Velké lopatkové kolo bičovalo hnědou vodu řeky do bílé pěny. Hybnou silou plavidla bylo několik trollů, kteří ve stínu vlkého slunečníku šlapali na nekonečném pohyblivém pásu. Ve větvích stromů na vzdálených březích zpívali ptáci. Přes vodu se až k lodi nesla vůně ibišku, která téměř, ale bohužel ne docela, převažovala nad pachem řeky.
„Tak tohle,“ prohlásila spokojeně Stařenka Oggová, „se mi líbí mnohem víc.“
Natáhla se v lehátku na palubě a teď líně otočila hlavu k Bábi Zlopočasné, jejíž obočí se v nesmírném soustředění při čtení setkalo nad kořenem nosu.
Stařenčiny rty se zvlnily v ďábelském úsměvu.
„Víš, jak se tahle řeka jmenuje?“ zeptala se.
„Ne.“
„Se jmenuje Oldman river.“
„Ano?“
Víš, co to znamená?“
„Ne.“
„Ten starý řeka, mužský rod,“ řekla Stařenka.
„Ano?“
Bábi nereagovala.
„No, to už mě u těch cizozemšťanů ani nepřekvapuje,“ zabručela. Stařenka zklamaně poklesla do lehátka.
„To čteš jednu z Desiderátiných knih, ne?“ nadhodila po chvilce.
„Ano,“ přikývla Bábi. Pak si se vznešeným gestem olízla prst a obrátila list.
„Kam se ztratila Magráta?“
„Šla si zdřímnout dolů do kajuty,“ odpověděla Bábi, aniž zvedla hlavu.
„Copak, zlobí ji žaludek?“
„Tentokrát je to její hlava. A teď už mlč, Gyto, vidíš, že čtu.“
„A o čem?“ zajímala se živě Stařenka.
Bábi Zlopočasná si těžce povzdechla a položila si prst na stránku, aby neztratila místo, kde skončila.
„O tom místě, kam jedeme,“ odpověděla. „O Genově. Desideráta tady píše, že je de-ka-dent-ní.“
Úsměv z tváře Stařenky Oggové nezmizel.
„Jo?“ řekla. „A to je dobře, ne? Já ještě nikdy ve
městě nebyla.“
Bábi Zlopočasná na chvíli přestala číst. Stejně už nějakou tu minutu uvažovala. Ani zdaleka si nebyla jistá významem slova „dekadentní“. Zatím vyloučila možnost, že by to znamenalo „mající deset zubů“, protože podle toho by nakonec Stařenka byla „unidentní“. Ať už to znamenalo cokoliv, bylo to něco, co Desideráta považovala za nutné zapsat. Bábi Zlopočasná knihám jako zdroji informací zásadně nedůvěřovala, ale věděla, že tu a tam se tomu nevyhne, a teď ještě navíc neměla na výběr.
Měla jakýsi nejasný dojem, že „dekadentní“ má něco společného s tím, že se celý den neroztáhnou závěsy na oknech.
„Taky tady píše, že je to město umění, rozumu a kultury,“ pokračovala Bábi.
„To znamená, že se tam budeme cítit jako doma,“ libovala si Stařenka.
„Je mimo jiné proslulé i krásou svých žen,“ poskytla jí Bábi dobrovolně další informaci.
„Zapadneme tam jedna radost.“ Stařenka byla živoucí zosobnění sebedůvěry.
Bábi opatrně otočila další list. Desideráta věnovala velkou pozornost různým událostem na celé Ploše. Na druhé straně však nepsala pro čtenáře, ale jen a jen pro sebe, takže její poznámky byly občas poněkud kryptické a představovaly spíše jakési aides memoire než souvislé popisy.
Bábi četla: „L. tejďkom vládne městu jako šedivá eminenc, síla ukrytá ve stínu trůnu, a říká se, že baron S. byl zabitý. Utopený v řece. Nebyl to dobrý chlap, ale těžko tak zlý jako L., páč ona říká, že chce uďát v městě Kouselné královsztví, Šťastné a Mýromilované místo. A lidi ajť dělají co dělají, ohlížejí se po špijónech, co má L. na každém rochu, a nikdo si netrofá nic říct, protoše kdo by si trofnul mluvit proti zlu, které někdo dělá ve jméně Štěstí a Mýru? Všude v ulicích je klid a sekery sou nabroušené. Ale P. je alespoň prosátím v pezpečí. L. s ní má svoje plány. A paní G., co byla baronova amour, se ukrývá v močálech a bojuje s L. bahenními kously, ale nemůžeš bojovat se zrcadlovou magií se všemi těma jejími otrazy.“
Sudičky chodí ve dvojicích, někdy i po třech, to Bábi věděla. Takže to byla Desideráta… a L… Ale kdo je ta osoba v močále?
„Gyto?“ řekla Bábi.
„Cosetojak?“ odpověděla jí Stařenka, která mezitím začala dřímat.
„Desideráta tady říká o jedné osobě, že byla amour jiné osoby.“
„To bude asi metyfór,“ děla zkušeně Stařenka Oggová.
„Aha,“ zabručela Bábi nepřátelsky, „zase jedna z těch věcí.“
„Jenže nikdo nemůše zastavit Mardi Gras,“ četla Bábi dál. „Jestli b…
