozestavených po trase totiž nefungovala bomba, kterou hodil na následníkův vůz. Kdyby to nevyšlo ani Principovi, Ferdinand by tomu stejně neušel: čekali ho postupně ještě čtyři příslušníci Mladé Bosny, a tak vysoké procento zmetkovitosti ve výrobě zbraní se tenkrát nedalo očekávat.
Gavrilo neházel bombu. Střílel, a se střídavým úspěchem. První ranou nám zabil Ferdinanda, druhou však netrefil generála Ponorka a zasáhl vévodkyni Hohenbergovou, manželku následníka trůnu.
Nezletilý Gavrilo nemohl dostat provaz, který by ho dnes čekal za podobný čin kdekoli, pokud by nezastřelil zrovna prezidenta Spojených států. Šel do vězení, odkud by se byl býval vrátil už po čtyřech letech, po válce, takže by ho to nestálo víc než manko v Prameni. V roce 1918 však skonal, aniž se dočkal dne, kdy jeho země získala svobodu. Ve vězení zemřel na tuberkulózu. - U nás, v Terezíně.
Na cestách není nejhezčí cestování, to, co právě vidíte, co právě prožíváte. Na cestách j sou nejhezčí chvíle, kdy se posadíte u stanu a v houstnoucím šeru, tichu, a hlavně klidu, na jaký ve všedním životě nemáte čas, si začnete povídat o tom, co jste včera nebo dnes viděli a prožili. Zpětná představa včerejších mraků rozčísnutých včerejšími skálami, představa včerejšího útesu nebo včerejšího melounu dozrává k plné kráse teprve ve vzpomínkách; protože vzpomínky obtáhnou citlivou a výraznou konturou to hezčí, to půvabnější, to podstatnější, a vyřadí všechno co rušilo, co bylo malicherné. Z návštěvy hradu zůstane tedy herdekvěž a herdekbašty, obrněný kůň, brn-hladomorna a výhled panečku do kraje. Odpadne to, že se člověk doškrábal k bráně s vyplazeným jazykem, v propocené košili, a že tam nebylo čeho se napít, a že ho při prohlídce všichni předběhli, takže se nedověděl od kastelána, kde vlastně je, co vidí, kdo to visí vlevo a kdo vpravo, a co je vůbec na tomhle hradě tak pozoruhodného. Z mořské zátoky zbude jenom slunce a teplo a modro a pták, co nad zálivem přeletěl, a odpadnou takové bezvýznamnosti, jako že stan byl plný škvorů, a že člověk zakop bosým palcem o kořen tak, že měl chuť vykašlat se, fixnámolalelujá, na všechnu dovolenou, obrátit to a jet domů do Podolí na středisko.
Chvíle pro vzpomínky přichází večer, kdy si říkáme, co se komu nejvíc líbilo, a kdy by se člověk rád dělil o své dojmy ještě s někým dalším. Kdepak jsou asi Cabalkovic, včera jsme s nimi tábořili a byla s nima legrace, on je vtipnej, viď, jak vypil dva kalíšky a potom pořád říkal: Švýcare, držet stráž ve Vatikáně, to bys chtěl!!! - ale dneska se nám ztratili, jeli s tím svým vartburkem jako blázni, bůhví kde spěj, ale tak hezké místo jako my určitě nemaj! A škoda, že tu není Jitka, ta by se cachtala v takové teplé vodě, a kampak asi letos jeli Knechtlovic, a co Drápalovic, ti už j sou asi doma, a Mirek s Elindou kdyby tu byli! - Elindě by se tu přelíbilo, ale Mirek by říkal: Tož to nic není, děcka, to u nás na Valašsku máme taká partu a ušed dohromady zme si kúpili celého barana, upekli ho a zapíjali slivovicú, tam je krásně, šak tam musíte jednou přijet, Nepilčata.
Večer se vždycky vzpomíná, večer se člověku začne i stýskat. A tak si vzpomínám, po čem se nám vůbec stýskalo, protože když je člověk u moře, tak ani neví, co mu vlastně schází. Čechům v cizině obyčejně scházívá pivo, což jest nedostatek, se kterým se nemohou vyrovnat, protože pivo prostě není. Jenže já nejsem pivař a pivo piju prachzřídka, a jenom ze studu, aby si o mně druzí nemysleli, že jsem zženštilej.
