Znamení Chaosu (Roger Zelazny)

Kapitola sedmá

Zavěsil jsem si plášť na Jasru a opasek se zbraněmi na čelo postele. Vyčistil jsem si boty, umyl ruce a obličej, vyhrabal luxusní, slonovinově bílou košili s brokátovou výšivkou, lemovanou volánem a se šňůrkovým zapínáním, navlékl si ji a k ní šedé kalhoty. Pak jsem si vykartáčoval své tmavě purpurové sako, na něž jsem vložil kouzlo, způsobující že jeho nositel se všem jevil šarmantnější, duchaplnější a důvěryhodnější, než jaký byl ve skutečnosti. Přišlo mi, že je vhodná chvíle ho využít. Když jsem se česal, kdosi zaklepal na dveře.

„Okamžik,“ zavolal jsem.

Skončil jsem — takže jsem mohl vyrazit, i když pravděpodobně se zpožděním, šel jsem ke dveřím, odsunul závoru a otevřel. Stál tam Bill Roth, oblečený v hnědé a černé, vyhlížející jako stárnoucí kondotiér.

„Bille!“ zvolal jsem a táhl ho dovnitř, poklepávaje mu po ramenou. „Rád tě vidím. Právě jsem vybředl z několika malérů a chystám se dostat do dalších. Nevěděl jsem, jestli jsi právě v paláci, nebo ne. Chtěl jsem se za tebou podívat, až se všechno trochu zklidní.“

Usmíval se a dal mi malou herdu do zad.

„Budu u večeře,“ opáčil, „a Heldon říkal, že tam taky budeš. Ale myslel jsem, že půjdu za tebou nahoru a trochu se projdem, protože u večeře budou taky ti lidé z Begmy.“

„Ale? Máš nějaké novinky?“

„Ano, mám. Je něco nového s Lukem?“

„Právě jsem s ním mluvil. Říkal, že vendeta skončila.“

„Je nějaká šance, že by byl ochoten hájit se proti obvinění, na které jsi se ptal?“

„Podle jeho řečí to tak nevypadalo.“

„To je škoda. Intenzivně jsem pátral a našel jsem několik dobrých precedentů pro obhajobu krevní msty — jako třeba případ tvého strýce Osrika, který si to rozdal s celým rodem Karmu kvůli smrti jednoho příbuzného z matčiny strany. Oberon tenkrát udržoval s Karmem velmi přátelské vztahy a Osrik tři z nich oddělal. Oberon ho však zprostil obvinění na základě několika předchozích případů, a šel dokonce ještě dál, když vyhlásil jako obecné pravidlo…“

„Oberon ho také poslal do přední linie ve zvlášť kruté válce,“ přerušil jsem ho, „z níž už se nevrátil.“

„O této části případu jsem nevěděl,“ řekl  Bill, „ale před soudním tribunálem pochodil tvůj strýc dobře.“

„Zmíním se o tom Lukovi,“ řekl jsem.

„O které části?“ zeptal se.

„O obou,“ odvětil jsem.

„To ale není to hlavní, proč jsem za tebou přišel,“ pokračoval. „Něco se děje na armádní úrovni.“

„O čem to mluvíš?“

„Bude lepší, když ti to ukážu,“ vysvětloval. „Zabere to jen minutku.“

„Dobrá, pojďme,“ souhlasil jsem a vyšel za ním do chodby.

Zamířil dolů zadním schodištěm a na jeho konci zabočil vlevo. Minuli jsme kuchyni a dali se další chodbou, která zahýbala dozadu. Přitom jsem zepředu zaslechl řinčivý hlomoz. Pohlédl jsem na Billa a ten přikývl.

„Tohle jsem slyšel už předtím,“ oznámil mi, „když jsem šel kolem. Proto jsem zvolil tuto cestu. Jsem na všechno tady kolem zvědavý.“

Přisvědčil jsem, protože jsem chápal ten pocit. Zejména když jsem věděl, že zvuky vycházejí z hlavní zbrojnice.

Uprostřed vřavy stál Benedikt, zíraje skrze hlaveň pušky na svůj nehet u palce. Okamžitě vzhlédl a naše pohledy se setkaly. Asi tucet mužů se kolem něj točilo, nosili zbraně, čistili je a ukládali do stojanů.

„Myslel jsem, že jsi v Kashfě,“ řekl jsem.

„Byl jsem,“ opáčil.

Poskytl jsem mu možnost, aby pokračoval, ale nic už neřekl. Benedikt nebyl zrovna pověstný svou upovídaností.

„Vypadá to, že se připravuješ na nějakou melu poblíž Domu,“ poznamenal jsem s vědomím, že střelný prach tu je neúčinný a že speciální munice, kterou jsme měli, funguje pouze v oblasti Amberu a v některých přilehlých královstvích.

„Vždycky je dobré se zabezpečit,“ prohodil.

„Nechceš to upřesnit?“ zeptal jsem se.

„Teď ne,“ zazněla odpověď dvakrát tak dlouhá, než jsem předpokládal, a nevzdával jsem se proto naděje na budoucí osvícení.

