Kapitola čtrnáctá
Obloha rotovala a rotovala a já mluvil. Random, bojující s vichřicí, ji nakonec zdolal. Rozlomila se před námi na dva kusy jako rozťatá sekerou nějakého obra. Odvalila se do stran a nakonec se hnala na sever a na jih a přitom slábla, zmenšovala se, až byla ta tam. Krajina, dosud překrytá mračny, přežila, a jen černá cesta zmizela spolu s řádícími živly. Merlin ale prohlásil, že to není problém, protože povolá pavučinový most, až nastane čas vyrazit.
Random je nyní v bezvědomí. Úsilí, jež musel vynaložit, bylo nesmírné. Při svém odpočinku již však nevypadá tak jako dřív – jako ten drzý mladší bratr, jehož jsme tak rádi týrali –, neboť v jeho tváři jsou rysy, které jsem tam nikdy dřív nezaznamenal, známky jakési hloubky, jimž jsem nikdy nevěnoval pozornost. Snad je mé vidění přibarveno nedávnými událostmi, ale zdá se mi poněkud silnější a ušlechtilejší. Že by měl nový úřad alchymistické účinky?
Byl korunován Jednorožcem a pomazán bouří – a mám pocit, že přijal už i královské vzezření – dokonce i ve spánku.
Spal jsem a Merlin ještě podřimuje a mne těší být na tu krátkou chvilku, než procitne, jediným vnímajícím tvorem na tomto kusu skály na hranicích Chaosu a dívat se na žijící svět, svět, jenž byl důkladně omyt a nyní přetrvá…
Asi jsme promeškali tátův pohřeb, tu chvíli, kdy odplouval do těch bezejmenných míst za protějším břehem Chaosu. Mrzelo mne to, ale neměl jsem sil tam vyrazit. Viděl jsem však tu slávu, jež ho doprovázela, a tu vzpomínku si v sobě ponesu celý život. Řekl jsem mu své sbohem. Porozumí. A buď sbohem i ty, Eriku. Loučím se s tebou až teď, tímto způsobem. Kdyby ses dožil těchto chvil, náš spor by byl vyřešen. Všechny důvody naší nenávisti pominuly a my se mohli dokonce jednoho dne stát přáteli. V celé rodině nenajdeš pár sobě podobnějších, než jsme byli my dva. Snad jen v některých ohledech Deirdre a já… Jenže slzy, jež se kvůli tomu prolily, jsou už dávno, dávno pryč. Ještě jednou sbohem, má nejdražší sestřičko, budeš navždy žít v mém srdci.
A ty, Brande… Na tvou památku vzpomínám s hořkostí, ty můj šílený bratře. Téměř jsi nás zničil. Málem jsi svrhl Amber z jeho velebných výšin a rozmetal jej po tváři Kolviru. Byl bys roztříštil vše, co vzešlo ze Stínu. Skoro jsi rozkotal Vzor a přetvořil vesmír podle svých představ. Byl jsi šílený a zlý, a dokonce i teď se ještě třesu, když si uvědomím, jak málo ti chybělo k uskutečnění tvých snah. Jsem rád, že už nejsi, že si tě vyžádal šíp i propast a že již více neposkvrníš žádné lidské místo svou přítomností ani sladké vánky Amberu svými kroky. Kéž by ses nikdy nenarodil anebo alespoň zemřel záhy po porodu. Dost! Ty úvahy mne děsí. Buď mrtev a již nikdy nezneklidni mou mysl.
Vypočítávám vás, mí bratři a sestry, jako vějíř karet. Je to bolestivé i nespravedlivé vůči vám, takto generalizovat několika slovy, ale vy – já – my – jsme se zřejmě změnili, a než se vrátím zase zpět k životu, potřebuji za vším udělat tečku.
Caine, nikdy jsem tě neměl rád a stále ti nevěřím. Urazil jsi mne, zradil a dokonce mne i pobodal. Zapomeňme na to. Nemám sice rád tvé metody, nemohu tě však obvinit, žes jednal ze špatných pohnutek. Tedy mír. Začněme novou amberskou éru s čistým účtem mezi námi.
Bleysi, stále tě vidím v dobrém světle – jako postavu udatnou, bujarou a prudkou. Za to první zasloužíš si můj obdiv, za to druhé můj úsměv a to poslední – přinejmenším jsi v poslední době trochu zmoudřel. To je dobře. Vyvaruj se v budoucnu intrik. Nesedí ti.
Fiono, ty ses změnila nejvíc. Musím zcela změnit city, jež jsem k tobě choval, neboť jsme se, princezno, stali prvně v životě přáteli. Přijmi mou lásku, čarodějko. Zasloužíš si ji.
Gérarde, můj pomalý, věrný bratře, možná ne všichni jsme se změnili. Možná že ty se nenecháš tak snadno napálit. Možná se už s tebou nikdy nebudu prát. Vrať se zpět ke svým lodím na moři a dýchej ten čistý slaný vzduch.
Juliane, Juliane, Juliane… že bych tě nikdy doopravdy neznal? Ne. To určitě zelené kouzlo Ardenu zmírnilo tvou sa…
