Uběhlo několik dnů.
V nevelkém tichém hostinci v jakési maličké zemi seděla Bábi Zlopočasná a s podezřením pozorovala sporák přes uličku. U něj stál majitel hostince se zoufalým výrazem člověka, který se sice ještě nepustil do hry, ale už má jistotu, že ať se stane co se stane, on vyhrát nemůže.
„Dobrá a prostá domácí kuchyně,“ prohlásila Bábi. „Nicovíc nechci. Znáte mě. Já nejsem ten, kdo by si vymýšlel. Jednoduché, pořádné jídlo. Ne samý tuk a koření a kdoví co. Známe to, vy si stěžujete na něco, co máte v hrášku, a nakonec zjistíte, že je to přesně to, co jste si objednali.“
Stařenka Oggová si zastrčila ubrousek za límeček šatů a mlčela.
„Jako to místo, co jsme tam byly včera večer,“ pokračovala neochvějně Bábi. „Jeden by si myslel, že když si objedná obložené chleby, že se může spolehnout na to, že dostane, co si objednal, ne? Tedy… myslím obložené chleby! Nejjednodušší jídlo na celém světě. Člověk by si myslel, že slušný obložený chléb dokážou udělat i cizozemci. Pch!“
„Jenže oni jim neříkají obložený chléb, Bábi,“ upozorňovala ji Magráta a jedním okem přitom pozorovala hostinského, který posouval po ohni pánev. „Oni jun říkají… myslím, že jim říkají hle bičky.“
„Byly výborné,“ rozzářila se Stařenka Oggová. „Ty rybičky! Miluju herinka v kyselém nálevu!“
„Jenže si musí myslet, že jsme slepé, když nám dají obložený chleba bez horního chleba,“ prohlásila Bábi vítězoslavně. „No, ale já jim řekla svoje, to mi věřte. Příště si to po hříchu rozmyslí, než se někoho pokusí ošidit o plátek chleba, který mu po právu náleží!“
„No, to věřím,“ souhlasila s ní zasmušile Magráta.
„A taky nesouhlasím s tím, aby se těm jídlům dávala všechna ta podivná jména, aby lidi nevěděli, co to vlastně jedí,“ pokračovala Bábi, která se rozhodla podrobit mezinárodní kuchyni kritice v plném rozsahu. „Mám ráda názvy, které ti rovnou řeknou, o co jde, jako třeba… ti ptáci nebo ten chlap a to… s tím klackem…“
„Sejkory, kuba a přesbidlo,“ doplnila ji Stařenka nepřítomně. Pozorovala hostinského kutění kolem pánve s určitou nejistou předtuchou.
„Jo, to je ono. Poctivou domácí stravu. Vezměte si například to jídlo, co jsme měly na oběd. Ne že bych chtěla říct, že to nebylo docela dobré,“ zachovala se Bábi velkomyslně. „Jenže takovým tím cizozemským způsobem. Ale říkali tomu Kviz de Grenuj a kdo má vědět, co to znamená?“
„Žabí nožičky,“ překládala bezmyšlenkovitě Stařenka.
V té chvíli byla tichá selanka přerušena hlubokým Bábiným nadechnutím a bledě zeleným odstínem, který se začal plížit Magrátě po tvářích.
Stařenka Oggová si uvědomila situaci a její myšlenky se rozběhly rychleji než kdykoliv předtím.
„To ovšem nejsou skutečné žabí nožičky,“ pospíšila si s vysvětlením. „To je něco, jako když řeknete ,volské oko’, a víte, že je to vajíčko usmažené na pánvi. Prostě takové legrační jméno.“
„No, mně to jako moc velká legrace nepřipadá.“ Bylo vidět, že Bábi se poněkud vzpamatovala. Pak se otočila a vrhla pátravý pohled na lívance.
„Alespoň že umějí udělat slušný lívanec,“ zabručela. „Jak těm tady říkají?“
„Crap suzzete, myslím,“ odpověděla jí Stařenka.
Bábi se chystala odpovědět. Pak ale zavřela ústa a s pochmurným zadostiučiněním pozorovala, jak hostinský jídlo dokončil, rozdělil ho na talíře a pokropil něčím z barevné láhve. Přitom obdařil čarodějky úsměvem plným naděje.
„No tak se na to podívejte,“ zvolala Bábi vzápětí pohoršené. „Teď mu chytily plamenem a on si myslí, že to budeme jíst!“
Možná že by později bylo možno zmapovat cestu tří čarodějek napříč světadílem jednoduchým demografickým průzkumem. Dlouho potom byste možná našli ospalé vesničky ležící v klínu prašných kopců a v nich tiché kuchyně se stěnami ověšenými svazky cibule. Možná že kdybyste tam vstoupili, zjistili byste, že přítomný kuchař sebou netrhá, nepokouší se ukrýt za dveře a neprchá v hrůze, když do kuchyně vkročí někdo cizí.
