Kapitola čtvrtá
A tak uprostřed hrozeb, intrik, nebezpečí a záhad všeho druhu jsem se rozhodl vyhlásit dovolenou a projít se městem s hezkou ženou. Ze všech možností, co jsem měl, to byla určitě ta nejpřitažlivější. Ať už byl nepřítelem kdokoli, ať už jsem čelil jakékoli moci, míč byl momentálně na půli soupeře. Netoužil jsem pronásledovat Jurta, zápolit s Maskou nebo držet se Luka, dokud se nevzpamatuje a neřekne mi, touží-li ještě po skalpech naší rodiny. Dalt nebyl můj problém, Vinta byla pryč, Cyklický fantom se neozýval a záležitost se Vzorem mého otce mohla počkat. Sluníčko svítilo, vál lehký větřík, i když v tuto roční dobu to nemuselo vydržet. Byla by ostuda promarnit den, který docela dobře mohl být posledním hezkým dnem v tomto roce, na něco jiného než na zábavu. Takhle jsem si brumlal pro sebe, když jsem se dával do pucu a spěchal pak po schodech dolů na schůzku.
Coral sebou hodila víc, než jsem tušil, a už na mne čekala. Ocenil jsem její praktické, tmavé zelené jezdecké kalhoty, blůzu barvy mědi a teplý, hnědý plášť. Její boty se hodily na procházku a tmavý klobouk, který si vzala, skrýval většinu jejích vlasů.
„Jsem připravená,“ řekla, když mne uviděla.
„Výborně,“ odvětil jsem s úsměvem a vedl ji ven, do chodby. Chtěla se vydat směrem k hlavnímu vchodu, ale nasměroval jsem ji nejprve vpravo a pak vlevo.
„Použití jednoho z postranních východů bude méně nápadné,“ řekl jsem.
„Jste tady dost tajnůstkáři,“ poznamenala.
„Prostě zvyk,“ opáčil jsem. „Čím méně ví lidé zvnějšku o našich záležitostech, tím lépe.“
„Jací lidé zvnějšku? Čeho se bojíte?“
„Právě teď? Spousty věcí. Ale opravdu nechci strávit tak krásný den jejich vypočítáváním.“
Potřásla hlavou způsobem, v němž jsem rozeznal směs znechucení a úcty.
„Je pravda, co se říká?“ zeptala se, „že vaše milostné a jiné aféry jsou tak propletené, že si všichni musíte vést záznamy?“
„Poslední dobou nebyl čas na žádné aféry,“ řekl jsem jí, „ani na jednu čárku.“ Po chvilce, když jsem viděl, jak zčervenala, jsem dodal: „Můj život byl teď trochu zamotaný.“
„Ach,“ vydechla, pozorujíc mne soustředěně, s jasnou výzvou k vysvětlení.
„Někdy jindy,“ prohlásil jsem, nutě se do smíchu. Zavířil jsem pláštěm a pozdravil stráž.
Přikývla a diplomaticky změnila téma:
„Asi jsem přišla v nevhodnou roční dobu, abych viděla vaše slavné zahrady?“
„To je fakt, letos už mají to nejlepší za sebou,“ přiznal jsem, „až na Benediktovu japonskou zahrádku, která je dost daleko vzadu. Můžeme tam někdy zajít a dát si šálek čaje, ale teď, myslím, bychom měli vyrazit do města.“
„To zní slibně,“ souhlasila.
Nařídil jsem stráži u postranní brány, aby řekla Hendenovi, amberskému správci, že jsme šli do města a nevíme přesně, kdy se vrátíme. Prohlásil, že to vyřídí neprodleně po skončení hlídky, což bude za chvilku. Můj zážitek u Krvavého Billa mě naučil nechávat zprávy tohoto druhu — ne že bych si myslel, že jsme v nějakém nebezpečí nebo že by nestačilo, co o nás ví Llewella.
Pod našimi kroky šustilo listí, když jsme zamířili k jedné z postranních hradebních bran. Slunce jasně zářilo, vysoko na obloze plulo jen několik beránků. Na západ od nás si hejno černých ptáků razilo cestu povětřím k oceánu, na jih.
„U nás doma už sněží,“ povzdechla si. „Jste vy to šťastní lidé.“
„Je to díky teplému proudu,“ řekl jsem; vzpomněl jsem si, jak mi to kdysi vysvětloval Gérard. „Ten výrazně zmírňuje klima ve srovnání s jinými oblastmi téže zeměpisné šířky.“
„Hodně cestujete?“ zeptala se.
„Poslední dobou jsem cestoval víc, než bych si přál,“ řekl jsem. „Rád bych si teď sedl a nejméně rok se ani nehnul.“
„Povinnost, nebo zábava?“ zeptala se mě, právě když nás stráž pustila branou a já jsem rychle obhlédl okolí, kvůli možnému přepadení.
„Zábava ne,“ odvětil jsem a na okamžik jsem ji vzal za loket, abych ji nasměroval na zvolenou cestu.
Když jsme dosáhli civilizovaných čtvrtí, chvíli jsme se drželi Hlavní promenády. Upozornil jsem ji na několik význačných míst a šlechtických sídel včetně Begmanskě a…
