13
Sobota byla dnem odjezdu z Cancunu. Všichni odlétali v poledne. Americká letadla, mexická, z východu, speciálky. Browder opět koupil první rezervace v pořadníku. Ve frontě směřující k pultu, kde se platí poplatek při odletu, stáli lidé po třech až čtyřech. Fronta byla na šedesát yardů dlouhá, lidé vzdychali a nohou posunovali svá zavazadla po kachličkách. Každý si chystal šest set pesos na poplatek.
Sundal jsem klobouk, který mě stál třicet tři dolary, a položil jsem ho na hlavu dvanáctiletému Mexičanovi, k jeho nekonečné radosti. Boty z imitované krokodýlí kůže jsem nechal pod postelí poté, co jsem si koupil sandály v hotelovém obchodě. Pásku na oko jsem měl v kapse, a ani nevím proč. Asi kdyby u bazénu byla zase Nancy Sheppardová, dal bych jí ji. Každopádně jsem byl nenápadný, což se ukázalo jako velmi prozíravé.
Fronta se zdála být nekonečná. Když jsem se postavil na špičky, viděl jsem, že po zaplacení poplatku procházela příruční zavazadla bezpečnostním rentgenem. Pak si je každý odnesl do velké haly s židlemi z umělé hmoty a čekal na ohlášení svého letu.
Jakkoli často se člověk zapřísahá, že už nikdy nebude stát ve frontě, vždycky upadne do pasti. Osvětlení v budově letiště bylo matné. Lepší pak bylo u registračního pultu a za skleněnými dveřmi na druhé straně velké haly, kde jsme stáli my.
Stál jsem půl kroku před Browderem a měl jsem ho po své levici. Za ním stál muž a žena, malý, usmívající se pár ve stejném žlutém tričku s nápisem „I love Cancun“. Nohou posouvali před sebou své kabely a kufr.
Browder se ke mně prudce naklonil a chytil mě za paži. Myslel jsem si, že zakopl o svou tašku. Otočil jsem se, abych ho zadržel, ale jeho tlak ochabl. Sklouzl po mně, dopadl obličejem na zem s roztaženýma rukama a nohama. Koupil si to ráno v hotelovém obchodě světle šedou košili. Tví měl vlevo, spíš trochu níž, na zádech připíchnutou k tělu úzkou třípalcovou rukojetí, obalenou izolepou. Kolem místa vpichu se šířila červená skvrna, jeho taška byla pryč. Nikoho jsem neviděl ve spěchu odcházet. Ničím nápadní lidé za ním vypadali vyděšeně.
Jakási žena křičela. Položil jsem mu prst na krk. Nic. Jen klesl ještě víc na podlahu. „Kdo to udělal?“ zeptal jsem se lidí za ním.
„Kdo to udělal? Kdoví? Nic jsem neviděl.“
Ozvalo se ostré pískání a přiběhly bezpečnostní hlídky. Lidé, co stáli nejblíž, od těla odstoupili. Fronta pokračovala. Začala obcházet muže na zemi a pokračovala k pultu s nachystanými šesti sty pesos, aby každý chytil své letadlo. Tlačili svá zavazadla před sebou. Nesl jsem si svou kabelu pod paží. Vsunul jsem se do fronty trochu více dopředu.
„Nebyl ten muž s vámi?“ zeptala se mě žena. „Ne, jen jsme se dali do řeči.“
„Co se tam vzadu stalo?“ zeptal se jeden muž. „Někdo omdlel. Nějaký muž,“ odpověděla žena. Rozhodl jsem se rychle. Když jsem se otočil, policie zastavovala lidi, táhla je zpět k místu zločinu a vyslýchala je. Bylo jasné, že El Brujo, velice vážený pán, se rozhodl zmenšit ztrátu, kterou utrpěl. Možná někdo z jeho lidí, Martin nebo muž se zbraní v ruce, se rozhodl, že Browderovy peníze stojí za risk. Browder přijel nakoupit, takže to byl určitě on, kdo měl peníze u sebe, a těch bylo příliš moc pro opasek na peníze na těle. Knihu s penězi jsem cítil přes plátno kabely. Domnívali se, že peníze ponese Browder. Ačkoliv jsem si nemyslel, že by riskovali podruhé, když objeví, že se mýlili, přesto jsem chtěl co nejdříve projít kontrolou a být v odjezdové hale.
Browder dělal v životě svá rozhodnutí sám. Riskoval po svém. Koupil si svoji letenku. Kdybych u něj zůstal, nikomu bych nepomohl, jen by mne potkal stejný osud. Jako partner v akci se mi nelíbil, ale musel jsem respektovat jeho oddanost a odvahu. Všechno jsem si uvědomoval a měl jsem všechny důvody pro to, abych se vpletl do davu a zmizel v něm, přesto mi z toho nebylo nadvakrát dobře. Nepomáhalo mi ani vědomí, že Browder by udělal přesně totéž, kdyby ta úzká čepel byla vpravena do mého srdce se stejnou profesionalitou vpichu a úhlu. Kdybych …