„Neměli bychom vykopat zákopy?“ zeptal jsem se. „Opevnit město, ozbrojit se, postavit…“

„Na to nedojde,“ prohlásil, „jen se věnuj svým záležitostem.“

„Ale…“

Odvrátil se. Měl jsem pocit, že rozhovor je u konce. Když ignoroval několik mých dalších otázek, věděl jsem to jistě. Pokrčil jsem rameny a otočil se k Billovi.

„Pojďme se najíst,“ vybídl jsem ho.

Jak jsme šli zpátky k hale, prohodil  Bill mírně: „Máš nějakou představu, co to má znamenat?“

„Dalt není daleko,“ usoudil jsem.

„Benedikt byl v Begmě s Randomem. Dalt by tam mohl dělat potíže.“

„Mám dojem, že je blíž.“

„Kdyby Dalt zajal Randoma…“

„Nemožné,“ řekl jsem s lehkým zamrazením při tom pomyšlení.

„Random může trumfnout zpět, kdykoli se mu zachce. Ne, když jsem mluvil o obraně Amberu a Benedikt prohlásil: 'k tomu nedojde', měl jsem pocit, že mluví o něčem dost blízkém. O něčem, co si myslí, že zvládne.“

„Chápu, co máš na mysli,“ souhlasil se mnou, „ale pak ti řekl, aby ses nestaral o opevnění.“

„Má-li Benedikt dojem, že se nepotřebujeme opevňovat, tak se nepotřebujeme opevňovat.“

„Valčík a šampaňské za hřmění děl?“

„Když to řekl Benedikt, tak je to v pořádku.“

„Ty teda tomu chlápkovi fakt věříš. Co by sis bez něj počal?“

„Byl bych nervóznější,“ řekl jsem.

Zavrtěl hlavou. „Odpusť,“ prohlásil, „nejsem zvyklý žít s legendami.“

„Ty mi nevěříš?“

„Neměl bych ti věřit, ale věřím ti. V tom je ta potíž.“ Mlčel, když jsme zahnuli za roh a zamířili dozadu ke schodišti. Pak dodal: „Takhle to také bylo vždycky se mnou, když jsem byl nablízku tvému otci.“

„Bille,“ řekl jsem, jak jsme začali stoupat, „znal jsi mého tátu předtím, než se mu vrátila paměť, když byl jen prostým starým Carlem Coreyem. Možná jsem na to šel doposud špatně. Nemohl by sis vzpomenout na něco z tamté fáze jeho života, co by mohlo naznačit, kde teď je?“

Na moment se zastavil a zadíval se na mne.

„Nemysli si, Merle, že jsem o tom z tohohle hlediska nepřemýšlel. Mockrát jsem dumal o tom, jestli se v něčem neangažoval jako Corey a zda se pak necítil povinován dotáhnout to, jakmile uzavřel své záležitosti tady. Byl ale velký tajnůstkář i v tamtom vtělení. A taky paradoxní. Provedl řadu zásahů v ozbrojených složkách, které byly docela logické. Někdy ale zase napsal hudbu, která vůbec neodpovídala obrázku tvrdohlavého osla.“

„Žil dlouhý život. Spoustu se toho naučil, spoustu toho prožil.“

„Přesně tak, a to velmi ztěžuje odhad o tom, v čem by mohl být zapletený. Jednou nebo dvakrát, když vypil pár skleniček, se zmínil o umělcích a vědcích, o nichž by mi nikdy nenapadlo, že by se s nimi mohl znát. Nikdy nebyl jen prostým Carlem Coreyem. Když jsem ho poznal, měl za sebou pár století pozemského života. Jeho povaha je proto příliš složitá na to, aby se dalo snadno odhadnout, co udělá. Prostě nevím, kam se mohl vrátit — jestli se vrátil.“

Pokračovali jsme nahoru po schodišti. Proč jenom jsem měl dojem, že Bill ví víc, než mi řekl?

Jak jsme se blížili k jídelně, uslyšel jsem hrát hudbu, a když jsme vstoupili, Llewella na mne vrhla velmi nevlídný pohled. Viděl jsem, že se jídlo udržuje teplé na servírovacím stolku naproti u zdi a že si ještě nikdo nesedl. Všichni stáli a bavili se, sklenky v ruce a většina se zadívala naším směrem, když jsme vešli. Tři hudebníci hráli kus vpravo, jídelní stůl byl vlevo, nedaleko velkého okna v jižní zdi, jež skýtalo skvělou vyhlídku na město pod námi. Pořád ještě mírně sněžilo, což celé vyhlídce propůjčovalo lehce přízračný nádech.

Llewella k nám rychle přistoupila.

„Všichni kvůli tobě čekají,“ zašeptala. „Kde je ta dívka?“

„Coral?“

„Kdo jiný?“

„Nevím jistě, kam se vypravila,“ řekl jsem. „Rozešli jsme se před pár hodinami.“

„Přijde tedy, nebo ne?“

„Nejsem si jist.“

„Už nemůžeme čekat,“ prohlásila. „A zasedací pořádek je narušen. Co jsi s ní provedl? To jsi ji tak utahal?“

„Ale, Llewello!“

Zamumlala něco, čemu jsem nerozuměl, v nějakém šišlavém rebmanském dialektu. Asi něco stejně hezkého. Otočila se a zamířila k Vialle.

