Kapitola druhá
Ujížděl jsem pryč ze zálivu, až jsem dorazil do zalesněné krajiny. Zastavil jsem vůz, vystoupil a šel dál pěšky.
Za nějakou dobu jsem dorazil do malého, opuštěného sadu. Sedl jsem si na lavičku, vytáhl z kapsy trumfy a prohlížel si je. Pár z nich se mi zdálo povědomých, ostatní byly záhadné. Když jsem se díval na jednu kartu delší dobu, měl jsem pocit, že slyším píseň sirén. Položil jsem je vedle sebe. Nepoznával jsem styl. Byl jsem na rozpacích.
Připomnělo mi to příběh světově proslulého toxikologa, který bezděčně požil jed, k němuž neexistoval protijed. Ptal se sám sebe, jestli si skutečně vzal smrtelnou dávku. Podíval se do učebnice, kterou před lety sám napsal. Podle jeho vlastní knihy to tak bylo. Podíval se do jiné knihy, napsané jiným významným vědcem, a podle ní vzal jen polovičku dávky potřebné k usmrcení člověka jeho váhy. A tak seděl, čekal a doufal, že se zmýlil.
Cítil jsem se stejně, jsem v těchto věcech expert. Myslel jsem, že poznám práci každého, kdo by mohl něco takového vytvořit. Zvedl jsem jednu kartu, na níž byla zvláštní malba – téměř mě fascinovala, zobrazovala malý travnatý mys, který vybíhal do tichého jezera. Napravo se leskl a svítil kousek něčeho, co jsem nemohl identifikovat. Těžce jsem si povzdychl a můj dech obrázek na chvíli zamlžil, pak jsem se ho dotkl nehtem. Zazvonil jako skleněný zvonek a probudil se k životu. Stíny se pohybovaly a pulsovaly, na obrázku se schylovalo k večeru. Přejel jsem obrázek rukou a všechno se zastavilo – zas tu bylo jen jezero, tráva a den.
Bylo to velice odlišné. Čas tam plynul ve vztahu k mé nynější situaci rychleji. Zajímavé.
Sáhl jsem po staré dýmce, kterou si někdy dopřávám, nacpal ji, zapálil, kouřil a přemýšlel. Karty fungovaly, nebyla to žádná šikovná imitace, a přestože jsem jejich účelu nerozuměl, nezajímaly mne v téhle chvíli ze všeho nejvíc.
Dnes bylo 30. dubna a já jsem musel opět čelit smrti. Musím zjistit, kdo si pohrává s mým životem. „N“ mě znovu ohrožuje. To zvíře, které jsem zabil, to nebyl žádný obyčejný pes. A karty... Kde je Julie získala a proč chtěla, abych je měl já? Karty a pes naznačovali jakousi nadpřirozenou moc, mimo dosah obyčejného člověka. Celou dobu jsem si myslel, že jsem předmětem nežádoucí pozornosti nějakého šílence, se kterým si to mohu hladce vyřídit. Ale události dnešního rána daly případu docela jiný ráz. Znamenaly, že mám někde zatraceně mocného nepřítele.
Zachvěl jsem se. Chtěl jsem si znovu pohovořit s Lukem, chtěl jsem, aby mi zopakoval rozhovor s Julií z minulého večera, abych zjistil, jestli řekla něco, co by mne uvedlo na stopu. Také bych se byl rád vrátil do jejího bytu a důkladněji ho prohledal. Ale to nepřicházelo v úvahu. Policie zrovna přijížděla před hlavní vchod, když jsem odjížděl. Nějakou dobu nebude možné se tam dostat.
Rick. Ano, byl tu Rick, chlapík, se kterým začala chodit, když jsme se rozešli. Znal jsem ho podle vidění, hubený, s knírem, silné brýle, takový ten intelektuální typ. Vedl knihkupectví, které jsem jednou nebo dvakrát navštívil, jinak jsem ho neznal. Možná, že mi bude moci říci něco o kartách a jak se to stalo, že se Julie dostala do situace, která ji stála život.
Ještě chvíli jsem nad tím dumal, pak jsem karty odložil. S těmi si teď pohrávat nebudu. Ještě ne. Nejdřív musím sehnat co nejvíc informací.
Vrátil jsem se k vozu. Cestou jsem si uvědomil, že 30. duben ještě neskončil. Co když „N“ dnešní ranní útok nemířil proti mně? V tom případě měl ještě spoustu času na další pokus. Měl jsem také pocit, že kdybych se mu dostal na stopu, vykašlal by se na datum a šel by mi po krku, jakmile by se mu naskytla příležitost. Rozhodl jsem se, že se budu mít na pozoru a dokud tahle záležitost nebude vyřízena, budu žít jako ve stavu obležení. Do téhle věci se tedy opřu ze všech sil. Už kvůli sobě musím zničit nepřítele co nejdříve.
Měl bych se s někým poradit? Přemýšlel jsem o tom. A když ano, tak tedy s kým? Bylo toho spousta, co jsem ještě o svém dědictví nevěděl...
Ne. J…
