Úžasná Zeměplocha – Poslední kontinent (Terry Pratchett)

Rozšafín zavrtěl hlavou a přešel k ohni. Paní Vidláková seděla ostýchavě na nedalekém kameni. Před ní se mačkal - tak blízko k ohni, jak to jen šlo - knihovník. Byl pořád ještě neobyčejně malý. Možná jeho časový nerv potřeboval delší čas na to, aby sám sebe unavil, pomyslel si Rozšafín.

„A co to páni dělajó?“ zajímala se paní Vidláková. Musela zvýšit hlas, aby ji bylo přes hádku slyšet, ale paní Vidláková by se ptala „Máme snáď nějaké potíže?“, i kdyby viděla, jak mágové vrhají na zahradě univerzity ohnivé koule po obludách z Podzemních rozměrů. Byla ráda, když jí někdo věci pořádně vysvětlil.

„Oni tam našli nějakého muže, který kreslí ty nejživější obrázky, jaké jsem kdy viděl,“ odpověděl jí Rozšafín. „Takže teď se ho snaží naučit Umění. Jako umělecká komise.“

„Tož to honi se páni pokaždé najdó chvilko, haby sa zajímale totkaj ho hobyčéného člověko,“ přikyvovala dojatě paní Vidláková.

„Vždycky se musí do všeho plést,“ bručel Rozšafín. „Nevím, čím to je, ale mágové prostě nedokážou nic jen takpozorovat. Zatím se hádají o to, jak vypadá kachna, a věřte mi, já si opravdu nemyslím, že má kachna čtyři nohy, ale oni se zatím dostali přesně k tomu. Vážně, paní Vidláková, chovají se jako koťata při draní peří... Co je zase tohle?“

Knihovník rozvázal kožený vak ležící vedle ohně a teď postupně ochutnával jeho obsah způsobem, jakým to dělají malí savci všude na světě.

Uchopil plochý, ohnutý kus dřeva, pomalovaný mnoha barevnými linkami - v barvách, které starý muž ani nepoužíval k malování, a Rozšafína napadlo, proč asi? Zkusil chuť, několikrát dřevem uhodil s výrazem plným naděje do země a pak ho odhodil. Potom vytáhl plochý dřevěný ovál uvázaný na kusu jakéhosi spleteného vlákna a pokusil se vlákno překousnout.

„Meslite, že by to mohlo byť totok jo-jo?“ zeptala se paní Vidláková.

„My jsme tomu jako kluci říkali bučák,“ odpověděl jí Rozšafín. „Točí se tím nad hlavou a ono to vydává takový legrační hluboký zvuk.“ Zamával paží neurčitě ve vzduchu.

„Eeek?“

„Och, podivejte se, néni sladké? On sa pokóši opakovať to po vás!“

Knihovník se pokusil roztočit vlákno nad hlavou, obtočil si ho kolem obličeje a prkénko ho udeřilo zezadu do hlavy.

„Och, ten chodáček! Zeberte mo to, pane Ctibome, prosim!“

Rozšafín Ctibum odmotal malému pokusníkovi vlákno z tváře a knihovník vycenil několik drobných zoubků.

„Doufám, že už brzo vyroste,“ prohlásil Rozšafín. „Jinak budeme mít knihovnu plnou leporel o zajíčcích...“