Mrakoplaš se probudil s výkřikem, bez kterého by to pravděpodobně nepřežil.
Pak spatřil toho muže, který ho pozoroval. Byl černý. Ne hnědý nebo modročerný, ale černý jako vesmír. Na tomhle místě byli lidé vypečení do černá.
Mrakoplaš se vzpamatoval a rozhodoval se, zda nemá sáhnout po své holi. Pak si to ale rozmyslel. Muž měl vedle sebe do země zaražených několik oštěpů a tady byli muži s oštěpy skutečně dobří, protože když jste nedokázali zasáhnout věci, které se pohybovaly hodně rychle, museli jste se živit věcmi, které se pohybovaly pomalu. V ruce držel bumerang, a nebyla to jedna z těch hračiček, které se vracejí. Tenhle patřil k těm velkým, těžkým, mírně zakřiveným, které se nevracejí, protože zůstanou někomu trčet v hrudníku. Mohli jste se vysmívat představě dřevěných zbraní, dokud jste nezjistili, jaké dřevo roste tady.
Bumerang byl pomalován veselými barevnými pruhy, ale i přesto vypadal jako předmět, který to myslí vážně.
Mrakoplaš se pokoušel vypadat co nejneškodněji. Co do hereckých projevů to v jeho případě nevyžadovalo ani zvláštního nasazení.
Pozorovatel si ho prohlížel v onom prázdném, bezdechém tichu, které je třeba teprve vyplnit. A Mrakoplaš pocházel z kulturního prostředí, v němž, není-li co říci, něco řeknete.
„Ehm...“ odkašlal si Mrakoplaš, „já... velkej... chlap... já patřím.... k sakru, jak se řekne -“ Vzdal to a zvedl pohled k modrému nebi. „Tak se nám zase udělalo pěkně,“ prohlásil.
Zdálo se, že si černý muž povzdechl, zastrčil bumerang za pás ze zvířecí kůže, který představoval jeho opasek a současně kompletní oblečení, a vstal. Pak zvedl kožený vak, přehodil si jej přes rameno, vytáhl oštěpy ze země a bez jediného ohlédnutí zmizel za nedalekým balvanem.
To by někomu mohlo připadat jako ošklivá nevychovanost, ale Mrakoplaš byl vždycky rád, když viděl odcházet těžce ozbrojeného člověka. Protřel si oči a začal uvažovat o obtížném úkolu podrobení si nějaké snídaně.
„Chceš něco na zub?“ Hlas byl slabý, téměř jen šepot.
Mrakoplaš se rozhlédl kolem. Kousek o něj se otevírala díra, odkud včera večer vykopal svou večeři. Kromě ní nebylo až k obzoru nic než řídké keře a horké rudé kameny.
„Myslím, že jsem jich většinu vykopal.“
„Houby, kamaráde. Musím ti prozradit tajemství, jak najít gábl v buši. Vždycky tam najdeš dost živobytí, dyž víš, kde hledat, kámo.“
„Jak to, že mluvíš mou řečí, tajemný hlase?“ zajímal se Mrakoplaš.
„Nemluvím,“ odpověděl hlas. „To ty posloucháš mou řeč. Musím tě pořádně nakrmit. Musím tě přefachčit na betálného bušmana - co se sám uživí, co hlásíš?“
„Skvělé jídlo?“ nechápal Mrakoplaš.
„Zůstaň stát na fleku a nehýbej se.“
Pak to chvíli znělo, jako kdyby neviditelný hlas začal neviditelným nosem zpěvavě a velmi tiše odříkávat jakási zaklínadla.
Konec konců, Mrakoplaš byl mág. Ne dobrý, to ne, ale rozhodně byl na magii citlivý. A zaklínadlo dělalo podivné věci.
Chlupy na hřbetech rukou se mu pokoušely vyšplhat po předloktích do podpaží. Zátylek se mu začal potit, uši se mu roztáhly a krajina kolem něj se začala pomalu, velmi pomalu otáčet.
Podíval se k zemi. Viděl tam své nohy. Tedy, velmi pravděpodobně to byly jeho nohy. Stály na rudé zemi a vůbec se nehýbaly. Naopak, hýbaly se věci kolem něj. Nebyl omámený, ale podle všeho byla omámená okolní krajina.
Zaříkávadlo utichlo. Ve vzduchu se vznášela zvláštní ozvěna, která Mrakoplašovi zdánlivě vznikala v hlavě, jako by slova byla jen stínem čehosi mnohem důležitějšího.
Mrakoplaš na okamžik zavřel oči a pak je znovu otevřel.
„Ehm... no, prima,“ zabručel. „Velmi... působivé.“
Neviděl mluvčího, proto mluvil s onou opatrnou uctivostí, kterou si většinou lidé rezervují pro někoho se zbraní, kdo jim pravděpodobně stojí za zády.
Obrátil se. „Předpokládal jsem, že... hm... někam jdete, nebo ne?“ pronesl do prázdného vzduchu.
„Ehm... haló?“
Utichl i hmyz.
„Ehm... neviděl jste někde velkou bednu na nožičkách, co? Jako náhodou?“
Pokusil se zjistit, zda se někdo neukrývá za nejbližším křovím.
„Není to důležité, já …