Kapitola desátá
POČASÍ, JEŽ VYSOKO v horách naznačovalo příchod zimy, se v nižších kopcích vrátilo k vrcholnému podzimu. Lesy v kopcích nad Maragorem byly plné smrků, jedlí a hustého podrostu. Na této straně hor však kralovala borovice a křovisek tu rostlo pomalu. Vzduch jim tu připadal sušší a úbočí svahů pokrývala vysoká žlutá tráva.
Projeli oblastí, kde listí na tu a tam roztroušených keřích svítilo jasnou červení, a směřovali dál a dolů; vegetace nejprve znovu zažloutla a pak se vrátila k sytě zelenému odstínu. Garionovi ten zpětný chod ročních období připadal nepřirozený; měl dojem, že zde příroda porušuje své vlastní zákony. V době, kdy dorazili do předhůří, pod nímž se rozkládalo Aldurovo údolí, bylo už zase pozdní léto, zlaté a trošičku prašné. Přestože často nacházeli známky četných murgoských hlídek, nikdy na žádnou nenarazili. A od chvíle, kdy překročili neviditelnou čáru, veškeré stopy po nepřátelích ustaly.
Sjížděli dolů podél rychle tekoucí bystřiny, valící se s řevem po hladkých, kulatých kamenech a stříkající pěnu do vzdálenosti několika sáhů od břehu. Bystřina byla jedním z pramenů řeky Aldur, širokého toku, který protékal rozlehlou algarskou plání, aby nakonec vyústil osm set leguí na severozápad do Šereckého zálivu.
Aldurovo údolí leželo v sevření dvou horských pásem, tvořících páteř celého kontinentu. Svítilo svěží zelení a pokrývala je šťavnatá tráva, posázená tu a tam osamělými, rozložitými stromy. Mezi nimi se popásala zvěř a divocí koně, stejně krotcí jako domácí dobytek. Vzduchem se proháněli skřivani a jejich trylky zněly snad odevšad. Jak pokračovala družina v cestě Údolím, všiml si Garion, že se ptáci jakousi souhrou náhod shlukuji všude, kde se právě nacházela teta Pol. Ti odvážnější si jí dokonce sedali na rameno a zpívali jí na uvítanou své písně, plné úcty a obdivu.
"Na tohle jsem zapomněl," svěřil se Garionovi mistr Vlk. "Pár dní si s ni asi moc nepopovídáme."
"Proč?"
"Ani jeden pták v Údolí neopomene přiletět a pozdravit se s ní. A tak je tomu pokaždé, když tudy projíždíme. Ptáci šílí, jen ji spatří."
Ve štěbetání změti ptačích hlasů Garion jako by slyšel slabá, nezřetelná slova, která se zpěvavě opakovala stále dokola: "Polgara. Polgara. Polgara."
"Zdá se mi to, nebo ti ptáci opravdu mluví?" zeptal se.
"Divím se, že jsi je dosud neslyšel," opáčil Vlk. "Každý pták, kterého jsme během posledních deseti leguí potkali, žvatlá její jméno."
"Tady jsem, Polgaro, tady jsem," jako by říkala vlaštovka, kroužící v divokém tanci kolem tetiny hlavy. Polgara se na ni laskavě usmála a vlaštovka zdvojnásobila své úsilí.
"Ještě nikdy jsem neslyšel ptáky mluvit," žasl Garion,
"Na ni mluví pořád," prozradil Šedivec. "Někdy nezavřou zobák po celé hodiny. Proto se Pol někdy tváří tak nepřítomně. Naslouchá ptákům. Tvá teta se pohybuje světem plným hlasů."
"To jsem nevěděl."
"To ví jen málokdo."
Hříbě, které se celou cestu do nížiny drželo za Garionem, šílelo radostí nad bujnou zelení Údolí. Každou chvíli se se zběsilým úprkem rozběhlo po pláni, válelo se v trávě a mrskalo hubenýma nožkama, hnalo se tryskem po nízkých pahorcích. S chutí vbíhalo do stád pasoucí se zvěře a pronásledovalo prchající srnce či jeleny. "Vrať se!" křičel za ním Garion.
"Neslyší tě," řekl Hettar, usmívaje se nad rozpustilými kousky mláděte. "Nebo to alespoň předstírá. Dobře se baví, tak co by se vracelo."
"Okamžitě se vrať!" Garion tu myšlenku formuloval trochu přísněji, než měl původně v úmyslu. Hříbě znehybnělo. Záhy se obrátilo a poslušně přiklusalo ke Garionovi, s omluvným výrazem v ocích. "Ošklivý koníček!" káral ho Garion.
Hříbě svěsilo hlavu.
"Nebuď na něj takový," zastal se koně Vlk. "Ty jsi byl taky dítě."
Garion okamžitě zalitoval příkrého tónu a natáhl se, aby poplácal hříbě po zádech. "Nic se nestalo," chlácholil ho. Hříbě se na něj vděčně podívalo a vyrazilo zase na louku - tentokrát se však drželo poblíž družiny.
Princezna Se'Nedra ho sledovala. Měl dojem, že ho bůhvíproč sleduje pořád. Pokaždé ho…
