Kromě stvoření z vodní díry přitahoval Mrakoplaš pozornost ještě jednoho pozorovatele.
Smrť si už dávno odnesl Mrakoplašovy přesýpací hodiny na zvláštní polici ve své pracovně, tak jak by to udělal zoolog, který by chtěl mít neustále pod dohledem nějaký výjimečně zajímavý exemplář.
Hodiny většiny lidí měly klasický tvar, který Smrť považoval za správný a nejvhodnější k danému účelu. Vypadaly jako velké přesýpací minutky na vaření vajec, i když vzhledem k tomu, že každé zrnko písku bylo vteřinou něčího života, znamenalo to tak trochu, že všechna vejce jsou dosti rizikově v jednom košíku.
Mrakoplašovy hodiny však vypadaly jako věc stvořená foukačem skla, který seděl ve stroji času a měl k tomu ještě škytavku. Podle faktického množství písku, jejž obsahovaly - a Smrť měl v tomto směru skutečně velmi dobrý odhad -, měl být Mrakoplaš už dávno mrtev. Ale během let se na skle vyvinuly podivné smyčky, záhyby a vychlípeniny a písek často putoval obráceným směrem nebo napříč. Bylo prostě jasné, že Mrakoplaš byl tolikrát zasažen magií, byl tolikrát proti své vůli prohozen časem a prostorem, že při cestě zpět málem několikrát vrazil sám do sebe. Najít konec jeho života teď bylo skoro stejně těžké jako najít začátek hodně tenké, hodně lepivé a dokonale průhledné lepicí pásky.
Smrť znal literární postavu věčného, nikdy neumírajícího hrdiny, rytíře tisíce tváří. Odmítl něco takového komentovat. Setkával se s hrdiny neustále, potkával je většinou obklopené mrtvými těly téměř všech jejich nepřátel a většina z hrdinů měla na jazyku větu: „U všech sakru, co se to stalo?“ Pokud existovalo nějaké uspořádání umožňující hrdinům znovu se vrátit, on, Smrť, o něm nevěděl.
Došel však k názoru, že pokud nějaké takové stvoření existuje, musí být na druhé straně vyváženo něčím, jako je věčný zbabělec. Hrdina s tisícem prchajících zádí. Mnoho civilizací mělo své pověsti o nesmrtelném hrdinovi, který jednoho dne znovu vstane z mrtvých, a je možné, že tedy příroda bude k vyrovnání potřebovat jednoho hrdinu, který z nich naopak nevstane.
Ať už byla konečná pravda o téhle věci jakákoliv, faktem je, že Smrť neměl nejmenší představu, kdy Mrakoplaš zemře. To bylo pro stvoření, které si tolik zakládalo na přesnosti, velmi skličující.
Smrť klouzal sametovou prázdnotou své pracovny, až došel k modelu Zeměplochy, kdyby to opravdu byl pouhý model. Prázdné oční důlky se sklopily dolů.
Ukaž, řekl.
Drahé kameny a polodrahokamy zmizely. Smrť viděl mořské proudy, pouště, pralesy, běžící oblaka podobná stádům bizonů - albínů.
Ukaž.
Pohled se změnil, jako by zakřivil, a začal se přibližovat k živoucí mapě. V mořské modři se objevila rudá čmouha. Mihly se prastaré horské hřebeny, skalnatá poušť a písečné pláně.
Ukaž.
Smrť pozoroval schoulenou postavu spícího Mrakoplaše. Mrakoplašovy nohy se tu a tam ve spánku pohnuly.
Hmm.
Smrť cítil, jak mu po zádech něco šplhá nahoru. Zastavilo se to na chvilku na jeho rameni a skočilo. Uprostřed rudé pevniny přistála malá hlodavčí kostra v černé róbě s kapucí a začala se zuřivě sem a tam ohánět svou maličkou kosičkou. Vzrušené při tom pištěla.
Smrť uchopil krysího Smrtě za límec pláštíku a zvedl si ho k očím.
Ne, takhle to udělat nemůžeme.
Krysí smrť sebou vztekle zazmítal. Kvík ?
Protože by to bylo proti pravidlům, odpověděl Smrť. Příroda chce své.
Pak se znovu zadíval na obraz, a jako by ho náhle něco napadlo, postavil krysího Smrtě na zem. Přešel ke stěně a zatáhl za pletenou šňůru. Kdesi daleko zazněl zvonek.
Po nějaké chvíli vstoupil starý muž s podnosem v rukou.
„Omlouvám se, mistře. Umýval jsem koupelnu.“
Prosím, Alberte?
„No, proto jsem se opozdil s vaším čajem, pane.“
To teď není důležité. Řekněte mi, co víte o tomhle místě?
Smrťův ukazovák poklepával na Rudý světadíl. Jeho sluha se naklonil a pozorně si prohlížel mapu.
„Jo, tohle,“ řekl pak. „Když jsem byl ještě naživu, pane, říkali jsme tomu ,Teror Inkognita’. Nikdy jsem tam osobně nebyl. To ty proudy, víte? I když na druhé straně se dal mnohý u…
