Klobouk a jeho nosič také zcela cílevědomě vykročili přes ruiny bývalého legendárního paláce a zamířili k patě magické věže. V patách mu klopýtali jeho tři nedobrovolní průvodci.
Ve věži byla samozřejmě velká vstupní brána. Oproti té, která byla ve dne v noci otevřena v hradbách Neviditelné univerzity, byla tahle pevně zavřena. Zdálo se, že světélkuje.
„Vy tři máte to privilegium, že budete přítomni tomuto okamžiku,“ oznámil jim klobouk prostřednictvím Krajjových poslušných úst. „Nastala chvíle, kdy magie přestane prchat,“ podíval se významně na Mrakoplaše, „a začne bojovat. Magie oplácí úder. Budete si to pamatovat až do konce svých dní.“
„Cože, až do večeře?“ zeptal se zmámený Mrakoplaš.
„Dobře se dívejte,“ ozvalo se Krajjovi z úst. Pak pozvedl ruce.
„Jakmile se naskytne první příležitost,“ naklonil se Mrakoplaš k Nijelovi, „berem roha, jasný?“
„Kam?“
„Odkud,“ zasyčel mu do ucha Mrakoplaš, „důležitý je odkud!“
„Já tomu muži nevěřím,“ řekl najednou Nijel. „Stále se pokouším nesoudit ho podle prvního dojmu, ale jsem si skoro jistý, že má za lubem něco ošklivého.“
„Vždyť tě dal uvrhnout do hadí jámy!“
„No vidíš, už to jsem měl brát jako varování.“
Velkovezír si začal něco mumlat. Dokonce ani Mrakoplaš, jehož jedním z mála darů byla znalost cizích jazyků, nerozeznal, jakou řečí. Zdálo se však, že je to jazyk stvořený právě pro výhružné mumlání, slova se ohýbala a syčela jako kosy ve výši kolen, temná, krvavě rudá a nemilosrdná. Věty složitě vířily vzduchem a pak plavně odlétaly k mramorové bráně věže.
Tam, kde zasáhly bílý mramor, brána černala a praskala.
Když se poslední zbytky vrat zřítily k zemi, vystoupil z nich mág a začal si Krajje prohlížet od hlavy k patě.
Mrakoplaš byl zvyklý na pompézní oděv i chování mágů, ale tenhle na něj udělal opravdu velmi silný dojem. Jeho roucho bylo vycpané, vyztužené a nařasené do tak fantastických a složitých skladů a vln, že je musel navrhovat přinejmenším architekt. Odpovídající klobouk vypadal jako svatební dort zkřížený s vánočním stromečkem.
Mágova tvář, jejíž část vyhlížela omezeným prostorem mezi barokním límcem a krajkovým lemem klobouku, byla v celé té konstrukci jediným zklamáním. Její majitel kdysi v minulosti došel k názoru, že její vzhled neobyčejně vylepší úzký, kartáčkový knírek. Velmi se spletl.
„To byla naše brána, k sakru!“ řekl mág. „Toho budete v každém případě litovat.“
Krajj si spokojeně založil ruce na prsou.
To, jak se zdálo, druhého mága rozzlobilo. Vytáhl ruce ze širokých rukávů, pozvedl paže a vrhl na Krajje ječící ohnivou kouli.
Ta narazila Krajjovi do prsou a v záplavě jisker se odrazila nazpět. Když po děsivém záblesku Mrakoplaš opět prohlédl, uviděl, že nezraněný Krajj stojí klidně na svém místě.
Krajjův nepřítel horečnatě udusal poslední jiskřičky, které mu zapadly do šatů, a zvedl oči, ve kterých se zračila vražda.
„Ty tomu asi nechceš rozumět,“ zasípal. „Tady máš co dělat s Magickým prazdrojem. Se supermagií nemůžeš bojovat.“
„Naopak, já můžu Magický prazdroj skvěle využít,“ odpověděl Krajj.
Mág zaklel a vrhl další kouli, která tentokrát neškodně vybuchla několik centimetrů před Krajjovou tváří.
Mágovi v bráně přelétl po tváři záblesk soustředěné nedůvěry. Zkusil to znovu a tentokrát zamířil několika namodralými blesky, vyvolanými přímo z nekonečna, na Krajjovo srdce. Krajj je odehnal mávnutím ruky jako dotěrnou mouchu.
„Máš jednoduchý výběr,“ řekl Krajj - klobouk. „Buď se ke mně přidáš, nebo zemřeš,“
A právě v té chvíli si Mrakoplaš uvědomil, že už nějakou chvíli se mu někde nedaleko ucha ozývá podivný řinčivý zvuk. Byl nepříjemně pravidelný a kovový.
Napůl se otočil a ucítil kolem sebe známé a velmi nepříjemné zpomalení času.
Smrť na okamžik přestal brousit ostří své kosy a kývl mu na pozdrav, tak jak zdraví jeden profesionál druhého.
Pak přitiskl jeden kostnatý prst na rty, nebo přesněji řečeno na místo, kde by měl rty, kdyby nějaké měl.
Všichni mágové mají schopnost vidět Smrtě, ale ne všichni to chtějí.
Pak se Mra…
