Bubny podzimu (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

ČÁST DVANÁCTÁ
Je t’aime

 

63
ODPUŠTĚNÍ

River Run, květen 1770

 

„To je ta nejpaličatější ženská, jakou jsem kdy viděla!“ Brianna vpadla s láteřením do místnosti jako loď pod plnými plachtami a se supěním sklesla do lenošky u postele.

Lord John Grey otevřel jedno oko pod turbanem z obvazů, podlité krví.

„Vaše teta?“

„Kdo jiný?“

„Máte přece v pokoji zrcadlo, ne?“ Ústa se mu stočila vzhůru a po chvíli váhání se usmála i Brianna.

„To ta její zatracená závěť. Řekla jsem jí jasně, že River Run nechci, nemůžu vlastnit otroky – ale ona ji odmítá změnit! Jen se usmívá, jako kdybych byla malá trucující holčička, a řekne, že až přijde čas, tak budu ráda, že ji mám. Ráda!“ Odfrkla si a usadila se do pohodlnější polohy. „Co mám dělat?“

„Nic.“

„Nic?“ Obrátila nápor své nelibosti na něho. „Jak můžu nedělat nic?“

„Tak za prvé, ani by mě moc nepřekvapilo, kdyby vaše teta byla nesmrtelná; zdá se, že někteří příslušníci této specifické skotské rasy jsou. Avšak,“ odmítavě mávl rukou, „pokud by se ukázalo, že tomu tak není, a pokud by trvala na své iluzorní představě, že byste dokázala spravovat River Run…“

„Vy si snad myslíte, že bych to nezvládla?“ zeptala se Brianna, dotčená ve své hrdosti.

„Nemůžete řídit plantáž téhle velikosti bez otroků, a vy je odmítáte vlastnit z důvodů svědomí, nebo tak jsem to aspoň pochopil. I když méně pravděpodobnou kvakerku jsem ještě neviděl.“ Přimhouřil otevřené oko, aby naznačil obrovský stan z purpurově pruhovaného mušelínu, do něhož byla zahalená. „Ale vraťme se ke spornému bodu – či k jednomu z nich – pokud byste se stala proti své vůli majitelkou určitého množství otroků, bezpochyby by bylo možné učinit opatření na jejich propuštění.“

„V Severní Karolíně to nejde. Shromáždění –“

„Ne, v Severní Karolíně ne,“ souhlasil trpělivě. „Pokud se ta potřeba naskytne a vy budete mít ve vlastnictví otroky, tak je prostě prodáte mně.“

„Ale to je…“

„A já je vezmu do Virginie, kde osvobození z otroctví zdaleka není tak přísně kontrolováno. Až budou volní, vrátíte mi peníze. V té době už budete úplně bez prostředků a nebudete mít žádný majetek, což, jak se zdá, je vaší hlavní touhou – hned za přáním zabránit jakékoli naději na osobní štěstí tím, že se postaráte, abyste si nemohla vzít muže, kterého milujete.“

Brianna si bezděčně pohrávala mezi prsty s mušelínem. Zamračila se na velký safír, který zářil na její ruce.

„Slíbila jsem vám, že si ho napřed poslechnu.“ Vrhla na lorda Johna pohled přimhouřenýma očima. „Ale stejně říkám, že je to emocionální vydírání.“

„Mnohem účinnější než jakékoli jiné,“ souhlasil lord John. „To už skoro stojí za prasklou lebku, mít na člena rodiny Fraserů konečně nějaký bič.“

Brianna to raději přešla.

„A řekla jsem jenom, že budu poslouchat. Stejně jsem přesvědčená o tom, že až se dozví všechno, tak… Ne, nebude moct.“ Položila si ruku na své obrovské břicho. „Vy byste taky nemohl, ne? Mít rád – opravdu rád – dítě, které není vaše?“

Lord John se vysoukal výš na polštáři a mírně přitom zkřivil obličej.

„Kvůli jeho rodiči? Myslím, že bych mohl.“ Otevřel obě oči a podíval se na ni s úsměvem. „Vlastně mám dojem, že něco takového už určitou dobu dělám.“

Na chvíli se zatvářila nechápavě a vzápětí se z výstřihu jejího živůtku rozlil vzhůru příliv růžové. Byla okouzlující, když se červenala.

„Vy myslíte mě? No, ano, ale – chci říct – já přece nejsem malé dítě, a vy se ke mně nemusíte hlásit jako k vlastní.“ Upřela na něho přímý pohled modrých očí, kontrastující s přetrvávajícím ruměncem na jejích tvářích. „A já přitom doufala, že to všechno nebylo jen kvůli mému otci.“

Chvíli byl potichu, pak se natáhl a stiskl jí ruku.

„Ne, nebylo,“ zabručel. Pustil ji a se slabým zasténáním se položil zpátky.

