Ctibum otevřel oči. Moře bylo klidné, rozhodně klidnější, než bylo. Nahoře bylo dokonce tu a tam vidět modré kousky, i když hustá mračna křižovala oblohu sem a tam, jako by každé z nich vlastnilo osobní větrný pytel.
V ústech měl chuť, jako kdyby olízal cínovou lžíci.
Kolem něj se zatím podařilo několika mágům zvednout alespoň na kolena. Děkan se zamračil, sundal si klobouk a vytáhl z něj malého kraba.
„Je to dobrá loď,“ zabručel.
Zelený stěžeň ještě stál, i když zelená plachta vypadala poněkud potrhaně. Každopádně loď skvěle křižovala proti větru směrem ke -
- ke kontinentu. Ten vypadal jako rudá stěna zářící ve svitu blesků.
Výsměšek se nejistě postavil a ukázal tím směrem. „Už to není daleko!“
Děkan doslova vrčel. „Už mám dost té nesnesitelné spokojenosti,“ prohlásil. „Takže prostě mlč, ano?“
„Tak dost. Já jsem váš arcikancléř, děkane,“ odsekl Výsměšek.
„No tak si o tom popovídejme, ano?“ nasupil se děkan a Rozšafín viděl, jak se mu v očích zlobně zablesklo.
„Teď je na to sotva čas, děkane!“
„Mohl byste mi říci, na základě čeho tady vydáváte příkazy? Čeho přesně vy jste vlastně arcikancléř? Neviditelná univerzita neexistuje ! Řekněte mu to, starší pAsáku!“
„Nemusím, když se mi nebude chtít,“ ušklíbl se starší pAsák.
„Cože? Co to má znamenat?“ rozkřikl se děkan.
„Myslím, že od vás nemusím přijímat žádné příkazy, děkane!“
Když o minutu později vylezl na palubu kvestor, loď už se houpala. Bylo těžké říci, kolik je tam frakcí, protože mág dokáže být frakcí sám o sobě, ale všeobecné tam byly dvě skupiny. Svazky mezi členy každé z nich byly zhruba tak stabilní jako vejce na houpačce.
Když o tom později Rozšafín Ctibum přemýšlel, udivilo ho, že zatím nikoho nenapadlo použít magii. Mágové strávili mnoho času v ovzduší, kdy kousavá poznámka natropila mnohem víc škody než kouzelný meč, a co se týče prosté zlomyslné radosti, dobře formulovaný vnitřní vzkaz napáchal větší zlo než ohnivá koule. Kromě toho, ani jeden z mágů neměl svou hůl a žádné zaklínadlo při ruce a za takových okolností je jednodušší někoho udeřit jen tak, i když v případě mágů to spíš znamená bezúčelně mávat rukama směrem k protivníkovi a současně se mu držet z dosahu.
Kvestorův neměnný úsměv poněkud pohasl.
„Měl jsem u závěrečných zkoušek o tři procenta lepší hodnocení než vy!“
„Ale? A jak to víte, děkane?“
„Podíval jsem se do vašich papírů, když jste byl jmenován arcikancléřem!“
„Cože, po čtyřiceti letech?“
„Zkoušky jsou zkoušky!“
„É...“ začal kvestor.
„A u všech bohů, toje tedy malichernost! Přesně něco takového by člověk očekával od někoho, kdo používá na červený inkoust jiné pero!“
„No ano! Já alespoň netrávil veškerý čas pitím, sázkami a ponocováními.“
„A to já zase ano! A užil jsem si světa a při tom všem jsem ještě měl u zkoušek skoro stejný počet bodů jako ty, a to navzdory prvotřídní kocovině, ty pukající bečko sádla!“
„Ahá? Ahá! Takže teď už došlo na osobní útoky, ano?“
„Samozřejmě, ty dvoužidloune! Jen si vyměňme pár osobních poznámek! My si mezi sebou vždycky říkali, že když jde člověk za vámi, hrozí mu nebezpečí, že dostane mořskou nemoc!“
„Mě jen napadlo, jestli právě v této chvíli...“ začal kvestor.
Vzduch kolem mágů začal slyšitelně poprskávat. Mág ve špatné náladě přitahuje magii jako přezrálá hruška vosy.
„Nemyslíte si, že bych byl lepším arcikancléřem, kvestore, co?“ řekl děkan.
Kvestor zamrkal vodnatelnýma očima. „Já... é... totiž vy dva... ehm... spoustu dobrých vlastností..., ale, hm... možná zrovna tentokrát, ehm, měli bychom myslet na společnou věc...“
Nějakou chvilku o tom uvažovali.
„Dobře řečeno,“ připustil nakonec děkan.
„Na tom každopádně něco je,“ přikývl Výsměšek.
„Protože, abych se vám přiznal, nikdy jsem neměl příliš v lásce lektora Zaniklých run...“
„Pořád se tak samolibě usmívá,“ souhlasil Výsměšek. „Není to skutečný člen týmu.“
„Podívejme se, vážně?“ Lektorovi Zaniklých run se na tváři objevil obzvláště nadutý úsměv. „No, konečně já jsem měl lepší známky než vy a jsem hubenější než děk…
