47. Na hřbitově
Čtenář, který by nás byl spatřil nazítří v pozdní večer, jak jsme všichni tři oblečeni a maskováni v černém, s vlasy zakrytými a bez okruží (to by příliš zářilo ve tmě), s bambitkami za pasem a s mečíky po boku, s nákladem svíček, provazů, tyčí a pokrývek, Merdanson krom toho s krytou, leč nerozsvícenou lucernou, jak jsme tedy všichni tři kráčeli tichoučkými kroky několik sáhů od sebe – zajisté by si nepomyslel, že hodláme činit zbožné dílo.
Dlouhá byla cesta z Montpellieru k svatodivišské faře v Montpellieretu. Strážný u městské brány, který byl patrně opojený vínem, na nás sotva pohlédl a neřekl slovo. Na Carajakovo zaťukání a zamumlání jména Cabassus otevřel, zavřel za námi dveře a pravil k nám fistulovým hlasem, přičemž se mu oči koulely v důlcích:
„Bratři moji, usedněte a pojezte králíka: není z nejhorších. Pochází z kotce jednoho souseda. Musíte si naplnit žaludek na tu těžkou robotu, která vás očekává. Carajaku, dej sem láhev, ať ji otevřu! Bratři moji, jezte a pijte. Toto není tělo mé – a to dobré corbiéreské víno není také krví mou. To všechno je hmota, Bohu díky – mohu-li alespoň poděkovat nejsoucímu. Neboť hmota je hmota. Ona je. To je vše, co o ní člověk může říci. Jak učí můj učitel Hérakleitos, svět je svět a žádný Bůh jej nestvořil.“
Ale nikdo nechtěl disputovat, nikdo neodpověděl. Králík, třebaže chutný, nám ležel v žaludku. Měli jsme srdce v krku, ani víno nás nerozehřívalo. V této tak nuzné, tak nízké a tak temné jizbě, že se už sama podobala hrobu, bez chuti jsme ozobávali tu ponurou umrlčí krmi, a ustavičné krákavé rouhačství našeho hostitele ji nečinilo stravitelnější.
„Ti vaši hugenoti,“ promlouval Cabassus ječivým a pronikavým hlasem, který sám o sobě drásal sluch, „potlačili Pannu a vyhladili svaté. To je dobré dílo. Ale proč také neomezili Ježíše na jeho lidskou podstatu; Ježíš byl Hebrejec. Jako všichni z jeho plémě rád věštil, a jelikož žil bez ženy, obvyklý tlak živočišných výparů ho činil výmluvným. Jeho žáci ho přesvědčili, že může činit zázraky; činil je, ale zázraků bylo hojnost v těchto důvěřivých časech! Jsou doloženy všude! Ježíš k dovršení všeho vedl řeči protivící se veleknězům, kteří co lidé krátké trpělivosti ho dali ukřižovat. Nebýt toho, nikdo by ho dnes nepovažoval za boha. A já, Cabassus, jak jsem to napsal ve svém Nego, se směji, že čtyři hřeby a dvě břevna učinily z Ježíše Krista Boha! Et si foret in terris Heraclitus, tamquam rideret (A kdyby byl na zemi Hérakleitos, také by se smál (lat.).).“
„Ach!“ zvolal jsem a hrdlo se mi svíralo, „Cabassusi, prosím vás, z úcty ke svým hostům přestaňte s těmi ohavnými řečmi. Div nezvrátím toho vašeho králíka, jak je mi zle!“
„Také byste nám měl vysvětlit,“ pravil Merdanson, „jak se stal zasraný nevěrec knězem?“
„Zasraný věřící,“ odvětil Cabassus, „zapřaháte pluh před voly: stal jsem se knězem z neúkojné chuti po vzdělání, a vzdělal se, ztratil jsem svou krásnou víru.“
„A ona se propadla k čertu!“ pravil Carajac, který se zdál všecek bledý, protože vyslechl takové řeči.
Ale v této chvíli Cabassus pokrčil rameny, zavrtěl se na stoličce a kouleje očima v důlcích, zvedl obě ruce do vzduchu a zaječel drásavým hlasem:
„Omyl! Omyl! V čerta už také nevěřím, jako nevěřím v Boha!“
„Ani Bůh, ani ďábel!“ zvolal jsem: „svět už nemá smysl!“
„I ano! Má smysl!“ pravil Cabassus. „Je.“
Ale toto se mi zdálo tak temné, že už jsem se nechtěl dále přít, i zvedaje se ze stoličky, pronesl jsem:
„Braši, je temná noc. Nasaďme si bez meškání masky a pojďme!“
Merdanson rozsvítil krytou lucernu a s Cabassusem v čele jsme vyšli klenutými dveřmi vedoucími do jeho zahrady, která, jak byl pověděl, přiléhala k hřbitovu. Poznal jsem, že byla od něho oddělena toliko nízkým rozmarýnovým plotem, který jsme lehce překročili. Byla to pro nás poloha nadmíru šťastná, neboť všude tam, kde nebyl hřbitov uzavřen kněžskými domy, byl obklopen pevnou zdí dva sáhy vysokou, na níž byly podle Cabassusova vysvětlení rozesety pasti, aby se zabránilo vpádu o…
