Grandhotel
Grandhotel Ganymedbyl po celé Sluneční soustavě známý spíše pod jménem Gannymede, připomínajícím jednak granny, babičku, jednak historickou loučku Runnymede na jižním břehu Temže, kde musel Jan Bezzemek podepsat svým baronům Magnu Chartu Libertatum. Rozhodně měl velmi daleko k jakémukoli Grandu, a na Zemi by si byl do svého loga vysloužil sotva jednu a půl hvězdičky. Jelikož však nejbližší konkurence sídlila několik set miliónů kilometrů odtud, nepociťovalo vedení mimořádnou potřebu se v tomto směru nějak extrémně namáhat.
Důvody ke stížnostem však Poole neviděl žádné, jen občas zalitoval, že tu nemá Danila, aby mu pomohl s mechanizmy běžného pobytu v hotelu a zprostředkoval mu úspěšnější komunikaci s oním polointeligentním vybavením, kterým byl náhle obklopen. Zakusil kratičký nával paniky hned v okamžiku, kdy se zavřely dveře za přespříliš spěchajícím hotelovým poslíčkem (nefalšovaně lidským), jehož zjevně zachvátila taková bázeň před proslulým hostem, že mu zapomněl vysvětlit fungování byť jediné z dostupných pokojových služeb. Teprve po pěti minutách bezvýsledného oslovování hluchých stěn se Poolovi podařilo navázat kontakt se systémem, jenž nebyl schopen porozumět jeho nezvyklému přízvuku a přijmout jeho příkazy. Interplanetary News Bulletin mohl mít opravdu bombastický titulek: „Historický astronaut skonal hlady uvězněn v hotelovém pokoji na Ganymedu!“
A paradox by to býval hned dvojnásobný. Samozřejmě nebylo nic divného na tom, že jediný luxusnější pokoj v Grandhotelu Ganymed měl samostatné pojmenování, Poole však prožil skutečný šok, když stanul proti hologramu, jenž v životní velikosti představoval jeho pradávného druha z Discovery, k jehož poctě byly tyto prostory nazvány Bowmanovo apartmá. Poole dokonce tento holografický portrét dobře znal. Ve stejnou dobu byla totiž pořízena i jeho vlastní podobizna – bylo to pár dní před tím, než se vydali na cestu.
Záhy zjistil, že většina členů posádky Goliatha je v Anubisu jako doma a že se nemohou dočkat, až ho v průběhu třítýdenní plánované zastávky předvedou i svým přátelům a známým, jichž si tu nejvíc považovali. Téměř okamžitě byl Poole vtažen do společenských i profesionálních styků tohoto pomezí civilizace a pouhým vzdáleným snem se mu teď už zdála být i sama Africká věž.
Jako mnoho Američanů choval Poole v hloubi srdce nostalgickou náklonnost k nevelkým pospolitostem, kde se každý zná s každým – a to v reálném světě, nikoli ve virtuálním kyberprostoru. Městečko Anubis, jehož populace nedosahovala ani počtu obyvatel jeho nezapomenutelného Flagstaffu, nebylo tomuto ideálu příliš vzdáleno.
Tři hlavní tlakové kopule, každá o průměru dva kilometry, stály na plošině nad ledovým polem, táhnoucím se v celistvé ploše až k obzoru. Ganymedovo druhé slunce, známé kdysi jako Jupiter, nemělo podle předpokladů nikdy vyzařovat tolik tepla, aby to postačilo k tání polárních čepiček Ganymedu. To byl hlavní důvod, proč bylo Anubis situováno do tak nehostinných míst; přinejmenším po několik příštích století nehrozilo, že by se jeho podloží mohlo rozpustit.
A uvnitř oněch dómů pak už bylo snadné venkovní svět prostě ignorovat. Jakmile Poole zvládl mechanizmy Bowmanova apartmá, zjistil, že má sice omezený, avšak přesto velkolepý výběr rozličných prostředí. Mohl se posadit pod palmami na tichomořském pobřeží a naslouchat tichému šumění vln, anebo, pokud by si byl přál, burácení tropického hurikánu. Mohl se prolétnout kolem vrcholků Himaláje nebo propastnými hlubinami kaňonů Valles Marineris. Mohl si zvolit procházku zahradami ve Versailles anebo ulicemi dobrého půltuctu velkoměst, a to v několikasetletých odstupech různých období jejich dějin. Třebaže Grandhotel Ganymed nepatřil právě k nejvyhlášenějším turistickým střediskům, mohl se pochlubit možnostmi, které by byly uvedly v úžas všechny předchozí vyhlášené grandhotely v dějinách Země.
Bývalo by však směšné nostalgicky setrvávat v nějakých malebných pozemských krajinkách, když se vydal přes polovinu Sluneční sou…
