Kapitola první
Amber: vysoký a jasný vrcholek Kolviru, je kolem poledního. Černá cesta: zlověstná, dole se vinoucí přes Garnath na jih k Chaosu. Já: chodím sem a tam, kleju a občas čtu v knihovně amberského paláce. Dveře do knihovny: zavřené na závoru.
Navztekaný amberský princ se usadil k psacímu stolu a obrátil pozornost k otevřenému svazku. Někdo zaklepal na dveře.
„Jdi pryč!“ houkl jsem.
„Corwine, to jsem já – Random. Otevři, jo? Přinesl jsem ti oběd.“
„Moment.“
Znovu jsem vstal, obešel stůl a přešel pokoj. Když jsem otevřel dveře, Random na mne kývl. Nesl tác, který položil na malý stolek nedaleko psacího stolu.
„To je spousta jídla,“ poznamenal jsem.
„Já mám taky hlad.“
„Tak s tím něco udělej.“
Poslechl mne. Nakrájel maso a kus mi ho podal na krajíci chleba. Nalil víno. Seděli jsme tam sami a jedli.
„Vím, že jsi pořád ještě naštvaný…“ nadhodil po chvíli.
„A ty ne?“
„No, možná už jsem si na to zvykl trochu víc. Nevím. Přesto… Ano. Byla to strašná změna, co?“
„Změna?“ Zhluboka jsem se napil vína. „Je to úplně jako zastara. Ještě horší. Když si hrál na Ganelona, začal jsem ho skutečně mít rád. Teď když je zase zpátky u moci, je zrovna tak panovačný jako dřív. Dal nám sérii příkazů, aniž se je obtěžoval vysvětlit, a zase zmizel.“
„Říkal, že se brzy zase ozve.“
„Mám pocit, že to měl minule v úmyslu taky.“
„Nejsem si tím tak jistý.“
„A svou nepřítomnost nijak nevysvětlil. Ostatně, on nikdy nic nevysvětloval.“
„Musí k tomu mít nějaké důvody.“
„Začínám o tom pochybovat, Randome. Myslíš, že mu mozek konečně začíná vynechávat?“
„Ještě pořád mu to myslelo dost na to, aby tě oklamal.“
„Na to stačila jen směsice živočišné prohnanosti a schopnosti měnit tvar.“
„Ale fungovalo to, že ano?“
„Ano. Fungovalo.“
„Corwine, a nemohlo by to být tak, že nechceš, aby měl účinný plán, že nechceš, aby měl pravdu?“
„To je směšné. Chci, aby se tahle polízanice vyřešila, stejně jako každý z nás.“
„Ano, ale nebyl bys radši, kdyby řešení vzešlo od někoho jiného?“
„Kam tím míříš?“
„Ty mu nechceš věřit.“
„To připouštím. Neviděl jsem ho – bez přestrojení – zatraceně dlouho, a…“
Potřásl hlavou.
„To jsem nemyslel. Jsi naštvaný, že se vrátil, nemám pravdu? Doufal jsi, že už ho nikdy neuvidíme.“
Odvrátil jsem pohled.
„Je to tak,“ řekl jsem nakonec. „Ale ne kvůli uprázdnění trůnu, anebo nejen kvůli tomu. Ale kvůli němu, Randome, kvůli němu. To je vše.“
„Já vím,“ odpověděl. „Ale musíš přiznat, že podfoukl Branda, a to není nic snadného. Povedl se mu husarský kousek. Stále nechápu, jak tě mohl přimět, abys přinesl z Tir-na Nog’th tu paži zpět, jak donutil mě, abych ji předal Benediktovi a přitom zajistil, aby Benedikt byl ve správný čas na správném místě. Všechno klaplo a on získal zpátky Kámen. Taky nás stále předčí v zacházení se Stínem. Předvedl to právě na Kolviru, když nás vzal k původnímu Vzoru. Já bych to nedokázal. Ani ty. A dokázal zpráskat Gérarda. Nevěřím, že stárne. Domnívám se, že ví zcela přesně, co dělá, a že ať se nám to líbí, nebo ne, je jediný, kdo se se současnou situací dokáže vypořádat.“
„Snažíš se mi vysvětlit, že mu mám věřit?“
„Snažím se ti vysvětlit, že nemáš na vybranou.“
Povzdechl jsem si.
„Obávám se, žes udeřil hřebík na hlavičku. Nemá smysl se nad tím trápit. Ale stejně…“
„Ten příkaz k útoku tě zneklidňuje, co?“
„Ano, mimo jiné. Kdybychom čekali déle, Benedikt by mohl shromáždit větší síly. Tři dny na přípravu něčeho takového nejsou právě mnoho. Zvlášť když víme tak málo o svých protivnících.“
„Ale možná víme víc. Mluvil dost dlouho s Benediktem mezi čtyřma očima.“
„A to je druhá věc, která mne zneklidňuje. Ty rozkazy každému zvlášť. Tyhle tajnosti… Nevěří nikomu z nás víc, než musí.“
Random se uchechtl a já jej napodobil.
„No dobrá,“ připustil jsem. „Možná bych to dělal taky. Jenže mít tři dny na zahájení války.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Snad ví něco, co my nevíme.“
„Měl jsem z toho dojem, že to bude spíš rozhodný úder než válka.“
„Jenomže se neobtěžoval říct nám, do čeho se pouštím…
