Verdikt
V podmínkách univerzální a okamžité komunikace všech se všemi se stalo mimořádně obtížným udržet cokoli v tajnosti. Takže toto, rozhodl okamžitě Poole, se musí projednat výlučně osobně.
Europský komitét zprvu sice trochu reptal, avšak přesto se všichni jeho členové zanedlouho shromáždili v Poolově apartmá. Členů bylo sedm – šťastné číslo, které lidem bezpochyby vnuklo sedm fází Měsíce a které odedávna lidstvo fascinovalo. Se třemi členy výboru se teď Poole setkal poprvé, třebaže je znal důkladněji, než by bývalo možné před érou neurohelem.
„Vážená předsedkyně O´Connorová, vážení členové komitétu, rád bych řekl pár slov – a slibuji, že jich bude skutečně jen pár – ještě než si přehrajete tuto zprávu, kterou jsem právě obdržel z Europy. A rád bych tak učinil ústně. Pro mne je to pořád ještě nejpřirozenější způsob vyjadřování, obávám se, že se při přímém myšlenkovému transferu nebudu nikdy cítit úplně dobře.
Jak všichni víte, byli Dave Bowman a Hal uložení v podobě replik v paměti monolitu na Europě. Monolit se zřejmě nikdy nezbavuje nástroje, který shledal nějak užitečným, a čas od času Halmana aktivuje, aby monitoroval naše záležitosti – jakmile se ho nějakým způsobem začínají dotýkat. Tak jako tomu třeba bylo v případě mého příletu na Europu – i když si tím možná až příliš lichotím.
Jenomže Halman není pouhým pasivním nástrojem, Davova složka v něm si dosud zachovává cosi ze svého lidského původu, dokonce i emoce. A jelikož jsme společně prodělávali celý výcvik a celá léta jsme sdíleli všechno dobré i zlé, jedná se mu zřejmě se mnou mnohem snáze než s kýmkoli jiným. Rád bych se domníval, že mu to činí i potěšení, ale to by možná byla až příliš troufalá slova…
Dave neztratil zájem o poznání, vždycky byl zvídavý, a asi se mu i trochu příčí způsob, jakým byl polapen, jako pouhý vzorek primitivního života. Což patrně my všichni představujeme, alespoň z hlediska inteligence, která monolit vytvořila.
A kde nyní ona inteligence sídlí? Halman zřejmě odpověď zná, a čiší z ní až mráz.
Jak jsme se už od samého počátku domnívali, je monolit součástí jakési galaktické sítě. A její nejbližší uzel – řídící nebo snad nadřízený orgán monolitu – je umístěn 450 světelných let odtud.
To je až příliš blízko, než abychom si mohli dovolit zůstat klidní! Znamená to, že zpráva o nás a o našich záležitostech, která byla odvysílána na počátku jedenadvacátého století, přibyla na místo určení před půl tisíciletím. Pokud onen – řekněme řídící orgán – monolitu odpověděl obratem, měly by jeho následné instrukce dorazit někdy touto dobou.
A jak se zdá, přesně to se právě děje. Během posledních několika dnů obdržel monolit souvislý sled informací a formuloval celou soupravu nových programů, patrně v souvislosti s oněmi pokyny.
Halman se může naneštěstí pouze dohadovat, jaké povahy tyto instrukce asi jsou. Jak sami si dovodíte, až převezmete obsah tohoto záznamu, má jistý omezený přístup k řadě obvodů a paměťových center monolitu, může s nimi dokonce vést i určitý druh dialogu. Pokud je to ovšem to správné slovo – k dialogu je přece třeba dvou lidí! Nedokážu pořád ještě plně pochopit, že navzdory silám a moci, jimiž monolit disponuje, není obdařen žádným skutečným vědomím – nezná ani pocit vlastní existence!
Halman se tímto problémem moří už celých tisíc let, i když s přestávkami, a dospěl ke stejnému závěru jako většina z nás. Ovšem jeho výsledky mají mnohem větší váhu, neboť vycházejí z bezprostředního poznání nitra monolitu.
Ať je to cokoli, co si dalo práci s naším stvořením – anebo si alespoň zamanipulovalo s myslí a geny našich předků – rozhoduje se to právě nyní, co dál. A Halman je v tomto směru pesimista. Ne – to nepřeháním! Dejme tomu, že nám sice nedává příliš mnoho šancí, ale stal se zatím natolik nezávislým pozorovatelem, že také nepodléhá nepřiměřenému znepokojení. Budoucnost lidského plemene, jeho přežití, sice pro něho neznamená o mnoho víc než jen další zajímavý problém, ale přesto je ochoten pomoci.“
Poole se k př…
