4. NÁVŠTĚVA
Transportér dospěl ke stanici mnohem dřív, než Michail klopotně seběhl po stezce zpátky. Návštěva čekala u vchodu do budovy s netrpělivostí, kterou nemohl zakrýt ani skafandr.
Michail měl pocit, že dotyčného poznává už podle držení těla. Přestože bylo osídlení Měsíce rozeseto po celé jeho ploše, v lidském měřítku představoval maličké městečko, v němž každý znal každého.
Thales mu jeho domněnku šeptem potvrdil: "Přijel doktor Eugene Mangles, známý lovec neutrin. To jsou k nám ale hosti!"
Ten počítačový mozek je pacholek, takhle si mě dobírat! Pomyslel si Michail v duchu popuzeně. Thales zná moje pocity až moc dobře. Byla ovšem pravda, že se mu samým očekáváním maličko rozbušilo srdce.
Michail s Eugenem stanuli proti sobě a ve skafandrech působili neohrabaným dojmem. Přes průzor přilby nebylo Eugenovi téměř vidět do tváře; podobala se soše z uhlazených stínů. Vypadá velmi mladě, pomyslel si Michail. Navzdory vysoké funkci bylo Eugenovi teprve šestadvacet - samorostlý mladý génius.
Michail chvíli vůbec nevěděl, co říct. "Omlouvám se," prohlásil nakonec. "Moc návštěv sem za mnou nejezdí."
Eugene zřejmě ovládal umění, jak se chovat ve společnosti, ještě méně. "Už jste to viděl?"
Michail vytušil, co má na mysli. "Slunce?"
"Tu aktivní oblast."
Mladík sem pochopitelně přijel kvůli Slunci. Proč by jinak navštěvoval Stanici pro výzkum slunečního počasí? Určitě ne kvůli mrzoutskému astrofyzikovi na počátku středního věku, který ji obsluhoval. A přesto Michail pocítil pošetilý a zcela bezdůvodný nával zklamání. Snažil se působit přívětivým dojmem. "Ale vy se přece zabýváte neutriny, ne? Měl jsem za to, že oblastí vašeho výzkumu je sluneční jádro, ne jeho atmosféra."
"To by bylo na dlouhý lokty," změřil si ho Eugene. "Ale tohle je důležitý. Důležitější, než si zatím myslíte. A já to předpověděl."
"A co?"
"Tu aktivní oblast."
"Z výzkumu jádra? To nechápu."
"Jasně že ne," odsekl Eugene, který se očividně nestaral o případnou urážku. "Zaznamenal jsem svoje předpovědi v Aristotelovi i Thaletovi, dá se to ověřit podle data. A sem jsem si přijel tyhle údaje ověřit. Všechno se stalo přesně, jak jsem předvídal."
Michail se pod přilbou skafandru usmál. "Promluvíme si o tom! Pojďme dovnitř. Ukážu vám všechny údaje, jaké budete chtít. Nedáte si kafe?"
"Musej si mě vyslechnout," prohodil Eugene.
Koho tím asi myslí...? "A o co jde?"
"O konec světa," odtušil Eugene. "Teda možná." Zamířil k prachovému filtru, zatímco Michail zůstal stát s otevřenou pusou.
Cestou přes prachový filtr a přechodovou komoru do budovy stanice spolu neprohodili ani slovo. Každý člověk na Měsíci byl dosud jakýmsi průkopníkem, a pokud nepostrádal rozum, bez ohledu na to, co měl na srdci, se při průchodu hermetickými uzávěry a přetlakovými místnostmi z jednoho bezpečného prostředí do druhého či při oblékání a svlékání skafandru soustřeďoval výhradně na procedury, které právě prováděl, a které ho udržovaly při životě. A pokud snad rozum postrádal, pak mohl pochopitelně mluvit o štěstí, jestliže byl přinucen vrátit se na Zemi dřív, než zabil sebe nebo někoho jiného.
Michail, ostřílený díky každodenní praxi, se z oděvu vysoukal první. Když se skafandr odplazil do čističky - což byl poněkud groteskní výjev, neboť jej servomotory táhly po podlaze jako shozenou kůži, která zničehonic obživla -, zamířil Michail ve spodním prádle k umyvadlu, kde si v pomalém pramínku vody pořádně vydrbal ruce. Šedočerný prach, který na něm ulpěl při manipulaci se skafandrem, jenž i přes veškerou snahu filtru zůstával umouněný, se mu zadřel do pórů i za nehty, kde pozvolna reagoval s přirozeným mazivem jeho pokožky a vydával zápach připomínající střelný prach. Měsíční prach představoval potíž už od prvních krůčků, které zde člověk učinil: byl nesmírně jemný, pronikl úplně všude, a jelikož při sebemenší příležitosti okamžitě a s nadšením oxidoval, rozrušoval vše - mechanickými ložisky počínaje a lidskými sliznicemi konče.
Na technické problémy způsobované měsí…
