11
V pondělí ráno jsme si s Browderem u přepážky AeroMexika na Miami International koupili zpáteční otevřenou letenku. V Cancunu byla ještě rušná sezóna, ale přesto bylo více těch, kteří se vraceli, než těch, co odlétali. Byl sedmý den v novém roce. Byli jsme náhradníci. Autobusem nás převezli do novější budovy. Browder šikovně koupil na seznamu náhradníků první místa.
Starý těžký tryskáč byl narvaný k prasknutí. Nesla se jím atmosféra prázdnin, předzvěst dovolené na palubě. Některé skupiny turistů na sebe pokřikovaly tam a zpět. Připomnělo mi to dobu, kdy jsme s Meyerem letěli do Yucatánu a dopadli konečně muže, kterého jsme dlouho hledali. Tenkrát jsme šli po někom, ale dnes jsem to byl já, po kom se šlo. Tehdy jsem byl s Meyerem, a tentokrát s mužem, kterého neznám. Rozum velel, že mu mám důvěřovat. Ale identifikace v telefonu mohla být podvodně zmanipulovaná. Tentokrát se nevrátím s takovým oceněním jako tehdy, když jsem se vracel z Lauerdale. Snažil jsem se uvolnit se a jít dál. Nemohl jsem se zbavit stísněného a mrzutého pocitu. Kromě toho jsem se cítil jako klaun, i když jsem v letadle odložil svůj vysoký klobouk do odkládacího prostoru. Browder přinesl pásku na oko, takovou malou černou a lesklou s černou gumičkou, která byla trochu moc těsná. Kraj pásky mě řezal do kosti oční jamky pravého oka. Košile měla lesklé knoflíky, kalhoty mě tlačily v rozkroku a vysoké boty z imitované krokodýlí kůže mi dřely chodidla.
Když jsem se zeptal Browdera, co se děje, řekl, že si promluvíme později. Můj vzhled se mu líbil. Fakt, že mě boty tlačí, na něho neudělal dojem. Čněl jsem nad ním v odbavovací budově. Nahnul se dozadu a vzhlédl na mě nahoru jako chodec, který se dívá na červené světlo semaforu na křižovatce. V posledních letech jsem zveličoval svou výšku jako metodu převleku. Ale tentokrát mě to zlobilo. Byl jsem pro legraci. Oblečení svítilo novotou. Taky jsem nevěděl, jestli někdo měl zájem, Estencierovi ublížit.
Jedna přepracovaná letuška, pověřená servírováním teplých jídel na krátkém letu, se na mě usmála a řekla: „Dobrý den. Už jsme vás, Bucky, dlouho neviděli.“
„Mám radost, že jsem na palubě, madam,“ řekl jsem. Skutečnost, že mě poznala, mi nebyla příjemná. Pak se zastavila, znovu si mě prohlédla a mírně se zamračila. To mi zrovna taky nepomohlo.
Taky mi nedělalo dobře pomyšlení na padesát tisíc. Předal jsem peníze v hnědé obálce Browderovi. Odešel s nimi na pánský záchod. Když se vrátil, vedl mě do tichého rohu letištní haly a ukázal mi španělsko-anglický slovník. Rozdělil bankovky na tři díly a vložil je do duté knihy. Kniha byla svázaná červenou stuhou.
„Nepodívají se dovnitř?“
„Nedělají turistům těžkosti. Jestli nás budou prohlížet a peníze najdou, úplatek dělá pět set. Přes celníky jdeme každý sám. Nelámejte si hlavu. Nic se nestane.“
Před námi přistálo v Cancunu několik velkých dopravních letadel a pár těsně po nás. Z praktických důvodů je moderní letiště rozděleno na dvě poloviny. Část pro odlety s pokladnami, pulty pro odbavení a bezpečnostní prohlídkou je třikrát tak velká jako příjezdový prostor. U pultů se tvořily dlouhé fronty. Znudění a lhostejní byrokrati, muži i ženy otevírali pasy a razítkovali cestovní povolení, které si cestující vyplňovali za letu. Podařilo se mí vypadnout z celního prostoru bez zastavení. Celní pulty teď už zely prázdnotou. Několik bdělých mužů stálo zády ke stěně a tu a tam jeden z nich vykročil, mávl na cestujícího a prohlédl mu zavazadla.
Za skleněnou stěnou vládl dokonalý chaos. Cestující se shledávali se svou skupinou na místě odjezdu do hotelu. Společnosti Avis, Herts a Budget měly napilno. Za skleněnou stěnou jsem sledoval Browdera, jak si razí cestu ke dveřím. Lidé do mě strkali, pak odstupovali a zírali ve zjevném úžasu. Viděl jsem spousty zaoblených lidí neurčitého věku, kteří měli visačky s trojzubcem boha Neptuna, Přišel jsem na to, že všichni měli namířeno do hotelového komplexu Club Med. Byla to řada samotářů, kteří se rozhodli zkusit najít štěstí na s…
