Kapitola 5.
Pondělí večer
MARSHA se rozhlédla přes stůl, na kterém stála připravená večeře, a její pohled se zastavil na manželovi a synovi. VJ byl plně ponořen do čtení knihy o černých dírách a stěží na jídlo pohlédl. Za normálních okolností by ho okamžitě vyzvala, aby knihu laskavě odložil, ale Viktor se vrátil domů v natolik špatné náladě, že nechtěla říci něco, co by mohlo celou již tak jako tak napjatou atmosféru ještě vyhrotit. Sama si pochopitelně dál dělala starosti o VJ. Až příliš ho milovala na to, aby se jakkoliv dokázala smířit s myšlenkou, že by snad mohl být narušený, ale na druhé straně jí bylo zřejmé, že mu nemůže pomoci, pokud si nepřizná pravdu. Zjevně opět strávil celý den zalezlý v laboratoři Chimery, zcela sám, jelikož Viktor bezděky připustil, že ho od rána ani nespatřil.
Jako by snad vytušil její upřený pohled, VJ v tom momentě odložil knihu a odnesl svůj talíř k myčce nádobí. Jak se postavil, jeho pronikavě modré oči se setkaly s Marshiným pohledem. Nebyla v nich žádná vřelost ani žádný cit, hleděla na ni pouze jejich dokonalá tyrkysová modř. Marsha se přitom cítila, jako by byla pod mikroskopem.
„Díky za večeři,“ prohlásil VJ mechanicky.
Marsha se zaposlouchala do ozvěny jeho kroků, jak vybíhal zadním schodištěm do prvního patra. Venku se náhle rozburácel vítr a ona automaticky vyhlédla z okna. V protisvětle, jehož paprsky vrhalo svítidlo nad garáží, jasně viděla, že se déšť mezitím změnil v husté sněžení. Zachvěla se zimou, ale skutečnou příčinou nebyl pohled na mrazivou zimní krajinu.
„Dnes večer nemám na jídlo ani pomyšlení,“ sdělil jí Viktor. Bylo to poprvé za celou tu dobu, kdy se vrátila domů z nemocnice, že začal sám od sebe mluvit.
„Trápí tě něco?“ zeptala se ho. „Nechceš si o tom pohovořit?“
„Nepotřebuji, aby sis tu se mnou hrála na psychiatra,“ zavrčel Viktor nevlídně.
Věděla, že by se mohla cítit dotčeně. Vůbec si nehrála na psychiatra. Rozhodla se však nereagovat ukvapeně a nechat věcem volný průběh. Viktor jí stejně dříve či později poví, co se mu honí hlavou.
„Dobrá, tak tedy každopádně něco trápí mě,“ řekla. Rozhodla se, že když nic jiného, bude alespoň upřímná. Viktor se na ni nedůvěřivě podíval. Znala ho až moc dobře, takže jí bylo jasné, že už teď lituje, jak na ni hrubě vyjel.
„Přečetla jsem si dnes několik článků,“ pokračovala. „Zabývaly se vlivy rodičovského zanedbání u dětí, které byly vychovávány svými chůvami anebo strávily neúměrnou dobu v jeslích nebo školce s celodenní péčí. Některé z těch závěrů by se mohly hodit na VJ. Vyčítám si, že jsem možná tehdy neměla chodit do zaměstnání, když byl VJ ještě batole, a měla jsem mu věnovat daleko víc času.“
Ve Viktorově obličeji se okamžitě projevilo podráždění.
„Zadrž,“ ozval se téměř stejně nevlídným tónem jako před tím a vztyčil proti ní dlaně. „Myslím, že nemám chuť poslouchat to až do konce. Pokud se mě týká, je VJ úplně v pořádku a já nehodlám poslouchat pravý opak, zaobalený do všech těch psychiatrických nesmyslů a blábolu.“
„Nezdá se ti, že se chováš poněkud nevhodně?“ podotkla Marsha, která trochu ztratila trpělivost.
„Ušetři mě laskavě!“ přerušil ji Viktor, uchopil svoji nedojedenou večeři a vyklopil ji do odpadkového koše. „Aní v nejmenším nemám na podobné debaty náladu.“
„Dobrá, tak na co tedy náladu máš?“
Zhluboka se nadechl a pohlédl ven z kuchyňského okna.
„Mám pocit, že se právě teď potřebuji projít.“
„V tomhle hrozném počasí? Vlhký sníh, samé bláto. Myslím, že tě něco moc trápí, ale ty nejsi schopen si o tom promluvit.“
Viktor se k ní otočil: „Je to na mě opravdu tak znát?“
Usmála se: „Bolí mě, když vidím, jak se trápíš. Řekni mi, prosím tě, co se ti honí hlavou. Jsem přece tvoje žena.“
Pokrčil rameny a vrátil se zase zpátky ke stolu. Posadil se, opřel se lokty o stůl a začal si nervózně pohrávat s prsty.
„Máš pravdu,“ připustil konečně.
„Ještěže mým pacientům netrvá tak dlouho, než se mi podaří je přimět k rozhovoru,“ prohlásila. Obešla stůl a láskyplně se dotkla manželovy paže.
Viktor …