„Chlapče, jseš v malérech až po krk,“ podotkl po straně  Bill.

„Pojďme do sebe něco kopnout u baru, než přerovná místa.“

To už se ale blížil sloužící s vínem, s dvojicí sklenic na tácu.

„Bayleho Špica,“ poznamenal, když jsme si posloužili.

Usrkl jsem a zjistil, že mluvil pravdu, což mně trochu pozvedlo náladu.

„Neznám tu všechny,“ řekl  Bill. „Kdo je ten chlápek s červenou šerpou vedle Vially?“

„To je Orkuz, premiér Begmy,“ vysvětlil jsem mu, „a ta docela přitažlivá dáma v žlutočervených šatech, která mluví s Martinem, je jeho dcera Najda. Coral — ta, kvůli níž jsem právě dostal držkovou — je její sestra.“

„Jo – aha. A kdo je ta robustní blondýna, co poulí oči na Gérarda?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Taky neznám tu dámu s tím frajerem vpravo od Orkuze.“

Zvolna jsme se sunuli ke společnosti a Gérard, zjevně se cítící nesvůj ve vyšívaném hávu s mnoha záhyby, nás představil dámě, s níž hovořil. Byla to Dretha Gannellová, asistentka Begmanského velvyslance. Velvyslanec, jak se ukázalo, byla vysoká dáma stojící kousek od Orkuze — jménem, jak jsem zachytil, Ferla Quistová. Muž, co byl s ní, byl její sekretář a jeho jméno znělo nějak jako Cade. Zatímco jsme se dívali tím směrem, pokusil se Gérard vyklouznout a nechat nás napospas Ferle. Ta ho ale chytla za rukáv a položila mu několik otázek ohledně našeho loďstva. Usmál jsem se, lehce uklonil a šel pryč.  Bill mne napodobil.

„Proboha! Ten Martin se ale změnil,“ zahlaholil najednou.

„Vypadá jako sólista z rockového videoklipu. Skoro jsem ho nepoznal. Před týdnem…“

„Bylo to víc jak rok,“ poznamenal jsem, „pro něj. Byl mimo a snažil se najít sám sebe v životě na ulici.“

„Rád bych věděl, jestli už s tím přestal.“

„Neměl jsem příležitost se ho na to zeptat,“ odvětil jsem, ale napadla mne přitom zvláštní myšlenka. Uložil jsem si ji do paměti.

Hudba utichla, Llewella si významně odkašlala a pokynula Hendonovi, který vyhlásil nový zasedací pořádek. Byl jsem usazen u paty stolu a později jsem se dozvěděl, že Coral měla sedět po mé levici a Cade vpravo. Rovněž se mi pak doneslo, že se Llewella do poslední chvilky snažila přesvědčit Floru, aby si sedla místo Coral, ale ta byla neoblomná.

Dopadlo to tak, že vpravo vedle Vially v čele stolu seděla Llewella, na druhé straně Orkuz s Gérardem a Drethou. Vedle Llewelly usedl Bill a Ferla, Martin, Cade a Najda v řadě vedle Orkuze. Doprovodil jsem Najdu ke stolu a usadil ji po své pravici,  Bill tak seděl nalevo ode mne.

„Zmatky, samé zmatky,“ mumlal si  Bill polohlasem. Přikývl jsem, když jsem ho představoval Najdě jako právního zástupce Domu Amberu. Zjevně to na ni zapůsobilo a začala se ho vyptávat na jeho práci. Udržel si její zájem vyprávěním historky, jak hájil nárok jistého psa na dědičné sídlo, což sice nemělo nic společného s Amberem, ale byl to zábavný příběh; natolik zábavný, že se rozesmála a spolu s ní i Cade, který také poslouchal.

Podával se první chod a hudba zase začala tlumeně hrát, čímž konverzace přešla na intimnější úroveň.  Bill přitom naznačil, že by mi chtěl něco sdělit, ale Najda ho o vteřinku předběhla a musel jsem se tedy věnovat jí. „Pokud jde o Coral,“ řekla měkce, „jste si jistý, že je v pořádku? Nebylo jí snad nevolno, když jste se rozešli, nebo něco takového, že ne?“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Zdálo se mi, že je docela fit.“

„To je divné,“ řekla. „Měla jsem dojem, že se těšila právě na takové záležitosti, jako je tato večeře.“

„Zdržela se určitě déle, než zamýšlela, ať už šlo o cokoli,“ poznamenal jsem.

„A o co přesně šlo?“ zeptala se Najda. „Kde jste se rozešli?“

„Tady, v paláci,“ odvětil jsem. „Ukazoval jsem jí to tu. Chtěla některým místům věnovat víc času, než jsem si mohl dovolit. Proto jsem šel napřed.“

„Nemyslím si, že by zapomněla na večeři.“

„Domnívám se, že ji upoutalo některé umělecké dílo.“

„Takže je rozhodně někde v paláci?“

„Těžko říci. Jak už jsem se zmínil, člověk si vždycky může vyjít ven.“

„Chcete tím naznačit, že nevíte, kde vlastně je?“

Přikývl jsem.

