KAPITOLA 11
Slyšel jsem, jak bere schody po dvou a otvírá dveře. Oddychoval těžce jako sprinter, který právě protrhl pásku. Jeho oči se leskly a ve tváři měl výraz, jako by ho udeřil těžký kus zkušenosti, který právě spadl z kalifornského nebe.
„Tohle jste mi neměl dělat,“ řekl a marně se snažil, aby to znělo jako vtip. „Ta místnost. Ta tvář. Já jsem něžně vychovaný hoch. Nesnáším smrt takhle odpoledne.“
„Znáte toho člověka?“
„Mám dojem, že ho znám. Řekl bych, že jsem si skoro jistý, že jsem ho už viděl. Ale advokáti jsou špatní svědci, to je přece známo –“
Přerušil jsem jeho nervózní povídání. „Sedněte si a povězte mi o tom.“
„Beze všeho.“ Jeho pohled těkal nejistě po stěně a zastavil se u vázičky na stole Ann Devonové. Květy ve váze pomalu vadly. „Poslyšte, kamaráde, nemohl bych se něčeho napít? Mám úplně vyprahlo.“
Ukázal jsem prstem na ledničku. „Na skladě máme jen vodu.“
„Voda mi bude stačit. Matka jí říká Adamovo pivo.“ Naplnil si třikrát papírový kalíšek a vypil ho. „Jak jste se, kčertu, dověděl, že jsem se s tím chlapem znal?“ řekl zády ke mně.
„O tom teď nemluvme.“
„Řekla vám to snad Ann?“
„Zbytečně maříme čas. Posaďte se a povídejte.“ Pokynul jsem mu k židli.
Jak kolem mne přecházel, podíval se mi ostře do očí. Jeho rty byly vlhké, krátké vlasy se mu ježily na hlavě. Výraz měl poťouchlý a nebezpečný, jako zvíře chycené do pasti. Jeho rty se semknuly. „Nezní ve vašich slovech trochu kategorický tón? Mám to chápat jako příkaz, pane rotmistře?“
„Nechte komedie, Seifele. Mohl byste se dostat do pěkné bryndy.“
„Nebuďte směšný,“ řekl nejistě. „Co vám vlastně Annie řekla? Není pekelnějšího hněvu než hněv uražené ženy.“
Přešel jsem jeho dotaz, usedl jsem za stůl a vložil do magnetofonu novou pásku.
Natáhl se přes stůl a zaprotestoval. „Co to děláte? Nemáte právo zaznamenávat, co říkám. Nemáte na to povolení od policie!“
„Můj úřad má právo vést vyšetřování. Tohle právo si snad vykládám dost široce, ale zatím nikdo neprotestoval.“
„Ovšem já námitky mám!“
„Proč?“
„Nejsem připraven, abych vydal oficiální prohlášení. Měl jsem rozčilující den a pak pohled na tu mrtvolu –“
„A nechcete vypovídat bez právního zástupce. Co kdybyste prohloubil rozštěpení své osobnosti a stal se sám sobě poradcem?“
Ztuhl a tvář mu zbledla. „Nepřišel jsem sem, abych se dal urážet. Abych pravdu řekl, nelíbil se mi ani způsob, jakým jste si mne sem pozval.“
„Vraťte se tedy do své kanceláře a začneme znovu. Já vám pošlu psaníčko připíchnuté na orchideji.“
Naklonil se ještě víc ke mně a celou vahou těla se opřel do roztažených dlaní. „Mám podezření, že nevíš, s kým mluvíš, starouši. Před válkou jsem byl na stanfordské univerzitě přeborníkem v lehké váze. A kdybys nebyl přítelem Annie Devonové, tak bych ti vrazil na místě pár facek. Když mě budeš dál popichovat, tak k tomu dojde!“
„Kdybys byl opravdu jejím přítelem, tak by sis její jméno ani nebral do huby!“
Sevřel pravou ruku v pěst. „Řek sis o to, Crossi!“
„Chceš si to rozdat?“ Vstal jsem a upřeně jsem se na něj zahleděl. Podezříval jsem ho, že je uvnitř měkota. I jeho hněv byl trochu teatrální. Ve tváři mu to hrálo, jeho rty se pohybovaly a vydávaly neurčité zvuky, ale neznělo to příliš chlapsky. „Přijď příští týden do tělocvičny a tam si změříme síly. Teď jde ale o jiné věci.“
Zapnul jsem magnetofon a cívka se začala pomalu odvíjet.
„Zastav to!“ zavřeštěl. „Odmítám mluvit na záznam.“
„Abys mohl později změnit svou výpověď, když budeš mít víc času na rozmyšlení? O co ti jde, Seifele? Napolo jsi mne tímhle přesvědčil, že s tím máš nějaké spojení –“
„Za tohle bych na tebe mohl podat žalobu!“ Upřeně se díval na otáčející se kotouč. „Jestli přehraješ tuhle pásku jedné nebo více osobám, pak se na tebe vztahuje zákon o pomluvách. Radím ti, abys to smazal.“
„Zatím to nic nezaznamenávalo. Musel bych stisknout tenhle knoflík.“ Stiskl jsem ho a postavil mezi nás mikrofon. „Pan Lawrence Seifel je dotazován kurátorem Crossem, dne 10. května, čtyři hodiny odpoledne. Posaďte se, p…
