21
Přesně o takovém domě děti snily. Byl pro ně jako stvořený a Oliver byl šťastný. Uběhlo jen několik týdnů a už se v něm zabydleli a všichni tři přímo kvetli. I Agnes byla z jejich nového domova nadšením bez sebe, jen potřebovala prochodit okolní obchody a dopídit se všeho, co jí v domácnosti chybělo.
Melce se ve škole moc líbilo a Sam si už pozval dva nové kamarády na večer před Dnem díkůvzdání, aby si přišli zaplavat do jejich bazénu. Jen svátek samotný jim připadal trochu nezvyklý bez Benjamina a dědečka. Byli také strašně daleko od Sáry. Na vánoce ale za ní pojedou. Bylo až k neuvěření, jak ten měsíc uběhl, a už si zase balili zavazadla, aby za ní odjeli do Bostonu.
Oliver je odvezl na letiště, a přestože věděl, že se mu po nich bude o vánocích pořádně stýskat, byl zároveň rád, že získá několik týdnů, kdy bude moci zůstávat v kanceláři dlouho do večera a pohnout trochu s prací. Potřeboval ten čas jako sůl, aby si mohl pořádně prostudovat návrhy, které tam na něho čekaly, ještě než nastoupil. Kdo mu ovšem opravdu chyběl, byla Daphne. Postrádal její dobré oko, pronikavou inteligenci, jasný úsudek a tvůrčí řešení problémů v kanceláři. Kolikrát jí buď telefonoval o radu, nebo jí posílal spěšně poštou různé listiny, aby se vyjádřila k jeho názorům na nové reklamní kampaně pro nové klienty. Přál by si, aby poslali do Los Angeles taky, ale zároveň věděl, že by tam nikdy nejela. Vztah k jejímu partnerovi v New Yorku pro ni znamenal příliš mnoho.
Raději by se zřekla své práce než svého ženáče, pro kterého se vzdala svého života už před třinácti lety.
Několik posledních týdnů uplynulo opravdu jako voda a najednou byly vánoce tady. Děti ještě před odletem ozdobily stromeček a vyměnily si s tatínkem dárky a teprve potom odjely na vánoce k Sáře. Když se po jejich odletu vracel Oliver do prázdného domu, uvědomil si najednou, že to budou jeho první vánoce o samotě, první vánoce bez dětí a bez Sáry. Bude lepší na to nemyslet a vrhnout se do práce. Má věru co dělat za těch čtrnáct dnů, kdy budou pryč. Druhý den odpoledne zaklepala k jeho údivu nesměle na dveře jeho kanceláře jedna úřednice.
„Pane Watsone, Harry Branston se domnívá, že byste měl tohle vidět.“ Dívka před něho na stůl položila pozvánku, na niž ale Oliver jen zběžně mrknul. Pro samou práci si ji pořádně přečetl až za několik hodin. Zvali ho na vánoční recepci, kterou pořádala každoročně jedna televizní společnost pro své hvězdy, zaměstnance, přátele a pro velké reklamní firmy. Právě tato televizní společnost byla jedním z nejdůležitějších klientů jeho agentury. Asi by bylo diplomatické tam jít, přestože na to nemá ani čas, ani náladu. Odložil pozvánku stranou, že se rozhodne až podle toho, jak mu to ten den vyjde. Pozvánka byla už čtyři dny stará a to páteční odpoledne, kdy ji objevil Oliver ve stozích papírů na stole, neměl rozhodně sebemenší pomyšlení na návštěvu nějaké recepce. Neznal tam živou duši a nedovedl si představit, jak by si někdo mohl všimnout, že tam právě on není. Znovu pozvánku odložil, když vtom jako by zaslechl Daphnin hlas, který ho nabádal, jen ať jde. Přesně to by mu Daphne doporučila jak pro dobré jméno agentury, tak proto, aby sám sobě dodal důležitosti jako nový šéf losangelské odbočky. „Dobře… dobře…,“ zamumlal, „však už jdu.“ A potom se usmál při vzpomínce na ni a na jejich špagetové večeře, po kterých se mu tolik stýská. To byla nejhorší stránka jeho odchodu do Los Angeles - nemá tu žádné přátele. A rozhodně nikoho, kdo by vyrovnal Daphne.
Zavolal si úřední limuzínu, kterou sice užíval jen zřídka, ale v takových případech byla praktická. Řidič bude vědět, kam jet, a jemu odpadnou problémy s parkováním.
Recepce se konala v ohromném komplexu ateliérů, a když si to limuzína přišustila do prostorů pro exteriéry, ověřila nejdřív stráž jeho jméno v seznamu, než jim pokynula, aby jeli dál.
Připadal si pořád ještě jako ve snu, nebo jako by hrál úlohu ve filmu, který nezná.
Dvě mladé ženy mu ukázaly, kudy má jít. Najednou se octl uprostře…
