16
Na bulváru si chytil taxíka.
„Kam to bude, kamaráde?“ zeptal se ho řidič, když se zakláněl, aby mu otevřel dveře.
Na jazyku měl Paulinu adresu, ale nevyslovil ji. Kdyby jel k Paule, zase by se spolu pohádali. A také věděl, že u jejího domu čeká několik ošetřovatelů, aby ho zabalili do mokrých prostěradel a odvezli zpátky do nemocnice. Těžko říci, kam až může zneklidněná žena zajít. Jakmile bude mít možnost, měl by jí určitě zavolat.
Světlo na semaforu se změnilo a řidič sešlápl spojku. „Tak kudy?“ řekl netrpělivě.
Téměř bez přemýšlení mu Bret dal adresu bytu Harry Milnea. Jeho volbu bylo snadné rozumně vysvětlit. Celý den se cítil v Milneových šatech jako podvodník, jako námořní důstojník převlečený za bezvýznamnou hollywoodskou figurku. Byl přesvědčen, že se mu bude lépe přemýšlet, až se dostane zase zpátky do své modré uniformy. Setkání s jeho nečekanými nájemníky jím otřáslo a způsobilo, že se mu v hlavě začaly honit myšlenky v nekonečných kruzích. Připadalo mu, že Paula má prsty ve všech jeho záležitostech.
Když taxík zastavil před dlouhou štukovou budovou, všiml si, že pod palmou před domem parkuje roadster, který má stejnou barvu jako Paulin. Bezpochyby by tu na něho čekala, kdyby věděla, že sem přijde, ale přece není ženská intuice takhle jasnozřivá. Když vyšel po schodech do druhého patra a našel dveře Milneova bytu, začal o Paulině jasnozřivosti vážně uvažovat. Za dveřmi uslyšel rozčilený ženský hlas, který se velmi podobal hlasu Paulinu. Ihned zaklepal a rozčilený hlas utichl.
Harry Milne, který vypadal v košili statně a sebejistě, otevřel opatrně dveře a postavil se do nich tak, že je svým tělem zatarasil „Zdravíčko, nečekal jsem vás.“ Vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře.
„Přišel jsem vám vrátit vaše šaty.“
„Vaše uniforma je u krejčího,“ řekl Milné rychle. „Když pudete po ulici nahoru, je to za rohem napravo a jmenuje se to tam Krejčovství u Maca. Můj oblek nechte u krejčího a já si ho tam pak vyzvednu, jo? Mám teď něco na práci, víte, jak to chodí.“ Snažil se žertovně a spiklenecky zamrkat, ale jeho mělké vystrašené oči vesele nevypadaly.
Bret si všiml, jak se ho nervózní Milne snaží zbavit, ale se svým odchodem otálel. „Jsem vám vděčný za to, že jste mi pomohl,“ řekl zdvořile. „Kdybych mohl.“
„Podívejte se, příteli, mám tady dámu. Jestli pro mě chcete něco udělat, tak můžete zmizet. Šaty mi nechte u Maca. Věřím vám.“
Jeho chování bylo nervózní a rozpačité, ruku držel za sebou na klice. Dveře se náhle prudce otevřely a téměř ho porazily. Pokrčil rameny a ustoupil stranou, aby uvolnil cestu Paule.
„Brete! Kde jsi proboha byl?“
Jako vždy byla dobře upravená, ale pleť měla bledou a průhlednou a oči mírně oteklé, jako kdyby měla za sebou nehezkou noc. Na sobě měla žlutý vlněný kostýmek a křiklavý klobouk, který silně kontrastoval s její náladou.
„Byl jsem tady. Pan Milne byl tak hodný, že mi půjčil nějaké šaty –“
„Pan Milne?“ Podívala se na muže vedle sebe, který se s falešnou nonšalancí opíral o stěnu. Bretovi se zdálo, že pohled, který si vyměnili, byl plný nenávisti nebo nějaké jiné emoce. „Á,“ bylo všechno, co řekla. Při tom zároveň vydechla, takže odpověď vyzněla jako zasyčení.
„Podívejte se, poručíku. Shoďte ze sebe u Maca ty šaty, jak jsem řekl, a budeme spolu vyrovnaný.“ Vykročil k otevřeným dveřím.
„Moment. Zapomněla jsem tam kabelku.“ Paula vešla do bytu a za chvíli se vrátila se žlutou kabelkou. Dveře se za ní zavřely a zástrčka zapadla na své místo.
„Co mu je? Obvinila jsi ho snad z toho, že mě unesl nebo co?“
„Jak ses k čertu dal dohromady s tímhle člověkem?“
„Bylo to úplně jednoduchý,“ řekl nepříjemně. „Včera v noci jsem nad sebou ztratil vládu, jak jsi možná čekala, a on mě zavezl k sobě domů. Ale jak ses sem dostala ty?“
„Hledala jsem tě. Byla jsem celou noc vzhůru.“
„Mohla sis takový problémy ušetřit. Připouštím, že jsem duševně nebyl úplně v pořádku, ale nejsem žádný cvok.“
„Tak to není, Brete. Řekl jsi mi, že jdeš hledat toho vraha. V tomhle městě je spousta …
