Trochu si užívat
Byla to vcelku zajímavá tři desetiletí, bez jakýchkoliv vzrušujících událostí, jen tu a tam prokládaná radostmi i strastmi, tak jak je mají čas a osud pro každého nachystány. Největší z oněch radostí byla zcela neočekávaná, ba dokonce ještě před návratem z Ganymedu na Zemi by byl Poole asi samo takové pomyšlení zavrhl jako bláznivinu.
Na rčení, že malé city odloučením hynou a velké sílí, je mnoho pravdy. Když se s Indrou Wallaceovou opět uviděli, zjistili najednou, že přes všechno škádlení a občasné rozmíšky jsou si bližší, než si až dosud připouštěli. Jedno plynulo z druhého, až najednou byli na světě – k Frankové i Indřině obapolné radosti – Dawn Wallaceová a Martin Poole.
Na to, aby si pořídili děti, už byli oba trochu v letech – nemluvě o oné Poolově tisícovce navíc – a profesor Anderson je zprvu varoval, že to snad ani vůbec nebude možné. Anebo, co horšího…
„Měl jste víc štěstí, než tušíte,“ řekl Poolovi. „Radiační poškození u vás bylo překvapivě nízké a na podkladě vaší nepostižené DNA se podařilo provést všechny nezbytné korekce. Ale dokud nebudeme hotovi ještě s dalšími testy, nemohu vám zaručit genetickou nenarušenost. Takže se mějte rádi, ale s dětmi počkejte, dokud ode mne nedostanete definitivní O.K.“
Testy trvali dlouho, a jak se Anderson obával, přinesly nutnost dalších korekčních zásahů. Franka s Indrou postihla i prvotní závažná nehoda – cosi, co by nebylo schopné života, i kdyby tomu bylo dovoleno přežít prvních pár týdnů od početí – ale Martin a Dawn potom už byli naprosto v pořádku, se správným počtem hlav, rukou a nohou. Byli hezcí a inteligentní a jentaktak unikli naprostému rozmazlení opičí láskou svých rodičů, kteří zůstali nejlepší přátelé i poté, co se po patnácti letech oba opět rozhodli pro nezávislý život. Vzhledem k vysokému bodovému ohodnocení svých společenských zásluh by byli mohli dosáhnout souhlasu k početí dalšího dítěte, rozhodli se však nehřešit na své až dosud tak neuvěřitelné štěstí a nepokoušet raději osud.
Jedna tragédie vrhla v této době stín na Poolův osobní život – a šokovala i celé Sluneční společenství. Kapitán Chandler s celou posádkou zahynuli, když při prováděném průzkumu vybuchlo jádro komety a zničilo Goliatha tak dokonale, že se poté nepodařilo vypátrat nic víc než jen pár úlomků lodi. Exploze způsobené reakcí nestabilních molekul existujících jen za extrémně nízkých teplot, to bylo riziko, známé všem lovcům komet a Chandler se s nimi za svého života setkal několikrát. Nikdo však už neměl naději dozvědět se cokoli bližšího o konkrétních okolnostech, které zaskočily i tak zkušeného astronauta.
Poole Chandlera nesmírně postrádal, kapitán v jeho života sehrál jedinečnou úlohu a nebyl tady nikdo, kdo by ho mohl nahradit – nikdo kromě Dava Bowmana, s nímž Poole sdílel tak klíčovou životní událost. Plánovali s Chandlerem, že se spolu znovu pustí do kosmu, snad až někam do Oortova oblaku, se všemi jeho dosud neprozkoumanými záhadami a se vzdáleným, avšak nevyčerpatelným bohatstvím ledu. Pro nejrůznější kolize jejich osobních programů se jim však tyto plány nepodařilo uskutečnit, a teď byl tedy s vysněnou cestou provždy konec.
Zato Poole podnikl jinou vytouženou pouť – a to navzdory radám svého lékaře. Vydal se dolů na Zemi, sice jenom jednou, ale i tak toho měl až dost. Vozítko, v němž se tam pohyboval, vyhlíželo takřka navlas stejně jako křesílka, jaká v jeho dobách užívali šťastnější z ochrnutých vozíčkářů. Mělo balonové pneumatiky, které dovolovaly pojíždění po každém přijatelně rovném povrchu, mohlo však i létat – ve výši asi dvaceti centimetrů nad zemí – na vzduchovém polštáři vytvářeném soupravou malých, avšak velice účinných dmychadel. Poola dost překvapilo, že se vůbec ještě používá tak primitivní technika, ovšem komplex inerciálního pohonu byl pro použití v takto nepatrném zařízení příliš objemný.
Pohodlně usazen v tomto vznášedle si téměř ani neuvědomoval svou narůstající tíhu, když sestupoval do samotného srdce Afriky. Vnímal sice, že se …
