21. STOPY
Nechtěla jsem marnit ani kousek té noci spánkem, ale neubránila jsem se. Když jsem se vzbudila, svítilo za oknem jasné slunce a po obloze spěchaly drobné mráčky. Vítr ohýbal koruny stromů, až to vypadalo, že celý les rozfouká.
Edward mě nechal o samotě, abych se oblékla, a já jsem byla ráda, že můžu chvíli v klidu přemýšlet. Můj plán na minulou noc vyšel úplně jinak, než jsem chtěla, a teď jsem se potřebovala vyrovnat s důsledky. Ačkoliv jsem vrátila prsten hned, jak to šlo, aniž bych se ho dotkla, levá ruka mi připadala těžší, jako kdyby tam stále byl, jenom neviditelný.
Tím bych se neměla trápit, uvažovala jsem. Není to tak hrozné – prostě výlet autem do Vegas. Vezmu si na sebe něco jen o trochu lepšího než staré džíny – třeba staré domácí kalhoty. Obřad určitě nebude trvat dlouho; maximálně čtvrt hodiny, že? Tak to bych mohla zvládnout.
A pak, až bude po všem, bude muset splnit svou stranu dohody on. K tomu se upnu a na ostatní zapomenu.
Říkal, že o tom nemusím nikomu povídat, a já jsem chtěla, aby to sám taky dodržel. Samozřejmě ode mě bylo velmi hloupé, že jsem nepomyslela na Alici.
Cullenovi přijeli domů kolem poledne. Atmosféra kolem nich měla nový, jakoby soustředěný nádech, a to mě přitáhlo zpátky k hrůzné události, která nadcházela.
Alice byla na první pohled v neobvykle špatné náladě. Usoudila jsem, že je rozladěná z toho, že její vidění nefunguje, jak je zvyklá, protože její první slova určená Edwardovi se týkala stížnosti na spolupráci s vlky.
„Myslím,“ – zašklebila se, když použila to nejisté slovo – „že byste si měli zabalit věci do chladného počasí, Edwarde. Nevidím, kde přesně budeš, protože dnes odpoledne odcházíš s tím psem. Ale bouřka, která se žene, bude v celém tom kraji mimořádně silná.“
Edward přikývl.
„Na horách bude sněžit,“ varovala ho.
„Brr, sníh,“ zamručela jsem si pro sebe. Byl červen, proboha.
„Vezmi si bundu,“ řekla mi Alice. Její hlas byl nepřátelský, a to mě překvapilo. Snažila jsem se jí vyčíst z obličeje, co jí vadí, ale otočila se.
Podívala jsem se na Edwarda, ale ten se usmíval; ať Alici štvalo cokoliv, jeho to pobavilo.
Edward měl více než dostatečné tábornické vybavení – rekvizity pro hru na lidi –, takže bylo z čeho vybírat; Cullenovi byli u Newtonových v obchodě dobrými zákazníky. Popadl spací pytel, malý stan, několik balíčků dehydrovaného jídla – usmál se, když jsem se na ně zašklebila – a nacpal to všechno do batohu.
Alice mezitím bloumala po garáži a beze slova sledovala Edwardovy přípravy. On si jí nevšímal.
Když byl hotov s balením, podal mi svůj telefon. „Zavolej prosím tě Jacobovi a řekni mu, že na něj budeme čekat asi tak za hodinu. Ví, kde se s námi má sejít.“
Jacob nebyl doma, ale Billy slíbil, že bude všechny tak dlouho obvolávat, dokud nenajde volného vlkodlaka, kterému tu zprávu předá.
„O Charlieho neměj strach, Bello,“ uklidňoval mě Billy. „Beru si ho na starost.“
„Jo, já vím, že se Charliemu nic nestane.“ Pokud šlo o bezpečnost jeho syna, tam už jsem si tak jistá nebyla, ale radši jsem nic neřekla.
„Škoda, že tam zítra nebudu moct být s ostatními.“ Billy se lítostivě zasmál. „Je to kříž, když je člověk staroch, Bello.“
Touha bojovat musí být dominantním rysem chromozomu ypsilon. Byli všichni stejní.
„Mějte se s Charliem hezky.“
„Hodně štěstí, Bello,“ odpověděl. „A… vyřiď to ode mě i těm, ehm, Cullenovým.“
„Vyřídím,“ slíbila jsem, překvapená tím gestem.
Když jsem vracela telefon Edwardovi, viděla jsem, že s Alicí o něčem tiše diskutují. Dívala se na něj prosebnýma očima. On se mračil, nešťastný z toho, co chtěla.
„Billy říkal, abych vám za něj popřála hodně štěstí.“
„To od něj bylo velkorysé,“ řekl Edward a odtrhl se od ní.
„Bello, mohla bych si s tebou prosím promluvit o samotě?“ zeptala se Alice rychle.
„Ztěžuješ mi život víc, než je nutné, Alice,“ upozornil ji Edward se zaťatými zuby. „Byl bych radši, kdybys to nedělala.“
„Tady nejde o tebe, Edwarde,“ opáčila.
Zasmál se. Něco na té odpovědi mu připadalo legrační.
„Nejd…
