ČÁST DVANÁCTÁ
Je t’aime
63
ODPUŠTĚNÍ
River Run, květen 1770
„To je ta nejpaličatější ženská, jakou jsem kdy viděla!“ Brianna vpadla s láteřením do místnosti jako loď pod plnými plachtami a se supěním sklesla do lenošky u postele.
Lord John Grey otevřel jedno oko pod turbanem z obvazů, podlité krví.
„Vaše teta?“
„Kdo jiný?“
„Máte přece v pokoji zrcadlo, ne?“ Ústa se mu stočila vzhůru a po chvíli váhání se usmála i Brianna.
„To ta její zatracená závěť. Řekla jsem jí jasně, že River Run nechci, nemůžu vlastnit otroky – ale ona ji odmítá změnit! Jen se usmívá, jako kdybych byla malá trucující holčička, a řekne, že až přijde čas, tak budu ráda, že ji mám. Ráda!“ Odfrkla si a usadila se do pohodlnější polohy. „Co mám dělat?“
„Nic.“
„Nic?“ Obrátila nápor své nelibosti na něho. „Jak můžu nedělat nic?“
„Tak za prvé, ani by mě moc nepřekvapilo, kdyby vaše teta byla nesmrtelná; zdá se, že někteří příslušníci této specifické skotské rasy jsou. Avšak,“ odmítavě mávl rukou, „pokud by se ukázalo, že tomu tak není, a pokud by trvala na své iluzorní představě, že byste dokázala spravovat River Run…“
„Vy si snad myslíte, že bych to nezvládla?“ zeptala se Brianna, dotčená ve své hrdosti.
„Nemůžete řídit plantáž téhle velikosti bez otroků, a vy je odmítáte vlastnit z důvodů svědomí, nebo tak jsem to aspoň pochopil. I když méně pravděpodobnou kvakerku jsem ještě neviděl.“ Přimhouřil otevřené oko, aby naznačil obrovský stan z purpurově pruhovaného mušelínu, do něhož byla zahalená. „Ale vraťme se ke spornému bodu – či k jednomu z nich – pokud byste se stala proti své vůli majitelkou určitého množství otroků, bezpochyby by bylo možné učinit opatření na jejich propuštění.“
„V Severní Karolíně to nejde. Shromáždění –“
„Ne, v Severní Karolíně ne,“ souhlasil trpělivě. „Pokud se ta potřeba naskytne a vy budete mít ve vlastnictví otroky, tak je prostě prodáte mně.“
„Ale to je…“
„A já je vezmu do Virginie, kde osvobození z otroctví zdaleka není tak přísně kontrolováno. Až budou volní, vrátíte mi peníze. V té době už budete úplně bez prostředků a nebudete mít žádný majetek, což, jak se zdá, je vaší hlavní touhou – hned za přáním zabránit jakékoli naději na osobní štěstí tím, že se postaráte, abyste si nemohla vzít muže, kterého milujete.“
Brianna si bezděčně pohrávala mezi prsty s mušelínem. Zamračila se na velký safír, který zářil na její ruce.
„Slíbila jsem vám, že si ho napřed poslechnu.“ Vrhla na lorda Johna pohled přimhouřenýma očima. „Ale stejně říkám, že je to emocionální vydírání.“
„Mnohem účinnější než jakékoli jiné,“ souhlasil lord John. „To už skoro stojí za prasklou lebku, mít na člena rodiny Fraserů konečně nějaký bič.“
Brianna to raději přešla.
„A řekla jsem jenom, že budu poslouchat. Stejně jsem přesvědčená o tom, že až se dozví všechno, tak… Ne, nebude moct.“ Položila si ruku na své obrovské břicho. „Vy byste taky nemohl, ne? Mít rád – opravdu rád – dítě, které není vaše?“
Lord John se vysoukal výš na polštáři a mírně přitom zkřivil obličej.
„Kvůli jeho rodiči? Myslím, že bych mohl.“ Otevřel obě oči a podíval se na ni s úsměvem. „Vlastně mám dojem, že něco takového už určitou dobu dělám.“
Na chvíli se zatvářila nechápavě a vzápětí se z výstřihu jejího živůtku rozlil vzhůru příliv růžové. Byla okouzlující, když se červenala.
„Vy myslíte mě? No, ano, ale – chci říct – já přece nejsem malé dítě, a vy se ke mně nemusíte hlásit jako k vlastní.“ Upřela na něho přímý pohled modrých očí, kontrastující s přetrvávajícím ruměncem na jejích tvářích. „A já přitom doufala, že to všechno nebylo jen kvůli mému otci.“
Chvíli byl potichu, pak se natáhl a stiskl jí ruku.
„Ne, nebylo,“ zabručel. Pustil ji a se slabým zasténáním se položil zpátky.
„Je vám hůř?“ zeptala se Brianna úzkostně. „Mám vám něco donést? Trochu čaje? Obklad?“
„Ne, to jen ta zatracená hlava,“ řekl. „Třeští mi z toho světla.“ Znovu zavřel oči.
„Povězte mi,“ pronesl, aniž je otevřel, „proč se zdáte být tak přesvědčená, že muž nedokáže mít rád d…