Myslím však, že tomu, kdo prochodil nebo projezdil naši domovinu, chybí především - oheň. Živý oheň šlehající z voňavé hraničky nalámaných větví, oheň dýchající teplem a světlem, pocit bezpečí zavěšený do černé noci na průzračné stuze bělavého kouře. Při táboření doma jsme vždycky seděli u ohníčku, vařili u ohníčku a rozprávěli u ohníčku. U moře ne. Na Jadranu není dřevo, tam se připravují večeře na benzínovém vařiči, a sedí se potmě. Potmě člověku není tak do řeči. Živý oheň vede lidi ke sdílnosti, máje k tomu, aby se sesedli, připomíná jim, že není dobré člověku býti samotnému, že se lidé mají mít rádi. Oheň udělal člověka kulturní bytostí ne proto, že mu upekl maso a vytavil z rudy železo, ale proto, že ho naučil mluvit, že ho naučil sdělovat své dojmy.
Druhou věcí, která nám v přímoří chyběla, byla svěží, šťavnatá, česká zeleň. Není pravda, že našimi národními barvami jsou červená, modrá a bílá. Ty se nám dostaly na vlajku jaksi z výtvarně estetických důvodů, spíš administrativní cestou. Naší skutečnou národní barvou je zelená, a ne jedna zeleň, ale desítky, a snad stovky odstínů různých zelení: hebká zeleň našich palouků, důstojná zeleň smrkových hvozdů, nazlátlá zeleň lipových alejí, modrá zeleň měděných borovic, něžná zeleň modřínů (myrbánů, říká moje maminka), veselá zeleň mladého osení i jinovatková zeleň elegantních jedlí - stříbrných manekýnek mezi českými stromy. Jiná je vosková zeleň brčálu a citrónová zeleň vrb, a jiná vojenská zeleň trnkových keřů. A těch mechů co je! - každý je zelený jinak, a kapradí, a kaštany. I Tatry jsou zelené až k vrcholkům - to dělají asi lišejníky.
U moře ne. U moře najdete dva tři odstíny zaprášené zeleně, které příroda úsporně a šetrně přidělila přímořské vegetaci. A to byste neřekli, jak umí oči po té české zeleni hladovět!
A pak se nám stýskalo po českých studánkách, pramíncích, potocích a bystřinách. Na Adrii jede člověk deset, dvacet, třicet kilometrů a nic: sucho, skály, trní, výheň. U nás doma na každé stráni něco bublá a zurčí, člověk se podívá nalevo napravo a podle olší, údolíčka či trávy tuší, kde je voda. A je to voda studená až k zajíknutí, voda, po níž trnou zuby - strčte tam palec a do nohou se vám drápou křeče. A po ní se nám stýskalo.
I po češtině se začne člověku časem stýskat. Po českém ř a těbuch, jak se vede, jak ti dupou králíci, i po orientačních nápisech křídou, z nichž se bez zdlouhavého studia dozvíte, kdo je co; a hlavně po tom pohodlí zeptat se prostě, kde se prodávají lžíce, a nemuset vysvětlovat, že lžíce je die Lóffel, the spoon, ložka íli ližica, neboť všecko se řekne nejdříve v hlavních světových jazycích, a poté slovem vlastní výroby, o němž se domníváte, že zní jugoslávsky. Ale ani ližica nepomůže, třebaže se kolem vás zatím shromáždilo tolik sympatizujících domorodců, že by to stačilo k vítězství v prezidentských volbách. Všichni překládají, všichni gestikulují, všichni pomáhají, a nakonec vám vnutí do ruky papír a tužku, namalujte to! - tak namalujete lžíci a celý dav to konečně pochopí a s jásotem vás dovede ke krámku, kde se prodávají plácačky na koberce.
Ano, každý člověk na cestách si občas steskne, jenže on to netuší, nemá čas to cítit, neví co dřív, zda se koupat, smlouvat na trhu, válet se na pláži, trhat ze dna škeble či vařit k obědu nudle se salámem na kostičky.
Ale když přejede hranice, uvědomí si to. Uvědomí si, že se mu vlastně už děsně stýskalo, připomenou mu to husy za plotem, a voříšci, a vlahé, zelené louky, a v tu ránu se těší, že napřesrok vyjede zas a že se mu bude zase tak krásně, sladce a bolavě stýskat.
