Pletky s osudem (Simona Monyová)

Prokop

Po dlouhé době mě probouzí denní světlo, a ne ztuhlá záda. Člověk zapomene, jak je skvělé spát v posteli, a ne na se­dačce v kanceláři. Mít domov má něco do sebe, to se musí nechat. Ale ať počítám, jak počítám, na vlastní garsonku se zmůžu tak nejdřív koncem léta. Ještě tři čtvrtě roku přepírání ponožek v umyvadélku velkém jak salátová miska. Ještě tři čtvrtě roku k večeři vlašák z papíru nebo nanejvýš večeře v hospodě. Ne moc drahá, šetřím přece na byt. A spát ve spacáku. A dělat si to sám...

„Dáš si snídani?“ všímá si Olga, že jsem vzhůru. Kývu. Šťastný jak blecha, že patří k těm ženám, které po ránu vypadají stejně jako ve dne. Žádná opuchlá víčka, rozježené vlasy a oči jakoby bez řas. Prostě pohledná ženská. „Do postele?“ ujišťuje se ještě.

Do postele, tak to si dám říct. Bývalce jsem nosil snídani do postele já. Ona mně nikdy. Je čas začít si užívat. Protahuju se, chrochtám blahem a vymýšlím si. „To kafe prosím tě horký s kapkou mlíka.“ Nic po mně nehodila, to je dobré znamení. A holky si snad taky nakonec zvyknou, i když tehdy na chalupě dělaly Olze naschvály. Ona je pořád omlouvala, ačkoliv zasloužily spíš pár facek. Ale kdo by jim je dal? Na to jsem já nikdy nebyl. Jen co se narodily, omotaly si mě kolem prstu. Jedna po druhé. Je jasné, že si je Olga nechtěla znepřátelit, moc dobře ví, co pro mě dcery znamenají. Je rozumná a toho si cením. A navíc, ta snídaně je vážně skvělá. Domácí koláčky jsem neměl v puse od rozvodu. Podobné uměla jedině bývalá tchyně, ale moje žena tvrdila, že jsou příliš pracné a kupovala je v supermarketu. Pro Olgu pracné nejsou. Její akcie stou­pají minutu po minutě. Až nebezpečně. Ale trocha nebezpečí může být i příjemná, tak co. Nejde mi o život, jen o svobodu. A ta za moc nestála.