Další prevít? Jen to ne! (Simon Brett)

Dvacátý osmý měsíc

DEN PÁTÝ

Sobota. Stejně je to nádhera, takhle být mrštnější a pohyblivější. Tak třeba dneska ráno, Ona věšela venku na zahrádce prádlo a já jsem udělal takovou věcičku, jaká by mě před čtvrt rokem nemohla vůbec napadnout.

Ona zahájila den tvůrčím způsobem: stvořila takový odporný piškotový dort s ovocem, politý třaslavým pudinkem a pokecaný šlehačkou. A když šla ven věšet to prádlo, postavila tenhle výrobek v kuchyni na kredenc, zrovna nad košík, co v něm vyspávala kočka.

Teda je mi líto, ale pohled na tyhle dvě věci tak nějak pohromadě - dort a kočka, kočka a dort - to na mě bylo moc, prostě jsem neodolal. Jediným pohybem - elegantním drcnutím - se mi podařilo vyšoupnout dort na kraj kredence, a už jsem jen koukal, jak se převažuje, v letu se plavně převrací a - mlask! - přistává na spící micině.

Pak - a tohleto je právě ten kousek, co bych býval před čtvrt rokem nedokázal - jsem vypálil z kuchyně, a než dozněl kočičí vřískot, už jsem seděl na pohovce, pohroužený do takové té “výchovné” knížky, co mi Ona v jednom kuse vnucuje.

Sotva ten randál uslyšela, hned se přihnala ze zahrady, a už jsem uslyšel další nářek, jak kočku zvedla. A hned nato se objeví ve dveřích, popudinkovanou micku v náruči, a nadechuje se, že spustí a pěkně mi to nandá.

Já pomalu a překvapeně zvednu hlavu od knihy, na tváři lehce netrpělivý výraz učence vyrušeného od poutavé četby. Kýžený efekt se dostavil.

Namířila Svůj vztek na kočku. “Ty zvíře hnusný!” zaječí a kočka vyfasuje mohutnou ránu na zadek. Vystřelí Jí z náručí, tryskově vyletí kočičím otvorem, a než stačí dvířka zacvaknout, slyším Ji, jak za ní volá: “Jen počkej, ty potvoro jedna, já ti ještě ukážu!”

Z mého hlediska tedy uspokojivé ranní dílo. Ale ta “výchovná” knížka - no děs, nedovedete si představit větší nudu.