„Nevím jistě, kde je právě teď,“ řekl jsem. „Klidně by mohla být ve svém pokoji a převlékat se.“

„Po večeři se podívám,“ řekla, „jestli se do té doby neukáže. Pomůžete mi ji hledat, když se neobjeví?“

„Stejně jsem měl v úmyslu se po ní poohlédnout,“ odvětil jsem.

Pokývla a pustila se do jídla. Trapná situace. Vedle toho, že jsem ji nechtěl vyděsit, nemohl jsem jí dost dobře sdělit, co se stalo, aniž by se tím neprozradilo, že její sestra je ve skutečnosti Oberonovou nelegitimní dcerou. V čase, jaký právě byl, kdy jsem byl varován, abych neříkal nic, co by mohlo narušit vztahy mezi Amberem a Begmou, jsem nehodlal dceři begmanského premiéra potvrdit šeptané pomluvy o poměru její matky s bývalým Amberským králem. Možná to bylo v Begmě veřejným tajemstvím a všem to bylo fuk. Ale možná taky ne. Nechtěl jsem rušit Randoma žádostí o radu, částečně proto, že mohl být právě teď silně zaneprázdněn v Kashfě, ale hlavně proto, že by se mě mohl začít vyptávat na mé vlastní bezprostřední plány a problémy a lhát bych mu nemohl. Což by mě dostalo do velkých potíží. Takový rozhovor by mohl docela dobře vyústit v zákaz mého útoku na Citadelu. Jediná osoba, které jsem to mohl o Coral říci a od koho se mi mohlo dostat v jistém smyslu oficiální odpovědi na otázku, jak daleko můžu jít v informování Coraliny rodiny, byla Vialla. Naneštěstí byla momentálně naprosto zaneprázdněna svou rolí hostitelky.

Povzdechl jsem si a znovu se dal do jídla.

Bill se snažil připoutat mou pozornost a mírně se ke mně naklonil. Také jsem se k němu nahnul.

„Ano?“ řekl jsem.

„Chtěl jsem ti říct pár věcí,“ začal. „Doufal jsem ale, že se najde trocha volného času, klidu a soukromí.“

Zasmál jsem se pod vousy.

„Přesně tak,“ pokračoval. „Jsem přesvědčen, že tohle je to největší soukromí, jaké v dohledné době můžeme dosáhnout. Naštěstí se zdá, že se hovor nenese moc daleko, mluví-li se tlumeně. Neslyšel jsem, co jste si povídali s Najdou. Takže dokud hraje hudba, je to pravděpodobně v pořádku.“

Přisvědčil jsem a honem si ukousl několik soust.

„Na jedné straně jde o to, že by to Begmanští neměli slyšet. Na druhé straně mám pocit, že bys to vědět měl, kvůli tvým vztahům k Lukovi a Jasře. Jak jseš na tom časově? Raději bych ti to vylíčil později, ale jestli budeš mít honičku, můžu ti podat stručný přehled už teď.“

Letmo jsem se podíval na Najdu a Cadea. Zdálo se, že se plně věnují jídlu, a nemyslel jsem, že by nás mohli zaslechnout. Naneštěstí jsem neměl v záloze žádné zaštiťující kouzlo.

„Pusť se do toho,“ zašeptal jsem zpoza vinné sklenky.

„Tak za prvé,“ řekl, „Random mi poslal celou fůru papírů, abych je prověřil. Jsou to návrhy dohody, kterou Amber propůjčuje Kashfě privilegovaný obchodní status, tentýž, jaký má Begma. Takže tím se s konečnou platností stanou členy Zlatého kruhu.“

„Chápu,“ řekl jsem. „Není to zas tak naprosto nečekané. Ale je dobré vědět přesně, co se děje.“

Přikývl.

„Mám toho ale k tomu mnohem víc,“ prohlásil, právě když muzikanti přestali hrát a zase bylo slyšet hovor kolem celého stolu. Mrknul jsem vpravo a viděl, že číšník přinesl hráčům tác s jídlem a víno. Odložili nástroje a dali si pauzu. Pravděpodobně hráli už pěknou chvíli před mým příchodem a nepochybně si přestávku zasloužili.

Bill se tlumeně zachechtal.

„Později,“ prohodil.

„Dobrá.“

Dalším chodem byla zajímavá ovocná mísa se skvělou šťávou. Když jsem ji lžičkou dojídal, Najda mi pokynula, abych se k ní nahnul.

„Co takhle dnes večer,“ zašeptala.

„Co máte na mysli? Řekl jsem přece, že se po ní podívám, jestliže se neukáže.“

Zavrtěla hlavou. „O tom nemluvím. To jsem myslela později. Budete se moci na chvilku zastavit a promluvit si?“

„O čem?“

„Podle vašeho záznamu jste měl zcela nedávno trochu starosti, někdo se vás pokoušel dostat.“

Trochu mně ten zatracený záznam začínal vadit. Ale řekl jsem: „Už je to pasé. Ať už za tím bylo cokoli, už se to vyjasnilo.“

„Opravdu? Takže momentálně po vás nikdo nejde?“

„To bych neřekl,“ odvětil jsem. „Herecké obsazení se stále mění.“

„Takže někdo vás má pořád v merku?“

Pozoroval jsem její výraz.

