3001: Poslední vesmírná odysea (Arthur C. Clarke)

KAPITOLA 7: NEKONEČNÁ ENERGIE

Pokud by se někdy podařilo čerpat ze zdrojů oné až nepochopitelné energie nulového pole (někdy se o ní hovoří jako o „kvantových fluktuacích“ nebo o „energii vakua“), byly by důsledky pro naši civilizaci naprosto nepředstavitelné. Veškeré dosavadní energetické zdroje – ropa, uhlí, jaderné štěpení, sluneční záření – by rázem zastaraly stejně tak jako mnoho našich starostí se znečišťováním životního prostředí. Ty by ovšem všechny vystřídala jedna jediná starost – co se znečištěním tepelným. Všechna energie se posléze proměňuje v teplo, a pokud by každý dostal pro potěchu pár svých milionů kilowattů, brzy by naše planeta začala dohánět Venuši s jejími stovkami stupňů tepla ve stínu.

Tahle černá vize má ovšem i svou světlejší stránku: možná že nebude existovat žádná jiná cesta k odvrácení příští ledové doby, jejíž příchod je jinak neodvratný. („Civilizace je interval mezi dvěma ledovými dobami.“ Will Durant: Dějiny civilizace)

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, tvrdí řada schopných techniků v laboratořích na celém světě, že energii z tohoto nového zdroje už získávat dokáží. Určitou představu o jeho vydatnosti může poskytnout proslulá poznámka fyzika Richarda Feynmana, že by energie obsažená v kávovém šálku (nebo libovolném obdobném objemu) postačila uvést do varu všechny oceány. Při takovém pomyšlení člověka až zamrazí. Ve srovnání s tím vyhlíží jaderná energie jako zvlhlá sirka.

Takže si někdy říkám – kolikpak nov mají asi ve skutečnosti na svědomí průmyslové havárie kdesi v kosmu?