IV. VÝCHYLKA
26. ALTAIR
Hvězda jménem Altair je tak vzdálená, že její světlo putuje na Zemi přes šestnáct let. A přesto je Altair svým způsobem soused; blíže ke Slunci leží pouze několik desítek hvězd.
Altair je stabilní hvězda, ale masivnější než Slunce. Její povrch, kde je dvakrát vyšší teplota než na Slunci, září bíle beze stopy po sluneční žluti a do tváří roztroušeného houfu planet vydechuje desetkrát tolik energie.
Mezi těmito tělesy je šest obrovských planet, které jsou až na jednu těžší než Jupiter. Všechny vznikly nedaleko mateřské hvězdy na eliptických oběžných drahách, po nichž kroužily jako hejno monstrózních ptáků. Ovšem v průběhu času a rovněž díky tomu, že na sebe vzájemně působily mohutnými gravitačními poli, se postupně přemísťovaly vně. Většina z nich se přizpůsobila úhlednému hodinovému uspořádání kruhových orbit. Hluboko ve žhavých nitrech planet bouřlivě probíhaly složité fyzikální a chemické procesy, a během poklidných věků vznikl na některých těchto světech život.
Jedna planeta se však lišila.
Tento mamutí kolos, patnáctkrát těžší než Jupiter, měl při vzájemném ovlivňování se svými bratry pozoruhodnou smůlu. Vylétl daleko z mateřské soustavy po eliptické oběžné dráze, jejíž nejzazší bod ho zanesl až do chladné říše komet. Obletět tuto obří orbitu trvalo miliony let, takže semknutou rodinu vnitřních planet Altairu jednou za několik milionů let překvapila nečekaná návštěva z hlubin vesmíru v podobě tohoto zbloudilého kolosu. Světy, které mohly být Zemí, se působením jeho přitažlivosti točily a chvěly. A nejen to; jelikož kolos proletěl širokými pásy komet a asteroidů náležejícími k Altairu, vyvolal ve vnitřní soustavě hustý déšť. Na světech Altairu tak byly dopady těles, jaké na Zemi přivodily vyhynutí dinosaurů, normou, a docházelo k nim stokrát častěji než na Zemi.
Tento proces destrukce by časem zanechal nesmazatelné následky. Po velmi dlouhé době by zbloudilý kolos zničil menší světy. Anebo by narazil do jiného kolosu, což by byla pro obě planety katastrofa. Anebo by se tento náladový poutník s největší pravděpodobností a možná vlivem jiné hvězdy od soustavy Altairu zcela oddělil a sám by zamířil do bezslunečného prostoru.
Kdosi však měl jiné záměry.
Nejdramatičtější událostí, k níž došlo při vzniku Země, byla mohutná srážka, která Prazemi roztříštila na dva světy: na Zemi a Měsíc. Rozrušená planeta zářila několik dnů tak jasně, že ji bylo vidět na vzdálenost stovek světelných let.
Ti, kteří to sledovali, měli oči citlivé i na barvy, pro něž v lidských jazycích nejsou slova. Přesto se dívali, sledovali všechno a všude; trpělivě, neúnavně. A bouřlivý vznik Země jim neunikl.
A pozorovali i to, co následovalo: zrod oceánů z kometami vody, krátký věk chemického kypění, překvapivě rychlý nástup jednoduchých forem života, už pozvolnější pokrok směrem ke stále větší složitosti a nakonec i záblesk rozumu. Z hlediska širší perspektivy se jednalo o obvyklý vývoj, který se na jednotlivých světech lišil pouze v detailech.
Ovšem ti, kteří vše sledovali, toto za "pokrok" nepovažovali.
Na pradávné radě - i přes jistou nejednotnost - dospěli na rovinách debaty, které by lidský mozek nepochopil, k nesmírně závažným rozhodnutím.
A zvolili si i zbraň.
Sterilizační sílu.
Jak lze přemístit planetu? Způsobů existuje celá řada, ale metoda použitá u Altairu se dala lidským rozumem pochopit.
Onen zbloudilý kolos byl nesmírně užitečný právě díky schopnosti vychýlit se ze své dráhy. Lidští inženýři využívali už od 70. let 20. století při kosmických letech ke zrychlení lodí jakési gravitační "katapulty". Plavidlo jako kupříkladu sonda Voyager se může "odrazit" od gravitační studny Jupitera - a pokud se správně stanoví úhel, loď se odrazí jako pingpongový míček od čelního skla těžkotonážního kamionu a její hybná síla se obrovsky zvýší. Vesmírní inženýři se stali odborníky na tuto techniku, spočívající v umění nacházet způsob, jak využívat čím dál důmyslnější řetězce katapultů, nabourat se do zásob en…
