Tučný oběd se už v posledních letech neslavil ve středu Genový. Zato chýše a chatrče obklopující vnějším kruhem velké bílé budovy byly plné pochodní, ruchu a veselí. Všude byli tanečníci, pojídači ohně, barevné peří a lesklé penízky. Čarodějky, jejichž představa o tom, jak se rozšoupnout, pocházela z domova a omezovala se na velmi umírněný Morrisův tanec, stály na přeplněném chodníku a zíraly s pokleslými bradami na průvod, který procházel kolem.
„Támhle jsou tančící kostlivci!“ upozorňovala Stařenka, když se středem ulice zatočilo několik strašidelných postav.
„To nejsou kostlivci,“ vysvětlovala jí Magráta, „ale jenom lidé v černých trikotech, na kterých mají namalované kosti.“
Bábi Zlopočasnou někdo strčil do boků. Zvedla oči do rozesmáté tváře neznámého černého muže. Podával jí kamenný džbán. „Dej si, kotě, a pošli to dál.“ Bábi si džbán vzala, na krátkou chvilku zaváhala, ale pak si dala pořádný hlt. Strčila do Magráty a podala jí džbán. „Frght! Ďžisííra!“
„Cože?“ vykřikla Magráta do zvuku břeskné kapely procházející právě kolem.
„Ten muž si přeje, abychom se napily a poslaly to dál.“
Magráta se podívala na hrdlo džbánu. Pokusila se je zcela nesmyslně otřít okrajem svých šatů navzdory evidentní skutečnosti, že jakékoliv bacily byly tou strašnou lihovinou .vypáleny už dávno. Sotva do kapaliny namočila jazyk a pak strčila do Stařenky Oggové.
„Kvíízathuuunáá!“ zasípala a začala si rychle osušovat oči.
Stařenka přitiskla džbán k ústům a pozvedla ho dnem hodně vysoko. Po nějaké chvilce do ní Magráta strčila podruhé.
„Myslela jsem, že ho máme podat dál,“ upozornila Stařenku.
Stařenka si otřela ústa a podala teď už podstatně lehčí džbán jednomu ze sousedů - vysoké postavě stojící po její levici.
„Tak, tady je to, příteli,“ řekla.
DĚKUJI VÁM.
„Máte překrásný kostým. Ty kosti jsou namalovány tak, že vypadají jako živé.“
Stařenka se otočila a chvíli pozorovala procesí žonglérů s pochodněmi a polykačů ohně. Pak jí kdesi vzadu v hlavě zacvakalo a něco jí došlo. Rychle se otočila.
Vysoký cizinec byl pryč.
Pokrčila rameny.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala se.
Bábi Zlopočasná upřeně pozorovala skupinku tanečníků limba, kteří se pohybovali těsně nad zemí. Mnoho tanců na podobných karnevalech má jednu vlastnost - velmi otevřeně předvádějí to, co takové věci jako například májky jen vzdáleně naznačují. A dělají, jako že to zakrývají lesklými penízky.
„Teď už se nebudeš nikdy na záchodku cítit v bezpečí, co?“ ušklíbla se na Bábi Stařenka. U nohou jí seděl Silver, napjatě pozoroval tanečnice oblečené jen do trochy peří a pokoušel se přijít na to, co by s tím měl dělat.
„Ale ne, já myslela na něco jiného. Myslela jsem na to, jak… jak žijí příběhy. A teď… myslím, že bych si docela ráda dala něco k jídlu,“ odpověděla jí Bábi slabým hlasem. Mírně se zapotácela. „A myslím opravdu pořádné jídlo, ne zbytky vyškrabané ze dna nějakého jezírka. A nestojím taky o žádné ty noblesy ala cuisine.“
„Když vy máte hrozně malý smysl pro dobrodružství, Bábi,“ obrátila se k ní Magráta.
„Já nejsem proti dobrodružství, do určité míry,“ bránila se Bábi, „ale jsem proti němu zásadně, když jím.“
„Kousek odsud je místo, kde dělají chlebíčky 8 aligátorem,“ řekla Stařenka a odvrátila pohled od průvodu. „Věřily byste tomu? Aligátor v chlebíčku.“
„To mi připomíná jeden vtip,“ řekla Bábi Zlopočasná. V jejím podvědomí něco hlodalo.
Stařenka Oggová začala kašlat, ale marně.
„Ten muž vešel do hostince,“ začala Bábi a pokoušela se ignorovat svou rostoucí nejistotu, „tam uviděl velkou ceduli a na té bylo napsáno .Podáváme chlebíčky všech druhů’. A on povídá: Tak mi udělejte chlebíček s aligátorem a mrskněte sebou.“
„Já si myslím, že takové chlebíčky nejsou příliš laskavé k aligátorům,“ upustila Magráta svůj názor do těžké odmlky, která nastala.
„A já vždycky říkám, že není nad to pořádně se zasmát,“ přikývla Stařenka.
