Arcikancléř Výsměšek se zadíval na oblohu ublíženým pohledem, který naznačoval, že to všechno považuje za naschvál nebes zaměřený jen na to, aby ho osobně rozčilil.
„Cože, anijedna?“ ujišťoval se.
„Technicky. Nenajdete tam jediné známé souhvězdí,“ řekl profesor Neurčitě mlhavých studií zoufale. „Napočítali jsme tři tisíce sto devadesát jedno souhvězdí, kterým bychom mohli říkat například Triangl, ale děkan tvrdí, že se některá z nich nepočítají, protože jsme do nich zahrnuli stejné hvězdy-“
„Není tam jediná hvězda, kterou bych poznal,“ stěžoval si starší pAsák.
Výsměšek zamával rukama nad hlavou. „Ale souhvězdí se přece neustále pomalu mění,“ napadlo ho. „Želva pluje vesmírem a -“
„Takhle rychle ne!“ zavrtěl děkan zuřivě hlavou.
Z míry vyvedení mágové hleděli vstříc rychle se blížící noci.
Zeměplošská souhvězdí se skutečně pomalu měnila, jak se svět pohyboval vesmírným nekonečnem. To ovšem znamenalo, že astrologie patřila spíše k čelným výzkumům než, jako na jiných planetách, k chytré cestě, jak se vyhnout pořádné práci. Bylo až neuvěřitelné, jak se lidské konání a osudy mohou spolehlivě a neustále řídit podle pohybu obrovských koulí plazmy, vzdálených miliony kilometrů, z nichž na většině z nich o nějakém lidstvu ani neslyšeli.
„Ztroskotali jsme na neznámém cizím světě!“ sténal starší pAsák.
„Hm... nemyslím,“ zavrtěl hlavou Ctibum.
„No jistě, vy zase máte nějaký lepší nápad, co?“
„Víte... Vidíte tu hustou skupinu hvězd támhle?“ Mágové upřeli pohledy k silnému světlému pásu pomrkávajícímu nevysoko nad obzorem.
„Moc pěkné,“ přikývl nevrle Výsměšek. „No a?“
„Myslím, že to je to, čemu my říkáme Malá nudná skupina drobných hvězd. Má zhruba ten správný tvar,“ rozpovídal se Ctibum. „A vím dobře, co byste chtěl říci, pane, chtěl byste říct: ,Ale vždyť je to jen flek na obloze, a ne kruh fleků, na který jsme zvyklí.’ Jenomže pane, víte, takhle mohly vypadat, když k nim byla velká A’Tuin mnohem blíž, tak třeba před tisíci lety. Jinak řečeno, pane,“ Rozšafín se zhluboka nadechl, „myslím, že jsme cestovali zpět v čase. O tisíc let.“
A to byla další stránka zvláštního přístupu většiny mágů k určitým věcem života. Zatímco byli schopni hádat se půl hodiny o to, zda dnes může být úterý, brali některé nesmírné a nepochopitelné věci stejně klidně, jako kdyby šlo o chůzi v jejich špičatých střevících. Starší pAsák se dokonce zatvářil, jako když se mu ulevilo.
„Aha, tak tím to je?“ řekl.
„Jednou se to stát muselo,“ pokýval hlavu děkan. „Konec konců, nikde není napsáno, žety díry spojují tentýž čas, ne?“
„No jo, to znamená, že dostat se zpět bude tak trochu ošemetná věc,“ poškrabal se Výsměšek na nose.
„Ehm...“ začal zase Rozšafín Ctibum opatrně, „Možná že to bude přece jen ještě o něco složitější, arcikancléři.“
„Vy jako myslíte složitější než najít cestu zpět v čase a prostoru?“
„Já tím myslím, arcikancléři, že možná není žádné tam,kam bychom se mohli vrátit,“ odpověděl mu Ctibum. Pak zavřel oči. Bude to velmi obtížné a on to dobře věděl.
„Ale samozřejmě, že je kam se vrátit,“ ušklíbl se Výsměšek. „Byli jsme tam přece ještě dnes rán... Včera. Tedy, včera tisíc let v budoucnu, samozřejmě.“
„Jenže když nebudeme opatrní, mohli bychom změnit budoucnost, rozumíte,“ vysvětloval Ctibum. „Už pouhá naše přítomnost v minulosti by mohla změnit budoucnost. Možná že už jsme budoucnost změnili. Je to hrozně důležité, proto vám to říkám.“
„Na tom něco je, Výsměšku,“ přidal se děkan. „Mimochodem, zbyl nějaký rum?“
„Podívejte, tady se žádná historie neodehrává,“ zamračil se Výsměšek. „Je to jen tak trochu zvláštní, malý ostrůvek.“
„Obávám se, že malé události kdekoliv na světě mohou mít za následek nesmírné následky, pane,“ odporoval mu Ctibum.
„No, tak tedy o nějaké následky v žádném případě nestojíme. Co tedy navrhujete?“
Zatím to šlo dobře. Zdálo se, že ostatní téměř chápou význam a dosah jeho myšlenek. Možná že právě proto se Rozšafín Ctibum začal chovat jako člověk, který když se zřítil do hloubky třiceti metrů a nic se m…
