Už z úvodních vět na nás dýchne důvěrně známé prostředí Zeměplochy, i když tentokrát se nesetkáme se žádným z hrdinů, kteří s námi sdíleli kupé ve vlaku, postel, vagón metra nebo pohodlnou pohovku či jiné místo, kde jsme do sebe nasávali některý z půltřetí desítky zeměplošských příběhů. Vlastně - se dvěma z nich se setkáme, se Smrtěm a s jeho malým krysím společníkem. Ale ti mají v této knížce roli, které se ve filmech říká guest star, případně cameo - to v případě, že bychom jejich vystoupení nepovažovali za příliš významné. A ono, upřímně řečeno, nijak významné není a kdyby se překladatel rozhodl ho z české verze vyškrtnout, poznalo by se to jen při porovnání s originálem.
Přesto to je příběh ze Zeměplochy. On totiž Mauric je kocour, který umí mluvit - a také přemýšlet. A jeho průvodci jsou krysy, také přemýšlející a mluvící. Než se naučily přemýšlet, neuměly číst a tak výhružné tabulky o toxickém odpadu na jedné velké hromadě v jednom zapadlém koutě Neviditelné Univerzity jim nic neříkaly. A když se na této hromadě nasytily, sice to přečíst dokázaly, ale už s tím nic nenadělaly. A, myslím, ani moc dělat nechtěly. Navíc jedna z těchto zmoudřelých krys sehrála důležitou roli v potravním řetězci. Koktala a tak nestačila svým projevem postrašit lovícího Maurice, který se díky této večeři také stal inteligentním.
Úžasný Mauric zorganizoval zajímavou živnost - ukecal chlapce Karlíka i krysy, a tak společně putovali Zeměplochou, krysy rozpoutaly v nějakém městě cirkus, pak se objevil Karlík, zahrál na píšťalku a vyinkasoval, coby Krysař, třicet tolarů mzdy - a šli hledat další působiště. Jenže pak dorazili do městečka Bad Spritz a zjistili, že se tam dějí divné věci - a že v nich mají prsty dva podivní krysaři. Nakonec Mauric, krysy, Karlík i jejich přítelkyně, starostova dcera Zlomyslena, mají co dělat, aby svedly alespoň trochu vyrovnaný souboj s oběma padouchy. Ti totiž navíc vyvolali k životu Krále krys...
U zeměplošských příběhů jsme si zvykli, že obsahují spoustu humoru a k tomu také trochu satiry a filosofie. Úžasný Mauric se od tohoto schématu trochu liší - těch vážnějších myšlenek totiž obsahuje o poznání více. To možná také byl důvod, proč Terry Pratchett udělal trochu krok stranou a proč tento příběh není začleněn do standardní zeměplošské série. Nesklouznul ale do polohy mravokárce, kniha je stejně vtipná a čtivá, jako ostatní Zeměplocha, jen o poznání víc nutí člověka přemýšlet nad sebou samým. Čtenářům, kteří v Zeměploše hledají hlavně zábavu, je tak kus hodnoty této knihy skryt, a to je také zřejmě důvod, proč sám autor Maurice nezařadil do klasické řady - už obálkou ho vyčlenil dostatečně důkladně. Kdo hledá, ten najde - a ti, kteří hledat nechtějí, nejsou zmateni. I to je ukázka moudrosti Terryho Pratchetta, který dokázal správně odhadnout místo tohoto románu ve své tvorbě.
Inu, když velmistr humoristické fantasy začne po svém přepisovat příběh o Krysařovi, vznikne z toho dílo, které s původním hororem toho má - kromě vlastního Krysaře - jen máloco společného. A proč by mělo mít?
První takovou oblastí, která nutí čtenáře k zamyšlení, jsou vztahy uvnitř putující krysí komunity. Staré krysy - ty, které byly proměněny žrádlem - v sobě stále nosí obraz původních pořádků krysí komunity, zatímco ty nové (ale i naštěstí pár těch původních) už jsou nositeli změn. Černý přeliv (krysy si našly jména v době, kdy už uměly číst, ale nevěděly příliš, co ta slova znamenají) však dokázal to, co se v lidských společnostech téměř nevidí - najít způsob, jak plynule transformovat staré pořádky do nových, více přizpůsobených novým okolnostem. Už jen tato část příběhu samotná vydá za sociologickou studii...
K tomu ještě autor přidal druhý prvek - řešení soužití dvou odlišných ras a tedy komunit. Lidé v Bad Spritz jsou najednou postaveni před fakt, že bez vzdělaných hlodavcůa jejich obětí by město zřejmě pod vládou vykutálených krysařů žilo a hlavně trpělo hodně dlouho. Jenže se musejí doslova a do písmene přeprogramovat. Vy byste také bez výhrady přijali fakt, že krysí policista s táákhle malým odznáčkem je autoritou Zákona a že ho musíte poslechnout, i když se musíte sehnout hodně nízko, abyste slyšeli zatýkací formuli?
Terry Pratchett dal svým myšlenkám výrazný rozměr právě sloučením obou těchto pohledů - pozorování „zevnitř“, řekl bych vnitrodruhovou diferenciaci, doprovodil analogickým pohledem „zvenku“, jakousi mezidruhovou studií, aby ukázal, že oba přístupy jsou zaměnitelné a opravdu záleží jen na způsobu interpretace, který z nich zvolíme. Musím obdivovat odvahu Terryho Pratchetta zabývat se tímto problémem nyní (Amazing Maurice and His Educated Rodents vyšel poprvé v roce 2001) a takovýmto veskrze humanistickým, možná i trochu idealistickým způsobem.
Vždyť ideály tohoto druhu jsou v současném světě, plném vzájemných třenic, bojů a střetů (byť ne vždy vedených formou teroristických akcí nebo otevřených válečných konfliktů) vzácné a hodně vzdálené od naší každodenní praxe. Možná proto má smysl ukazovat je formou podobné alegorie, pomocí obrazů, které pomáhají vytvářet naši moderní mytologii a zapisují se tak do našeho podvědomí. Tam pak mohou čekat na okamžiky, kdy budeme hledat řešení nějaké reálné situace, aby se vynořily z hlubin naší obraznosti a zeptaly se nás, zda by nestálo za pokus realizovat z nich alespoň malou trošku. Myslím, že i tohle je jeden z důvodů, proč sám Terry Pratchett toto dílo psal (a zařadil) jako Young Adult - pro dospívající mládež. Ta je ještě vnímavá k ideálům a je ochotna je přijmout a nosit v sobě.
© pagi
