Když Colin Sherrard otevřel po srážce oči, nemohl si uvědomit, kde je. Vypadalo to, jako by byl vleže připoután v nějakém vozidle, na vršku kulatého kopce, který srázně spadal všemi směry. Jeho povrch byl zprahlý a zčernalý, jako by se jím byl přehnal velký požár. Nad ním byla smolně černá obloha zasypaná hvězdami; jedna z nich visela nízko nad obzorem jako nepatrné zářivé slunce.
Nebo že by to bylo opravdu Slunce? Byl snad tak daleko od Země? Ne – to bylo vyloučeno. Vzpomínka, která dorážela na jeho paměť, mu říkala, že Slunce je velmi blízko – ohavně blízko – ne tak daleko, že by se zmenšilo až na pouhou hvězdičku. A s touto myšlenkou se mu vrátilo plné vědomí. Sherrard přesně věděl, kde je, a to poznání bylo tak strašné, že téměř znovu omdlel. Byl Slunci blíž, než se kdy jaký člověk před ním dostal. Jeho poškozený kosmobil neležel na kopci, nýbrž na příkře se zakřivujícím povrchu světa, který měl jen dvě míle v průměru. Ta jasná hvězda klesající rychle k západu, to byla světla Prométhea, lodi, která ho sem dopravila mnoha milióny kilometrů prostoru. Visela tam mezi hvězdami a divila se, proč se jeho kosmobil nevrací, tak jako se vracívají do svých kukaní poštovní holubi. Za několik minut mu zmizí z dohledu, klesne pod obzor ve své ustavičné hře na schovávanou se Sluncem.
Tuhletu hru právě prohrál. Dosud ještě byl na noční straně planetky, v chladném bezpečí jejího stínu, ale krátká noc už brzy skončí, čtyřhodinový den Ikaru ho rychle nesl k onomu strašnému svítání, kdy Slunce třicetkrát větší, než jaké kdy svítilo na Zemi, vrhne všechen svůj žár proti těmto skálám. Sherrard až příliš dobře věděl, proč bylo všechno kolem něho tak vyprahlé a zčernalé. Ikaru scházel ještě týden do perihélia, ale teplota v poledne dosahovala už teď skoro šesti set stupňů Celsia. Třebaže teď nebyla doba na žerty, vzpomněl si náhle na kapitána McGlellana a na jeho popis Ikaru: „Je to ten nejteplejší pozemek v celé sluneční soustavě." Pravda onoho žertu byla prokázána před pouhými několika dny jedním z oněch prostých a nevědeckých experimentů, které jsou o tolik působivější než jakékoli množství grafů a přístrojových zápisů.
Těsně před rozbřeskem někdo upevnil na jednom vršku kousek dřeva. Sherrard ho pozoroval v bezpečí noční strany, právě když se vrcholku kopce dotkly první paprsky vycházejícího Slunce. Když se jeho oči přizpůsobily náhlému výbuchu světla, spatřil, jak dřevo už začíná černat a uhelnatět. Kdyby tu byla atmosféra, byl by už klacek vzplál plamenem; takový byl na Ikaru úsvit…
A přece nebylo v době jejich prvního přistání nijak nesnesitelné horko, když před pěti týdny míjeli oběžnou dráhu Venuše. Prométheus předehnal planetku, když začínal její let ke Slunci, vyrovnal rychlost s tímto nepatrným světem a dosedl na jeho povrch lehce jako sněhová vločka. (Sněhová vločka na Ikaru – to je ta pravá představa…). Pak se vědci rozběhli po patnácti čtverečních mílích rozeklaného niklu a železa, které pokrývaly většinu povrchu planetky, rozmístili přístroje a stanice, sbírali vzorky a prováděli nekonečná pozorování.
Všechno bylo léta dopředu pečlivě naplánováno, jako součást Mezinárodní astrofyzikální dekády. Byla to jedinečná příležitost, jak vypravit výzkumnou loď do blízkosti pouhých sedmnácti miliónů mil ke Slunci, chráněnou před jeho žárem dvoumílovým štítem skal a železa. V Ikarově stínu bude moci loď bezpečně obeplout centrální oheň, jenž ohřívá všechny planety a na jehož existenci závisí veškerý život. Tak jako onen legendární Prométheus přinesl lidstvu dar ohně, tak se i loď, která nese jeho jméno, vrátí na Zemi s novými a netušenými tajemstvími nebes.
Bylo dost času uspořádat přístroje a vykonávat všechna měření, než musel Prométheus odstartovat a vyhledat trvalý stín noci. I pak však bylo stále ještě možné, aby se muži v malých kosmobilech s vlastním pohonem – miniaturních vesmírných lodích, jen deset stop dlouhých – mohli odvážit pracovat na noční straně asi tak hodinu, když se nedali předstihnout postupující čárou úsv…