3
V úterý devátého října jsem od Micka obdržel tři filmy. Odnesl jsem je do velké komerční laboratoře a do pěti hodin, než zavírali, mi udělali přes devadesát přepychových snímků osm krát deset.
Jakmile jsem byl zpět na Srdcové sedmě, byl jsem schopen na zadní stranu každé fotky napsat, kde byla udělaná, protože k negativu byly přiloženy reference. Dimenze úkolu se staly zřejmými. Velké přístavy vypadaly jako nevařená rýže, roztroušená v černém labyrintu. Pod zvětšovacím sklem se zrnka rýže stala lesklými hračkami jachtařů, chrómem a mosazí, lakem a umělou hmotou, operkami a kotevními výložníky, anténami, plachtovím a týkovým dřevem.
Mohl bych se klidně do konce svého života dívat na jednotlivá plavidla a hledat usmívající se obličej. Florida byla příliš plná lodí. Zamkl jsem, vzal zvětšovací sklo, hromádku snímků a šel jsem za Meyerem. Jeho loď Thorstein Veblen byla větší, prostornější, světlejší a otevřenější než jeho bývalá malá staromódní jachta John Maynard Keynes. Ale už i tady to vlasatý ekonom začínal plnit knihami, pamflety, grafy, výzkumnými dokumenty a ostrouhanými tužkami ve sklenkách.
Zorganizoval naše pátrání. Nachystal projektor, plátno a drink, u kterého jsme čekali na tmu. Každá fotka si vyžadovala čtyři projekce, protože přístroj byl schopen pojmout pouze oblast čtyři krát pět. Pro jednotlivé snímky vymyslel šablonu. Jakmile jsme identifikovali sériově vyrobenou loď, věděli jsme, že má délku padesát čtyři stopy. Meyer vystřihl karton ve tvaru U a pak jsme přiměřovali tuto šablonu ve všech segmentech fotky k lodím dlouhým čtyřiapadesát stop. Šlo to rychle a snadno. Protože byly fotky brány z různé výšky, od tří set do pěti set stop, museli jsme pro jednotlivé snímky připravit novou šablonu. Jak Meyer poznamenal, kdybychom něco hledali v rozsahu dvaceti dvou až čtyřiceti dvou stop, proklestili bychom si cestu do cvokárny. Těch lodí bylo prostě moc. Naše oči se neustálým díváním tak přizpůsobily relativním velikostem obvyklé směsi jachet, že jsme skoro přestali potřebovat šablonu. Okamžitě jsme rozeznali přístav, kde kotvily větší lodě.
Narazili jsme na několik, které by mohly být Rejdařem, ale každé bližší srovnání s barevnou fotografií vypíchlo základní strukturální rozdíly, které by se jen ztěžka daly změnit. Stali jsme se experty v pohlížení na lodě z výšky. Prohlíželi jsme přístavy, flotily zakotvené v docích i jednotlivé rybářské v hlubinách.
Bylo něco po půlnoci, když jsme skončili u posledního obrázku. Meyer vypnul projektor. Oči jsem měl unavené a jako posypané pískem. Meyer už dříve vytáhl z mrazničky balíček svých notorických paprikových lusků s chilli, aby se rozmrazily. Rozdělili jsme si je a já jsem se ospalý vrátil na Srdcovou sedmu a preventivně si vzal dvě tabletky antacidu. Pak jsem si vlezl do velké prázdné postele ve své soukromé kapitánské kajutě.
V sobotu jsem obdržel další čtyři filmy, ale už bylo pozdě, abych si je nechal vyvolat dříve než v pondělí, patnáctého. Noční sezení šlo mnohem rychleji. Rozpoznání správné velikosti i tvaru bylo téměř okamžité. Ale byla to nudná práce. Dostával jsem dojem, že se díváme na půl tuctu obrázků znovu a znovu. Zívali jsme jeden přes druhého. Pomyšlení na výhru dokáže udržet adrenalin, ale když je nekonečně odkládána, mozek polevuje.
Za týden, dvacátého druhého, když se na nás štěstí usmálo u druhého obrázku ze sedmdesáti, které jsme chtěli projít, jsme se rozjásali. „Hej! Co tahle! Co když!“ Zdálo se nám to tak vysoce nepravděpodobné, přesto byla naše radost velká. Zapsal jsem si informaci z Mickova záznamu na zadní straně fotky. Stálo tam „západní konec Big Pine Key, neděle, 14. října“. Meyer stroj zaostřil, jak nejlépe to šlo. Kotvilo tam dvaadvacet lodí v čemsi jako hustým porostem zarostlém obchodním přístavu na straně Floridské zátoky, nedaleko od jižního mostu. Několik člunů s vahadlem vypadalo jako pronajmutelné rybářské lodě. Rejdař byl ten největší ze zakotvených plavidel. Usmíval se na nás.
Nemohl jsem s informací utíkat za…