„Jste moc milá, Najdo,“ řekl jsem. „Ale musím se zeptat: Co je vám po tom? Každý má problémy. Já jich mám momentálně víc než jiní. Ale zvládnu to.“

„Nebo při tom zvládání zahynete.“

„Možná. Doufám, že ne. Ale proč vás to zajímá?“

Rychle pohlédla na Cadea, který se zjevně věnoval pouze konzumaci.

„Mohla bych vám nějak pomoci?“

„Jakým způsobem?“

Usmála se. „Procesem eliminace,“ prohlásila.

„Prosím? Míníte eliminaci osoby nebo osob?“

„Přesně tak.“

„Máte snad nějaké speciální prostředky pro provádění tohoto druhu činnosti?“

Stále se usmívala.

„Ano, je to dobré na odstraňování problémů, zapříčiněných lidmi,“ pokračovala. „Všechno, co potřebuji, je jméno a místo pobytu.“

„Nějaký druh tajné zbraně?“

Opět pohlédla stranou na Cadea, protože jsem trochu zvýšil hlas.

„Můžete tomu tak říkat,“ odpověděla.

„Zajímavá nabídka,“ řekl jsem. „Ale stále ještě jste neodpověděla na mou první otázku.“

„Osvěžte mi paměť.“

Přerušil nás nejdříve sklepmistr, který obcházel stůl a doléval poháry, a pak další přípitek. První byl na počest Vially a pronesla ho Llewella. Ten další vyhlásil Orkuz, a to na „prastaré spojenectví mezi Amberem a Begmou“. Připil jsem a zaslechl, jak si Bill mumlá: „Asi bude trochu napjatější.“

„Spojenectví?“ podivil jsem se.

„Jo.“

Podíval jsem se na Najdu, která mne už pozorovala, zjevně v očekávání pokračování naší polohlasné debaty. Bill si toho také všiml a otočil se. Avšak hned poté oslovil Najdu Cade, takže jsem dorazil svou misku a vyčkávání vyplnil douškem vína. V malé chvilce byla miska odklizena a nahrazena další.

Kouknul jsem se na Billa, který pohlédl na Najdu a Cadea a prohlásil: „Počkáme na hudbu.“

Přikývl jsem. V nastalém okamžiku ticha jsem zaslechl, jak se Dretha ptá: „Je to pravda, že se tu občas zjevuje duch krále Oberona?“ Gérard zabručel cosi, co znělo jako přitakání, právě když byli znovu přehlušeni hudbou. Jelikož má mysl byla o dost plnější než můj žaludek, pokračoval jsem v jídle. Cade ve snaze být diplomatický nebo prostě jen, aby řeč nestála, se o chvilku později ke mně otočil, oslovil mne a zeptal se na můj názor na situaci v Eregnoru. Najednou sebou trhnul a zadíval se na Najdu. Měl jsem silný pocit, že ho právě pod stolem kopla, což se mi hodilo, protože jsem neměl nejmenší ponětí, jaká situace v tom zatraceném Eregnoru je. Zahuhlal jsem něco v tom smyslu, že pro obě strany mluví řada důvodů, což se mi zdálo dostatečně diplomatické pro jakoukoli situaci. Kdyby to bylo něco choulostivého, chystal jsem se odpovědět nevinně znějící poznámkou o předčasném příjezdu Begmanské delegace, neboť z Eregnoru se mohlo vyvinout únavné téma rozhovoru, které by Najda určitě neuvítala, jelikož by se tím přerušila naše vlastní debata. Také jsem měl obavu, aby se tu najednou neobjevila Llewella a nekopla mne pod stolem.

Náhle se mi mihla hlavou myšlenka. Někdy jsem trochu nedovtipný. Samozřejmě věděli, že tu Random není, a z toho, co už jsem věděl a z toho, co mi právě sdělil Bill, vyplývalo, že nejsou právě nadšeni Randomovou aktivitou v sousedním království. Jejich předčasný příjezd byl možná zamýšlen tak, aby nás přivedl do rozpaků. Mělo to snad znamenat, že cokoli mi Najda nabízela, bylo součástí nějakého plánu, který byl v souladu s jejich diplomatickou strategií v této záležitosti? Jestliže ano, proč já? Byl jsem v tomto ohledu zcela nevhodný, protože jsem neměl vůbec co mluvit do zahraniční politiky Amberu. Byli si toho vědomi? Museli, byla-li jejich špionážní služba tak dobrá, jak naznačovala Najda. Byl jsem z toho zmatený a napůl v pokušení zeptat se Billa na jeho názor na situaci v Eregnoru. Ale hrozilo nebezpečí, že by mne mohl kopnout pod stolem.

Hudebníci se občerstvili a zahájili další zábavu skladbou Zelené rukávy. Najda a Bill se ke mně současně otočili, podívali se na sebe a usmáli se.

„Dámy mají přednost,“ řekl Bill hlasitě.

