Kapitola devátá
Dolů, dolů do budovy, do velké struskovité hromady, do okna na konci času a prostoru, kde nakonec nebude vidět nic, tam jsem šel mezi stěnami věčného ohně, který nikdy neshoří, kráčel v jedné ze svých tělesných forem za zvukem hlasu, čtoucího z Knihy Hada, obtočeného kolem Stromu Hmoty, a posléze došel do sluje končící temnotou, k půlkruhům rudě oděných pozůstalých, hledících na předčítajícího a na velký katafalk za ním, kde ležel jasně viditelný Swayvill, napůl překrytý rudými květy smutečních hostů, a rudé svíce zářily na pozadí Propasti, jen pár kroků za nimi; pak na opačnou stranu jeskyně, pozorně naslouchaje Bancesovi z Ambleraše, Nejvyššímu knězi Hada, jehož slova zvučela, jako kdyby hovořil těsně vedle mne, neboť akustika Chaosu je vynikající; najít si místo v jinak prázdném výklenku, kde mě kdokoliv, kdo tam pohlédne, zajisté spatří; vyhledat známé tváře, najít Daru, Tubbla a Mandora sedící na čelných místech, což naznačovalo, že budou pomáhat Bancesovi sesunout rakev přes okraj do Věčnosti, až nadejde vhodný čas; a ve svém rozpolceném srdci jsem si připomněl poslední pohřeb, kterého jsem se zúčastnil před tímto: ten Cainův, na Amberu, u moře, a znovu jsem přemýšlel o Bloomovi a o způsobu, jakým při těchto příležitostech pracuje mysl.
Rozhlédl jsem se. Jurt nikde nebyl vidět. Gilva z Hendraku seděla jen pár řad přede mnou. Zvedl jsem zrak k neproniknutelné temnotě za Okrajem. Bylo to, jako kdybych hleděl spíše dolů než ven — pokud na tomto místě mají vůbec takovéto pojmy nějaký smysl. Sem tam jsem mohl spatřit mihotavé záblesky světla či zmítající se hmoty. To mi na chvíli posloužilo jako Rorschachův asociační test a já se při pohledu na temné motýly, oblaka a tváře propadal do spánku……
Zmateně jsem se napřímil, pátraje po tom, co přerušilo mé snění.
Bylo to ticho. Bances přestal předčítat.
Chtěl jsem se naklonit dopředu ke Gilvě a něco jí pošeptat, když tu Bances začal předzpěvovat Rozloučení. Užasl jsem při zjištění, že si pamatuji všechny kanonické odpovědi.
Jak zpěv sílil a blížil se k vyvrcholení, spatřil jsem Mandora, Daru a Tubbla vstával. Vykročili vpřed a došli k Bancesovi u rakve — Dara a Mandor k nohám, Tubble a Bances k hlavě. Ministranti vyšli ze svého oddělení a začali zhášet svíce, až svítila jen jedna obrovská na Okraji za Bancesem. V té chvíli jsme všichni povstali.
Věčné světlo plamenných mozaik, zdobících zdi po obou stranách, doplňovalo osvětlení natolik, že jsem dokázal rozeznat dění dole poté, co zpěv ustal.
Čtyři postavy zvolna pokročily a uchopily úchyty rakve. Pak se narovnaly a zamířily směrem k Okraji. Právě když procházely okolo poslední svíce, přistoupil k ní ministrant, připraven zhasnout i její plamen, až Swayvillovy ostatky budou odevzdány Chaosu.
Zbýval už jen půltucet kroků…… Tři. Dva……
Bances a Tubble poklekli na prahu Nicoty a umístili rakev do drážky v kamenné podlaze, Bances přitom notoval závěrečnou frázi rituálu, Dara a Mandor zůstali stát.
Modlitba skončila, zaslechl jsem kletbu. Mandor se zapotácel vpřed. Dara klopýtla na stranu. Uslyšel jsem hlasité beng, jak rakev narazila na podlahu. Ministrantova ruka však už byla v pohybu a svíce v tu chvíli zhasla. Následoval skřípavý zvuk, jak se rakev posunovala dopředu, další kletby a zahlédl jsem, jak jakási nezřetelná postava balancuje na Okraji……
Ozval se výkřik. Robustní silueta přepadla a zmizela, Výkřik slábl, slábl a slábl……
Pozvedl jsem levou pěst a poručil hrotenu, aby vyfoukl kouli bílého světla, jako brčko vyfukuje bublinu. Měla asi tři stopy v průměru, když jsem ji vypustil nad hlavu. Náhle všichni začali mluvit jeden přes druhého. I ostatní s magickými schopnostmi si začali zhruba ve stejnou dobu jako já procvičovat svá oblíbená světelná kouzla, takže celý prostor byl nyní přesvícen tucty bodových zdrojů.
Mhouře oči, uviděl jsem Bancese, Mandora a Daru rozmlouvat poblíž Okraje. Tubble a ostatky Swayvilla už nebyli mezi námi.
Moji spolutruchlící byli na nohou. Já rovněž, neboť mi došlo…
