91
Když Debora ráno odešla do práce, vykoupal jsem se a pokoušel se dívat na televizi. Procházel jsem se tam nahý a všiml jsem si, že by mě mohli na ulici skrz přední okno vidět. Dal jsem si proto sklenici grapefruitového džusu a oblékl se. Nakonec mi nezbývalo nic jiného než se vrátit domů. Bude tam nějaká pošta, možná nějaký dopis. Ujistil jsem se, že jsou všechny dveře zamknuté, pak jsem vyšel ven k volkswagenu, nastartoval a jel zpátky do Los Angeles.
Cestou jsem si vzpomněl na Sáru, na tu třetí holku, kterou jsem potkal během čtení v The Lancer. Měl jsem její telefon v náprsní tašce. Dojel jsem domů, vysral se a zavolal jí.
„Ahoj,“ ozval jsem se, „tady je Chinaski, Henry Chinaski…“
„Jo, já si tě pamatuju.“
„Co děláš? Napadlo mě, že bych k tobě mohl zajet.“
„Musím být dneska ve svý restauraci. Co kdybys přijel sem?“
„To je podnik se zdravou výživou, že jo?“
„Jo, udělám ti dobrej zdravej sendvič.“
„Vážně?“
„Zavírám ve čtyři. Co kdybys přijel trošku dřív?“
„Tak jo. Jak se tam dostanu?“
„Vezmi si pero a já ti to nadiktuju.“
Zapsal jsem si trasu. „Budu tam kolem půl čtvrtý,“ slíbil jsem.
Asi ve 14:30 jsem nasedl do volkswagenu. Někde na dálnici selhal buď můj plánek, nebo já. Mám velký odpor jak k dálnicím, tak k plánkům. Odbočil jsem a ocitl jsem se v Lakewoodu. Zajel jsem k pumpě a zavolal Sáře.
„Restaurace Stop,“ ozvala se.
„Do hajzlu!“ zaklel jsem.
„Co se děje? Zdá se, že jseš nasranej.“
„Jsem v Lakewoodu! Tvůj plánek je na hovno!“
„V Lakewoodu? Počkej.“
„Vrátím se. Potřebuju panáka.“
„Už tam vydrž. Chci tě vidět! Řekni mi, na který ulici v Lakewoodu jseš a která ji nejblíž křižuje.“
Nechal jsem telefon vyvěšený a šel se podívat, kde jsem. Oznámil jsem to Sáře. Znovu mě nasměrovala.
„Je to jednoduchý,“ prohlásila. „Slib mi, že přijedeš.“
„Tak jo.“
„A jestli se znovu ztratíš, zavolej.“
„Promiň, jak vidíš, nemám orientační smysl. Vždycky jsem míval noční můry o tom, že jsem se ztratil. Věřím tomu, že patřím na jinou planetu.“
„To je dobrý. Drž se mých nových pokynů.“
Vrátil jsem se do auta a tentokrát to bylo snadné. Brzy jsem se ocitl na dálnici na Pacific Coast a hledal jsem odbočku, kterou jsem našel. Zavedla mě do snobské obchodní čtvrti poblíž oceánu. Jel jsem pomalu a uviděl jsem restauraci Stop s velikým, ručně psaným štítem. Na okně byly přilepené fotky a malé pohlednice. Podnik se zdravou výživou jako vyšitý, Ježíši Kriste. Nechtělo se mi dovnitř. Pomalu jsem objížděl celý blok s restaurací Stop. Zahnul jsem doprava, pak ještě jednou doprava. Zahlédl jsem nějaký bar. Krabí zátoka. Zaparkoval jsem před ním a šel dovnitř.
Bylo 15:45 a všechna místa byla obsazená. Většina hostů byla řádně sjetá. Postavil jsem se tam a objednal si vodku-7. Vzal jsem si ji k telefonu a zavolal Sáře. „Tady Henry. Jsem zde.“
„Viděla jsem tě dvakrát projet kolem. Neboj. Kde jseš?“
„V Krabí zátoce. Dávám si panáka. Budu za chvíli u tebe.“
„Dobře. Moc se nenalejvej.“
Dal jsem si jednoho panáka a pak ještě jednoho. Objevil jsem jeden prázdný box a posadil se tam. Opravdu se mi za Sárou nechtělo. Skoro jsem si nepamatoval, jak vlastně vypadá.
Vyprázdnil jsem poslední sklenku a odjel do jejího podniku. Vystoupil jsem, otevřel jsem drátěné dveře a vešel dovnitř. Sára stála za pultem. Všimla si mě. „Čau, Henry!“ ozvala se, „budu u tebe za momentík.“ Něco připravovala. Čtyři až pět chlápků posedávalo nebo postávalo kolem. Někteří seděli na pohovce, jiní na zemi. Všem bylo kolem pětadvaceti, všichni byli stejní, měli na sobě kraťasy a všichni prostě seděli. Čas od času si někdo z nich dal nohu přes nohu nebo zakašlal. Sára byla docela pohledná ženská, štíhlá, se svižnými pohyby. Byla to třída. Vlasy měla světle rezavé. Vypadaly velice dobře.
„Postaráme se o tebe,“ ujistila mě.
„Dobře,“ souhlasil jsem.
Stála tam knihovna. Byly v ní tři nebo čtyři moje knížky. Našel jsem si něco od Lorky, sedl si a předstíral, že čtu.
Takhle jsem se nemusel dívat na ty hochy v kraťasech. Vypadali, jako by se jich nikdy nic…