Lehce se mu uklonila a zeptala se mě:

„Neuvažoval jste náhodou o mojí nabídce?“

„Trochu,“ řekl jsem. „Ale měl jsem otázku. Vzpomínáte si?“

„O co šlo?“

„Je od vás laskavé, že mi chcete prospět,“ prohlásil jsem, „ale v dobách, jako je tato, se nemůžete na člověka zlobit, když si chce ověřit, co to bude stát.“

„Co kdybych řekla, že vaše dobrá vůle bude stačit?“

„Co kdybych vám řekl, že moje dobrá vůle na zdejší politické scéně nemá valnou cenu?“

Pokrčila rameny: „Malá cena za malý výtěžek. Já to přece vím. Ale s každým jste tu příbuzný. Nemusí se stát vůbec nic, ale je myslitelné, že by se vás někdo mohl zeptat, co si o nás myslíte. Ráda bych, abyste věděl, že máte v Begmě přátele a kdyby takový případ nastal, abyste byl vůči nám přátelsky naladěn.“

Pozoroval jsem její velmi vážný výraz. Šlo o víc a oba jsme to věděli. Jen s tím rozdílem, že jsem nevěděl, co se rýsuje na obzoru, zatímco ona to samozřejmě věděla.

Natáhl jsem ruku a hřbetem ji pohladil po tváři.

„Očekává se tedy, že řeknu něco milého o vašem národě, kdyby se mě někdo ptal. To je vše a za to půjdete a někoho kvůli mně zabijete, stačí jen dodat údaje. Je to tak?“

„Krátce řečeno, je,“ odvětila.

„Rád bych věděl, proč si myslíte, že můžete zvládnout úkladnou vraždu lépe než my. Máme v tomto oboru letitou praxi.“

„Máme, jak jste to vyjádřil, tajnou zbraň,“ řekla. „Ale myslela jsem si, že je to vaše osobní záležitost, nikoli státní zájem — a že byste možná nechtěl, aby se do toho míchalo víc lidí. Navíc mohu tuto službu zajistit tak, že bude nevystopovatelná.“

Zase trapná nejistota. Chtěla tím vyjádřit svůj názor, že tu nikomu nevěřím nebo že bych věřit neměl? Ví něco, co nevím já? Nebo jen hádala na základě rodinných intrik v celých dějinách Amberu? Nebo se snažila záměrně rozdmychat generační konflikt? Vyhovovalo by to nějak záměrům Begmy? Nebo… se domnívala, že taková situace nastala a nabízela mi odstranění některého z členů rodiny? A jestliže ano, myslí si, že jsem tak hloupý, abych to nechal udělat někoho jiného? Nebo dokonce mluví o takové možnosti ve snaze získat pro Begmu dostatečný důkaz proti mně, aby mě měli v hrsti? Nebo…

Přestal jsem uvažovat tímto směrem. Potěšilo mě, že mé myšlenkové procesy začaly konečně fungovat tak, jak vyžadovala společnost, kterou má rodina udržovala. (Obě rodiny, ve skutečnosti.) Trvalo mi dlouho, než jsem tomu přišel na kloub. Vypadalo to dobře.

Prosté odmítnutí by vše uvedené smazalo. Ale na druhé straně, kdybych předstíral souhlas, mohl by se z ní stát svůdný zdroj informací. Takže:

„Šla byste po každém, koho bych jmenoval?“ otázal jsem se. „Po komkoli?“

Velmi pozorně si mne prohlédla. Pak odpověděla: „Ano.“

„Ještě jednou se omlouvám,“ řekl jsem, „ale udělat něco takového pro cosi tak nehmatatelného, jako je moje dobrá vůle, mne nutí pochybovat o vašich poctivých úmyslech.“

Tváře jí zrudly. Nevěděl jsem jistě, je-li to pouhý ruměnec, nebo známka zlosti, protože bylo jisté, že jde o obchod, kde nabídka převyšuje poptávku.

Věnoval jsem svou pozornost zase jídlu a podařilo se mi spolknout pár soust, než se vzpamatovala.

„Znamená to, že se dnes večer nezastavíte?“ otázala se.

„Nemůžu,“ řekl jsem. „Budu naprosto vytížen.“

„Chápu, že toho máte hodně,“ řekla, „ale mám to chápat tak, že si vůbec nepohovoříme?“

„Závisí to na tom, jak se věci vyvinou,“ opáčil jsem. „Strašně moc toho probíhá právě teď a možná velmi brzy opustím město.“

Mírně sebou trhla a věděl jsem určitě, že uvažovala o tom, zeptat se, kam se chystám, ale pak usoudila, že bude lepší, když se nezeptá. Pak:

„Je to trapné,“ prohlásila. „Moji nabídku tedy odmítáte?“

„Je to snad jediné vhodné téma pro tento večer?“

„Ne, ale jak jsem pochopila, byl jste ve vážném nebezpečí. Čím dříve vyrazíte proti svému nepříteli, tím dříve budete klidně spát.“

„Máte dojem, že mi hrozí nebezpečí tady na Amberu?“

Na okamžik zaváhala a pak prohodila: „Nikdo není bezpečný kdekoli před nepřítelem, který je dostatečně odhodlaný a schopný.“

„Máte pocit, že hrozba je místní?“ zeptal jsem se zkoumavě.

