15. SÁZKA
Dlouhou chvíli jsem na něj zírala, neschopná slova. Nedokázala jsem vymyslet nic, co bych mu na to odpověděla.
Když viděl můj omráčený výraz, opustila ho všechna vážnost.
„Dobře,“ řekl s úsměvem. „To je všechno.“
„Jaku –“ Připadalo mi, jako by mi v krku uvízlo něco velikého. Snažila jsem se odkašlat si, abych ten knedlík dostala pryč. „Nemůžu… tedy nechci… musím jít.“
Otočila jsem se, ale popadl mě za ramena a obrátil mě zpátky k sobě.
„Ne, počkej. Já to vím, Bello. Ale hele, odpověz mi na tohle, ano? Chceš, abych odešel a už tě nikdy neviděl? Buď upřímná.“
Bylo těžké soustředit se na jeho otázku, tak mi chvilku trvalo, než jsem odpověděla. „Ne, to nechci,“ přiznala jsem nakonec.
Jacob se zase zakřenil. „Tak vidíš.“
„Ale moje důvody, proč se s tebou chci vídat, jsou jiné než tvoje,“ namítla jsem.
„Tak mi tedy řekni, proč se se mnou chceš vídat.“
Pečlivě jsem se zamyslela. „Stýská se mi po tobě, když se mnou nejsi. Když jsi šťastný,“ upřesňovala jsem opatrně, „tak jsem taky šťastná. Ale to samé bych mohla říct o Charliem, Jacobe. Ty jsi rodina. Mám tě ráda, ale nejsem do tebe zamilovaná.“
Klidně přikývl. „Ale chceš být se mnou.“
„Ano.“ Vzdychla jsem. Nenechal se odradit.
„Pak s tebou budu.“
„Koleduješ si o potrestání,“ zavrčela jsem.
„Jo.“ Pohladil mě konečky prstů po pravé tváři. Pleskla jsem ho přes ruku.
„Myslíš, že by ses aspoň mohl slušněji chovat?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Ne, nemyslím. Ty se rozhodni, Bello. Buď mě můžeš mít takového, jaký jsem – včetně nevhodného chování –, nebo vůbec.“
Nespokojeně jsem se na něj podívala. „To je nefér.“
„Jako ty.“
To mě zaskočilo, proti své vůli jsem ustoupila. Měl pravdu. Kdybych jednala fér – a nebyla tak sobecká – řekla bych mu, že se s ním nechci kamarádit, a odešla bych. Nebylo správné snažit se udržet si kamaráda, když mu tím budu ubližovat. Nevěděla jsem, co tady dělám, ale najednou jsem si byla jistá, že to není dobře.
„Máš pravdu,“ zašeptala jsem.
Zasmál se. „Odpouštím ti. Jenom se snaž nezlobit se na mě příliš. Protože jsem se nedávno rozhodl, že to nevzdám. Vím, že je to předem prohrané, ale to mě na tom láká.“
„Jacobe.“ Dívala jsem se mu do tmavých očí a snažila se ho přimět, aby mě bral vážně. „Miluju jeho, Jacobe. On je můj celý život.“
„Mě miluješ taky,“ připomněl mi. Zvedl ruku, když jsem začala protestovat. „Ne stejně, já vím. Ale ani on není celý tvůj život. Už ne. Možná kdysi byl, ale opustil tě. A teď se prostě bude muset vypořádat s důsledkem té volby – se mnou.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Ty jsi neskutečný.“
Najednou zvážněl. Vzal mi bradu do dlaně a podržel ji tak pevně, že jsem jeho naléhavému pohledu nemohla uniknout.
„Dokud ti nepřestane bít srdce, Bello,“ řekl, „budu tady – bojovat. Nezapomínej, že máš víc možností.“
„Já o možnosti nestojím,“ nesouhlasila jsem a neúspěšně jsem se snažila vyškubnout mu bradu z ruky. „A moje srdce to má spočítané, Jacobe. Brzy dotluče, čas už mu skoro vypršel.“
Přimhouřil oči. „O to větší důvod bojovat – bojovat tvrději, teď, dokud můžu,“ zašeptal.
Stále mi držel bradu – prsty tiskl tak silně, až to bolelo – a viděla jsem, jak mu z očí najednou svítí odhodlání.
„N–“ začala jsem namítat, ale bylo příliš pozdě.
Přitiskl svoje rty na mé a zabránil mi tak protestovat. Líbal mě hněvivě, hrubě, druhou rukou mi pevně svíral zátylek, takže jsem se mu nemohla vykroutit. Celou svou silou jsem se mu opřela do prsou, ale on si toho ani nevšiml. Jeho ústa byla měkká, navzdory hněvu, a jeho rty se přizpůsobovaly mým tak, jak jsem to nikdy nezažila.
Sáhla jsem mu do obličeje a snažila se ho odstrčit, a zase se mi to nepovedlo. Zdálo se, že tentokrát si toho ovšem všiml, a ještě ho to pobídlo. Jeho rty mě přinutily pootevřít ústa a ucítila jsem v nich jeho horký dech.
Z instinktivního popudu jsem spustila ruce podél těla a přestala se bránit. Otevřela jsem oči a nekladla odpor, nic necítila… jen jsem čekala, až přestane.
Zafungovalo to. Jeho hněv jako by vyprchal a on se odtáhl, aby se na m…
