Kapitola devátá
Šel jsem asi o krok pozadu za Lukem, několik yardů po jeho levici a snažil jsem se držet na úrovni Juliana, který postupoval napravo od Luka. Nesl jsem velkou pochodeň, šest stop kónického a smolnatého dřeva, na konci zahrocenou, aby se dala snáze zarazit do země. Držel jsem ji v natažené ruce, protože mastné plameny šlehaly na všechny strany podle poryvů větru. Ostré, ledovaté vločky mi dopadaly na tvář, čelo, na ruce, pár se mi jich zachytilo v obočí a na řasách.
Usilovně jsem mrkal, když je žár z pochodně rozpustil a voda mi přišla do očí. Tráva pod nohama byla tak zmrzlá, že při každém kroku ostře zachřupala. Přímo před námi jsem pozoroval pomalý postup dvou jiných pochodní a nezřetelnou postavu muže, který kráčel mezi nimi. Zamrkal jsem a čekal, až mi plamen jedné z pochodní nabídne lepší pohled. Viděl jsem ho jen jednou a velmi krátce prostřednictvím Trumfu v Amberském domě. Ve svitu pochodní vypadaly jeho vlasy zlaté až měděné, ale pamatoval jsem si, že v denním světle byly špinavě blond. Jak jsem si vzpomínal, měl zelené oči, i když teď jsem je vidět nemohl. Vůbec poprvé jsem si však uvědomil, že je pořádně velký — buď, nebo si vybral hodně malé nosiče pochodní. Tenkrát, když jsem ho viděl, byl sám a neměl jsem jeho výšku s čím porovnat. Když k němu dosáhlo světlo z našich pochodní, spatřil jsem, že má na sobě těžký zelený kabátec bez rukávů a límce, pod ním něco černého a také silného, s rukávy až dolů, končícími v zelených rukavicích s manžetami. Kalhoty měl černé, zasunuté do vysokých bot téže barvy, plášť rovněž černý se smaragdově zeleným lemováním, které se blýskalo ve světle pochodní, jak se kolem něj plášť ve větru vlnil, v měnlivých krajinách žluté a rudé, probleskujících mastným dýmem. Kolem krku měl na řetězu zavěšený těžký, kruhový medailon, pravděpodobně zlatý, a i když jsem nedokázal rozlišit detaily, byl jsem si jist, že je na něm Lev drásající Jednorožce. Zastavil se asi deset až dvanáct kroků před Lukem, který se okamžitě také zastavil. Dalt pokynul a jeho průvodci zarazili konce pochodní do země. Julian a já jsme bezprostředně nato učinili totéž a zůstali stát poblíž, stejně jako Daltovi muži. Pak Dalt kývl směrem k Lukovi a oba znovu vykročili. Sešli se uprostřed plochy vymezené pochodněmi, chytli se navzájem za předloktí a zabodli se do sebe pohledy. Luke byl zády ke mně, ale Daltovu tvář jsem viděl. Nedával najevo žádné emoce, ale jeho rty se pohybovaly. Neslyšel jsem však ani slovo, dílem kvůli větru, dílem proto, že zjevně záměrně mluvili polohlasem. Alespoň jsem konečně měl s čím porovnat Daltovu výšku. Luke byl vysoký asi šest stop a tři palce a jasně jsem viděl, že Dalt je o několik palců vyšší. Pohlédl jsem na Juliana, ale nedíval se mým směrem. Uvažoval jsem, kolik asi očí nás pozoruje z obou stran pole.
Julian byl vždycky naprosto nevhodnou osobou pro sledování reakcí v jeho výrazu. Prostě je oba dva lhostejně pozoroval. Nasadil jsem stejný výraz a minuty ubíhaly, sníh stále padal.
Po delší době se Luke otočil a šel zpátky k nám. Dalt poodešel k jednomu ze svých průvodců. Luke se zastavil mezi námi a Julian i já jsme se k němu vydali.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
„Teda,“ začal, „myslím, že jsem našel způsob, jak to vyřešit bez války.“
„Skvělé!“ zvolal jsem. „Co jsi mu prodal?“
„Prodal jsem mu myšlenku o vybojování souboje se mnou, aby se rozhodlo, kdo s koho,“ vysvětlil.
„Krucinál, Luku!“ zavyl jsem. „Ten chlap je profík. A vím určitě, že podědil naši sílu. Celou dobu žije v poli a se vší pravděpodobností je ve vrcholné formě. Navíc je těžší než ty a má delší ruce.“
Luke se ušklíbl.
„Třeba budu mít štěstí,“ prohodil. Podíval se na Juliana.
„Mimochodem, jestli chceš poslat zprávu do svého tábora a říci jim, aby neútočili, až se do toho dáme, Daltova strana se zachová stejně.“
Julian se podíval dopředu, kde jeden z Daltových nosičů pochodní vyrazil zpátky ke svým. Pak se obrátil ke své straně a rychle zagestikuloval. Krátce nato se nějaký muž vynořil z…