„Žádala jsem vás, abyste nepřítele označil,“ konstatovala. „Měl byste ho znát nejlépe sám.“

Okamžitě jsem se stáhnul. Byla to příliš prostá léčka a pochopitelně ji vycítila.

„Dala jste mi hodně látky k přemýšlení,“ odvětil jsem a vrátil se k jídlu.

Po jisté době jsem zpozoroval, že se na mne dívá Bill, jako by mi chtěl něco říct. Nenápadně jsem zavrtěl hlavou a zdálo se, že pochopil.

„A co u snídaně,“ slyšel jsem ji pronést. „Ten výlet, o němž jste mluvil, by mohl být kritickým obdobím z hlediska zranitelnosti. Bylo by dobré dát to do pořádku před vaším odjezdem.“

„Najdo,“ řekl jsem, jakmile jsem polknul. „Rád bych měl jasno v otázce svých dobrodinců. Kdybych to měl projednávat s vaším otcem…“

„Ne!“ přerušila mne. „Ten o tom vůbec neví!“

„Děkuji. Pak musíte uznat, že mám právo být zvědavý, na jaké úrovni ten plán vznikl.“

„Není třeba pátrat jinde,“ prohlásila. „Je to výhradně můj nápad.“

„Některá z vašich předchozích prohlášení mne vedou k závěru, že máte určité zvláštní konexe s Begmanskou špionáží.“

„Nikoliv,“ řekla, „pouze zcela běžné. Nabídka je má vlastní.“

„Ale někdo by musel… uskutečnit ten plán.“

„To spadá do sféry tajné zbraně.“

„Musel bych o tom vědět víc.“

„Nabídla jsem vám službu a slíbila naprostou diskrétnost. Dál jít nemohu.“

„Jestliže je ta myšlenka výhradně vaše vlastní, zdálo by se, že vám jde o osobní prospěch. Jaký? Co z toho budete mít?“

Odvrátila pohled. Dlouhou dobu bylo ticho.

„Váš záznam,“ řekla konečně. „Bylo to… fascinující čtení. Jste tu jeden z mála lidí zhruba mého věku a vedl jste tak zajímavý život. Neumíte si představit, jak nudná je většina toho, co jsem musela číst — hlášení zemědělců, obchodní statistiky, rozpočtové rozbory. Nezažila jsem vůbec žádný společenský život. Jsem pořád k dispozici. Každý večírek, který navštívím, je ve skutečnosti plněním státní funkce v té či oné podobě. Četla jsem váš záznam znovu a znovu a přemýšlela o vás. Já… jsem se do vás v jistém smyslu zamilovala. Vím, že to zní hloupě, ale je to pravda. Když jsem četla některá z posledních hlášení a uvědomila si, že byste mohl být ve velkém nebezpečí, rozhodla jsem se, že vám pomůžu, seč budu moci. Mám přístup ke všem státním tajemstvím. Jedno z nich mi může poskytnout prostředky, jak vám pomoci. Jejich použití by vám pomohlo, aniž by to Begmě uškodilo, ale bylo by ode mne neloajální, říci o tom něco víc. Vždycky jsem si přála se s vámi setkat a hrozně jsem žárlila na svou sestru, když jste ji vzal dneska na procházku. A pořád bych si přála, abyste se u mne později zastavil.“

Zíral jsem na ni. Pak jsem na její počest zvedl sklenici s vínem a dlouze se napil.

„Vy jste… úžasná,“ řekl jsem. Nic jiného mne nenapadlo.

Buď to byl momentální výmysl, nebo to byla pravda. Jestliže to byla pravda, tak poněkud patetická; jestliže ne, považoval bych to za dosti obratnou ukázku rychlého myšlení vypočítanou na to, aby mne zasáhla na tom úžasně zranitelném místě — v centru ega. Zasloužila si buď mé sympatie, nebo ten nejobezřelejší obdiv. Takže jsem dodal:

„Rád bych se setkal s osobou, která psala hlášení. Máte pravděpodobně ve vládním úřadě skrytý literární talent s velkou fantazií, je ho tam škoda.“

Zasmála se, pozdvihla svou sklenku a přiťukla si o mou.

„Přemýšlejte o tom,“ řekla.

„Upřímně mohu prohlásit, že na vás nezapomenu,“ řekl jsem jí.

Oba jsme se vrátili k rozjedené večeři a sám jsem věnoval následujících asi pět minut dohánění ostatních. Bill mě decentně nechal na pokoji. Také domnívám se čekal, až bylo jisté, že můj rozhovor s Najdou definitivně skončil.

Konečně na mě mrknul.

„Máš minutku?“ zeptal se.

„Obávám se, že ano,“ opáčil jsem.

