Poprvé jsem pana Legera uviděl, když cirkus projížděl Steubenville, ale to sem s nimi byl teprve dva týdny; ostatní ho zřejmě znali mnohem déle. O panu Legerovi totiž nechtěl nikdo mluvit, dokonce ani po té noci, kdy se zdálo, že nastává konec světa – té noci, kdy zmizel pan Indrasil.
Ale jestli vám to mám vyprávět od začátku, pak bych měl nejprve říci, že se jmenuji Eddie Johnston a že jsem se narodil a vyrostl v Sauk City. Tam jsem chodil do školy, odtamtud bylo mé první děvče a tam jsem pracoval v Lillieho jednotkovém obchodě, když jsem dostudoval vyšší střední školu. To bylo před lety… před více lety, než bych někdy chtěl počítat. Ne že by Sauk City bylo tak spatné místo; horké, líné večery, kdy se dá dřímat na verandě, některým lidem docela vyhovují, ale mě tam všechno svědilo, jako kdybych seděl příliš dlouho na jediné židli. Tak jsem praštil s prací v jednotkovém obchodě a připojil se k Farnumově & Williamsově celoamerickému třímanéžovému cirkusu s dalšími atrakcemi. Myslím, že jsem tak učinil v přechodném pominutí smyslů, způsobeném pouťovou hudbou. Tak jsem se tedy stál tenťákem, pomáhal jsem stavět stany a zase je strhávat, rozsypávat piliny, čistit klece a občas také prodávat cukrovou vatu, když byl pravý prodavač, který trpěl malárií, pryč. Takové věci obvykle dělávali malí kluci za volné lístky – dělával jsem je i já, když jsem byl malý kluk. Ale časy se změnily. Ani ti kluci už nejsou jako dřív.
V nejparnějším létě jsme projeli Illinoisem a Indianou a návštěvnost byla dobrá a všichni byli spokojeni. Všichni kromě pana Indrasila. Pan Indrasil nebyl spokojený nikdy. Byl krotitelem lvů a vypadal jako Rudolph Valentino, jak jsem si ho pamatoval ze starých fotografií. Byl vysoký, měl hezký arogantní obličej a husté černé vlasy. A podivné šílené oči – nejšílenější oči, jaké jsem kdy viděl. Většinou byl zticha; dvě slova od pana Indrasila to už byl proslov. Všichni od cirkusu si od něj udržovali mentální i fyzický odstup, protože jeho výbuchy hněvu byly legendární. Šeptalo se o kávě, která po zvlášť obtížném představení vyšplíchla na jeho ruce, a také o takřka dokonané vraždě na mladém tenťákovi, které se podařilo zabránit jen spojeným úsilím ostatních. Nic o tom nevím. Vím jen, že jsem z něj měl daleko větší strach než z mrazivého pohledu pana Edmonta, mého třídního z vyšší střední, pana Lillieho nebo i svého otce, který mne byl schopen tak zpražit, že jsem se doslova třásl hanbou a strachem.
Když jsem čistil klece velkých koček, byly vždy bez jediné skvrnky. Vzpomínka na těch několik málo případů potupného vzteku pana Indrasila mi stále způsobuje slabost v kolenou. Mohly za to hlavně jeho oči – velké, temné a naprosto prázdné. Oči a vědomí, že muž, který je schopen v malé kleci uhlídat sedm šelem, musí být sám částečně divoch. A jediné dvě věci, kterých se bál on, byl pan Legere a jeden tygr z cirkusu, velká bestie jménem Zelený děs. Jak už jsem říkal, poprvé jsem pana Legera uviděl v Steubenville a tehdy hleděl do klece Zeleného děsu, jako by ten tygr znal všechna tajemství života a smrti. Byl hubený, tmavý, tichý. Jeho hluboké, prázdné oči měly ve svých zelených hlubinách neustále výraz bolesti a skryté divokosti a ruce měl vždy zkřížené za zády, když zadumaně pozoroval tygra. Zelený děs bylo zvíře, na kterém bylo co obdivovat. Byl to mohutný, krásný zástupce svého druhu s bezvadným pruhovaným kožichem, smaragdovýma očima a velkými tesáky, připomínajícími slonovinové bodce. Jeho řev se v cirkuse ozýval nejčastěji – prudký, zuřivý a nezkrocený. Vypadalo to, jako by svým řevem vyjadřoval vzdor a nenávist k celému světu. Chips Baily, který byl s Famumem & Williamsem už bůh ví od kdy, mi řekl, že pan Indrasil měl ve zvyku protěžovat Zeleného děsa při svých vystoupeních, až po něm jedné noci tygr skočil a skoro mu utrhl hlavu z ramen, než stačil uprchnout z klece. Všiml jsem si, že pan Indrasil stále nosí dlouhé vlasy, které mu vzadu zakrývaly krk.
Pořád si ještě vzpomínám na ten živý obraz, který se mi nask…
