Bylo o hodinu později. K domku se mezitím přiloudala celá řádka dřevorubců, kterým se zdálo, že se tam něco zajímavého děje. Dřevařina není zaměstnání, které by vám obvykle poskytovalo mnoho záminek k přerušení práce.
Magráta umývala podlahu s pomocí takové dávky magie, jakou vymáčknete z rýžáku a kýblu mýdlové vody. Dokonce i Stařenka Oggová, jejíž nevelký zájem o domácí práce se vytratil nadobro ve chvíli, kdy její nejstarší dcera udržela v rukou prachovku, čistila stěny. Babička, jíž většina předchozích dějů pochopitelně unikala, za nimi oddaně cupitala s miskou mléka. Pavouci, kteří dlouhé roky považovali strop za právoplatné dědictví svého rodu, byli jemně, ale nesmlouvavě vykázáni ze dveří.
A Bábi Zlopočasná si zatím vyšla kolem mýtiny s předákem dřevorubců. Byl to mladý muž s hrudníkem jako sud, který si očividně myslel, že se svými koženými chránítky na zápěstích, zdobenými mosaznými nýty, vypadá mnohem lépe, než tomu ve skutečnosti bylo.
„On se tu v okolí potuloval kolik let, jasný?“ vykládal Bábi mladík. „Plížil se kolem vesnic a tak.“
„A vy jste se na něj nikdy nepokusili promluvit?“ zeptala se Bábi.
„Promluvit na něj? Vždyť to byl vlk, jasný? g vlkama se nemluví. Zvířata přece nemluvěj, jasný?“
„Hm, no už je mi to jasné. A co ta stará paní? Vás dřevorubců je tolik, nenapadlo vás náhodou někdy za ní zajít a podívat se, jestli jí něco nechybí?“
„Cože? Ani nápad!“
„A proč ne?“
Předák dřevorubců se tajnůstkářsky naklonil k Bábi.
„No, říká se o ní, že je to čarodějnice, jasný?“
„Vážně?“ podivila se Bábi. „A jak se to pozná?“
„No, má přece všechny ty… znamení, jasný?“
„A jaká znamení to jsou?“
Bylo vidět, že předák dřevorubců se tady začíná pohybovat na velmi nejisté půdě.
„No… tak teda… bydlí úplné sama v lese, jasný?“
.Ano…?“
„A… a taky… má nos jako skobu a v jednom kuse si něco huhlá pro sebe…“
„Ano…?“
„Jo, a taky nemá jedinej zub, jasný?“
„Božíčku,“ řekla Bábi, „teď už vím, proč s takovými, jako je ona, nechcete mít nic společného, jasný?“
„Jasný.“ Předák dřevorubců si očividně oddechl.
„Ona by vás mohla proměnit v něco ošklivého, jen co by se na vás podívala, jasný?“ Bábi si zasunula malíček do ucha a zatočila s ním.
„To ony dokážou, tomu věřte!“
„Určitě to dokážou. To se tedy vsadím,“ přikývla Bábi. „Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste nablízku vy dřevorubci, takoví silní chlapi. C-c-c. Hmm. Mohla bych se podívat na ten váš přístroj, mladý muži?“
Podal jí sekeru. Když ji Bábi vzala do rukou, dramaticky podklesla v kolenou. Na čepeli byly stále ještě stopy vlčí krve.
„Ale prokrindáčka, ta je opravdu pořádně velký nástroj,“ řekla. „A vy to s ním asi opravdu umíte, co?“
„Na lesních slavnostech v závěru loňského ročního běhu jsem vyhrál stříbrný pásek,“ odpověděl jí dřevorubec pyšně.
„Ročního běhu? Rok jste běžel? Božíčku. To je ale výkon. Skvělý. A já tu sekeru sotva pozvednu.“ Bábi zvedla sekeru jednou rukou a velmi neohrabaně s ní máchla. Dřevorubec rychle uskočil, když mu čepel proletěla těsně kolem obličeje a zabořila se na půl centimetru do kmene stromu.
„Jej, to je mi líto,“ řekla poplašeně Bábi Zlopočasná. „Jsem to ale nešikovná stará ženská! Jenže já bylá vždycky nemehlo, když došlo na techniku!“
Ušklíbl se na ni a pokusil se sekeru vytáhnout ze dřeva.
V tom okamžiku klesl na kolena a tvář mu zbělela jako křída.
Bábi se sklonila, až měla ústa v úrovni jeho ucha.
„Mohli jste zajít za tou starou paní,“ řekla tiše. „Mohli jste se pokusit promluvit na toho vlka. Ale neudělali jste to, jasný?“ Pokusil se odpovědět, ale zdálo se, že se jeho rty odmítají otevřít.
„Jak vidím, teď toho opravdu nesmírně lituješ,“ pokračovala. „Vidím, že teď chápeš, po jak nesprávných cestách jste kráčeli. Vsadím se, že se už nemůžeš dočkat okamžiku, kdy se zase postavíš na nohy a dáte jí do pořádku celou zahradu a budete se starat o to, aby měla každý den konévku čerstvého mléka a zásobu dřeva na vaření a otop, že?
Abych řekla pravdu, vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste byli tak velkorysí a posta…
