V. SLUNEČNÍ BOUŘE
39. JITŘENKA
3.00 (londýnského času)
Na Marsu se stejně jako na Měsíci i na Štítu oficiálně měřil čas podle Houstonu. Zároveň však člověk počítal soly, marťanské dny, které mu určovaly životní rytmus.
A onoho osudového jitra, když Helena Umfravilleová drkotala po studeném povrchu Marsu, nechala si na jednom malém displeji zobrazovat jiný čas, světový astronomický čas - čas greenwichský, který ukazoval o hodinu méně, než bylo právě v Londýně. A když se tento displej přiblížil druhé hodině ranní a do propuknutí sluneční bouře už tedy podle předpovědí zbývala jen krátká doba, pomalu s Beaglem zastavila, přes spojovací otvor se nasoukala do skafandru a pak vylezla z transportéru.
V tomto koutě Marsu se blížil rozbřesk. Dívala se, jak vychází Slunce. Na obzoru získalo světlo měděně hnědý nádech a stoupající Slunce se podobalo matnému kotouči, zmenšenému vzdáleností. Zbytek oblohy pak tvořila klenba hvězd.
Před ní se rozpínala obvyklá pustina posetá kamením, tak typická pro severní pláně. Opět stanula na nové zemi Marsu, zemi, která nenesla jedinou lidskou šlépěj. Tohoto rána však nebyl Mars důležitý, alespoň ne v porovnání s úchvatnou podívanou, která se měla začít odehrávat na nebi.
Na zemi nebylo vidět jediné světélko. Tábor schoulený okolo místa přistání Aurory 1 zmizel v dáli za kostrbatým horizontem. Posádka si v marťanské půdě vykopala kryt, který ji snad, snad, ochrání před nejhoršími účinky bouře, jejíž prudkost mírně utlumí větší vzdálenost Marsu od Slunce. Pokud chtěla Helena tento dlouhý sol přečkat, nezbývalo jí než se do krytu co nevidět vrátit.
Nyní ovšem stála tady, daleko od domova, uprostřed neznámé krajiny. A věděla, že se tu neocitla náhodou.
Během noci zachytila posádka Aurory podivné radiové signály z opačné strany planety, které se k ní donesly prostřednictvím nevelkých komunikačních družic, jež umístila na oběžnou dráhu Marsu. Většinou se jednalo o obyčejné pípání - ale zaslechli také hlasy, lidské hlasy hovořící se silným přízvukem, kterým nebylo příliš rozumět; hlasy volající o pomoc. Podobně vzrušující okamžik zažil Robinson Crusoe, když na pláži svého ostrova objevil lidskou stopu. Najednou nebyli na Marsu sami; nacházel se tu ještě někdo jiný - a ten někdo měl potíže.
Priorita byla jasná. Na této opuštěné planetě mohla poskytnout pomoc pouze posádka Aurory. Některé z lokalit se nacházely na opačné straně planety a musely počkat na větší expedici, která se dala podniknout až s orbitálním modulem Aurory. Avšak tři místa ležela pouze několik set kilometrů od Aurory, a proto se k nim dalo dojet v transportérech.
Tři členové posádky, Helena mezi nimi, se tak v transportérech vydali hledat zdroj nedalekých signálů. Navzdory všem bezpečnostním zásadám jeli v noci a sami. Času totiž nebylo nazbyt, neměli na vybranou.
Proto Helena najednou stála uprostřed neznámé krajiny, hleděla na obrovské, studené marťanské nebe a společnost jí dělal pouze tichý bzukot ventilátorů v jejím skafandru.
Ani při pohledu z Marsu se souhvězdí pochopitelně nezměnila: dlouhatánská meziplanetární cesta, na kterou se vydala, ležela na samé hranici lidských schopností, avšak zcela ji zastiňovaly nezměrné propasti mezi hvězdami. Přesto se však vypravila napříč sluneční soustavou a pohled na planety byl odsud úplně jiný. Kdyby se ohlédla přes levé rameno, zahlédla by Jupitera, zářivou planetu v rozlehlém souhvězdí Hadonoše. Jupiter vypadal z Marsu přenádherně a někteří členové posádky Aurory tvrdili, že jeho měsíce lze zahlédnout i prostým okem. Marťanská obloha se chlubila třemi jitřenkami: Merkurem, Venuší a Zemí. Merkur, který se se Sluncem dělil o souhvězdí Vodnáře, se ve slunečním jasu téměř ztrácel. Venuše ležela trochu napravo od Slunce v souhvězdí Ryb a nepůsobila tak krásně jako při pohledu ze Země.
A pak tu byla ještě samotná rodná planeta - nalevo od Slunce v Kozorohu. Zemi si člověk nemohl splést, podobala se zářící perle s modrým nádechem. A dobré oči by rozeznaly i menšího hnědavého s…