43
WHISKY VE SKLENICI
Neměla jsem ráda Ronnieho Sinclaira. Nikdy jsem ho neměla ráda. Nelíbila se mi jeho tvář, i když celkem pohledná, ani liščí úsměv, ani způsob, jakým se mi díval do očí; tak zpříma a s tak otevřenou upřímností, že bylo jasné, že něco skrývá, i když nic neskrýval. Zejména se mi nezamlouval způsob, jakým se díval na mou dceru.
Hlasitě jsem si odkašlala, až nadskočil. Obrátil svůj zubatý úsměv ke mně a nepřítomně v ruce obracel obruč ze sudu.
„Jamie říká, že bude koncem měsíce potřebovat další tucet těch malých soudků na whisky, a já bych zas potřebovala velký sud z hikorového dřeva na uzené maso, jak nejdřív to zvládnete.“
Sinclair přikývl a udělal řadu záhadných značek na borovicovou desku, která visela na zdi. Neuměl psát, což bylo na Skota zvláštní, ale ovládal jakýsi druh soukromého těsnopisu, který mu umožňoval vést si záznamy o objednávkách a účtech.
„Dobře, paní Fraserová. Ještě něco jiného?“
Zamyslela jsem se a pokusila jsem se v duchu spočítat všechny možné věci ze dřeva, které bychom mohli potřebovat, než napadne sníh. Budeme mít plno ryb a masa k nasolení, ale na to jsou lepší kameninové nádoby; maso naložené v dřevěných sudech bylo trochu cítit terpentýnem. Měla jsem pěkně vyzrálý sud na jablka a další na dýně; brambory budu skladovat na policích, aby mi neshnily.
„Ne,“ rozhodla jsem se nakonec. „To bude všechno.“
„Dobrá, paní.“ Zaváhal a zakroutil obručí rychleji. „Dostane se pan Fraser sem, než budou sudy hotové?“
„Ne; musí svézt ječmen, pak bude zabíjačka, a taky musíme destilovat. Všechno se zpozdilo kvůli tomu soudu.“ Zdvihla jsem tázavě obočí. „Proč se ptáte? Máte pro něho nějakou zprávu?“
Bednářova dílna, umístěná ve spodní části zátoky, měla nejblíž k silnici a byla první budovou, kterou většina návštěvníků uviděla; stala se tak ústředním bodem pro příjem většiny drbů, které se do města donesly zvenčí.
Sinclair naklonil nazrzlou hlavu a zauvažoval.
„No, nejspíš to nic neznamená. Já jen, že jsem slyšel, že se v okrese objevil nějaký cizinec a vyptává se na Jamieho Frasera.“
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Brianna prudce otočila hlavu, naráz vytržená ze svého prozkoumávání hoblíků, kladiv, pil a seker na zdi. Obrátila se a její sukně zašustila v dřevěných pilinách, které pokrývaly podlahu obchodu až po kotníky.
„Nevíte, jak se ten cizinec jmenuje?“ zeptala se úzkostlivě. „Nebo jak vypadá?“
Sinclair na ni vrhl překvapený pohled. Jeho tělo mělo zvláštní proporce; měl útlá ramena, ale svalnaté paže a ruce tak obrovské, že by mohly patřit muži dvakrát tak vysokému. Podíval se na ni a širokým palcem bezděčně přejížděl po kovu obruče, pomalu, a stále dokola.
„Pokud jde o jeho zjev, tak to nemůžu sloužit, slečno,“ řekl, sice zdvořile, ale s tak hladovým pohledem v očích, že jsem měla chuť mu tu obruč sebrat a omotat mu ji kolem krku. „Říkal ale, že se jmenuje Hodgepile.“
Briannina tvář ztratila nadějný výraz, i když při tom jméně se jí mírně zaškubal sval v koutcích úst, „Pochybuju, že by to mohl být Roger,“ pošeptala mi.
„Nejspíš ne,“ souhlasila jsem. „Nemá přece důvod používat falešné jméno.“ Obrátila jsem se znovu na Sinclaira.
„Neslyšel jste náhodou o muži, který se jmenuje Wakefield? Roger Wakefield?“
Sinclair rozhodně zavrtěl hlavou.
„Ne, paní. On ale rozhlásil, že pokud by sem někdo takový přijel, má se hned odvézt na Hřeben. Jestli se ten Wakefield kdekoli v okrese objeví, dozvíte se to stejně rychle jako já.“
Brianna si povzdychla a já slyšela, jak zklamaně polkla. Byla půlka října, a i když neříkala nic, bylo zřejmé, že je den ze dne úzkostnější. Nebyla však sama. Řekla nám, co má Roger v úmyslu udělat, a pomyšlení na všemožné katastrofy, které by se mu přitom mohly přihodit, stačilo na to, abych v noci nemohla spát.
„…na whisky,“ říkal právě Sinclair a vytrhl mě z mého zamyšlení.
„Whisky? Hodgepile se ptal na Jamieho a na whisky?“
Sinclair přikývl a odložil kovovou obruč.
„V Cross Creeku. Nikdo mu samozřejmě nic neřekl. Ale chlápek, co mi to pověděl, ří…
