Kapitola sedmá
Zavěsil jsem si plášť na Jasru a opasek se zbraněmi na čelo postele. Vyčistil jsem si boty, umyl ruce a obličej, vyhrabal luxusní, slonovinově bílou košili s brokátovou výšivkou, lemovanou volánem a se šňůrkovým zapínáním, navlékl si ji a k ní šedé kalhoty. Pak jsem si vykartáčoval své tmavě purpurové sako, na něž jsem vložil kouzlo, způsobující že jeho nositel se všem jevil šarmantnější, duchaplnější a důvěryhodnější, než jaký byl ve skutečnosti. Přišlo mi, že je vhodná chvíle ho využít. Když jsem se česal, kdosi zaklepal na dveře.
„Okamžik,“ zavolal jsem.
Skončil jsem — takže jsem mohl vyrazit, i když pravděpodobně se zpožděním, šel jsem ke dveřím, odsunul závoru a otevřel. Stál tam Bill Roth, oblečený v hnědé a černé, vyhlížející jako stárnoucí kondotiér.
„Bille!“ zvolal jsem a táhl ho dovnitř, poklepávaje mu po ramenou. „Rád tě vidím. Právě jsem vybředl z několika malérů a chystám se dostat do dalších. Nevěděl jsem, jestli jsi právě v paláci, nebo ne. Chtěl jsem se za tebou podívat, až se všechno trochu zklidní.“
Usmíval se a dal mi malou herdu do zad.
„Budu u večeře,“ opáčil, „a Heldon říkal, že tam taky budeš. Ale myslel jsem, že půjdu za tebou nahoru a trochu se projdem, protože u večeře budou taky ti lidé z Begmy.“
„Ale? Máš nějaké novinky?“
„Ano, mám. Je něco nového s Lukem?“
„Právě jsem s ním mluvil. Říkal, že vendeta skončila.“
„Je nějaká šance, že by byl ochoten hájit se proti obvinění, na které jsi se ptal?“
„Podle jeho řečí to tak nevypadalo.“
„To je škoda. Intenzivně jsem pátral a našel jsem několik dobrých precedentů pro obhajobu krevní msty — jako třeba případ tvého strýce Osrika, který si to rozdal s celým rodem Karmu kvůli smrti jednoho příbuzného z matčiny strany. Oberon tenkrát udržoval s Karmem velmi přátelské vztahy a Osrik tři z nich oddělal. Oberon ho však zprostil obvinění na základě několika předchozích případů, a šel dokonce ještě dál, když vyhlásil jako obecné pravidlo…“
„Oberon ho také poslal do přední linie ve zvlášť kruté válce,“ přerušil jsem ho, „z níž už se nevrátil.“
„O této části případu jsem nevěděl,“ řekl Bill, „ale před soudním tribunálem pochodil tvůj strýc dobře.“
„Zmíním se o tom Lukovi,“ řekl jsem.
„O které části?“ zeptal se.
„O obou,“ odvětil jsem.
„To ale není to hlavní, proč jsem za tebou přišel,“ pokračoval. „Něco se děje na armádní úrovni.“
„O čem to mluvíš?“
„Bude lepší, když ti to ukážu,“ vysvětloval. „Zabere to jen minutku.“
„Dobrá, pojďme,“ souhlasil jsem a vyšel za ním do chodby.
Zamířil dolů zadním schodištěm a na jeho konci zabočil vlevo. Minuli jsme kuchyni a dali se další chodbou, která zahýbala dozadu. Přitom jsem zepředu zaslechl řinčivý hlomoz. Pohlédl jsem na Billa a ten přikývl.
„Tohle jsem slyšel už předtím,“ oznámil mi, „když jsem šel kolem. Proto jsem zvolil tuto cestu. Jsem na všechno tady kolem zvědavý.“
Přisvědčil jsem, protože jsem chápal ten pocit. Zejména když jsem věděl, že zvuky vycházejí z hlavní zbrojnice.
Uprostřed vřavy stál Benedikt, zíraje skrze hlaveň pušky na svůj nehet u palce. Okamžitě vzhlédl a naše pohledy se setkaly. Asi tucet mužů se kolem něj točilo, nosili zbraně, čistili je a ukládali do stojanů.
„Myslel jsem, že jsi v Kashfě,“ řekl jsem.
„Byl jsem,“ opáčil.
Poskytl jsem mu možnost, aby pokračoval, ale nic už neřekl. Benedikt nebyl zrovna pověstný svou upovídaností.
„Vypadá to, že se připravuješ na nějakou melu poblíž Domu,“ poznamenal jsem s vědomím, že střelný prach tu je neúčinný a že speciální munice, kterou jsme měli, funguje pouze v oblasti Amberu a v některých přilehlých královstvích.
„Vždycky je dobré se zabezpečit,“ prohodil.
„Nechceš to upřesnit?“ zeptal jsem se.
„Teď ne,“ zazněla odpověď dvakrát tak dlouhá, než jsem předpokládal, a nevzdával jsem se proto naděje na budoucí osvícení.
„Neměli bychom vykopat zákopy?“ zeptal jsem se. „Opevnit město, ozbrojit se, postavit…“
„Na to nedojde,“ prohlásil, „jen se věnuj svým záležitostem.“
„Ale…“
Odvrátil se. Měl jsem pocit, že…
