Kapitola dvacátá
PŘESTOŽE V NÍŽINÁCH a pláních Algarie se stále ještě chvěly zbytky léta, podzim byl toho roku krátký. Vánice a sněžné bouře, s nimiž se setkali v horách nad Maragorem a pak znovu mezi štíty Ulgolandu, naznačovaly, že zima přijde brzy a bude krutá, a jak se tak den po dni ubírali směrem k východnímu srázu, do nocí se již vkrádal chlad.
Belgarat se již trochu vzpamatoval z hněvu nad Garionovým chováním tváří v tvář Relgovým záchvatům viny, vzápětí však s neúprosnou logikou vložil na Garionova záda přetěžké břemeno. "Z nějakého neznámého důvodu ti Relg důvěřuje, svěřím ho tedy zcela do tvých rukou. Je mi jedno, co s ním budeš dělat, jen dávej pozor, ať se zase nezhroutí."
Relg zprvu odmítal Garionovy pokusy o navázání hovoru; po nějaké době však zélota zachvátil jeden z jeho návalů hrůzy z otevřeného prostoru, a tak začal hovořit - nejprve zdráhavě, ale po chvíli ze sebe slova jen chrlil. Jak se Garion obával, nejoblíbenějším Relgovým námětem hovoru byl hřích. Garion žasl nad tím, jak prosté a obyčejné věci jeho společník za hřích považuje. Velkým proviněním bylo například opomenutí modlitby před jídlem. Jak se před ním rozšiřoval fanatikův ponurý seznam hříchů, začínal mít mladík dojem, že většina z nich jsou hříchy spíše myšlenek než skutků. Jeden hřích, omílaný pořád dokola, byly žádostivé myšlenky na ženy. Ke Garionovým rozpakům trval Relg na tom, že s ním toto téma podrobně rozebere.
"Ženy samozřejmě nejsou stejné jako my," svěřil se mu zélot jednoho odpoledne, když se bok po boku ubírali plání. "Jejich mysli a srdce nejsou přitahovány ke svatosti boží tak jako naše, a tak nás zcela záměrně pokoušejí svými těly a svádějí nás k hříchu." '
"Proč si to myslíš'?" otázal se Garion opatrně.
"Jejich srdce překypují žádostí," vyhrkl Relg zaníceně. "A zvláštní potěšení nalézají ve svádění těch nejpravějších. Povím ti zcela po pravdě, Belgarione, nevěřil bys, jak jsou tyto bytosti prohnané. Spatřil jsem důkazy zkaženosti i u těch nejváženějších žen - manželek mnohých mých oddaných stoupenců. Neustále se tě dotýkají-jakoby náhodně - a dávají si záležet, aby rukávy, které občas sklouznou, odhalily oblá ramena - a aby se lem roucha neustále vykasával a z něj vyčuhovaly kotníky."
"Pokud ti ten pohled vadí, nedívej se," namítl Garion.
Relg jeho poznámku ignoroval. "Zvažoval jsem dokonce, že jim zakážu se se mnou stýkat, ale pak jsem usoudil, že bude lépe mít je stále na očích, abych mohl své stoupence chránit před jejich zkažeností. Napadlo mne zakázat svým přívržencům sňatek, ale někteří ze starších mi poradili, že bych tím mohl přijít o mladé v našich řadách. Přesto si ale stále myslím, že to nebyl tak docela špatný nápad."
"Nepřišel bys tím však časem o všechny své stoupence?" zeptal se Garion. "Kdyby se neženili, neměli by děti. Chápeš, co tím myslím?"
"Tuhle část problému jsem ještě nevyřešil," přiznal Relg.
"A co to dítě - nový Gorim? Pokud je dvěma lidem souzeno, aby se vzali a měli dítě - to dítě, na něž všichni čekáte - a ty bys je přesvědčil, aby to nedělali, nezkřížíš tak plány UL?"
Relg se prudce nadechl; zdálo se, že tohle ho ještě nenapadlo. Nato zasténal. "Vidíš? Ať se snažím, jak chci, vždycky zase upadnu do hříchu. Jsem proklet, Belgarione, proklet. Proč si UL vyvolil zrovna mne, abych nalezl to dítě, když jsem tak zkažený?"
Garion rychle změnil téma hovoru.
Po devět dní se prodírali nekonečným mořem travin k východnímu srázu a po celých těch devět dní jej zbytek družiny s lhostejností, která Gariona bolela, nechával na pospas nabubřelému zélotovi. Mladík byl čím dál mrzutější a často stíhal své přátele vyčítavými pohledy, ale pro ně jako by neexistoval.
Kousek před východním okrajem konce pláně zdolali dlouhé, táhlé stoupání a poprvé spatřili celou tu nedozírně rozlehlou stěnu východního srázu: holý, čedičový útes, zvedající se příkře dobrou míli nad kameny u svého úpatí, který se táhl v obou směrech až kamsi na obzor.
"Nemožné," hlesl Barak hluše. "Na tohle nikdy nevyšplháme."
"T…
