Jezdci tu změnu ucítili, když začali pomalu sestupovat těžkými sněhovými mračny na středové straně rozlehlé Stoské pláně. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach.
„Cítíte to?“ řekl Nijel. „Přesně to si pamatuju z doby, kdy jsem byl malý kluk. Vždycky ten první den, kdy napadne sníh, vy se ráno vzbudíte, ležíte v posteli a ono je to cítit ve vzduchu. Můžete to skoro ochutnat, tak vstanete -“
Mraky se před nimi náhle rozdělily. Pláň pod nimi od obzoru k obzoru vyplňovala stáda ledových tvorů.
Táhla se na celé kilometry na všechny strany a dunění jejich nohou rozechvívalo vzduch.
V jejich čele se plazili rozlehlí ledovcoví býci, kteří se dorozumívali dunivě skřípavým řevem, pohybovali se jako gigantické radlice a na svém neúnavném postupu zvedali do vzduchu obrovské kusy země. Za nimi se mačkala masa ledovcových krav a telat, která dokončovala zkázu země už tak zdupané býky až na podloží.
Tyhle útvary připomínaly známé pozemské ledovce asi jako lev dřímající za mříží v zoologické zahradě připomíná rozzuřeného lva v jeho domácím prostředí, který se k vám řítí s tlamou dokořán.
„- a jdete - jdete k oknu a -“ Nijelova ústa, kterým přestal mozek dodávat další impulzy, se zastavila.
Celou pláň, kam oko dohlédlo, pokrývala masa pohybujícího se ledu. Ledová armáda se drala kupředu a nad ní se zvedal mrak studené vodní páry. Zem se třásla a přihlížejícím bylo okamžitě jasné, že k zastavení něčeho takového bude zapotřebí o něco víc než pár kbelíků soli, písku a nějaká ta lopatka.
„Tak do toho,“ pobídla Nijela Conina, „vysvětluj. Myslím, že bude lepší, když budeš křičet.“
Nijel vrhal na stádo nejisté pohledy.
„Podívejte se, já mám dojem, že tam vidím nějaké postavy,“ upozornil je Creosot. „Vidíte, tam na těch prvních ledovcích.“
Nijel upřel oči naznačeným směrem. A opravdu, na hřbetech prvních ledovců se pohybovaly postavy. Byly lidské, nebo alespoň humanoidní, přesněji řečeno, vzdáleně připomínaly lidi. Nezdálo se mu, že by byly nějak zvlášť velké.
Jak se brzo ukázalo, bylo to tím, že ledovce byly větší, než se zdálo, a Nijel nebyl v odhadu a perspektivě právě nejlepší. Ve chvíli, kdy koně proletěli nad vedoucím ledovcem, starým býkem plným puklin a zjizveným morénami, bylo hned jasné, že hlavní důvod, proč se Ledovým obrům říká Ledoví obři, je prostě ten, že jsou, jednoduše řečeno, skutečně obrovští.
Druhý důvod byl ten, že byli z ledu.
Na vrcholu prvního ledovce se krčila postava velikosti několikapatrového domu a pobízela svého oře pomocí ostrého hrotu připevněného na dlouhém bidle. Stvoření bylo hranaté, spíš jako vybroušené do mnoha ploch a plošek, ve světle se modře a zeleně lesklo. Ve sněhové hřívě mělo stříbrný pásek a malé, hluboko zasazené oči se podobaly kouskům uhle.*
Pak první ledovce narazily na stěnu pralesa a ozval se drtivý praskot. Ze zeleného moře se vznesla hejna poplašených ptáků. Kolem Nijela, který srovnal krok svého koně s vedoucím ledovcem, se snesl déšť sněhu a dřevěných úlomků.
Nijel si odkašlal.
„Ehm,“ začal diplomaticky, „mohl byste na slovíčko?“
Před hučící rozbouřenou vlnou země, sněhu a zpřelámaných stromů pádilo stádo vyplašených sobů a ničivý příboj se jim hnal sotva několik metrů za zadními kopyty.
Nijel to zkusil znovu.
„Hej, vy tam!“ zakřičel.
Obr k němu otočil hlavu.
„Co chtít?“ řekl. „Jít pryč, teplá osoba!“
„Nezlobte se, ale je tohle všechno opravdu nutné?“
Obr na něj zíral jakoby zmrzlý úžasem. Pak pomalu otočil hlavu stranou a podíval se na zbytek stáda, které se, jak se zdálo, táhlo až někam na Okraj. Pak se pohledem vrátil nazpět k Nijelovi.
„Áno,“ řekl. „Proč my to všechno jinak děláš?“
„Jenže je tady spousta lidí, kteří by byli raději, kdybyste to nedělali,“ oznámil mu Nijel zoufale. Před postupujícím ledovcem se objevila mohutná kamenná věž, krátce se zakývala a zmizela v oblaku prachu.
„A taky děti a různá malá chlupatá zvířátka.“
„Oni musí strádat pro zájem pokrok. Nadešly hodiny, abychom my znovu nadobudeš svět,“ zaduněl obr. „Celý svět, on z ledu. Přesně v sou…
