Ze střechy světa visely závoje modrých a zelených plamenů. Nad Plochou pomalu a majestátně tančily závěsy oktarínové záře, kouzelná aurora coriolis, která vznikala, když se mocný energetický výboj stabilního pole Plochy spojil, a tak se uzemnil přes zelený led hor Středu.
Ústřední pilíř Cori Celesti, sídlo zeměplošských bohů, byl šestnáct mil vysoký sloup jiskřícího zeleného ledu podobného živému ohni.
Byl to pohled, který vidělo jen několik smrtelníků. Mort bohužel nebyl jedním z nich, protože vystrašený k smrti ležel Truhlíkovi na mohutném krku a bořil obličej do jeho husté hřívy, zatímco se kůň hnal noční oblohou a za ním se jako chvost komety táhla sražená pára.
Kolem Cori Celesti se shlukla řada dalších hor. Ve srovnání s ústředním pilířem vypadaly jako termitiště, ale ve skutečnosti byla každá z nich majestátní kombinací propastí, hřebenů, vrcholů, kolmých stěn, ledovců a lavinových polí takových rozměrů, že by si každá normální hora považovala za čest, kdyby byla z příbuzenstva.
Mezi nejvyššími z nich, na konci protáhlého údolí podobného rukávu, sídlili Naslouchači.
Byla to jedna z nejstarších zeměplošských náboženských sekt, i když i mezi samotnými bohy občas docházelo ke sporům, jestli se jedná skutečně o náboženskou sektu. Jediné, co zachránilo Naslouchače před několika dobře mířenými lavinami, které by byly už dávno smetly jejich klášter z povrchu Plochy, byla skutečnost, že i bohové byli zvědaví na to, co vlastně Naslouchači slyší. Jedna z mála věcí, které dovede bohy opravdu namíchnout, je, když něco nevědí. Mortovi bude trvat několik minut, než do kláštera dorazí. Řada teček by ten čas celkem dobře vyplnila, ale teď už si čtenář jistě všiml podivného tvaru budovy chrámu, který jako bílá spirálovitě stočená ulita mořského amonita leží na vzdálenějším konci údolí, a bude se dožadovat bližšího vysvětlení.
Skutečnost je taková, že se Naslouchači pokoušejí zjistit, co Stvořitel přesně řekl, když stvořil vesmír.
Jejich teorie je velmi jednoduchá.
Tvrdí prostě, že nic z toho, co Stvořitel udělal, se nedá zničit, což znamená, že ozvěna jeho Prvních slov musí stále ještě být na světě, odráží se znovu a znovu od vesmírné hmoty, ale dobrý posluchač by ji i dnes mohl zachytit.
Před dávnými časy zjistili Naslouchači, že led ve spolupráci s náhodou vytvořil tohle údolí, které je dokonalým akustickým protějškem Údolí ozvěn, a postavili tady svůj zvláštní chrám. Ten stojí v údolí ve stejném místě, v jakém stojí křeslo v pokoji zapáleného fanouška hi-fi hudby. Složité přírodní přepážky zachycují a zesilují zvuk, který se žene rukávovitým údolím, umělé odrazové plochy v čele chrámu je směrují do ústřední síně a tam sedí ve dne v noci tři mniši.
Naslouchají.
Byly tady zpočátku jakési problémy způsobené tím, že v údolí nebylo slyšet slaboučkou ozvěnu Prvních slov, ale zato všechny zvuky Zeměplochy. Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu je pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznali, jakou měla ta mince barvu.
I když žili svatí Naslouchači tak odloučeně, mnozí lidé se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu k chrámu. Cestovali mrazivými kraji plnými trollů, překonávali rychlé ledové řeky, zlézali odmítavá horská úbočí a překonávali nehostinnou tundru jen proto, aby pak mohli pracně vystoupat po zdánlivě nekonečných schodech k chrámu a s otevřeným srdcem hledat tajemství bytí.
Mniši na ně vždycky křičeli „krucifix, musíte pokaždý dělat takový kravál?!“.
Truhlík proletěl nad horskými vrcholky jako namodralý záblesk a snesl se na sněhobílou prázdnotu klášterního dvora, který středová záře měnila v blikající diskosál. Mort se mu svezl ze hřbetu a rozběhl se tichými chodbami k pokoji, kde obklopen oddanými následovníky ležel umírající osmaosmdes…