„Je vám hůř?“ zeptala se Brianna úzkostně. „Mám vám něco donést? Trochu čaje? Obklad?“

„Ne, to jen ta zatracená hlava,“ řekl. „Třeští mi z toho světla.“ Znovu zavřel oči.

„Povězte mi,“ pronesl, aniž je otevřel, „proč se zdáte být tak přesvědčená, že muž nedokáže mít rád dítě, pokud není plodem jeho pohlavních orgánů? Pokud jde o tohle, neměl jsem na mysli vás, když jsem řekl, že to už nějakou dobu dělám. Můj syn – můj nevlastní syn – je ve skutečnosti synem sestry mé zemřelé manželky. Oba jeho rodiče zemřeli při tragické nehodě, jen den od sebe, a moje žena Isobel a její rodiče ho od malička vychovávali. Vzal jsem si Isobel, když bylo Williemu asi šest. Mezi námi není vůbec žádné pokrevní pouto – a přesto kdyby kdokoliv vyjádřil pochyby o mé náklonnosti k němu, nebo kdyby řekl, že není můj syn, tak bych ho za to okamžitě vyzval na souboj.“

„Ach tak,“ řekla Brianna po chvíli. „To jsem nevěděla.“ Lord John pootevřel oko; pořád otáčela v dlani prstenem a tvářila se zamyšleně.

„Já myslím,“ začala a podívala se na něho. „Myslím, že nemám takové starosti o Rogera a dítě. Jestli mám být upřímná…“

„Chraň bůh, abyste nebyla,“ zamumlal.

„Jestli mám být upřímná,“ pokračovala Brianna a zamračila se na něho, „myslím, že se spíš obávám toho, jaké to bude mezi námi – mezi Rogerem a mnou.“ Zaváhala a pak se do toho vrhla po hlavě.

„Nevěděla jsem, že Jamie Fraser je můj otec,“ řekla. „Nevěděla jsem to po celou dobu, co jsem dospívala. Po povstání byli moji rodiče od sebe odloučeni; každý z nich si myslel, že je ten druhý mrtvý. A tak se moje matka znovu provdala. Myslela jsem si, že můj otec je Frank Randall. Pravdu jsem zjistila, až když umřel.“

„Ach tak.“ Lord John se na ni díval se vzrůstajícím zájmem. „A ten Randall na vás byl zlý?“

„Ne! Byl… báječný.“ Hlas se jí mírně zlomil; v rozpacích si odkašlala. „Ne. Byl to ten nejlepší táta, jakého jsem si mohla přát. Jenomže – myslela jsem si, že moji rodiče mají dobré manželství. Měli se rádi, respektovali jeden druhého, pomáhali si – no prostě, já myslela, že všechno je, jak má být.“

Lord John se poškrábal pod svým obvazem. Doktor mu oholil hlavu, a tato okolnost, kromě toho, že zasadila ránu jeho ješitnosti, navíc způsobila, že ho lebka příšerně svědila.

„Nějak nevidím souvislost – pokud jde o vaši současnou situaci.“

Brianna si hluboce povzdechla.

„Pak můj otec umřel, a… my jsme zjistili, že Jamie Fraser je stále naživu. Moje máma se za ním vydala, aby se k němu připojila, a pak jsem sem dorazila i já. A – bylo to něco jiného. Viděla jsem, jak se na sebe dívají. Nikdy jsem neviděla, že by se máma takhle dívala na Franka Randalla – nebo on na ni.“

„A, ano.“ Pocítil náhlý záchvěv pochmurné prázdnoty. Sám ten pohled jednou či dvakrát viděl; když ho zpozoroval poprvé, měl nesmírnou chuť vrazit Claire Randallové do srdce nůž.

„Víte, jak je taková věc vzácná?“ zeptal se tiše. „Takový druh vzájemné intenzivní lásky?“ Jednostranné případy byly běžné až dost.

„Ano.“ Napůl se otočila, paži položenou přes opěradlo lenošky, a hleděla skrze francouzské okno do rašící záplavy jarních květů v záhonech za ním.

„Potíž je v tom, že – já si myslím, že jsem poznala to samé,“ řekla, ještě tišeji. „Na chvíli. Velmi krátkou chvíli.“ Obrátila hlavu a zadívala se na něho, očima, které mu umožnily vidět jí až do duše.

„Jestliže jsem tuhle lásku ztratila – pak jsem ji ztratila. Můžu žít buď s ní – nebo bez ní. Ale nebudu žít s její napodobeninou. To bych nesnesla.“

„Vypadá to, že byste mě mohl přistihnout při nesplnění závazku.“ Brianna položila lordu Johnovi do klína tác se snídaní a zhroutila se ztěžka do lenošky, až péra zavrzala.

