Pletky s osudem (Simona Monyová)

Milada

„Ideální by byla nějaká ne moc zkažená prostitutka,“ vysvětluju. Probírala jsem to v duchu ze všech stran několik dnů. Všechno mám promyšlené do nejmenších detailů. Výběr té ženské budu muset svěřit Lubošovi. „Na účtu máme skoro osm set tisíc, to by mělo stačit. Pokud ne, prodáme chalupu.“

„Ty by ses vzdala chalupy? Vždyť jsi tam chtěla ve stáří bydlet,“ namítá Luboš udiveně. Copak to nechápe? Vzdala bych se všeho. Tohohle bytu, svého auta, darovala bych ledvinu, nechala bych si uříznout pravou ruku a do smrti už nenamalovala jediný obraz. Jen když budu mít dítě. Jeho dítě! Bude to jako by bylo vlastní! Po patnácti letech man­želství už stejně není tak úplně jasné, kde končím já a kde začíná on. Jsme srostlí, prolínáme se jeden druhým, naše myšlenky a touhy se mísí, vzpomínky se překrývají.

„Chalupa není důležitá,“ mávám ledabyle rukou. „Důle­žité je, aby ta holka necukla. Musíme si to nějak pojistit.“

„Část peněz když otěhotní, a zbytek, až když mě uvede v rodném listu jako otce.“ Luboš začíná skvěle spolupraco­vat. Ale tohleto je zatím teorie. Bude na něm, aby přemluvil nějakou lehkou holku, udělal jí dítě a pohlídal, aby se dítěte co nejdřív zřekla ve prospěch otce. A pak ho adoptuju já. A budeme žít jako rodina. Šťastně až do smrti. Pokud nás ovšem nezavřou. Obávám se, že kupovat si dítě, byť vlastní, by v této praštěné zemi mohli považovat za zločin.

„Vyjde to, neboj se,“ hladí mě Luboš. Jsem tak ráda, že ho mám...