Dům byl veliký srub – stylová záležitost zastrčená v rokli mezi sosnami. Na míle daleko nebylo ani stopy po nějakých sousedech. Všechna okna byla zatemněná jako by tu nikdo nebydlel, ale celá konstrukce se otřásala těžkou basovou hudbou ze sklepení.
Diego vstoupil první a já se snažila chovat, jako to byl Kevin nebo Raoul. Váhavě, chráníc si svůj prostor. Našel schody a sebejistým krokem sestoupil dolů.
„Chtěli jste se mě zbavit, trapáci?“ houkl na ně.
„Jé, hele, Diego žije.“ slyšela jsem Kevina. Jeho odpověď naznačovala zřetelný nedostatek nadšení.
„Ne díky tobě,“ odsekl Diego a já vklouzla do temného sklepení. Jediné světlo pocházelo z několika televizních obrazovek, ale i tak ho bylo víc, než kdokoli z nás potřeboval. Spěchala jsem dozadu, kde se Fred sám rozvaloval na celém gauči, vděčná za důvod tvářit se znepokojeně, protože nikde jinde se schovat nedalo. Spolkla jsem náhlou vlnu odporu a stočila se na svoje obvyklé místečko na podlaze za gaučem. Jakmile jsem se tam ocitla. Fredova odpudivá síla trochu povolila. Nebo jsem si už začínala zvykat.
Sklepení bylo víc než z poloviny prázdné, protože uplynula sotva půlka noci. Všechny děti měly stejné oči jako já – světle červené, nedávno nakrmené.
„Chvíli zabralo, než jsem po tobě uklidil ten tvůj svinčík,“ říkal Diego Kevinovi. „K tomu, co zbylo z baráku, jsem se dostal těsně před úsvitem. Celý den jsem trčel v zatopené jeskyni.“
„Běž se vybrečet k Rileymu. Mně je to fuk.“
„Vidím, že ta malá to zvládla taky,“ ozval se nový hlas a já se otřásla hrůzou, protože to byl Raoul. Trošku se mi ulevilo, že neví, jak se jmenuju, ale mnohem víc mnou doutnal strach, že si mě všiml.
„Jo, šla za mnou.“ Diega jsem neviděla, ale bylo mi jasné, že lhostejně pokrčil rameny.
„No ne, ty jsi hotový spasitel!“ dorážel sarkasticky Raoul.
„Za debilní chování se body navíc nedávají.“
Přála jsem si, aby Diego Raoula nepopichoval. Kéž by se Riley co nejdřív vrátil. Jen Riley dokázal Raoula trošičku zkrotit.
Jenže Riley nejspíš lovil další malé ubožáky pro ni. Nebo co to vlastně dělal, když odešel pryč.
„Zajímavý přístup máš, Diego. Myslíš, že tě má Riley dost rád, aby mu vadilo, když tě zabiju. Já bych zas řekl, že se pleteš. Ale to je jedno, on si po dnešní noci stejně myslí, že je po tobě.“
Slyšela jsem, jak se ostatní dali do pohybu. Někteří se postaví za Raoula, jiní se jen chtějí dostat z cesty.
Já ve své skrýši zaváhala. Nenechám ho bojovat samotného, ale zároveň jsem se bála zničit naše krytí, pokud by nakonec k ničemu nedošlo. Doufala jsem, že Diego přežil tak dlouho, protože má nějaké šílené bojové schopnosti. Já v tomhle směru neměla moc co nabídnout. Z Raoulova gangu byli přítomni tři členové a můžou se k nim přidat někteří další, aby se Raoulovi zavděčili. Vrátí se Riley dřív, než nás stihnou oddělat?
Diego odpověděl naprosto klidně. „Vážně se tak bojíš jít proti mně sám? Typické.“
Raoul zasupěl. „Tak se to dělá leda ve filmech. Proč bych proti tobě měl jít sám? Hele, já tě nechci zmlátit. Já to s tebou chci skoncovat.“
Přikrčila jsem se, připravená vyskočit.
Raoul pokračoval v proslovu. Hrozně rád se poslouchal.
„Samozřejmě na tebe nemusíme jít všichni. Tihle dva se postarají o důkaz tvého nešťastného přežití. O tu malou jak-se-sakra-jmenuje.“
Polila mě ledová hrůza. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla do boje vložit všechno. Ne že by to nějak pomohlo.
A pak jsem ucítila něco jiného, absolutně nečekaného – nával hnusu tak mocný, že jsem se už neudržela ve střehu. Svalila jsem se na zem a v hrůze lapala po dechu.
Nebyla jsem jediná, kdo takhle reagoval. Znechucené vrcení a zvuky dávení se ozývaly ze všech koutů. Pár lidí ustoupilo ke stěnám do mého zorného pole. Hrabali se ke zdi, natahovali krky, jako by jim to pomohlo děsivé nevolnosti uniknout. Přinejmenším jeden z nich byl Raoulův poskok.
Slyšela jsem, jak se Raoulovo charakteristické vrčení vytrácí, jak vyběhl po schodech nahoru. Nebyl jediný, koho napadlo prásknout do bot. Sklepení se vylidnilo, vzda…
