Kapitola desátá
Průchod byl tmavý, dlouhý a místy těsný. Jak jsme postupovali vpřed, bylo stále chladněji, až jsme se nakonec vynořili na široké skalní římse, která směřovala nad hlubinu, z níž stoupala pára. Ve vzduchu byl cítit čpavek a nohy mi mrzly, zatímco tvář mi jako obvykle hořela. Několikrát jsem zamžoural a prohlížel si nejnovější tvary bludiště, pohybující se mlhou. Perlově šedý příkrov visel nad celou oblastí. Oranžové záblesky neustále protínaly příšeří.
„Hm – kde to je?“
Ukázal jsem před sebe k místu posledního záblesku. „Tamhle,“ řekl jsem.
V té chvíli se mlha rozptýlila a jeden za druhým se objevovaly černé hladké hřebeny oddělené tmavými průrvami. Hřebeny se klikatily k ostrůvku, který vypadal jako pevnost s nízkou zdí okolo. Za zdí bylo vidět několik kovových struktur.
„Je to – bludiště,“ řekl Luke. „Půjdeme tam spodem průrvami, nebo horem po hřebenech?“
Usmál jsem se.
„Je to různý,“ řekl jsem. „Někdy půjdeme horem, někdy spodem.“
„Jak tam teda půjdeme?
„Ještě nevím. Musím si to vždycky dobře prohlídnout. Víš, neustále se to mění a je to trochu záludný.“
„Jak?“
„Celá ta zatracená věc pluje na jezeru z tekutýho vodíku a hélia. Bludiště se pořád pohybuje. Vždycky je jiný. A pak je tu otázka atmosféry. Kdybys šel po hřebenech, byl bys většinou mimo ni. Dlouho bys to nepřežil. A teplota se mění od strašlivý zimy až po nesnesitelný vedro, jakmile vystoupíš několik málo stop výš. Musíš vědět, kdy se máš plazit a kdy stoupat a kdy dělat ostatní věci – stejně, jako kterou cestou jít.“
„Jak to poznáš?“
„Zavedu tě tam,“ řekl jsem, „ale to tajemství ti neprozradím.“
Z hlubin se začala znovu zvedat pára a shromažďovala se do mráčků.
„Teď chápu, proč si pro tohle místo nemůžeš udělat trumf,“ začal Luke.
Pozorně jsem si prohlížel bludiště.
„Takže jdeme,“ řekl jsem pak, „tudy.“
„Co když nás Cyklický fantom napadne, až budeme v bludišti?“ zeptal se.
„Můžeš tady zůstat, jestli chceš.“
„Nevím, nevím. Tak pojď.“
Udělal jsem několik kroků vpřed a pak doprava. Slabý zářící světelný kruh se objevil ve vzduchu přede mnou a rozjasňoval se. Ucítil jsem Lukovu ruku na svém rameni.
„Co – ?“ začal.
„Ani o krok dál!“ řekl hlas, který jsem rozpoznal jako svůj.
„Myslím, že na něco přijdeme,“ odvětil jsem, „mám nějaký nápady —“
„Ne!“ řekl hlas. „Slyšel jsem, co řekl Random.“
„Neposlechnu ho,“ řekl jsem, „jestliže se najde jiný lepší řešení.“
„Chceš mě oklamat. Chceš mě zničit.“
„Děláš všechno ještě těžší, když nám pořád předvádíš svou moc,“ řekl jsem. „Půjdu teď dál a —“
Silný závan větru ze světelného kruhu byl jako úder. Zapotácel jsem se. Viděl jsem, jak můj rukáv zhnědl, pak zežloutl. Ještě pod mým pohledem se začal rozpadat.
„Co to děláš? Musím s tebou mluvit, musím ti vysvětlit —“
„Ne teď! Ne tady! Nikdy!“
Srazilo mě to zpátky na Luka, který mne zachytil a přitom upadl na jedno koleno. Zasáhla nás vlna ledového vzduchu a ledové krystaly mi tančily před očima. Po nich mne začaly oslepovat různé jasné barvy.
„Přestaň!“ vykřikl jsem, ale nic se nestalo.
Země pod námi se naklonila a pak náhle zmizela. Přesto jsme neměli pocit, že padáme. Spíš to vypadalo, jako bychom byli zavěšeni uprostřed světelného uragánu.
„Přestaň!“ zavolal jsem znovu, ale vichr má slova odvál.
Světelný kruh zmizel, jako kdyby se od nás vzdaloval dlouhým tunelem. Poznal jsem ale podle přetížení smyslů, že jsme to my, kteří se vzdalujeme od světla, že jsme byli vlastně odváti do dálky a octli jsme se téměř v půlce kopce. Ale nikde kolem nás jsem neviděl nic pevného.
Něco začalo bzučet. Pak bzučení zesílilo, až se změnilo v tlumené burácení. Zdálo se mi, že vidím v dálce maličkou ocelovou lokomotivu, která zdolává horský sráz v nemožném úhlu, že vidím obrácený vodopád a linii obzoru ponořenou do zelené vody. Kolem nás proletěla lavička z parku, na níž seděla a pevně se držela žena s modrou pletí se zděšeným výrazem na tváři.
Rychle jsem se, hrabal v kapse, věděl jsem, že může nastat každou chvíli náš konec.
„Co je to?“ kři…
