Úžasná Zeměplocha – Lehké fantastično (Terry Pratchett)

Byl by to překrásný dramatický závěr, ale život takový bohužel nebývá. Musí se stát ještě další věci.

Tak například Oktávo.

Ve chvíli, kdy se knihy dotkly první sluneční paprsky, zavřela se a začala padat dolů k ochozu věže. Mnoho při­hlížejících si uvědomilo, že samotný ten pád je nejkouzel­nější věc na celé Zeměploše.

Pocit svatého poslání a bratrství vyprchal s ranní ro­sou. Dav se vrhl kupředu a odstrčil Mrakoplaše s Dvoukvítkem stranou. Lidé se hnali k místu, kam se kniha sná­šela, lezli si po zádech a natahovali ruce.

Oktávo zmizel uprostřed řvoucího zástupu. Pak se ozvalo cvaknutí. Váhavé cvaknutí, jaké vydá víko, které se nechce otevřít ve spěchu.

Mrakoplaš se podíval pod něčíma nohama na Dvoukvítka.

„Poslyš, víš, co si myslím, že se stane?“ zeptal se se spokojeným úšklebkem.

„Co?“

„Řekl bych, že až znovu otevřeš Zavazadlo, bude tam prostě zase jenom čisté prádlo, to si myslím.“

„Oh, bože!“

„Myslím si, že Oktávo ví, jak se o sebe postarat.“

„No, doufám. Musím ti říct, že mám občas takový do­jem, že Zavazadlo přesně ví, co dělá.“

„To znám.“

Pomalu prolezli ke kraji neklidného davu, vstali, oprá­šili se a vydali se ke schodům. Nikdo si jich nevšímal.

„Co dělají teď?“ zeptal se Dvoukvítek, který se marně snažil nahlédnout přes hlavy davu.

„Vypadá to, že se snaží vypáčit víko,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Ozvalo se chňapnutí a výkřik.

„Myslím si, že má Zavazadlo docela rádo, když se mu někdo věnuje,“ prohlásil Dvoukvítek, když začali opatrně sestupovat dolů.

„Jo, asi mu to dělá dobře, když si tak vyjde, aby přišlo mezi lidi,“ přikývl Mrakoplaš. „A já si myslím, že mně zase udělá dobře, když někam zapadnu a objednám si pár panáků.“

„Skvělý nápad,“ rozzářil se Dvoukvítek. „já si jich ta­ky pár objednám!“