Kapitola desátá
Doplahočili jsme se chodbou zpátky k mému apartmá. Když jsem otevřel dveře a zažehl lampy, Najda rychle prozkoumala můj přední pokoj. Ztuhla, když uviděla věšák.
„Královna Jasra!“ zvolala.
„Jo. Nepohodla se s čarodějem jménem Maska,“ objasnil jsem. „Hádejte, kdo vyhrál?“
Najda zvedla levou ruku a pomalu přejížděla Jasře za krkem a podél zad, napřič přes hrudník a zase dolů. Žádný z pohybů, které prováděla, mi nic neříkal.
„Neříkejte mi, že jste také čarodějka,“ pronesl jsem. „Zdá se mi, že kdokoli, na koho poslední dobou narazím, je školený v Umění.“
„Nejsem čarodějka,“ opáčila, „a žádné takové školení nemám. Znám jen jeden trik a není to čarodějnictví, ale užívám ho na všechno.“
„A co je to za trik,“ zeptal jsem se.
Ignorovala mou otázku a řekla: „No ne, je tedy pěkně utažená. Klíč leží někde v oblasti solárního plexu. Víte o tom?“
„Ano,“ odvětil jsem. „Chápu to kouzlo úplně.“
„Proč je tady?“
„Částečně proto, že jsem slíbil jejímu synovi Rinaldovi, že ji vysvobodím z Maskova zajetí, a částečně jako záruka jeho dobrého chování.“
Zavřel jsem dveře a zajistil je. Když jsem se otočil, stála proti mně.
„Viděl jste ho teď někdy?“ prohodila konverzačním tónem.
„Ano. Proč?“
„Ó, jen tak.“
„Myslel jsem, že se snažíme jeden druhému pomáhat,“
„Myslela jsem, že hledáme mou sestru.“
„To může ještě chvilku počkat, jestliže víte něco zvláštního o Rinaldovi.“
„Jen jsem byla zvědavá, kde by právě teď mohl být.“
Otočil jsem se a přešel ke skříňce, kde jsem schraňoval čarodějné rekvizity. Vyndal jsem nezbytné pomůcky a přenesl je ke kreslicímu prknu. Přitom jsem prohodil: „Nevím, kde je.“
Připevnil jsem k prknu kus kartonu, usedl a zavřel oči. Než jsem začal kreslit, vyvolal jsem si v duchu obraz Coral. Znovu jsem přemítal, zdali by obraz v mé mysli, posílený magickými prostředky, stačil k navázání kontaktu. Ale nebyl čas na experimenty. Otevřel jsem oči a začal kreslit. Použil jsem techniku, které jsem se naučil na Dvorech Chaosu; je odlišná, ale přesto podobná té, které se užívá v Amberu. Ovládal jsem oba způsoby, ale stylem, který jsem se naučil jako první, mně to jde rychleji.
Najda ke mně přistoupila a dívala se, aniž by se zeptala, jestli mi to nevadí. Stejně mi to nevadilo.
„Kdy jste ho viděl naposled?“ zeptala se.
„Koho?“
„Luka.“
„Dnes večer,“ odvětil jsem.
„Kde?“
„Nejdřív byl tady u mě.“
„A teď tu není?“
„Ne.“
„Kde jste ho viděl naposled?“
„U Ardenského lesa. Proč?“
„Poněkud podivné místo na rozchod.“
Právě jsem pracoval na Coralině obočí.
„Rozešli jsme se za podivných okolností,“ řekl jsem.
Ještě to trochu propracovat kolem očí, taky vlasy…
„Podivných? V jakém smyslu?“ zeptala se.
Trochu víc barvy na tváře…
„To je jedno,“ řekl jsem jí.
„Tak dobře,“ prohodila, „asi to není zase tak důležité.“
Rozhodl jsem se, že se nenechám vyprovokovat, protože jsem právě cosi pocítil. Jak už se mi stalo předtím několikrát, moje soustředění na Trumf, když jsem dodělával poslední tahy, bylo natolik intenzivní, že jsem mohl vsáhnout a…
„Coral!“ zvolal jsem, když se rysy její tváře pohnuly, perspektiva se prohloubila.
„Merline… ?“ odpověděla. „Mám… mám potíže.“
Zvláštní, že za ní nebylo žádné pozadí, jen černota. Ucítil jsem na rameni Najdinu ruku.
„Jsi v pořádku?“ otázal jsem se.
„Ano… je tu tma,“ řekla. „Hrozná tma.“
Ovšem, člověk nemůže manipulovat se Stínem bez světla. Ani nemůže použít Trumf.
„Jsi tam, kam tě dopravil Vzor?“ zeptal jsem se.
„Ne,“ odpověděla.
„Chyť se mě za ruku,“ řekl jsem. „Můžeš mi to vylíčit později.“
Napřáhl jsem ruku a ona taky.
„Oni…“ začala.
S palčivým zábleskem se kontakt přerušil. Cítil jsem, jak Najda vedle mne ztuhla.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Nevím. Náhle nás něco přerušilo. Nedokážu určit, jaké síly byly ve hře.“
„Co hodláte udělat?“
„Za chvíli to zkusím znovu,“ řekl jsem. „Jestli to byla zpětná vazba, právě teď bude pravděpodobně odpor velmi silný a časem snad zeslábne. Aspoň že je v pořádku.“
Vyňal jsem balíček Trumfů, který s sebou běž…
