ČÁST JEDENÁCTÁ
Pas du tout
51
ZRADA
Říjen 1769
Roger otevřel oči a pozvracel se. Štiplavý proud žaludečních šťáv, který ho pálil v nose, a čůrek zvratků, který mu stekl do vlasů, nebyly ničím ve srovnání s trýznivou bolestí v jeho hlavě a slabinách.
Nepravidelný houpavý pohyb jím nepříjemně otřásal a vysílal mu před oči kaleidoskop barev, probíhající celým tělem od rozkroku do mozku. Nos mu naplnil vlhký zápach plátna. Pak kdesi blízko někdo promluvil a jeho blíže neurčená panika najednou mezi všemi barvami nabyla náhlého a jasného obrysu.
Gloriana! Dostali ho! Reflexivně sebou trhl vzhůru a vzápětí se zarazil, protože mu spánky projela pronikavá bolest – ale o zlomek vteřiny dříve ho zarazilo něco jiného, něco, co ho drželo za zápěstí. Měl je svázaná; je spoutaný v podpalubí.
Obrysy panického strachu vyvstávaly v jeho mysli, mohutné a černé. Bonnet. Chytili ho a vzali si zpátky kameny. A teď ho zabijí.
Křečovitě sebou trhal, škubal za zápěstí, zuby stisknuté bolestí. Paluba pod ním poklesla s polekaným odfrknutím a on prudce dopadl zpátky.
Znovu zvracel, ale žaludek měl prázdný. Dávil se a žebra ho při každém křečovitém stahu zabolela, jak se dřela o balíky zabalené v plátně, přes které ležel. To nejsou plachty; ani podpalubí. Není to Gloriana; není to vůbec žádná loď. Kůň. Je přehozený přes hřbet nějakého zatraceného koně, svázaný na rukou a nohou!
Kůň jím natřásal ještě několik dalších kroků a pak se zastavil. Ozvaly se mumlající hlasy, jakési ruce po něm zašátraly, pak ho hrubě stáhly dolů a postavily na nohy. Okamžitě se zřítil k zemi; nedokázal se udržet na nohou, ani zabránit pádu.
Ležel napůl stočený do klubíčka na zemi a soustředil se na hluboké dýchání. Bez toho pohupování to bylo snazší. Nikdo ho neobtěžoval a on si postupně začal uvědomovat svoje okolí.
To vědomí mu moc nepomohlo. Pod tváří měl vlhké listí, studené a páchnoucí nasládlým hnilobným pachem. Opatrně pootevřel jedno oko. Obloha nahoře, nemožně syté barvy, něco mezi modrou a purpurovou. Šumění stromů, zurčení nedaleké vody.
Všechno jako by se kolem něho pomalu otáčelo, v bolestně živých barvách. Zavřel oči a přitiskl dlaně k zemi.
Proboha, kde to jsem? Hlasy kolem něho nenuceně a neformálně promlouvaly, slova se napůl ztrácela v dupání a řehtání blízkých koní. Pozorně naslouchal, ale nedokázal je rozeznat. Na okamžik ho zachvátila panika z toho, že nerozumí; nedokázal ani určit, co je to za řeč.
Za jedním uchem měl velkou citlivou bouli, další se skvěla vzadu na jeho hlavě, bolest mu bušila ve spáncích; pořádně ho praštili – ale kdy? Že by ty rány narušily nějaké cévy v jeho mozku a připravily ho o dar řeči? Otevřel oči úplně a – nesmírně opatrně – se překulil na záda.
Shlížela na něho čtverhranná hnědá mužská tvář, v níž se nezračil žádný zvláštní zájem. Pak se ohlédl zpátky ke koni, kterému se ten muž právě věnoval.
Indiáni. Ten šok byl tak obrovský, že Roger na okamžik zapomněl na svou bolest a prudce se posadil. Lapl po dechu a opřel si obličej o kolena, oči zavřené; přemáhal se, aby znovu neomdlel a krev mu bušila v rozbité hlavě.
Kde to je? Kousl se do kolena, zuřivě drtil látku svých kalhot mezi zuby a usilovně se snažil rozpomenout. Vracely se mu útržky obrazů, kousíčky, které jako by se mu vysmívaly a tvrdošíjně se vzpouzely jeho snaze složit je dohromady do smysluplného celku.
Vrzání prken a pach podpalubí. Spalující slunce pronikající tabulkami skla. Bonnetova tvář a vydechování velryb v mlze, a malý chlapec, který se jmenoval… jmenoval…
Ruce navzájem spojené ve tmě a aroma chmele. Beru si tě, svým tělem tě budu zbožňovat…
Bree. Brianna. Chladný pot mu stekl po tváři a čelisti měl stisknuté tak, až ho bolely. Obrazy poskakovaly sem a tam v jeho mysli jako blechy. Její obličej, její obličej, nesmí ho nechat zmizet!
Není to něžná tvář, není jemná. Nos, dlouhý a rovný, a chladné modré oči… ne, nejsou chladné…
Ruka na jeho rameni ho vytrhla z mučivého pronásledování svých vzpomínek a vrátila ho do přítomnost…
