Pletky s osudem (Simona Monyová)

Olga

Dnes mě vyhodili z práce. Čekala jsem to, psychicky se připravovala, ale přesto mě to zaskočilo. A ranilo. Nejhorší budou příští dva měsíce. Chodit tam dál s cejchem výpovědi na čele a ve volném čase žebrat o práci někde jinde. Třicet devět let. Rozvedená, opotřebovaná, frustrovaná ženská. Kdo by ji chtěl zaměstnat?

Zouvám si boty. Potřebovala bych nové, ale to musí po­čkat. Kabát na zimu musí počkat taky, ten tříčtvrťák ještě docela ujde, ale žádnou parádu v něm neudělám, to zas ne. Z útrob bytu ke mně doléhá vzrušený hlas. Martin asi telefo­nuje. Za tři týdny odlétá k protinožcům, dovedu si představit, s kým mluví.

„Jasně, táti. Angličtinu šprtám každej den,“ přikyvuje Martin. Ani můj příchod nezaregistroval, myšlenkami je vzdálen tisíce kilometrů už teď. Mám na Karla vztek. Opustil mě a dělá vše proto, aby mě opustil i náš syn. Pomaličku, centimetr po centimetru ho přetahuje na svoji stranu. A Mar­tin ho obdivuje, vzhlíží k němu. Na mé maličkosti bohužel není hodno obdivu téměř nic. Nemám dost peněz a úspěchu, abych mohla Karlovi konkurovat. A tak jen mlčky pozoruji, jak ztrácím nejdražšího člověka mého života. „Maso z pštro­sa? Děláš si legraci?“ směje se do telefonu Martin. Přemítám, jestli bych něčeho dosáhla, kdybych trvala na tom, že Vá­noce stráví se mnou. Jo, zřejmě dosáhla. Nenáviděl by mě.

Krájím tři dny starý chleba na tenké krajíčky a máčím ho v rozšlehaném vejci. Nejfrekventovanější pokrm v téhle domácnosti. A ten hajzl se živí biftekama z pštrosa. Závidím mu. Ne, mnohem víc závidím své nástupkyni. Ta si uměla život zařídit, na tohle já byla vždycky tupá. Karla jsem měla na krku, když vydělával třetinu toho, co já, a i tu prochlastal. Tvrdil, že aby vůbec mohl žít, musí být v útlumu. Kolikrát byl v takovým útlumu, že jsem musela zavolat sanitku. A pak uklízet poblitej záchod. Ovšem teď je z něho jinej člověk. Nepije, je slavný a bohatý. Nebylo by spravedlivější, kdy­bych byla po jeho boku já? „Táta tě pozdravuje,“ přichází rozzářený, v obličeji zrůžovělý Martin.

Moc dobře vím, co tím Karel sleduje. Předvádí svoji vel­korysost. On je přece ochoten se mnou přátelsky vycházet, problém je ve mně. Ať hošánek pěkně pochopí, co je ma­minka zač.

„Zase chleba ve vajíčku?“ nakukuje mi pod ruce Martin a už se vidí v Austrálii. Nedivím se mu. Ani trochu se mu nedivím.