„Nemluvte v hádankách s nemocným člověkem,“ řekl lord John a vzal si kousek toastu. „Co tím myslíte?“

„Do kuchyně se právě vřítil Drusus a vykřikuje, že viděl přes Campbellova pole přijíždět dva jezdce. Tvrdí, že si je jistý, že jeden z nich je můj otec – prý to je vysoký muž s rudými vlasy; a takových, jako je on, moc není.“

„Ne, to opravdu není,“ souhlasil lord John. Krátce se usmál a přejel ji očima. „Takže dva jezdci?“

„To musí být táta s mou mámou. Takže Rogera nenašli. Nebo našli a on – s nimi nechtěl jet zpátky,“ Obracela velkým safírem na svém prstě. „Ještě štěstí, že mám zadní vrátka, co?“

Lord John zamrkal a spěšně spolkl sousto.

„Jestli tou půvabnou metaforou míníte, že máte v úmyslu se za mě nakonec přece jen provdat, tak vás ujišťuji –“

„Ne.“ Věnovala mu vlažný úsměv. „Jen si vás dobírám.“

„Pak je to v pořádku.“ Lord John se napil čaje a zavřel přitom oči, aby si vychutnal voňavé výpary. „Dva jezdci. Copak s nimi nejel váš bratranec?“

„Ano, jel,“ pronesla Brianna pomalu. „Bože, doufám, že se Ianovi nic nestalo.“

„Také se jim na cestě mohla přihodit celá řada nejrůznějších potíží, která donutila vašeho bratrance a vaši matku, aby cestovali se zpožděním za vaším otcem a panem MacKenzie. Anebo vašeho bratrance a pana MacKenzie za vašimi rodiči.“ Mávnutím rukou naznačil nesčetné možnosti.

„Asi máte pravdu.“ Pořád ale vypadala, jako kdyby se jí dělalo nevolno, a lord John tušil, že má důvod. Je snadné spekulovat a krátkodobě se utěšovat různými možnostmi, ale nakonec nad nimi obvykle vítězí chladná pravděpodobnost a ať už Jamieho Frasera doprovází kdokoliv, oba jezdci tu zakrátko budou a s nimi i odpovědi na všechny otázky.

Lord John odsunul nedojedenou snídani a opřel se dozadu o polštáře. „Povězte mi – kam až sahají vaše výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem málem přišel o život?“

Brianna se začervenala a zatvářila se rozpačitě.

„Jak to myslíte?“

„Jestli vás požádám, abyste udělala něco, co nechcete, donutí vás váš pocit viny a závazku vůči mně, abyste to přesto udělala?“

„A, další vydírání. A co mám udělat?“ zeptala se obezřetně.

„Odpustit svému otci. Ať už se stalo cokoliv.“

Těhotenství zjemnilo její pleť a způsobilo, že všechny emoce byly patrné jako příliv a odliv hned pod povrchem jemné kůže. Lord John měl pocit, že dotek by jí způsobil modřinu.

Natáhl se a položil jí velmi jemně ruku na tvář.

„Kvůli vám a taky kvůli němu,“ řekl.

„Já už mu odpustila.“ Sklopila zrak a řasy přikryly její oči; ruce měla klidně složené v klíně, na prstě jí zářil modrý oheň jeho safíru.

Otevřeným francouzským oknem sem zřetelně dolehly údery kopyt, rachotící na štěrkové příjezdové cestě.

„Pak myslím, že byste měla raději jít dolů a říct mu to, moje drahá.“

Ohrnula rty a přikývla. Bez dalšího slova vstala a vyplula ze dveří. Zmizela jako bouřkový mrak nad horizontem.

„Když jsme slyšeli, že se blíží dva jezdci a jeden z nich je Jamie, měli jsme obavy, že se snad něco stalo vašemu synovci nebo panu MacKenzie. Nějak ani jednoho z nás nenapadlo, že se něco mohlo stát vám.

„Já jsem nesmrtelná,“ zamumlala a nahlížela střídavě do obou jeho očí. „To jste nevěděl?“ Tlak jejích palců se zdvihl z jeho očních víček. Zamrkal, ale stále cítil její dotek.

„Jednu panenku máte mírně zvětšenou, ale jen maličko. Chytněte mě za prsty a stiskněte, jak nejvíc dovedete.“ Natáhla ukazováčky a on poslechl, rozmrzelý z toho, jak je jeho stisk slabý.

„Našli jste pana MacKenzie?“ Ještě víc ho rozmrzelo, že nedokázal ovládnout svou zvědavost.

Vrhla na něho rychlý ostražitý pohled těch svých očí, které měly barvu sherry, a pak se znovu zadívala na jeho ruce.

„Ano. Přijede také. O něco později.“

„Opravdu?“

Tón jeho otázky jí neušel; zaváhala a pak se na něho přímo podívala.

