Kapitola třetí
Kdykoliv podlehnu smutku, nebo se mne zmocní hněv, najednou jako by se mi svět smrštil, a to se mi protiví. Paralyzuje to mé vzpomínky na šťastnější dny, na přátele, místa, věci a na možnost volby. Jakmile mne zachvátí intenzívní a vzrušující city, přestanu se soustřeďovat na cíl. Domnívám se, že je to částečně proto, že pustím z hlavy ty možnosti, které by nějak omezily moji svobodnou vůli. Nelíbí se mi to, ale když dospěju k určitému bodu, jen málo se kontroluju. Mívám také pocit určité determinace, což mne pak ještě víc znepokojí. Je to jako v nějakém začarovaném kruhu. Pocity, které mne trápí, se tím ještě podpoří a zesílí. Nejjednodušší cesta, jak s tím skoncovat, by byl střemhlavý útok na to, co mé pocity působí. Obtížnější cesta je filozofičtější, znamená to ovládnout se a získat nad sebou kontrolu. Jako obvykle je ta těžší cesta výhodnější. Zbrklý útok může taky znamenat zlomený vaz.
Proto jsem zaparkoval na prvním vhodném místě, které jsem uviděl, otevřel okénko a zapálil si dýmku. Přísahal jsem si, že neodjedu, dokud se neuklidním. Celý život mám sklon na všechno příliš silně reagovat. Zdá se, že je to rodinný rys. Ale já nechci být jako ti ostatní. Způsobují si tím jenom spoustu potíží. Ta prostá buď—anebo reakce může být na místě, pokud člověk vždycky vyhrává, ale může to také skončit obrovskou tragédií nebo aspoň melodramatem, když se stane, že čelíte něčemu neobvyklému. A podle všeho byl tohle ten případ. A proto jsem byl hlupák. Říkal jsem si to tak dlouho, až jsem tomu uvěřil.
Pak jsem zas chvíli naslouchal svému vyrovnanějšímu já, které mi potvrzovalo, že jsem opravdu hlupák. Především jsem nepoznal své vlastní city v době, kdy jsem s tím mohl něco udělat, pak jsem předvedl svou moc a odmítl nést následky, a za celá ta léta jsem přinejmenším neuhodl zvláštní charakter svého nepřítele. Byl bych hlupák, kdybych nadcházející setkání považoval za jednoduché. Nemělo by smysl Viktora Melmana popadnout a chtít z něj vytlouct pravdu. Rozhodl jsem se postupovat opatrně a za všech okolností se krýt. Život není peříčko, řekl jsem si. Buď klidný, sbírej síly, soustřeďuj je kam budeš potřebovat, říkal jsem si.
Cítil jsem, že mé napětí povoluje. Pomalu se mi také začal můj svět zvětšovat a já jsem si uvědomil možnost, že mne „N“ skutečně zná, že mne zná dobře a může dokonce všechno naaranžovat tak, abych bez přemýšlení podlehl okamžitému impulsu. Ale ne, já nebudu jako ti ostatní...
Dlouho jsem tam seděl a uvažoval, než jsem zase nastartoval vůz a odjel.
Byl to špinavý cihlový dům na rohu ulice. Měl čtyři poschodí, zdi do postranní aleje a do úzké uličky byly pomalovány obscénními obrázky vyvedenými sprejem. Objevil jsem tato sgrafita, několik rozbitých oken a požární žebřík, když jsem obcházel budovu a prohlížel si ji. V té chvíli začalo slabě pršet. Dvě spodní patra zaujímalo, podle tabulky umístěné vedle schodiště v malé vstupní hale, skladiště firmy Brutus. Byla tu cítit moč a na zaprášeném okenním rámu po mé pravici se povalovala prázdná láhev od whisky. Na loupající se zdi visely dvě poštovní schránky. Na jedné stálo Společnost Brutus, na druhé byla jen písmena V.M. Obě byly prázdné.
Vystupoval jsem po schodech a čekal, že budou vrzat. Nevrzaly.
Na chodbě ve druhém poschodí byly čtvery dveře bez kliky, všechny zavřené. Obrysy něčeho, co by mohly být krabice, bylo vidět několika horními panely dveří zasklenými mléčným sklem. Nic se odtud neozývalo.
Na schodišti do třetího patra jsem vyplašil černou kočku, která tu podřimovala. Nahrbila se, ukázala mi zuby, zasyčela, obrátila se, vyběhla po schodech a zmizela.
Na další chodbě byly rovněž čtvery dveře, troje z nich viditelně nepoužívané, čtvrté, svítivě nalakované s temnými skvrnami, měly malou mosaznou tabulku, na které stálo Melman. Zaklepal jsem.
Žádná odpověď. Zkusil jsem to ještě několikrát se stejným výsledkem. Také se odtamtud nic neozývalo. Zřejmě byl tady jeho byt a ve čtvrtém patře, kde nejspíš bylo střešní okno, měl ateliér. T…
