Kosmoland
„Měl jsem v noci v ložnici nějaké myši,“ postěžoval si Poole s napůl vážnou tváří. „Nedokázala byste mi sehnat kočku?“
Dr. Wallaceová se nejprve zatvářila poněkud zmateně, pak se ale rozesmála. „Ale vždyť už jste určitě slyšel o úklidových minirobotech – dám překontrolovat jejich naprogramování, aby vás nerušili. Snažte se na žádného nešlápnout, když je překvapíte v práci. Pokud byste to udělal, zavolal by o pomoc a všichni jeho přátelé by se seběhli aby posbírali trosky.“
Tolik se toho ještě bude muset učit, a tak málo času je na to! Ne, to není tak úplně pravda, připomínal si Poole. Díky lékařské vědě tohoto věku může před sebou klidně mít ještě celé století života. Tato myšlenka v něm však namísto radosti začínala budit spíše obavy.
Byl už teď schopen celkem plynule vnímat běžnou konverzaci a naučil s artikulovat tak, že už Indra nebyla jediným člověkem, který byl schopen jeho slovům porozumět. Byl velice rád, že světovým jazykem nyní byla už pouze angloidština, třebaže se vedle ní úspěšně uchovávaly i francouzština, ruština a mandarínská čínština.
„Mám ale jiný problém Indro – a vy jste asi jediná, kdo mi dokáže pomoci. Pročpak se lidé dostávají do rozpaků, když před nimi vyslovím slovo ,Bůh‘?“
Indra ovšem vůbec neupadla do rozpaků, naopak, rozesmála se. „To je velice složitá historie. Nejlepší by bylo, kdybych tady měla po ruce svého dávného přítele dr. Khana, ten by vám to vysvětlil nejlíp, jenomže on je právě teď na Ganymedu, kde napravuje starověrce, pokud tam nějakého vypátrá. Poté, co se zdiskreditovala všechna prastará náboženství – jednou vám budu muset vyprávět o papeži Piu XX., byl to jeden z největších mužů v celých dějinách! – potřebovali jsme prostě nějaké slovo pro prvotní příčinu nebo stvořitele vesmíru, pokud něco takového vůbec existuje…
Návrhů byla spousta: Deo, Theo, Jupiter, Bráhma… Všechna ta jména se vyzkoušela a některá z nich se dodnes užívají, zejména onen Einsteinův oblíbený starý pán. Ale v módě je dnes Deus.“
„Pokusím se to zapamatovat, ale připadá mi to přece jen trochu pitomé.“
„Na to si zvyknete; naučím vás ještě nějaká společensky celkem přijatelná citoslovce, pro případ, že byste si někdy potřeboval ulevit nahlas…“
„Řekla jste, že se stará náboženství zdiskreditovala. V co tedy dnes lidé věří?“
„Věří co nejmíň. Všichni jsme buď deisté nebo theisté.“
„Docela jsem se v tom už ztratil. Prosil bych o nějakou definici.“
„Za vašich časů to bylo poněkud jinak, ale nejnovější verze je tato: theisté věří, že bohů není více než jeden, deisté jsou naproti tomu toho názoru, že bohů není méně než jeden.“
„Obávám se, že mi ten rozdíl mezi nimi trochu uniká.“
„Spoustě lidí to tak nepřipadá, divil byste se roztrpčeným konfrontacím, které ten rozdíl dokázal vyvolat. Před pěti stoletími kdosi použil metody známé jako sureální matematika, aby dokázal, že mezi theisty a deisty existuje nekonečný počet mezistupňů. Samozřejmě že se jako většina lidí, kteří se začnou nimrat v nekonečnu, z toho nakonec pomátl. Mimochodem, nejznámější z deistů byli přece američané: Washington, Franklin, Jefferson.“
„To ovšem bylo přece jen dost dlouho předtím, než jsem se já narodil – ale byla byste překvapená, kolik lidí si tohle vůbec neuvědomuje.“
„Já ale nesu dobré zprávy. Joe, to jest profesor Anderson, už konečně dal své… jak je to správně? O.K. Jste už natolik v pořádku, že vás budeme moci přestěhovat do vašeho trvalého bytu.“
„To je opravdu výtečná novina. Všichni se tu sice ke mně chovali velice hezky, ale budu rád, až budu opravdu ve svém.“
„Budete potřebovat nové oblečení, a také někoho, kdo vám poradí, jak ho nosit. A kdo vám pomůže s těmi stovkami každodenních činností, které by vás jinak stály spoustu času. Takže jsme si dovolili obstarat vám osobního asistenta. Pojďte dál, Danile…“
Danil byl pomenší třicátník světlehnědé pleti, který Poola překvapil tím, že ho nepozdravil obvyklým přiložením dlaně k dlani, jímž se automaticky vyměňují informace. Dokonce se záhy ukázalo, že Danil …