„Kolik toho víte?“

„Všechno,“ řekl a pocítil okamžité zadostiučinění, když se zatvářila polekaně. Pak se jeden koutek jejích úst stočil vzhůru.

„Vážně všechno?“

„Vím toho dost,“ dodal sardonicky. „Dost na to, abych se otázal, jestli se vaše prohlášení o návratu pana MacKenzie zakládá na tom, že to víte, nebo jestli je to jen zbožné přání.“

„Říkejte tomu víra.“ Aniž by se ho dovolila, zatáhla za šňůrky jeho noční košile, uvolnila je a rozevřela ji, aby obnažila jeho hruď. Obratně srolovala list pergamenu do ruličky, jeden její konec mu přiložila na prsa a k druhému přitiskla ucho.

„No dovolte, madam!“

„Pšš, neslyším,“ napomenula ho a mávla netrpělivě rukou. Postupně přikládala pergamenovou ruličku na různá místa jeho hrudi a chvílemi ji odkládala, aby ho pro změnu zkusmo bouchla nebo ho dloubla do jater.

„Už jste si dnes vyprázdnil střeva?“ otázala se a familiárně ho šťouchla do břicha.

„Odmítám odpovědět,“ pravil a důstojně si znovu přitáhl cípy košile k sobě.

Vypadala dnes ještě neskutečněji než obvykle. Musí jí být minimálně čtyřicet, ale přesto na ní nebyly vidět žádné známky věku kromě jemného pletiva linek v koutcích jejích očí a tu a tam stříbrného vlákna v té její komické změti vlasů.

Byla hubenější, než jak si ji pamatoval, i když její postava se dala těžko odhadovat, protože byla oblečená v barbarské jelenicové košili a kalhotách. Očividně byla nějakou dobu venku na slunci; její obličej a ruce nabyly jemného světle hnědého odstínu, což dělalo její velké zlatavé oči ještě nápadnějšími, zvlášť když je tak naplno na někoho upřela – jako právě teď.

„Brianna říkala, že vám doktor Fentiman trepanoval lebku.“

Lord John se nepokojně zavrtěl pod pokrývkou.

„Bylo mi řečeno, že ano. Obávám se, že já jsem o tom v tu dobu nevěděl.“

Její ústa se mírně zkřivila.

„To taky bylo dobře. Nebude vám vadit, když se na to podívám? Jen jsem zvědavá,“ pokračovala s nezvyklou šetrností. „Není to z lékařského hlediska nutné. Já jenom, že jsem ještě nikdy trepanaci neviděla.“

Zavřel oči a vzdal se.

„Kromě stavu svých střev před vámi nemám tajemství, madam.“ Naklonil hlavu, aby naznačil umístění díry na lebce, a ucítil, jak její chladné prsty vklouzly pod obvaz, zdvihly gázu a umožnily tak závanu vzduchu ochladit jeho horkou hlavu.

„Brianna je se svým otcem?“ zeptal se, s očima stále zavřenýma.

„Ano.“ Její hlas změkl. „Řekla mi – nám -, co jste pro ni udělal. Děkuji vám.“

Prsty opustily jeho kůži a on otevřel oči.

„Bylo mi potěšením být jí k službám. Včetně proražené lebky a tak.“

Slabě se usmála.

„Jamie se za vámi přijde za chvilku podívat. Teď právě… mluví s Briannou v zahradě.“

Pocítil slabé bodnutí úzkosti.

„A jsou – už se usmířili?“

„Podívejte se sám.“ Podepřela ho paží za zády a s ohromující silou na ženu s tak jemnou stavbou těla ho zdvihla do vzpřímeného sedu. Hned za balustrádou uviděl dvě postavy na konci zahrady, hlavy blízko u sebe. Zatímco se díval, ti dva se objali, a pak se od sebe odtrhli a smáli se své neohrabanosti, způsobené Brianniným břichem.

„Myslím, že jsme se sem dostali tak akorát včas,“ zamumlala Claire a zkušeným pohledem se dívala na svou dceru. „Už to bude každou chvíli.“

„Přiznávám, že jsem docela vděčný za váš rychlý příjezd,“ pronesl lord John a dovolil jí, aby ho uložila zpátky na polštáře a uhladila mu pokrývku. „Když jsem vaší dceři dělal chůvu, tak jsem to málem nepřežil; obávám se, že kdybych jí měl sloužit ještě jako porodní bába, dorazilo by mě to úplně.“

„Ó, málem bych zapomněla.“ Claire sáhla do odpudivě vypadajícího koženého váčku, který měla kolem krku. „Brianna říkala, abych vám tohle vrátila – už to prý nebude potřebovat.“

Natáhl ruku a do jeho dlaně sklouzla drobná, jasně modrá kapka.

„Božínku, ona mi dala košem!“ řekl a zašklebil se.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024