8. KAPITOLA
Jeli jsme mým autem. Betty řídila a Nick sedčl na předním sedadle mezi námi. Ani se nepohnul a nepromluvil, dokud jsme nezastavili před domem jeho rodičů. Pak mě začal prosit, abych ho tam nenutil jít.
Musel jsem použít trochu síly, abych ho dostal z vozu. Vzali jsme ho s Betty mezi sebe. Nick šel jenom s velkým zdráháním, choval se, jako bychom ho chtěli postavit ke zdi a zastřelit.
Jeho matka vyběhla z domovních dveří, ještě než jsme k nim dorazili: „Nicku! Jsi v pořádku?“
„Jsem v pořádku,“ odpověděl svým magnetofonovým hlasem.
Když jsme vstoupili do haly, zeptala se mě paní Chalmersová: „Vy opravdu musíte mluvit s mým manželem?“
„Ano, musím. Žádal jsem vás, abyste ho na to připravila.“
„Já to prostě nedokázala. Budete mu to muset říct sám. Je na zahradě.“
„A co psychiatr?“
„Doktor Smitheram měl u sebe právě pacienta, ale za chvíli tu bude.“
„Radši zavolejte taky Johna Truttwella,“ řekl jsem. „Tohle je záležitost i pro právníka.“
Nechal jsem Nicka s oběma ženami v obývacím pokoji. Betty byla vážná a tichá, jako by na ni padl stín tmavé krásy Ireny Chalmersové.
Chalmers pracoval v zahradě obehnané zídkou. V čistých vybledlých džínsách působil dojmem útlého křehkého muže. Energicky se oháněl rýčem kolem jakýchsi keřů, které byly na zimu ořezané a vypadaly jako mrtvé trnité pahýly.
Ostře se na mne podíval, pak se pomalu narovnal a zabodl rýč přímo před sebe. Řecké a římské sochy, ošlehané léty nevlídného počasí, stály kolem dokola jako nudisté.
Chalmers řekl dosti stroze: „Myslel jsem, že je jasné, že ta florentinská skřínka nebyla pojištěná.“
„To se mě netýká, pane Chalmersi. Já s pojišťovnou nemám nic společného.“
Trochu pobledl a ztuhl: „Bylo mi řečeno, že máte.“
„To byl nápad vaší paní. Jsem soukromý detektiv. Zavolal mě John Truttwell z pověření vaší paní.“
„Tak ať vás zase zatraceně rychle odvolá.“ V té chvíli mu došla druhá stránka věci: „Chcete říct, že má žena se za mými zády domluvila s Johnem Truttwellem?“
„Nebyl to tak špatný nápad. Vím, že máte starost o syna. Právě jsem ho přivezl domů. Pobíhá po městě s pistolí a mluví velmi nesouvisle o sebevraždě a o vraždě.“
Pověděl jsem mu o tom podrobněji. Zděsil se. „Nick se musel zbláznit.“
„Do jisté míry máte pravdu,“ řekl jsem. „Ale myslím, že nelže.“
„Vy věříte, že spáchal vraždu?“
„Muž jménem Sidney Harrow je mrtvý. Neměli se s Nickem navzájem rádi. A Nick připouští, že ho zastřelil.“
Chalmers se lehce zapotácel, opřel se o rýč a svěsil hlavu. Na temeni měl malou kulatou pleš. Česal si přes ni pramen vlasů, jako by chtěl zamaskovat svou zranitelnost. Přemýšlel jsem o tom, že rány, které lidem uštědřují jejich děti, jsou nejtvrdší a nejhůř se hojí.
Chalmers však nemyslel na sebe: „Chudák Nick. Všechno šlo tak dobře. Co se to s ním stalo?“
„To vám možná řekne doktor Smitheram. Zdá se, že to začalo tou zlatou skřínkou. Nick ji zřejmě vzal z vašeho sejfu a dal ji ženě, která se jmenuje Jean Trasková.“
„Nikdy jsem o ní neslyšel. K čemu potřebuje zlatou skřínku mé matky?“
„To nevím. Vypadá to, že jí přikládá velkou důležitost.“
„Mluvil jste s tou Traskovou?“
„Ano, mluvil.“
„Co udělala s mými dopisy mamince?“
„Nevím. Díval jsem se do skřínky, ale byla prázdná.“
„Proč jste se jí na to nezeptal?“
„Těžko se s ní jedná. A neustále se děly důležitější věci.“
Chalmers se zatvářil dopáleně: „Například?“
„Dověděl jsem se, že si toho Sidneyho Harrowa najala, aby s ní jel do Pacific Pointu. Zřejměji měl pomoct najít jejího otce.“
Chalmers se na mne nechápavě podíval a pak zvedl oči k nebi: „Co má tohle všechno společného s námi?“
„To mi bohužel není jasné. Mám jeden návrh, pokud ho John Truttwell schválí. A pokud ho schválíte vy, samozřejmě. Bylo by možná dobré předal pistoli policii a nechat udělat balistické zkoušky.“
„Chcete se vzdát bez boje?“
„Chci dělat jeden krůček za druhým, pane Chalmersi. Když se zjistí, že Harrow nebyl zastřelen Nickovou pistolí, potom je jeho doznání pravděpodobně jenom výplodem fantazie. Jestli jí…
