100
Silvestr pro mě znamenal další mizerný večer, který jsem musel přežít. Moji rodiče si vždycky Silvestr vychutnávali, poslouchali v rádiu, jak se Nový rok blíží od města k městu, až dorazil do Los Angeles. Bouchaly rachejtle, lidi hvízdali a troubili na klaksony, nezkušení opilci zvraceli, manželé flirtovali s manželkami jiných mužů a manželky flirtovaly, s kým se dalo. Všichni se líbali, honili se v koupelnách a komorách a někdy i veřejně, zvláště o půlnoci, a na druhý den následovaly těžké rodinné rozbroje, bez ohledu na slavnostní přehlídku či soutěž o pohár.
Sára přijela na Silvestra časně večer. Vzrušovaly ji věci jako Magická hora, sci-fi filmy, Star Trek a některé rockové kapely, špenátový protlak a čisté potraviny, ale jinak měla mnohem víc zdravého rozumu než všechny ženy, co jsem kdy poznal. Snad jenom jediná – Joanna Doverová – se jí mohla rovnat v dobrém úsudku a laskavosti. Sára byla pohlednější a mnohem věrnější než kterákoli z mých ostatních současných ženských, takže tento Silvestr nevypadal vůbec špatně.
Právě mi místní televizní hlasatel popřál šťastný Nový rok. Nesnášel jsem, když mi šťastný Nový rok přál nějaký cizí člověk. Jak mohl vědět, kdo jsem? Klidně jsem mohl být chlap, co má ke stropu za kotníky zavěšenou pětiletou holčičku s roubíkem v ústech a pomalu ji krájí na kusy.
Začali jsme se Sárou oslavovat a pít, jenže ono není lehké se opít, když se půlka světa snaží opít spolu s vámi.
„No,“ oslovil jsem Sáru, „nebyl to špatnej rok. Nikdo mě nezabil.“
„A pořád jsi schopnej každej večer pít a každej den v poledne vstát.“
„Kdybych tak vydržel další rok.“
„Prostě jsi starej notorik.“
Někdo zaklepal na dveře. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byl to Dinky Summers, ten folkrockový zpěvák, se svou přítelkyní Janis.
„Dinky!“ zahlaholil jsem. „Sakra, chlape, co se děje?“
„Já nevím, Hanku. Prostě mě napadlo, že se stavíme.“
„Janis, tohle je Sára. Sáro… Janis.“
Sára zašla pro další dvě sklenice. Nalil jsem. Konverzace za moc nestála.
„Napsal jsem asi deset novejch písniček. Myslím, že se zlepšuju.“
„Já si to taky myslím,“ přidala se Janis, „fakt“
„Hele, poslouchej, ten večer, jak jsem zahajoval tvoje vystoupení… Řekni mi, Hanku, to jsem byl tak špatnej?“
„Koukej, Dinky, nechci se tě dotknout, ale víc jsem pil, než poslouchal. Myslel jsem na svoje vystoupení, připravoval jsem se na to, bývá mi z toho na blití.“
„Ale já vyloženě miluju, když se postavím před publikum, a když si je svýma písničkama získám, jsem v sedmém nebi.“
„Psaní je jiný. Děláš to o samotě, nemá to nic společnýho s živým publikem.“
„Asi máš pravdu.“
„Já jsem tam byla,“ vmísila se Sára. „Dva chlapi museli Hankovi pomoct na pódium. Byl opilej a bylo mu zle.“
„Poslyš, Sáro,“ zeptal se Dinky, „bylo to moje vystoupení špatný?“
„Ne, nebylo. Jenže všichni byli nažhavení na Chinaskiho. Všechno ostatní je vytáčelo.“
„Díky, Sáro.“
„Folkrock mě moc nebere,“ prohlásil jsem.
„Co máš rád?“
„Skoro všechny německý klasický skladatele a některý ruský.“
„Napsal jsem asi deset novejch písniček.“
„Nemůžeš nám nějakou zahrát?“ navrhla Sára.
„Ty ale s sebou nemáš svou kytaru, že?“ zeptal jsem se.
„Ale má,“ zvolala Janis, „nosí ji pořád!“
Dinky vstal, šel ven a vyndal svůj nástroj z auta. Sedl si se zkříženýma nohama na koberec a začal ladit. Čekalo nás něco opravdové, živé zábavy. Brzy spustil. Měl plný, silný hlas. Odrážel se od stěn. Písnička byla o jedné ženě.
O tom, jak Dinkymu a nějaké ženě puklo srdce. Nebylo to vyloženě špatné. Možná, že na jevišti před platícími diváky by to bylo v pohodě. Hůř se to ale posuzovalo, když seděl před vámi na koberci. Bylo to mnohem osobnější a rozpačitější. Přesto jsem došel k názoru, že není úplně špatný. Měl ale problém. Stárnul. Jeho zlaté kadeře už nebyly tak zlaté a nevinnost, vyzařující z očí, trochu vyprchala. Brzy to bude mít těžké.
Zatleskali jsme.
„Dobrý!“ prohlásil jsem.
„Vážně se ti to líbí, Hanku?“
Zamával jsem rukou ve vzduchu.
„Víš, já jsem vždycky žral tvoje věci,“ lich…
