Kapitola třetí
Nevím, jak dlouho jsem spal. Probudil mne Suhuy, když opakoval mé jméno.
„Merline, Merline,“ říkal. „Obloha už zbělela.“
„A mám před sebou perný den,“ odpověděl jsem. „Já vím. Ale měl jsem i pernou noc.“
„Tak už to víš.“
„Co?“
„Že jsem ti poslal drobné kouzlo, abych otevřel tvou mysl malému osvícení. Doufal jsem, že tě dovede k odpovědím zevnitř lépe, než kdybych tvou mysl zatěžoval dohady a podezřeními.“
„Ocitl jsem se zpět v Chodbě Zrcadel.“
„Nebylo mi jasné, jakou konkrétní podobu to bude mít.“
„Šlo o skutečnost?“
„Někdy i zdání může být skutečnost.“
„Dobrá, díky — alespoň myslím, že díky. To mi připomíná, jak Gryll říkal něco o tom, žes mě chtěl vidět dřív než matka.“
„Chtěl jsem zjistit, kolik toho víš, než se s ni setkáš. Chtěl jsem bránit tvou svobodu volby.“
„Co to povídáš?“
„Jsem si jist, že tě chce vidět na trůně.“
Posadil jsem se a protřel si oči. „Myslím, že je to docela dobře možné,“ řekl jsem.
„Nevím, kam až by byla ochotná zajít, aby se to uskutečnilo. Chtěl jsem ti dát možnost vyznat se sám v sobě, než tě zapojí do svých plánů. Dal by sis šálek čaje?“
„Ano, díky.“
Vzal jsem si šálek, co přinesl, a pozvedl jej ke rtům. „Co si o ní myslíš, když ponecháme stranou její tužby?“ zeptal jsem se.
Potřásl hlavou.
„Netuším, nakolik hodlá být při svém plánu aktivní,“ řekl, „jestli ti jde o tohle. A ať už v tom měla prsty, nebo ne, tak zaklínadlo, se kterým jsi sem přišel, už pominulo.“
„Tvoje práce?“
Přikývl. Upil jsem další lok.
„Vůbec jsem netušil, jak blízko mám k vrcholku nástupnické pyramidy,“ dodal jsem. „Jurt je v následnictví určitě číslo čtyři nebo pět, ne?“
Přisvědčil.
„Mám takový pocit, že to bude velmi rušný den,“ řekl jsem.
„Dopij ten čaj,“ poznamenal, „a pak mě následuj.“ Prošel dračím gobelínem na protější zdi.
Jak jsem znovu pozvedl šálek, zářivý náramek na levém zápěstí se uvolnil a roztočil se přede mnou, pozbyl svého přesného obrysu a proměnil se v kruh čirého světla. Vznášel se nad kouřícím nápojem, jako kdyby ho přitahovala ta skořicová vůně.
„Ahoj, Fantome,“ řekl jsem. „Proč mi takhle kroužíš kolem zápěstí?“
„To abych vypadal jako ten provázek, co obvykle nosíš,“ přišla odpověď. „Myslel jsem, že se ti to líbí.“
„Chci říct, co jsi dělal celou tu dobu?“
„Jen naslouchal, otče. A hledal, jak bych mohl pomoci. Ti lidé jsou všichni tvoji příbuzní, že?“
„Ti, co jsme až dosud potkali, ano.“
„Abychom o nich mohli říct něco špatného, musíme se vrátit do Amberu?“
„Ne, to můžeme i zde u Dvorů.“ Opět jsem upil čaje. „Tak o co ti vlastně jde? Nebo to byla jen obecná otázka?“
„Nevěřím tvé matce a tvému bratru Mandorovi, i když to jsou moji babička a strýc. Myslím, že na tebe něco chystají.“
„Mandor byl ke mně vždycky hodný.“
„……A tvůj strýc Suhuy — zdá se neobyčejně věrný, ale dost mi připomíná Dworkina. Nemohl by využít vnitřních sporů všeho druhu a kdykoliv pak obrátit?“
„Doufám, že ne,“ řekl jsem. „Nikdy to neudělal.“
„No-o, mohlo to v něm dlouho růst a teď je čas stresu.“
„Kde jsi přišel k té banální psychologii?“
„Studoval jsem velké psychology stínové Země. Je to část mých neustálých snah porozumět člověku. Došlo mi, že jsem se naučil mnohem více o jeho iracionální rovině.“
„Co ti to všechno přineslo?“
„Vpravdě vyšší verzi řádu Vzoru, kterou jsem poznal v Klenotu. Vyskytovaly se tam aspekty, kterým jsem prostě nemohl porozumět. To mě vedlo k úvahám o teorii chaosu pak k Menningerovi a všem těm ostatním s jejich manifestacemi v oblasti vědomí.“
„A výsledek?“
„Jsem teď moudřejší.“
„Myslím, co se týká Vzoru.“
„Ano. Buď má v sobě element iracionality, nebo je to inteligence takové úrovně, že některé z jeho projevů se nižším bytostem jen jeví jako iracionální. Obě tyto teorie jsou z praktického hlediska stejné.“
„Nikdy jsem neměl příležitost použít na tebe některý ze svých testů, ale můžeš říct na základě poznání sebe sama jestli spadáš i ty do téhle kategorie?“
„Já? Iracionální? To mě nikdy nenapadlo. Nevím, jak by to bylo možné.“
Dopil jsem…
