34. První školní den I.
Lékařská škola v Montpellieru sídlila v ulici Na konci světa (tento název mě nepřestával naplňovat podivem), a ponecháme-li stranou anatomický amfiteátr, který byl založil Rondelet, skládala se ve všem všudy ze dvou sálů, jednoho přednáškového a druhého řečeného promočního, kde se konaly zkoušky a držela shromáždění, ale kde se z nedostatku místa odbývala též některá praktická cvičení. Přitisknuta k těmto dvěma sálům tyčila se tlustá věž, jejíž vážný zvon, rozhoupávaný pedelem Figairassem, oznamoval začátek čtení. Používám zde příhodného slova, neboť naši regenti, byť byli královští profesoři nebo řádní doktoři, nečinili nic jiného, než že četli staré autory, doprovázejíce tuto četbu vlastními výklady, které se jeden od druhého notně lišily co do množství i co do jakosti.
Při těchto dvou sálech se rozkládala ohrazená zahrada, poměrně malá, ale převelice cenná, neboť od časů Rondeleta – velkého pozorovatele a milovníka věcí přírody, jemuž vděčíme za převelice znamenitou knihu O jedech – se tu pěstovalo množství rozmanitých léčivých bylin. Pracovali jsme zde střídavě všichni a víc než kdokoli jiný můj milovaný Samson, jakkoliv nebyl žákem naší školy, ale apatykářským tovaryšem, který směl navštěvovat některé naše přednášky.
Ale abych nepředbíhal: byl to velký den pro Lukáše, Samsona i mne, když se ráno na svatého Lukáše za několikerého vyzvánění zvonu otevřela lékařská škola pro valné zasedání profesorů a studentů v promočním sále.
Na stupni trůnili za dlouhým dubovým stolem čtyři královští profesoři rovnocenní v hodnosti, nikoli však ve funkcích a důstojenstvích, neboť ani doktor Feynes, ani doktor Assas se nemohli honosit, že požívají stejných práv a výsad co kancléř Saporta a děkan Bazin, první měl na starosti hospodaření školy, druhý pak řídil studia a málo byl ochotný ustoupit prvnímu, jak se brzy vyjevilo. Avšak doktor Bazin, malý mužík značně pokročilého věku, hubený, šedý, křivý, měl nevalnou naději, pokud jsem usoudil, zvítězit nad mým hrozivým otcem – jelikož otcem byl, jak mi to dosvědčoval strohými slovy zápis, který jsem včera obdržel, podepsaný jeho strmým písmem.
Co se doktora Feynese dotýče, byl to dobrý člověk a dobrý lékař, jak jsem poznal později, a jediný papeženec z královských profesorů (jediný také, jehož se biskupovi Pélicierovi podařilo dosadit na školu), měl řídké vlasy, vybledlé oči, neurčité rysy v tváři a byl tak bledý a chabý, že by mu nedalo práci vypařit se zcela, tak chmurná byla jeho mysl, neboť žil v tomto hugenotském doupěti ve věčném děsu.
Kancléř Saporta a děkan Bazin zaujímali střed stolu, na jednom konci seděl doktor Feynes a na druhém můj milý doktor Assas, pěkně kulatý a pěkně čilý, tvářil se jako svatoušek, avšak neztrácel ani drobek a ani kapičku z toho, co se dělo, a jak jsem usuzoval, velkolepě se všemu vychechtával.
Leč pouze v duchu, neboť pokaždé, kdykoliv se na něj kancléř nebo děkan obraceli, Assas byl nadmíru zdvořilý a skromný ve svých odpovědích.
Naproti tomuto vznešenému pódiu a rozsazeni po stupních podle důležitosti zaujali místo v první řadě řádní doktoři, v druhé řadě licenciáti, ve třetí bakaláři, všichni v talárech, a doktoři měli navíc na hlavách čtverhranné birýty z černého sukna se střapci z karmínově rudého hedvábí, na prsteníku pravé ruky tlustý zlatý prsten a kolem beder zlatý pás. Čtenář si snad vzpomene, že magister Sanche má na birýtu třapec toliko červené barvy a že jeho pás je stříbrný. Tak od samého počátku bila do očí rozdílnost mezi doktorem medicíny a mistrem apatykářským, byť byl apatykář třebas i tak osvícený co magister Sanche.
Za bakaláři seděli žáci druhého ročníku, ti byli nadmíru hluční a povídaví na rozdíl od nováčků, kteří za staršími posedávali ve vší pokornosti, jsouce ze strany těchto velmožů cílem povýšených pohledů, a Lukáš byl nadmíru vyděšený, tiskl se ke mně a hledal mou ochranu. A nakonec stáli, říkám dobře stáli, jakkoliv celá jedna lavice byla ještě prázdná, tovaryši apatykářští a učňové ranhoj…
