Pletky s osudem (Simona Monyová)

Luboš

Proč se vlastně tolik snažím udržet manželství, které mě už dávno neuspokojuje? Je hlavním důvodem sentiment? Spo­lečně prožité roky? Společně prožitá bolest? Nebo snad se­trvačnost? Sám v tom nemám jasno. Vím jen, že jakýsi vnitřní ukazatel stále směřuje k Miladě a já ho slepě násle­duji.

A taky v poslední době moc piju. Oba moc pijeme. Já i Milada. Na Miladě je to asi mnohem víc znát. Ani se tím netají. Když večer přicházím domů z práce, prázdné láhve od vína se povalují po bytě. Kdybych si mohl vybrat, ne­chodil bych domů vůbec. Od té doby, co spávám na sedačce v obýváku, mi domov neposkytuje ani pohodlí. Stejně dobře bych se vyspal v kanceláři. Co mě domů tedy den co den táhne? Strach o Miladu? Naděje, že se něco změní? Zod­povědnost? Svědomí? Anebo prostý fakt, že od poslední manželské hádky, se ani v kanceláři necítím dobře? Jak mi to proboha mohla udělat, říkám si stále dokola. A proč zrovna s Viktorem? Tak moc mi chtěla ublížit?

A proč já stále odolávám pokušení? Proč to konečně ne­zkusím se Zorkou? Copak mám ještě co ztratit, co riskovat? Copak mi ještě zbylo něco, oč bych mohl románkem se svou sekretářkou přijít?

Bude devět hodin večer. Byt je temný, Milada buď není doma, anebo to opět přehnala s konzumací vína a spí. Sázím na druhou možnost, ale nepotřebuji se přesvědčit, zda jsem se trefil. Je mi to jedno. Šourám se potmě do kuchyně a ote­vírám dvířka lednice. Tlumené světlo zčásti osvětluje ku­chyň. Na stole je několik prázdných lahví a nedojedená paš­tika. V lednici není kromě vajíček, vinného octa a plechovky lunchmeatu vůbec nic. Milada už nenakupuje. Milada truchlí. Truchlí velmi okázale, aby mi to náhodou neuniklo. Vytahuju lunchmeat. Hledám otvírák a nakonec otevírám kon­zervu nožem. Poranil jsem se. Rána se zdá být dost hluboká. Dělá se mi mdlo. Ještě, že je tma a nemusím se na krev dívat. Nesnáším to. Balím si ruku do utěrky a jdu hledat lékárničku. Vlastně ani nevím, jestli ji doma vůbec máme. Možná budu muset do auta.

Cítím, jak se mi podlamují kolena. Mám nohy jako z gu­my. Jsou měkké, odmítají nosit mé tělo. Utěrka je nasáklá krví. „Milado! Milado, pojď sem!“ křičím. Uvědomuji si, že po čtyřech týdnech poprvé zaznívá bytem mluvené slovo. Je to jako by domácnost znovu ožila. Nakonec ještě budu rád, že jsem se pořezal a prolomil to zahnívající ticho...