Středa, 16.května 1989, 16:37
Devlin odjakživa nenáviděl nemocnice.
Bál se jich už od té doby, co jako malý kluk vyrůstal v Dorchesteru ve státě Massachusetts. Jeho matka hrála na ten strach a vyhrožovala mu: Když neuděláš tohle nebo tamto, vezmu tě do nemocnice a doktor ti dá injekci. Devlin injekce nenáviděl. To byl jeden z důvodů, proč teď chtěl dostat Jeffreyho Rhodese, ať už mu Michael Mosconi zaplatí nebo ne. I když mu zase zrovna tak docela jedno nebylo.
Devlin se otřásl. Myšlenka na Jeffreyho mu připomněla hrůzu, kterou právě zažil. Po celou tu mučivou dobu zůstal při vědomí a vnímal všechno, co se dělo. Byl to pocit, jako by se gravitace náhle tisíckrát zvýšila. Byl úplně paralyzován, nemohl ani promluvit. Mohl dýchat, ale jen s velkou námahou a soustředěním. Každou vteřinou prožíval zas a znova hrůzu, že se užuž udusí.
Ten idiot recepční z hotelu Essex vyšel ven teprve dlouho poté, co už byl Jeffrey pryč. Několikrát zaťukal na sklo a volal na Devlina, jestli mu nic není. Tomu blbci trvalo deset minut, než otevřel ty zatracené dveře. pak se Devlina desetkrát zeptal, jestli je v pořádku, než se zmátořil na to, aby se vrátil do hotelu a zavolal sanitku.
Než Devlin dorazil do nemocnice, uplynulo čtyřicet minut. K jeho velké úlevě ochrnutí pominulo. Olověný pocit vyprchal během jízdy sanitkou.
Jenže Devlin, zděšený představou, že by se to mohlo vrátit, se nechal odvézt na vozíku do ordinace pohotovosti, aby ho prohlédli, i přes svůj strach z nemocnic.
Na pohotovosti Devlina ignorovali, až na rychlou návštěvu uniformovaného policisty. Strážník Hank Stanley, kterého Devlin mlhavě znal, si přišel pokecat. Jeden z řidičů sanitky zřejmě viděl Devlinovu zbraň. Samozřejmě, že jakmile ho Stanley poznal, bylo po problémech. Devlinova zbraň byla řádně registrována a měl na ni zbrojní pas.
Nakonec Devlina prohlédl doktor, který vypadal, jako by právě dosáhl věku, kdy může dostat řidičák. Jmenoval se Dr. Tardoff a pleť měl jako miminko prdelku. Devlin uvažoval, jestli už se holí. Řekl doktorovi co se stalo. Doktor ho prohlédl, pak beze slova zmizel a nechal o samotě v kójích pohotovostní ordinace.
Devlin přehodil nohy přes okraj vyšetřovacího stolu a vstal. Jeho šatstvo bylo naházeno na židli. „Kašlu na to!“ bručel si pro sebe. Vypadalo to, že tu bude čekat celé hodiny. Devlin si svlékl nemocničního andělíčka, rychle se oblékl a navlékl si holínky. Vyšel k hlavnímu pultu a zeptal se po své pistoli. Naléhali, aby ji tam nechal.
„Doktor Tardoff s vámi ještě není hotový,“ namítala sestra. Byla to obrovská ženská, asi tak velká jako Devlin, a zdála se taky stejně tvrdá jako on.
„Mám obavu, že umřu věkem, než se vrátí,“ odsekl Devlin.
Právě v tu chvíli se z jedné vyšetřovny vynořil Dr. Tardoff a svlékal si gumové rukavice. Uviděl Devlina a přistoupil k němu. „Promiňte, že jsem
vás nechal čekat,“ řekl. „Musel jsem zašít řeznou ránu. Mluvil jsem o vašem případu s anesteziologem a on říká, že vám byla vstříknuta paralyzující droga.“
Devlin zvedl obě ruce k obličeji a promnul si oči, přičemž se zhluboka nadechl. Docházela mu trpělivost. „Nemusel jsem se vláčet až sem do nemocnice, abych se dozvěděl něco, co už vím. Kvůli tomuhle jste mě nechal čekat?“
„Podle našeho názoru to byl sukcinylcholin,“ doktor Tardoff ignoroval Devlinovu poznámku.
„To už jsem vám říkal,“ řekl Devlin. Vzpomněl si, co mu řekl Jeffrey.
Netrefil docela přesně jméno drogy, když je opakoval doktoru Tardoffovi, ale byl dost blízko.
„Je to droga, která se běžně užívá při anestezii,“ pokračoval nedotčeně doktor. „Je to něco na způsob toho, co užívají amazonští Indiáni na své otrávené šipky, ačkoliv fyziologicky je ten mechanismus mírně odlišný.“
„To je přece konečně užitečná informacička,“ řekl Devlin sarkasticky.
„Teď byste mi třeba mohl říci něco trochu praktičtějšího, jako jestli se mám bát, že v nějakém nevhodném okamžiku zase ochrnu, řekněme za volantem svého auta, až pojedu stotřicítkou.“
„To naprosto ne,“ prohlásil doktor Tardoff. „Vaše těl…
