KAPITOLA 23.
KŘEHŮLEK
„Problém?“ zopakoval Arnošt Křehůlek s ironickým otazníkem na konci a odhodil nezapálenou cigaretu.
Gruber neříkal nic nového. Byli v obklíčení a podle zvuku se už na několika místech bojovalo. Jen v jeho rajónu, lese obklopeném esíčkem cesty vedoucí k bráně, se nedělo nic. Dříve by to považoval za štěstí, dnes ne. Klid ho zbavoval pocitu sounáležitosti s ostatními.
„Ano, problém, monitoruji vojenské vysílání. Protože jsem na to sám, musí mi důležitost vyhodnocovat expertní systém a dostal jsem se k tomu až teď.“
Hluboké zadunění mnohonásobné exploze přerušilo Gruberův ustaraný hlas. Křehůlek odhadoval, že zvuk přichází odněkud z údolí, to znamenalo, že ho má na svědomí kapitán Krčmář. Část jeho já se zachvěla. Tohle začínalo připomínat regulérní válku. Část jeho já zajásala. Tohle začínalo připomínat regulérní válku proti těm sviním.
„…změna rozkazů, mají se přesunout do Aera Vodochody. Bez důvodu však zmizeli z radaru a drží se v rádiovém stínu. Operační důstojník neví, co se děje, mají v tom chaos. Podle jiných zdrojů jde o neplánované cvičení.“
„Ale kdo?“ nechápal Křehůlek a zatlačil si sluchátko hlouběji do zvukovodu.
„Vrtulníková letka, tři vrtulníky Mi-24, jestli je to pravda, budou každou chvíli u vás.“
Po explozích znělo práskání ručních zbraní jako dětská hra.
Křehůlek ani sekundu nepředpokládal, že jde o pouhou shodu okolností.
„Těžké vrtulníky? Jak to dokázali?“ řekl zbytečně hlasitě a v poslední chvíli potlačil zaklení.
Že nadávky nic nevyřeší, ho naučil jeho děd, důstojně vyhlížející muž, který až do pozdního věku vítězil ve vesnických kláních o počet zvednutých pytlů s obilím.
„Úplatek? Vydírání? Dezinformace? Nemám tušení! Podle všeho se blíží korytem řeky od jihozápadu. Pokud se dostanou až k vám…“
„Já vím,“ zarazil Křehůlek vyděšeného Grubera. „Každá tahle bestie dokáže srovnat se zemí menší městečko.“
„Filip už na útočníky narazil, Barbarossa kryje prostor okolo zámečku, je to na vás,“ pokračoval Gruber nejistým tónem, jako by si nebyl jistý, kolik informací může poskytnout, aniž by Křehůlka vyděsil k smrti.
Pak začal monotónním hlasem vypočítávat výzbroj nesenou těžkými bitevníky. Křehůlek ten tón znal od knězů poskytujících poslední pomazání.
Dál nečekal, letmým pohledem zkontroloval bezprostřední okolí a klusem zamířil k zaparkovanému Volvu. Právě páchal sebevraždu a nebylo mu úplně jasné proč. Jedno věděl jistě: každý jen trochu rozumný člověk by nastartoval auto a s pedálem přimáčknutým k podlaze by vyrazil po cestě vzhůru pryč z údolí, které se mělo za chvíli stát peklem.
Zámek cvakl a víko kufru automaticky odskočilo. Většinu zbraní si už rozebrali, ale těch pár pistolí a dva samopaly mu stejně nemohly pomoci, jeho zajímal podlouhlý batoh z cordury v maskovacích barvách. Protlačovaný nápis na jednom z popruhů hlásal, že uvnitř se skrývá Geppard, Made in Hungary. Rachot výstřelů zhoustl, štěkot dávek se mísil s jednotlivými ranami. Na zlomek sekundy se zaposlouchal do kakofonie války. Prim teď hrála Kasova brokovnice, pak taktovku převzal dálkou tlumený řev kulometů. Ty zřejmě dirigoval Krčmář.
Dál už se Křehůlek nezdržoval, rychle rozepnul zip a začal smontovávat odstřelovací pušku. Určitě bylo pohodlnější přenášet ji v batohu, ale chtěl být připraven. Čas mohl doběhnout ke svému konci kdykoliv.
„A ještě jedna věc, u Plzně se chystá sjezd nějakých milovníků military techniky,“ zaregistroval další Gruberova slova.
„Veterány utlučeme holýma rukama,“ utrousil Křehůlek a potěžkal sestavenou pušku.
Klidně by mohla sloužit jako kyj ve válkách barbarů proti starověkému Římu. Velmi pádný kyj. Přitom ho upoutal štítek nalepený na těle uzávěru. Pečlivý Barbarossa na něj napsal ráži a typ nábojů: vzor 12.7 x 108 mm.
„Náboje, sakra,“ zamumlal Křehůlek a horečně prohmatal batoh.
V nejvzdálenějším rohu našel papírový balík s mosaznými střelami delšími než šířka jeho dlaně. Už si ho začal cpát do kapes, ale potom si všiml nápisu 14.5 x 114 mm.
„Do prdele,“ uk…
