Ve chvíli, kdy Mrakoplaš dorazil na roh ulice, slyšel za sebou hlas několika píšťalek, ale takovými věcmi se nikdy nenechal vyvést z míry.
Tohle bylo město! Ve městech to bylo všechno jednodušší. On byl městské stvoření. Bylo tady tolik míst, kde...
Píšťalky se teď ozvaly i před ním.
Ulice tady začínala být plná lidí a většina z nich mířila stejným směrem. Jenže Mrakoplaš běhal zástupy lidí rád . Jako pronásledovaný měl většinu výhod na své straně a mohl se prosmýknout nebo protlačit kolem nic netušících. Ti se pak obraceli, rozhlíželi, otáčeli sem a tam a rozhodně nebyli v té nejlepší náladě pomáhat či ustupovat pronásledovatelům, natož je vítat s otevřenou náručí. Mrakoplaš dokázal probíhat zástupem jako koule po kulečníku a vždycky měl náskok.
Nejlepší bylo pustit se vždycky z kopce. Tam také většinou lidé budují přístav a doky, aby je měli co nejblíže k vodě.
Kličkoval ulicemi a najednou se ocitl na nábřeží. Bylo tam zakotveno několik lodí. Na černého pasažéra sice byly dost malé, ale...
Ze tmy se ozvaly běžící kroky!
Ti strážní byli skutečně dobří!
Ale takhle to přece být nemělo!
Neměli najít jeho stopu. Nečekalo se od nich, že budou myslet .
Běžel jediným možným směrem. Podél nábřeží. Byla tam budova. Tedy alespoň, to vypadalo... Musela to být budova. Nikdo nenechá otevřenou tak velkou krabici, z níž by vyčuhovaly papírové kapesníky.
Mrakoplaš byl přesvědčený, že dům by měl v zásadě vypadat jako krabice se špičatým víkem a měl by mít zhruba barvu místního bláta. Na druhé straně, jak kdysi poznamenal filozof Li-Tin O’Weevidle, není moudré pomlouvat výzdobu svého úkrytu.
Vyběhl po schodech a oběhl podivnou bílou budovu. Je to asi nějaký music hall. Podle zvuků, které se ozývaly zevnitř, opera. I když to bylo na operu legrační místo, člověk si těžko dokázal představit, jak dámy s rohatými přilbami na hlavě zpívají v domě, který vypadal, jako když právě začal vytahovat plachty. Neměl však čas o tom příliš přemýšlet; tady byly nějaké dveře, před nimiž stály plné popelnice, a tady byly dveře otevřené...
„Ty seš z agentury, kámo?“
Mrakoplaš zamžoural do oblaku páry.
„Doufám, že umíš pudingy, páč šéfík tluče hlavou do zdi,“ pokračovala postava, která se vynořila z bílé mlhy. Na hlavě měl muž vysokou bílou čepici.
„Jen klídek,“ odpověděl Mrakoplaš, v němž ožila naděje. „Aha, tohle je kuchyň že?“
„Si děláš prďofón?“
„Já jenom, že jsem si myslel, že je to nějaká opera nebo co -“
„Nejlepší podělaná vopera na světě, kámo. Tak poď, tudy...“
Nebyla to zvlášť velká kuchyň a jako mnoho z těch, které Mrakoplaš viděl, byla plná lidí tvrdě pracujících na zcela opačných úkolech.
„Šéfík se nahoře rozhodl udělat nóbl večeři pro primadónu,“ sděloval přes rameno kuchař, který se proplétal přeplněnou místností. „A Karlíček najednou s hrůzou zjistil, že mu na paty šlape puding.“
„Aha, rozumím,“ přikývl Mrakoplaš na základě předpokladu, že mu dřív nebo později někdo k celé věci poskytne klíč.
„Boss řek: ,Můžeš pro ni udělat pudink, Karlíčku.’“
„Jen tak?“
„Von řek: ,Koukej se vytáhnout, Karlíčku, ať je to špica.’“
„Prostě klídek?“
„Von řek: ,Velkej Nunco vymyslel pro tudle dámu Wendy Sackwille Jahodovej Sackwille a proslulej šéfkuchař Imposo vytvořil Jablečnej Glazier pro milostivou Margyreen Glaziérovou a tvůj vlastní otec, starej Karlíček, uctil tudlectu Janeen Ormulu Oranžovým Ormulu a dneska večer, dneska večer přišla tvoje obrovská šance, Karlíčku.‘“ Kuchař smutně potřásl hlavou, když dorazili ke stolu, kde seděl malý muž v bílém, který ukrýval obličej v dlaních a nekontrolovatelně vzlykal. Před ním stála pyramida prázdných plechovek od piva. „Chudák podělanej, vod tý doby do sebe leje pívo, tak sme si řekli, že bude lepší, dyž sem dostanem někoho zvenku. Já umím stejky a krevety.“
„Takže vy chcete, abych vyrobil nějaký speciální puding? A pojmenoval ho po operetní pěvkyni?“ vyslovil Mrakoplaš nahlas své myšlenky. „To je tady tradice, jo?“
„Jo, a bylo by dobře, kdybys nenechal Karlíčka padnout, kámo. Nejni …
