35. ZÁPAD SLUNCE (II)
Na můstku Aurory 2 seděl Bud Tooke volně připoutaný k sedadlu.
Stěny kolem něj pokrývaly displeje. Většina z nich zobrazovala data či záběry pořízené v rozličných sektorech Štítu či ze vzdálenějších monitorů umístěných ve vesmíru. Ale ukazovaly i obličeje: Rose Deleaovou, která se kdesi na Štítu potila ve skafandru, Michaila Martynova a Eugene Manglese na Měsíci, kteří sledovali poslední hodiny Slunce před bouří, a dokonce i Helenu Umfravilleovou, nesmírně schopnou britskou astronautku, s níž kdysi podstoupil výcvik a jejíž obraz přicházel ze vzdáleného Marsu s časovým zpožděním.
Tato konference neměla žádný konkrétní účel. Ovšem vzájemný kontakt představoval v této době pro roztroušené děti Země jistou útěchu. Spojení proto nechávali navázané nepřetržitě a na šířku pásma nedbali.
Athéna si zlehka odkašlala; tento drobný trik, kterým si říkala o pozornost, pochytila od Aristotela. "Promiň, Bude!"
"Co se děje, Athéno?"
"Nerada tě ruším. Já jen, že stín je už téměř úplný. Tak jsem si říkala, že by ses chtěl třeba podívat na Zemi..."
Na největší obrazovku mu promítla záběr na rodnou planetu. Tvář Země však byla kalná. Bud hleděl do tunelu stínu dlouhého miliony kilometrů, stínu, který halil jak Zemi, tak Měsíc - a vrhala jej lidská stavba. Simulace této události viděl Bud nejmíň stokrát. Ale i tak užasl.
Mlčení prolomila Athéna. "Bude?"
"Ano, Athéno?"
"Na co myslíš?"
Naučil se odpovídat jí velmi opatrně. "Nestačím se divit," odtušil. "Zaráží mě, že jsme vytvořili něco tak obrovskýho." Athéna neřekla nic, proto dodal: "Jsem hrozně hrdej."
"Taky máme být na co hrdí, viď, Bude?"
Zdálo se mu, jako by v jejím hlase zaslechl náznak touhy. Snažil se přijít na to, co by od něj chtěla slyšet. "To máme. A bez tebe, Athéno, bysme toho nikdy nedosáhli."
"Jsi na mě hrdý, Bude?"
"Vždyť víš, že jsem."
"Ale já bych to chtěla slyšet z tvých úst."
"Jsem na tebe hrdej, Athéno."
Oslovená zmlkla a Budovi se tajil dech.
Náročný úkol natočit Štít si vyžádal několik měsíců a Bud byl rád, že už jej mají za sebou.
Štít se záměrně stavěl hranou ke Slunci, aby během let výstavby zakryl pouze zlomek světla dopadajícího na Zemi: zemědělské plodiny se konec konců musely pěstovat neustále. Nyní se však blížil den D a Štít bylo třeba natočit tak, aby byl při pohledu ze Země obrácený tváří přímo ke Slunci. Tento zdánlivě triviální manévr však v porovnání s jinými obtížemi, s nimiž se v průběhu výstavby setkali, představoval skutečnou výzvu.
Štít měřil třináct tisíc kilometrů, jenže byl tvořen skleněnými střípky a napnutou pěnou; o pevném tělese se dalo sotva mluvit. Člověk by jej prorazil pěstí a ani by si toho pomalu nevšiml. Tato lehkost byla nevyhnutelná, jinak by se podobný kolos ani nedal postavit. Jenže právě díky mimořádně lehké konstrukci se se Štítem téměř nedalo manévrovat.
Nepřipadalo zkrátka v úvahu, aby Aurora 2 zažehla polohovací trysky a celý objekt přemístila. Pokud by se o to někdo pokusil, pak by se ona mohutná stará loď z této jemné pavučinky, v níž byla zapuštěná, vytrhla. A celá struktura byla tak křehká, že kdyby se na kterékoli místo na povrchu disku zatlačilo přílišnou silou, výsledkem by nejspíš byly trhliny, a nikoli náklon. To všechno ještě umocňovala skutečnost, že se Štít otáčel. Lehká odstředivá síla totiž měla zabránit tomu, aby se stavba podobná pavučině zhroutila. Jenže tato rotace nyní představovala problém, protože pokud se člověk pokusil Štít naklonit, ten se tomu bránil jako gyroskop.
Štít se dal přemístit jedině tak, že se na něj zlehka a opatrně působilo točivou silou, kterou bylo navíc třeba rozložit po celém povrchu disku, aby na žádnou část nepůsobil příliš velký tlak. Celý proces probíhal dynamicky a okamžiky setrvačnosti kotouče se v každém okamžiku mírně měnily; z výpočetního hlediska se jednalo o obrovský problém.
Jediným řešením pochopitelně bylo svěřit tento úkol Athéně, uměle vnímající duši Štítu. Pro ni představoval Štít vlastní tělo, jeho senzory a komunika…
