Kapitola šestá
Všude v kapli byly svíce, mnohé z nich tak vysoké jako já a skoro i tak silné. Některé byly stříbrné, jiné šedé, pár bílých a několik černých. Byly umístěny v rozličné výšce; v uměleckých sestavách na lavicích, římsách, průsečících vzorů na podlaze. Nicméně neposkytovaly hlavní zdroj světla. To dopadalo zepředu a nejprve jsem si myslel, že je to denní světlo. Ale když jsem se podíval vzhůru abych zjistil výšku zdí, uviděl jsem, že světlo vychází z veliké modrobílé koule, umístěné za mříží z temného kovu.
Popošel jsem vpřed. Plamen nejbližší svíce zablikal. Stál jsem před kamenným oltářem, který vyplňoval výklenek.
Před ním planuly po obou stranách černé svíce a menší stříbrné na něm. Okamžik jsem ho jen pozoroval.
„Jassná podoba,“ poznamenala Glait.
„Myslel jsem, že nejsi schopná vnímat dvojrozměrné obrazy.“
„Žila jssem dlouho v muzeu. Proč tak důkladně sskrývášš ssvůj portrét?“
Šel jsem vpřed, zrak upřený na obraz.
„Nejsem to já,“ řekl jsem. „Je to můj otec, Corwin z Amberu.“
Před portrétem stála malá váza se stříbrnou růží. Jestli to byla skutečná růže, nebo jen produkt magického umění, to jsem určit nedokázal.
A před ní tu ležel Grayswandir, pár palců povytažený z pochvy. Měl jsem dojem, že tenhle je skutečný a verze, kterou nosí duch Vzoru mého otce, je jen rekonstrukcí. Sáhnul jsem po něm, uchopil ho a tasil.
Jak jsem ho držel, projel mnou pocit síly, švihl jsem jím, udělal en garde, výpad a úkrok vpřed. Hroten oživl, stal se centrem sítě sil. Sklopil jsem zrak, a opět se cítil sám sebou.
„……A tohle je otcův meč,“ dodal jsem, vrátil se k oltáři a opět ho zastrčil do pochvy. Jen velice nerad jsem se s ním loučil.
Když jsem se otočil, zeptala se Glait: „Je to důležité?“
„Velmi,“ řekl jsem, brána mě uchopila a vysadila zpět na vrchol stromu.
„A co teď, misstře Merline?“
„Musím poobědvat se svou matkou.“
„V tom případě bude nejlepší, když mě necháš zde.“
„Mohu tě dát zpět do vázy.“
„Ne. Už jssem dlouho nelezla po sstromě. Líbí sse mi tu.“
Napřáhl jsem ruku. Uvolnila sevření a lezla pryč po lesklých větvích.
„Mnoho šštěsstí, Merline. Posspěš pak za mnou.“
Byl jsem už dole ze stromu, kalhoty roztržené jen na jednom místě, a zčerstva se vydal koridorem vzhůru.
Po dvou zákrutech jsem vyšel na cestu k hlavní hale a řekl si, že bude nejlepší jít tudy. Proskočil jsem masivním krbem — vysoké plameny se v něm navzájem proplétaly — a pomalým krokem zahnul do obrovské komnaty, snaže se vypadat, jako kdybych tu již delší dobu čekal.
Zdálo se, že jsem tu sám. To mi však přišlo poněkud zvláštní, když ten oheň tak burácel. Upravil jsem si košili, oprášil se a přičísl si vlasy hřebenem. Při prohlížení nehtů jsem zachytil záblesk pohybu na vrcholku levého schodiště.
Byla jako vichřice v desetistopém sloupci. V jejím středu tančily s práskáním blesky, krystalky ledu zvonily a rachotily na schodech, zábradlí se v místech, kde procházela, pokrývalo námrazou. Moje matka. Zřejmě mne spatřila v téže chvíli, kdy já ji, neboť se zastavila. Pak se otočila ke schodišti a začala sestupovat.
Jak scházela dolů, začala se pomalu transformovat, vzhled se měnil téměř schod od schodu. Okamžitě, jak mi došlo, co dělá, uvolnil jsem své vlastní síly a přepóloval jejich hodnoty. Začal jsem proměnu v okamžiku jejího spatření a ona, když mě uviděla, pravděpodobně udělala to samé. Nenamlouval jsem si, že podruhé zajde tak daleko, aby se mi přizpůsobila, alespoň ne zde na její vlastní půdě.
Transformace byla dovršena, právě když došla na poslední schod, nyní byla krásnou ženou, oblečenou do černých kalhot a červené blůzy s volnými rukávy. Znovu na mne pohlédla, usmála se, došla až ke mně a objala mne.
Bylo by netaktní říci jí o mém úmyslu se transformovat a o tom, že jsem zapomněl. Nebo jakákoli jiná zmínka o tomto tématu.
Odstrčila mě na délku paže, prohlédla si mne od hlavy k patě a zavrtěla hlavou.
„To v těch šatech nejen zuřivě sportuješ, ale ještě navíc i spíš?“ zeptala se.
„To není fér,“ já na to. „Vyšel jse…