„Ani se nebudu ptát, zdali to bylo pracovní, nebo příjemné, ten rozhovor s druhou stranou.“

„Bylo to příjemné,“ řekl jsem, „ale podivně pracovní. Neptej se mě na to nebo přijdu o moučník.“

„Abych to shrnul,“ prohlásil, „korunovace v Kashfě se koná zítra.“

„Neztrácíme čas, co?“

„Ne. Ten pán, co se ujímá trůnu, je Arkans, kníže ze Shadburnu. Byl v mnoha Kashfaských vládních funkcích a v dost odpovědných postaveních za poslední léta. Ví, jak to ve skutečnosti chodí, a je vzdáleně příbuzný s jedním z dřívějších monarchů. Nevycházel dobře s Jasřinou klikou a zůstával hezky pěkně na svém venkovském sídle, dokud byla u moci. Neobtěžoval ji a ona jeho taky ne.“

„Zní to smysluplně.“

„Prakticky sdílí její názory na situaci v Eregnoru, čehož si jsou Begmanci dobře vědomi a…“

„Jaká přesně,“ zeptal jsem se, „je situace v Eregnoru?“

„Je to jejich Alsasko-Lotrinsko,“ začal vysvětlovat. „Velká, bohatá oblast mezi Kashfou a Begmou. Tolikrát v průběhu staletí přešla z jedné ruky do druhé, že obě země si na ni dělají dost oprávněné nároky. Dokonce ani sami obyvatelé Eregnoru neví určitě, kam vlastně patří. Mají příbuzné na obou stranách. Ani si nejsem jist, že se moc starají o to, která strana si na ně činí nárok, alespoň dokud se jim nezvýší daně. Myslím, že nárok Begmy by mohl být trochu pádnější, ale snadno by se dalo argumentovat i pro druhou stranu.“

„A momentálně je drží Kashfa a Arkans prohlašuje, že je bude držet zatraceně pevně?“

„Správně. Totéž tvrdila Jasra. Ale prozatímní vládce — Jaston se jmenoval a byl to voják — byl ochoten jednat o statutu Eregnoru s Begmánci, před svým nešťastným pádem z balkonu. Myslím, že chtěl vyspravit státní pokladnu a uvažoval o postoupení území za dohodu o vyrovnání nějakých letitých válečných reparací. Všechno se v tomto ohledu vyvíjelo slibně.“

„A… ?“ prohodil jsem.

„V listinách, které jsem dostal od Randoma, Amber jednoznačně uznává Kashfu s Eregnorem jako její součástí. Arkans trval na tom, aby se to začlenilo do smlouvy. Obvykle — jak vyplývá ze všeho, co jsem byl schopen vyštrachat v archivech — se Amber vyhýbá účasti v tak choulostivých situacích mezi spojenci, jako je tato. Oberon zřídka vyhledával potíže. Ale zdá se, že Random pospíchá a nechává toho chlápka, aby trval na svém.“

„Přehání to,“ řekl jsem. „Ne, že bych mu to vyčítal. Pamatuje si až příliš dobře na Branda.“

Bill přikývl.

„Jsem jen placená síla a nechce se po mně, abych měl nějaký názor.“

„No, ještě něco bych měl o tom Arkansovi vědět?“

„Ó, je tu spousta dalších věcí, které se na něm Begmancům nelíbí, ale tahle jim vadí nejvíc — právě když si mysleli, že udělali určitý pokrok v záležitosti, která byla po celé generace jejich národní kratochvílí. V minulosti dokonce kvůli tomu válčili. Nepochybně právě proto se přiřítili do města. Zařiď se podle toho.“

Zvedl pohár a napil se.

O něco později prohodila Vialla cosi k Llewelle, vstala, prohlásila, že se musí o něco postarat a že bude hned zpátky. Llewella se začala také zvedat, ale Vialla jí položila ruku na rameno, něco zašeptala a odešla.

„Rád bych věděl, co se asi děje,“ řekl Bill.

„Nevím,“ opáčil jsem.

Usmál se.

„Nemůžeme si to domyslet?“

„Myšlenky se mi matou,“ řekl jsem mu.

Najda na mne vrhla významný pohled. Čelil jsem mu a pokrčil rameny.

Za další chvilku byly mísy čisté a přišel další chod. Ať už to bylo cokoli, vypadalo to dobře. Než jsem si to ale mohl ověřit, vešla služebná a přistoupila ke mně.

„Lorde Merline,“ oslovila mne, „královna by s vámi ráda mluvila“

Okamžitě jsem vyskočil.

„Kde je?“

„Dovedu vás k ní.“

Omluvil jsem se svým společníkům, vypůjčil si od Vially rčení, že budu hned zpátky, nevěda, je-li to pravda. Následoval jsem služebnou ven z jídelny a za roh, do malého salonku, kde nás s Viallou nechala o samotě. Vialla seděla v nepohodlně vyhlížejícím křesle s vysokým opěradlem, z tmavého dřeva a kůže, spojovaném železným kováním. Kdyby potřebovala svaly, poslala by pro Gérarda, kdyby chtěla mozek, plný historie a politických rozhodnutí, byla by tu Llewelía. Takže jsem odhadoval, že ve hře je magie, jelikož přes ni jsem byl v tomto sídle autoritou já. Ale mýlil jsem se.

„Ráda bych si s tebou promluvila,“ řekla. „Jde o malý válečný stav, v němž, zdá se, budeme brzy zapleteni.“