Něco končí, něco začíná (Andrzej Sapkowski)

XIV.

Kolem půlnoci, když už se hosté dokázali dobře zabavit sami se sebou a Yennefer s Geraltem, uvolnění z oslavy, si mohli v klidu pohlédnout do očí, se rozletěly dveře a do sálu vykročil loupežník Vissing, všeobecné známý pod jménem Lup-Cup. Lup-Cup měřil něco kolem dvou metrů, vousy měl až k pasu a nos tvaru a barvy ředkve. Na jednom rameni měl svůj pověstný kyj Párátko a přes druhé pověšený ohromný pytel.

Geralt a Yennefer Lup-Cupa znali už z dřívějška. Nikoho z nich ale nenapadlo pozvat ho. Byla to evidentně Marigoldova práce.

"Bud vítán, Vissingu," řekla čarodějka s úsměvem. "To je milé, že sis na nás vzpomněl. Usedni mezi nás."

Loupežník, opřený o Párátko, se uhlazeně uklonil.

"Mnoho let radosti a kupu dětí," pronesl hlasité. "To vám přeji já, milovaní. Sto let štěstí... Ale co to melu, dvě stě kurva, dvě stě! Ach, jak jsem potěšen, Geralte, i ty, paní Yennefer. Vždycky jsem věřil, že se vezmete, i když jste se vždycky hádali a žrali jako ti, abych tak řekl; psi. Ach, kurva, co to melu..."

"Vítej, vítej, Vissingu," řekl zaklínač a nalil víno do největšího poháru, jaký našel. "Připij na naše zdraví. Odkud jsi přišel? Kolovaly zvěsti, že sedíš v base."

"Propustili mě." Lup-Cup si přihnul a hluboce vzdychl.

"Propustili mě na tu, jak se to jen říká, kurva... na kauci. A tady pro vás mám, moji drazí, dárek. Tady máte."

"Co to je?" zabručel zaklínač, hledě na veliký pytel, v němž se něco mlelo.

"Chytil jsem to po cestě," odpověděl Lup-Cup. "Nachytal jsem ho v květinových záhonech, tam, co stojí ta kamenná nahatá ženská. Víte, ta, co na ni serou holubi..."

"Co je v tom pytli?"

"Ale, takový, jak bych to řekl, čertík. Chytil jsem ho pro vás jako dárek. Máte tady zvěřinec? Ne? Tak si ho vycpěte a pověste v sále, hosti se tomu budou divit. Ale řeknu vám, je to pěkně prolhaná potvora, ten čertík. Pořád mele, že se jmenuje Schuttenbach."