I. HVĚZDNÉ MĚSTO
Kometární kovboj
Kapitán Dimitri Chandler [M2973.04.21/93106//Mars// Kosmakad 3005], neboli „Dim“, jak mu ovšem směli říkat jen opravdu nejlepší přátelé, byl z pochopitelných důvodů dosti rozmrzelý. Zprávě ze Země zabralo celých šest hodin, než dospěla ke kosmickému remorkéru Goliath, trčícímu až za oběžnou drahou Neptunu. Kdyby byla dorazila jen o deset minut později, byl by mohl Zemi odpovědět: „Lituji – teď odstartovat nemohu – právě jsme začali rozvíjet solární clonu.“
Omluva by to byla velice pádná. Balit jádro komety do fólie jen několik molekul tlusté, zato ale celé kilometry široké, to nebyla zrovna operace, od které by se dalo v půli odejít.
Na druhé straně – vyhovět onomu komickému požadavku zdola od Slunce bude mít jistou cenu. Upadl totiž tam dole – to jest u mládenců z Přísluní – tak trochu v nemilost, ač na tom osobně věru nenesl sebemenší vinu. Odlov ledu ze Saturnových prstenců a jeho následná doprava postrkem k Venuši a k Merkuru, kde ho bylo velice zapotřebí, začal někdy v osmadvacátém století – před třemi stoletími. Osobně nebyl kapitán Chandler absolutně schopen postřehnout jakýkoliv faktický rozdíl mezi obrazy patřičně onálepkovanými „původní stav“ a „současnost“, prezentovanými ochranáři jako argument pro jejich pokřik o kosmickém vandalismu. Veřejné mínění, zjitřené dosud ekologickými katastrofami předchozích staletí, ovšem vidělo věci jinak a v referendu na téma „Ruce pryč od Saturnu!“ zvítězili odpůrci transportu na celé čáře. Výsledkem bylo, že se Chandler z romantického lupiče ledovců ze Saturnovy stáje musel přeškolit na prozaického honáka v prériích kosmu, na kometárního kovboje.
A tak tedy byl nyní zde, o hodný kousek blíže k Alfě Centauri, a schytával pro změnu zatoulané kusy z Kuiperova pásu. Bylo v něm nesporně víc ledu na to, aby Merkur i Venuši zaplavil oceánem o mnohakilometrové hloubce, ale tak jako tak bude trvat ještě celá staletí, než se podaří uhasit jejich pekelné ohně a vytvořit na nich snesitelné podmínky pro život. Ani proti tomu sice ochránci nenarušené Sluneční soustavy nepřestávali brojit, ne už však s takovou vervou. Miliony mrtvých, které mělo za následek tsunami po dopadu Pacifického asteroidu v roce 2304 (jaký paradox, náraz do pevniny by byl patrně provázen o mnoho menšími škodami!), se staly pro všechny následující generace mementem, že lidské plemeno nosí až příliš mnoho vajec v jednom přespříliš křehkém košíku.
Nu, říkal si v duchu Chandler, než tahle zásilka dorazí na místo určení, uteče dobrých padesát let, takže pouhý týden prodlení by opravdu neměl hrát roli. Až na to, že ovšem bude třeba zopakovat veškeré výpočty rotace, těžiště a silových vektorů a pak je odvysílat dolů na Mars k revizi. Ono opravdu stojí za to měřit raději dvakrát, než člověk postrčí miliardy tun ledu po orbitě, která je může zavést až na dohled Země.
Jako už mnohokrát předtím zabloudily kapitánovy zraky ke starobylé fotografii nad jeho stolem. Byla na ní paroloď se třemi stěžni, přikrčená jako trpaslík pod ledovcem, tyčícím se majestátně nad ní – stejný skřítek, jakým byl nyní i Goliath.
Neuvěřitelná věc, napadalo ho často, že tuhle primitivní Discovery a její jmenovkyni, která dospěla až k Jupiteru, navzájem dělil interval pouhého jednoho dlouhého lidského života. Jakpak by asi na ony polárníky z doby před tisícem let působil pohled z jeho můstku?
Především by patrně byli dosti dezorientováni onou ledovou stěnou, podél níž teď Goliath volně splýval a jež se táhla nahoru a dolů kam až oko dohlédlo. Však to také byl led neobvyklého vzhledu. Zcela postrádal neposkvrněnou běl a modř zamrzlého polárního moře. Naopak, budil přímo dojem něčeho špinavého a pranic čistého na něm ostatně ani nebylo. Pouhých devadesát procent tvořila zmrzlá voda. Zbytek byl ježibabí lektvar všelijakých sloučenin uhlíku a síry, stabilních většinou jen za teplot nepříliš vzdálených absolutní nule. Stačilo nechat ho roztát a člověk se mohl dožít lecjakých nepříjemných překvapení. Jistý astroc…
