9
DVĚ TŘETINY DUCHA
Hladina řeky se blyštěla jako olej, voda líně plynula kolem bez jediného zčeření. Na pravoboku nyní visela svítilna; z nízké stoličky nahoře na přední palubě, na níž jsem seděla, jsem viděla dole světlo. Ani se moc neodráželo ve vodě; spíš to vypadalo, jako kdyby bylo polapeno pod ní a pohybovalo se pomalu spolu s lodí.
Měsíc byl tenký srpek, stěží viditelný mezi vrcholky stromů. Za hustým porostem, který lemoval řeku, terén přecházel v rozlehlé temné pláně, rýžové plantáže a tabáková pole. Země vsála horko uplynulého dne a půda dosud pod povrchem sálala neviditelnou energií, úrodné, bohaté nížiny černě žhnuly za zástěnou borovic a ambroní a vytvářely alchymii spojení vody a polapeného slunce.
Sebemenší pohyb znamenal, že se člověk zpotil. Vzduch byl přímo hmatatelný a každý nepatrný záchvěv horka byl pohlazením po tváři a pažích.
Ve tmě za mnou to nepatrně zašustilo a já tím směrem natáhla paži, aniž bych se otočila a podívala se, co to je. Jamieho velká ruka se jemně sevřela kolem mojí, stiskla ji a pustila. I tento letmý dotyk zanechal mé prsty vlhké potem.
Jamie se s povzdechem spustil na zem vedle mě a popotáhl se za límeček košile.
„Já jsem snad nedýchal vzduch, co jsme opustili Georgii,“ řekl. „Pokaždé, když se nadechnu, mám pocit, že se utopím.“
Zasmála jsem se a cítila, jak si potůček potu razí cestu dolů mezi mými ňadry.
„V Cross Creeku bude chladněji, všichni to říkají.“ Sama jsem se zhluboka nadechla, jen abych si dokázala, že mohu. „Ta vůně je ale nádherná, že?“
Temnota uvolnila všechny pronikavé odstíny vůní stromů a rostlin rostoucích na kraji vody, které se mísily s vlhkým bahnem říčního břehu a vůní sluncem prosyceného dřeva ze střechy lodi.
„Byla bys dobrý pes, Sassenachová.“ Jamie se s povzdechem opřel o stěnu kajuty. „Ani se nedivím, že tě ta naše potvora tak obdivuje.“
Cvakání drápů na prknech paluby ohlásilo příchod Rolla, který se pomalu přibližoval k zábradlí, zastavil se opatrně několik centimetrů od něho a pečlivě se uložil na palubu. Položil si nos na tlapy a zhluboka si vzdychl. Rollo na lodě pohlížel skoro se stejnou nevraživostí jako Jamie.
„Ahoj,“ oslovila jsem ho. Natáhla jsem k němu ruku, aby ji očichal, a on mi milostivě dovolil, abych ho podrbala za ušima. „A kde máš pána, co?“
„V kajutě, učí se tam nové triky, jak švindlovat v kartách,“ pravil Jamie suše. „Pánbů ví, co z toho kluka bude; jestli ho v nějaké hospodě nezastřelí nebo nepraští po hlavě, tak se nejspíš vrátí domů se pštrosem, kterého vyhraje při příští partii fara.“
„Nahoře v horách těžko mají pštrosy nebo faro. Jestli tam nejsou žádná města, co by stála za řeč, tak tam určitě nebude ani moc hospod.“
„To asi ne,“ připustil Jamie. „Ale když je člověk na nejlepší cestě do pekel, tak si tam najde cestu, bez ohledu na to, kde se octne.“
„Já jsem si jistá, že Ian neskončí v pekle,“ opáčila jsem mírně. „Je to hodný hoch.“
„Je to chlap,“ opravil mě Jamie. Nastražil ucho směrem ke kajutě, odkud jsem slyšela tlumený smích a příležitostně přívětivé sprosté slovo. „Ale zatraceně mladý, a ještě ke všemu paličatý jak beran.“ Podíval se na mě; ve světle svítilny jsem zahlédla na jeho obličeji trochu trpký úsměv.
„Kdyby byl malý kluk, tak bych ho mohl držet víc zkrátka. Ale takhle…“ Pokrčil rameny. „Je dost starý na to, aby si dokázal zařídit život po svém a když mu do toho budu strkat nos, tak mi za to vděčný nebude.“
„Vždycky na tebe ale dá,“ namítla jsem.
„Mhmh. Počkej, až mu řeknu něco, co nebude chtít slyšet.“ Naklonil hlavu ke stěně a zavřel oči. Na vysokých lícních kostech se mu leskl pot a drobný čůrek mu stékal po straně krku.
Natáhla jsem prst a jemně tu drobnou kapku setřela, než stačila doputovat k jeho košili.
„Hučíš do něho už dva měsíce, že se musí vrátit domů do Skotska; já si nemyslím, že zrovna tohle chce slyšet.“
Jamie otevřel jedno oko a cynicky si mě prohlížel.
„A je snad ve Skotsku?“
„No…“
„Mhm,“ pravil a znovu oko zavřel.
Chvíli jsem tiše seděla a otírala si pot z&nbs…
