2
Ve středu odpoledne jsem si zajel až k místu, kde byl člun ukraden. Městečko v zátoce na vzdálené straně mostu přes Waterway se jmenovalo Citrina. Ve všech jeho rozích se budovala obchodní střediska. Parkování se stalo vážným problémem. Šéf policie byl šťastně vypadající tlustý pán, kterému na každé ruce chybělo pár prstů. Ukázal jsem úrazové pojištění a řekl jsem, že to vypadá, že budeme muset proplatit Rejdaře, kterého ukradli v zátoce minulý červenec. Nechtěl jsem ho zdržovat, ale potřeboval jsem zjistit, jest-li udělali vůbec nějaký pokrok od doby, co jsme si to naposledy ověřovali. Jestliže udělali vůbec něco, pak je tu šance na její obnovení a mrknul jsem na něho čím déle budeme peníze držet, tím více peněz peníze udělají.
Usmíval se a řekl mi, že pracuji v mizerné branži, vytáhl šanon ze zaneřáděné police a přinesl ho.
„Nic nového,“ poznamenal. „Jsou tu stále dvě pohřešované osoby a v žádném případě nevíme, jestli s tím případem mají něco společného. Byly spolu, ale teď už mohou být kdekoliv.“ Položil přede mě dvě lesklé fotografie. I z černobílého provedení jsem hned usoudil, že ten chlapec je namyšlený frajer, zrzek. Měl dlouhý krk, vystouplé Adamovo jablko, kradmý pohled. To děvče byla blondýnka k pomilování, s náznakem afektovaného úsměvu show byznysu, ve tvářích měla dolíčky. Na obrázcích pózovali. „Z ročenky střední školy,“ řekl, „dva roky staré. Howard Cannon a Karen McBridová. Je to zlý chlapec, pochází ze špatných poměrů, z rodiny alkoholiků. Měl spoustu potíží se zákonem. Ona je dcera zubaře. Její rodina se velice snažila svazek rozbít. Zbytečně. Někdy se stane, že to necháte tak a ono se to samo vyřeší. Poslali ji k tetě do Wisconsinu, ale vrátila se zpět. Jela celou cestu stopem. Rozdal jsem fotky všem zainteresovaným stranám. Mám nějaké navíc, jestli si je chcete vzít. Fyzický popis a minulost obou. Nikdo o nich nic neslyšel. Ani přátelé, ani rodiny. Všecky jsem zalarmoval, aby se s námi okamžitě spojili, jakmile se něco dozví.“
„Je možné, že to udělali oni?“
„Ano. Howie udělal spoustu pitomostí, jen tak, impulzivně. Ten den byl s McBridovou. Jeho plechový člun se pohřešuje. Žili oba s pocitem, že celý svět se obrátil proti nim. Howie strávil většinu života na vodě. Pracoval v přístavu Tyler a nechodil do školy, ona pracovala v obchodě K-Mart. Možná, že se chtěl jen blíž podívat na novou loď. Vylezl na palubu a zjistil, že je prázdná. Uviděl klíče, podíval se na naftu a přemluvil ji, aby nasedla. Navázal na tah svůj člun, přeřízl kotevní lano a odplul. Tak se to mohlo stát. Stejně tak to však mohlo být i jinak.“
„Asi pluli přímo k ostrovům,“ řekl jsem. „Mají tam bezpečnější místo v docích i palivo.“
„Majitel nechal na palubě devět set dolarů a měl tam zásoby na dlouhou plavbu. Pěkné líbánky pro ta děcka. Našli si nějaké milé zákoutí v Exumas. To je všechno fajn, ale do dne, kdy za svou zábavu zaplatí.“
Meyer za mnou přišel do mého hausbótu Srdcová sedma jednoho teplého říjnového večera, aby se pozeptal, jak to proběhlo se starým Billym. Seděli jsme v salónu. Vyprávěl jsem a položil na stůl fotografie lodě a podezřelých.
„Chtěl jsem to obkecat, že jsem si to rozmyslel, a vysvětlit Billymu, že to je škoda času. Ale ta jeho nevěsta byla mi solí v očích. A tak jsem teď v rejži a musím se o to alespoň nějakým způsobem pokusit. Šance se pohybují mezi minimálními a žádnými. Kde si našel tu svou Millis?“
„Pracovala pro něho.“
„To vím. Začala u něho pracovat, kolik to bylo, dva nebo tři roky, než zemřela Sadie.“
„Z toho, co mi vyprávíš, jak vypadá a jak se chová, Travisi, je pro něho dobrá. Tak proč se starat o její minulost?“
„Něco mi tu prostě nesedí, Meyere. Je to kus. Žije si dobře. Má svého strážce nahoře.“
Prohlédl si barevné snímky Rejdaře. „Elegantní. Určitě se nedá srovnat se sériovou výrobou. Masivní. Dlouhý. Vyměnitelný trup?“
„Ano. Dvanáct uzlů nejvyšší rychlost. Tratě patnáct set mil.“
„Teď už bude asi přelakovaná. Není příliš užitečná pro obchod s drogami. Je příliš malá, a…
