Kapitola desátá
Když jsem tam ležel v bolestech, měl jsem vidiny, jak se Brand objevil na bitevním poli, kde se střetly síly Amberu a Chaosu, a na krku mu tepal Kámen. Jeho vláda nad Drahokamem byla zjevně dostatečná na to, aby zvrátil průběh bitvy v náš neprospěch, a on si toho byl vědom. Viděl jsem, jak bije blesky do našich řad. Viděl jsem, jak na hlavy amberských svolává vichry a krupobití. Téměř jsem se rozplakal. Vždyť mohl ještě teď všechno odčinit, kdyby podpořil Amber. Jenže jemu bylo málo jen zvítězit. On musel vyhrát sám a za svých vlastních podmínek. A já? Já prohrál. Rychle jsem proti Chaosu vztyčil Vzor; nikdy bych byl nevěřil, že to dokážu.
Přesto ten počin nebude k ničemu, jestli prohrajeme bitvu a Brand se vrátí a můj výtvor vymaže. Absolvovat to vše, dostat se tak blízko, a nakonec takhle prohrát… chtělo se mi křičet „Nespravedlnost!“, přestože jsem věděl, že se vesmír neřídí podle mých morálních zásad. Zaskřípal jsem zuby a vyplivl nějakou špínu, která se mi dostala do úst. Můj otec mne pověřil, abych dopravil Kámen na místo bitvy. Téměř se mi to podařilo.
Najednou mne přepadl divný pocit. Dělo se něco neobvyklého. Co?
Ticho.
Běsnění větrů a hřmění ustalo. Vzduch byl klidný. Vlastně spíš chladný a čerstvý. A skrz zavřená víčka mi prosvítalo světlo.
Otevřel jsem oči. Spatřil jsem jasné, stejnoměrně bílé nebe. Zamrkal jsem a otočil hlavou. Napravo cosi stálo…
Strom. Tyčil se na místě, kam jsem zasadil hůl uříznutou ze starého Ygga. Už byl daleko vyšší, než kolik měřila hůl. Téměř jsem viděl, jak roste. A zelenal se listím a svítil bílými tečkami poupat; už se rozevřelo i pár květů. Větřík mi odtamtud přinesl mdlou, sladkou vůni, jež mi zpříjemnila život.
Ohledal jsem si boky. Nevypadalo to, že bych měl zlámaná žebra; jen střeva se stále ještě necítila nejlíp po tom kopanci. Protřel jsem si klouby prstů oči a prohrábl si kštici. Těžce jsem vzdychl a zvedl se na jedno koleno.
Otáčel jsem hlavou a prohlížel si okolí. Plošina byla tatáž, a přece ne docela. Zůstala sice holá, ale její drsnost vzala za své. Pravděpodobně efekt nového osvětlení. Ne, to muselo být ještě něčím…
Pokračoval jsem v otáčení, abych dokončil průzkum. Nenacházel jsem se na stejném místě, na něž jsem přišel. Došlo ke změnám jemným i podstatným: jiné utváření skal, prohlubeň na místě pahorku, nová struktura kamene pode mnou a kolem a v dálce cosi, co připomínalo hlínu. Stál jsem a měl pocit, že odněkud sem zavanul pach moře. Celé místo vzbuzovalo úplně jiný dojem než to, k němuž jsem před nějakou dobou šplhal – a zdálo se to tak dávno. Těch změn bylo příliš mnoho, než aby je měla na svědomí jen bouře. Něco mi to připomínalo.
Znovu jsem si povzdechl, tam uprostřed Vzoru, a dál zkoumal své okolí. A téměř proti mé vůli se zoufalství rozplývalo a v mém nitru sílil pocit – osvěžení je snad slovo, které ten stav vystihuje nejlépe.
Vzduch byl tak čistý a sladký a to místo působilo dojmem, že je nové a neužívané. Já –
Ovšem. Stejně jako místo, na němž stál primární Vzor. Obrátil jsem se opět ke stromu a prohlédl si jej podruhé – zase povyrostl. Stejně, a přece ne docela… Na vzduchu, zemi i obloze bylo něco nového. Nové místo. Vše, co se nacházelo kolem, bylo výsledkem Vzoru, v němž jsem stál.
Náhle jsem si uvědomil, že pociťuji víc než jen osvěžení. Nyní mnou proudilo radostné vzrušení, jakýsi druh euforie. Bylo zde čisté a svěží místo a já na tom měl určitou zásluhu.
Čas ubíhal. Já jen stál a pozoroval stromy, rozhlížel se kolem a vychutnával radost, již jsem prožíval. Koneckonců to je do určité míry vítězství – než se vrátí Brand a všechno zlikviduje.
Náhle jsem zase vzlykal. Musím zastavit Branda, musím tenhle kus země ochránit. Byl jsem ve středu Vzoru. Jestliže se tento chová jako jeho předchůdce, mohl bych se jeho pomocí přemístit, kamkoli bych si přál. Mohl bych toho využít a připojit se ke svým druhům.
Oprášil jsem se a povytáhl meč z pochvy. Události nemohou být tak beznadějné, jako se mi prve zdálo. Bylo mi řečeno, ab…
