Kapitola šestá
Seděl jsem sám ve svém pokoji a při světle svíčky vzpomínal. Vinta vytáhla svými dotazy na povrch některé hluboko zasuté vzpomínky. I když se ptala na věci, které se udály až po našem rozchodu…
Poprvé jsem potkal Julii v hodinách výpočetní techniky, které jsme oba navštěvovali. Ze začátku jsme se občas scházeli v kavárně, kam jsme zašli po hodině. Pak byly naše schůzky častější, až to bylo najednou docela vážné.
A pak to skončilo…
Jednou jsem šel z obchodu, plné ruce nákupů a cítil jsem její ruku na rameni. Byl jsem si jist, že je to ona. Radostně jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl. Podruhé se mi to už nezdálo. Mávala na mne přes celé parkoviště. Přešel jsem k ní a pozdravil. Ptal jsem se, jestli stále pracuje u té softwarové firmy, kde pracovala kdysi. Řekla, že už ne. Připomněl jsem si, že měla kolem krku řetízek se stříbrnou muří nožkou. Mohl – a spíše asi měl – být pod blůzou. Ale pak bych ho neviděl a cit mi prozrazoval, že chtěla, abych ho viděl. Dělal jsem, jako bych si toho nevšiml. Nejdřív jsme si vyměnili pár zdvořilých frází a pak odmítla mé pozvání na večeři a do kina. „Co teď vůbec děláš?“ zajímal jsem se.
„Studuju.“
„Co?“
„No – různé věci. Jednou tě překvapím.“
Nebyl jsem nijak zvlášť zvědav, o co jde. V průběhu naší konverzace k nám přišel přátelský irský setr. Položila ruku na jeho hlavu a zašeptala, „Seď!“ a on poslechl. Seděl tam jako socha, ještě když jsme odcházeli. Pokud vím, sedí tam vedle okénka, kde se vrací prázdné láhve, dosud, podoben moderní soše.
Tenkrát se mi to nezdálo nijak důležité. Ale teď ve světle nových faktů se mi to jeví zajímavé…
Ten den jsme se jeli s Vintou projet. Pravděpodobně, když viděla ráno mé vzrůstající podráždění, usoudila, že by se hodilo trocha oddechu. A měla pravdu. Proto jsem okamžitě souhlasil, když po lehkém obědě navrhla projížďku po jejich pozemcích. Chtěl jsem mít trochu času k přemýšlení předtím, než budeme pokračovat v naší hře s výměnou informací. Počasí nám přálo a krajina byla nádherná.
Jeli jsme po klikaté cestičce okolo sadů, která nás zavedla až k pahorkům na severu, z kterých byly nádherné pohledy přes členitou krajinu až na sluncem ozářené moře. Nebe bylo plné obláčků rychle plujících v poryvech větru, kroužících ptáků… Zdálo se, že Vinta nemá určitý cíl cesty, což mi celkem vyhovovalo. Při té příležitosti se mi vybavila má návštěva vinic v Napa Valley v Kalifornii a tak, když jsme přitáhli uzdy, aby si koně trochu odpočali, jsem se jí zeptal:
„Stáčíte víno do lahví přímo zde, nebo ho vozíte do města? Nebo to děláte až v Amberu?“
„Nevím,“ odpověděla.
„Myslel jsem, že jste tady vyrostla.“
„Nikdy mne to nezajímalo.“
Pomyslel jsem si něco nepěkného o patricijském přístupu k věci. Pokud nežertovala, neuměl jsem si představit, že by něco takového nevěděla.
Asi zachytila můj překvapený výraz, a proto rychle dodala:
„Dělali jsme to různými způsoby. A já teď žiju několik let ve městě, tak si nejsem úplně jistá, kde se stáčí většina vína.“
Pěkně se z toho dostala, protože jsem na to nemohl nic říci. Ani jsem svou otázku nezamýšlel jako nějakou past, ale měl jsem najednou pocit, jako bych se dotkl něčeho zvláštního. Možná pramenil právě z toho, že to nenechala jen tak. Pokračovala ve vysvětlování, že často posílají víno ve velkých sudech a někdy je tak i prodávají. Na druhé straně jsou tu menší zákazníci, kteří chtějí víno v lahvích… Po chvíli jsem ji přestal poslouchat. Na jedné straně to mohly být řeči dcery vinaře. Na druhé straně tato fakta mohl klidně pronášet kdokoliv. Nebyla žádná možnost si to nějak ověřit. Zdálo se mi, že se mne snaží uchlácholit, něco zakrýt. Ale nemohl jsem přijít na to, co.
„Děkuji,“ řekl jsem, když na chvíli přestala, aby se nadechla. Podívala se na mne úkosem, ale už nepokračovala.
„Vy musíte mluvit anglicky,“ pronesl jsem v angličtině, „jestli je pravda, co jste říkala.“
„Všechno, co jsem řekla, je pravda,“ odpověděla anglicky bez jakéhokoli přízvuku.
„Kde jste se to naučila?“
„Na stín…
