5
Jonesy většinu z toho slyšel – rozhodně slyšel ten zesílený hlas ze hřmícího vrtulníku –, ale jen málo vnímal. Byl přespříliš zaměstnaný starostmi o McCarthyho, který ještě několikrát krátce a dušeně zasténal, načež zůstal úplně tiše. Puch valící se zpod dveří stále houstl.
„McCarthy!“ zavolal, jakmile se dovnitř vrátil Bobr. „Otevři ty dveře, jinak je vyrazíme!“
„Nechte mě na pokoji!“ křikl uvnitř slabým, ztrápeným hlasem McCarthy. „Potřebuju se vysrat, to je všechno, POTŘEBUJU SE VYSRAT! Až se vyseru, budu zase v pořádku!“
Taková ostrá slova od muže, který očividně pokládal zvolání typu hergot a bože můj za velice silné výrazy, vyděsila Jonesyho ještě víc než zakrvavené prostěradlo a spodní prádlo. Obrátil se na Bobra, jen letmo zaregistroval, že ten je celý obalený sněhem, takže vypadá jako sněhulák, a prohlásil: „Pojď, vyrazíme je. Musíme se dostat dovnitř a nějak mu pomoct.“
Bobr se tvářil vystrašeně a ustaraně. Na tvářích mu tál sníh. „Já ti nevím. Ten chlápek v tom vrtulníku povídal něco o karanténě – co když má nějakou infekci nebo něco takovýho? Co když ten červenej flek –“
Navzdory svým vlastním nepříliš šlechetným pocitům, které k McCarthymu choval, měl Jonesy sto chutí Bobrovi jednu vrazit. Letos v březnu ležel on sám v krvi na ulici v Cambridgi. Co kdyby se ho tehdy lidé odmítli dotknout, protože by mohl mít AIDS? Co kdyby mu odmítli pomoct? Co kdyby ho tam nechali jen tak krvácet, protože u sebe zrovna neměli gumové rukavice?
„Bobo, oba jsme stáli těsně u něj – jestli nějakou infekci vážně má, nejspíš už jsme ji stejně chytili. Co mi řekneš na tohle?“
Chvíli Bobr neříkal vůbec nic. Pak Jonesy zaslechl v hlavě to cvaknutí. Na kratičký okamžik spatřil zase toho Bobra, s nímž vyrůstal, kluka ve staré, obnošené motorkářské bundě, který křičí Hej, vy idioti, nechte toho! NECHTE TOHO, povídám!, a věděl, že všechno dobře dopadne.
Bobr udělal krok vpřed. „Hej, Ricku, co kdybys nám otevřel? Jenom ti chceme pomoct.“
Za dveřmi jen ticho. Ani sténání, ani oddechování, dokonce ani to nejtišší šustění šatů. Jedinými zvuky byly stejnoměrný hukot generátoru a slábnoucí tap-tap vrtulníku.
„No jak myslíš,“ prohlásil Bobr a pokřižoval se. „Tak holt ty dveře vyrazíme.“
Společně popošli několik kroků dozadu a otočili se ke dveřím ramenem, podvědomě napodobujíce policisty, které viděli ve stovkách filmů.
„Na tři,“ řekl Jonesy.
„Vydrží to ta tvoje noha?“
Po pravdě řečeno, noha i bok Jonesyho pekelně bolely, přestože si to pořádně uvědomil až teď, když se o tom Bobo zmínil. „Jsem úplně v pořádku.“
„Jo a moje prdel je král světa.“
„Na tři. Připraven?“ A když Bobr přikývl: „Raz… dva… tři.“
Společně se vrhli kupředu a společně taky narazili do dveří, bezmála dvě stě kilo schovaných za nastavenými rameny. Dveře se zmohly na nečekaně chabý odpor, takže oba v jednom zmateném chumlu vpadli do koupelny. Nohy jim uklouzly v krvi na dlaždičkách.
„A kurva,“ vypravil ze sebe Bobr. Pravou dlaní si zakryl ústa, z nichž projednou netrčelo žádné párátko. Nad dlaní zíraly vytřeštěné, vlhké oči. „Kurva.“
Jonesy shledal, že ze sebe nedokáže dostat ani slovo.
