18
NESLUŠNÁ ŽÁDOSTIVOST
Reverend Wakefield byl laskavý a ekumenický muž, tolerantní vůči všem druhům náboženského smýšlení a ochotný zaobírat se doktrínami, jež by jeho ovečky považovaly za opovážlivé, neřkuli přímo bezbožné.
Stejně, být celý život vystaven přísné tváři skotské presbyteránské církve a jejímu neutuchajícímu podezírání vůči čemukoliv „papežskému“ – Roger stále pociťoval zbytky nejistoty, když vstupoval do katolického kostela, jako kdyby ho hned u dveří mohli popadnout cizácky oblečení přisluhovači Pravého Kříže a násilím ho pokřtít.
Žádné násilí se však nekonalo, když následoval Briannu do malého kamenného kostela. Na vzdáleném konci hlavní lodi stál chlapec v dlouhé bílé róbě, ale ten byl mírumilovně pohroužen do zapalování dvou vysokých bílých svící na oltáři. Ve vzduchu visela slabá neznámá vůně. Roger ji vdechl a snažil se být nenápadný. Že by kadidlo?
Brianna vedle něho se zastavila a začala cosi hledat v kabelce. Vytáhla malý kroužek černé krajkové látky a sponkou si ho připevnila na temeno.
„Co to je?“ zeptal se.
„Nevím, jak se tomu říká,“ opáčila. „Ale nosí se to v kostele, když nechceš mít na hlavě klobouk nebo závoj. Vlastně už to dnes ani mít nemusíš, ale já jsem tak byla vychovaná a zvykla jsem si na to – kdysi ženy nemohly vstoupit do katolického kostela s nezakrytou hlavou, víš.“
„To jsem nevěděl,“ řekl Roger se zájmem. „Proč ne?“
„Asi kvůli Svatému Pavlovi,“ řekla Brianna a vytáhla z kabelky hřeben, aby si upravila konečky vlasů. „Ten měl za to, že by měly mít ženy vlasy pořád zakryté, aby se nestaly předmětem neslušné žádostivosti. Potrhlý starý mrzout,“ dodala a vrátila hřeben do kabelky. „Máma vždycky říkala, že se bál žen. Myslel si, že jsou nebezpečné,“ řekla s širokým šibalským úsměvem.
„Taky že jsou.“ Roger se impulzivně naklonil dopředu a políbil ji na ústa, aniž si všímal udivených pohledů lidí okolo.
Zatvářila se překvapeně, ale pak se zhoupla na špičkách dopředu a políbila ho také, lehce a rychle. Roger zaslechl poblíž slabé nesouhlasné „mmhmm“, ale nevěnoval mu pozornost.
„V kostele, a ještě k tomu na Vánoce!“ ozval se zezadu pohoršený sípavý šepot.
„No, on to vlastně ještě není kostel, Annie, jenom vestibul, víš?“
„A navíc je to ten farářův kluk!“
„Však víš, co se říká, Annie, kovářova kobyla chodí bosa, ne? Řek bych, že to samý platí o kazatelích, co jdou do pekel. No tak už pojď dovnitř.“
Hlasy se vzdálily, jak jejich majitelé vešli do hlavní lodi, za upjatého klapotu vysokých podpatků a tiššího šouravého mužského kroku. Brianna se maličko odtáhla a podívala se na něho; ústa se jí chvěla potlačovaným smíchem.
„Půjdeš do pekel?“
Usmál se na ni a dotkl se jejího zářícího obličeje. Měla na krku náhrdelník své babičky, na počest Vánoc, a její kůže odrážela třpyt sladkovodních perel.
„Když mě ďábel bude chtít.“
Než stačila odpovědět, přerušil je závan mlhavého vzduchu, jak se otevřely dveře kostela.
„Pane Wakefielde, jste to vy?“ Roger se obrátil a setkal se s dvěma páry bystrých zvídavých očí, které se na něho usmívaly. Dvě postarší dámy, obě vysoké stěží přes metr padesát, stály zavěšené do sebe zachumlané v zimních kožíšcích, šedivé vlasy vyčesané pod plstěnými kloboučky, a vypadaly jako identický pár ornamentálních dveřních zarážek.
„Paní McMurdová, paní Hayesová! Veselé Vánoce vám přeji!“ Pokývl jim na pozdrav a usmál se. Paní McMurdová bydlela o dva domy dál od fary a chodila do kostela každou neděli se svou přítelkyní paní Hayesovou. Roger je obě znal celý život.
„Tak vy jste přešel na římskokatolickou víru, pane Wakefielde?“ zeptala se Chrissie McMurdová. Jessie Hayesová se zachichotala vtipu své přítelkyně, až se červené třešničky na jejím klobouku zatřásly.
„To zatím ještě ne,“ řekl Roger a stále se usmíval. „Jen doprovázím přítelkyni na bohoslužbu, víte? Znáte slečnu Randallovou?“ Postrčil Briannu dopředu a představil ji a v duchu se zašklebil, když viděl, jak si ji ty dvě staré dámy bedlivě prohlížejí s upřímnou a živou zvědavostí.
Pro paní Mc…
