(15) Čtvrtek, 29. září 1994
V následujících dnech pocítila Kim několikrát pokušení vyzkoušet Ultra. Pokaždé však naštěstí v poslední chvíli couvla.
Místo toho se snažila použít úzkost, kterou zažívala, jako motivaci. Každý den trávila víc než deset hodin v zámku a nechávala práce až v okamžiku, když už bylo takové šero, že už na písmo téměř neviděla. Její zvýšené úsilí bohužel nepřinášelo žádné výsledky. Začínala si přát, aby našla jakýkoli materiál ze sedmnáctého století, i kdyby třeba neměl s Elizabetiným případem žádnou souvislost, jen aby ji to povzbudilo.
Přítomnost instalatérů pro ni znamenala spíš příjemné rozptýlení než vyrušení. Kdykoli si udělala přestávku, měla si alespoň s kým promluvit.
Dokonce je občas pozorovala při práci. Zvlášť ji zaujalo, jak používají při pájení měděných trubek letovací lampu.
Jediné, podle čeho poznala, že výzkumný tým spí v zámku, byly špinavé stopy, které se táhly od vchodů do obou křídel. Trochu špíny se sice dalo čekat, ale takovýhle nepořádek jí už připadal jako dost překvapivá bezohlednost.
Edwardova asertivní, šťastná a zamilovaná nálada stále trvala. V úterý udělal gesto, které Kim připomnělo doby, kdy spolu začínali choditnechal jí domů poslat velkou kytici růží s lístečkem, na který napsal S láskou a vděčností.
Jediná změna v jeho chování se udála ve čtvrtek ráno, právě když se Kim chystala jít do zámku. Zjevně naštvaný Edward se vřítil do domku a praštil svým adresářem na stolek vedle telefonu. Kim byla okamžitě ve střehu.
"Děje se něco?" zeptala se.
"To se teda sakra děje," utrhl se na ni. "Musím se táhnout až sem, abych si moh zatelefonovat. Když volám z laboratoře, tak každý z těch ňoumů poslouchá, co říkám. Jeden by se z toho zcvoknul."
"Proč tedy netelefonuješ z přední místnosti?"
"Tam mě taky poslouchají."
"Přes zeď?"
"Musím volat šéfa Harvardského licenčního úřadu," stěžoval si a na její poznámku vůbec nereagoval. "Ten magor proti mně rozpoutal úplné křižácké tažení." Otevřel adresář a hledal v něm telefonní číslo.
"Nemohlo by to být jen tím, že prostě dělá svou práci?" poznamenala, protože jí bylo jasné, že jde o vleklý spor.
"Ty si myslíš, že dělá svou práci tím, že mě nechá vyrazit?!" zařval Edward. "To je neuvěřitelný! Nikdy bych netušil, že ten prťavej debilní byrokrat bude mít tu drzost na mě šít takovouhle boudu!"
Kim cítila, jak se jí rozbušilo srdce. Edwardův výbuch jí připomněl příhodu, kdy ve svém bytě mrštil sklenicí do krbu. Měla strach ještě cokoli dodat.
"No jo," pronesl však náhle naprosto klidným hlasem, a dokonce se usmál. "Takový je holt život. Jednou jsi dole, jednou nahoře." Posadil se a vytočil číslo.
Kim se maličko uvolnila, ale nespouštěla z něj oči. Naslouchala jeho klidné konverzaci s mužem, díky němuž se před okamžikem tak rozzuřil.
Když pak položil telefon, poznamenal, že ten člověk byl nakonec docela rozumný.
"Když už jsem tady, tak zaběhnu nahoru a připravím ty věci do čistírny, jaks mě včera prosila," prohlásil a vykročil ke schodišti.
"Ale vždyť už jsi mi je připravil," zarazila ho. "Musels to udělat dneska ráno, protože jsem je našla, když jsem vstávala."
Zastavil se, zmateně zamrkal a zeptal se: "Vážně? No to tedy zírám!" a pak dodal: "Stejně už bych měl radši jít do laboratoře."
"Edwarde?" zavolala na něj Kim, ještě než vyšel ze dveří. "Není ti něco? V poslední době pořád na něco zapomínáš."
Zasmál se: "To je pravda. Jsem v poslední době trochu zapomětlivý.
Nikdy jsem se ale necítil líp. Mám jen strašně moc práce. Ale na konci tunelu už se ukazuje světlo a za čas budem všichni ohromně bohatí. Včetně tebe. Mluvil jsem se Stantonem o tom, že ti dáme nějaké akcie, a on souhlasil. Takže něco z toho velkého balíku připadne i tobě."
"To je od vás hezké," poznamenala.
Potom přistoupila k oknu a dívala se, jak se vrací zpět do laboratoře.
Pozorovala ho celou cestu a dumala přitom o jeho chování. Byl k ní teď vcelku mnohem přátelštější, ale také naprosto nepředvídatelný.
Náhlý impuls ji přiměl nasednout do auta…
