20. Tomassina
Sotva jsem vkročil do Tomassinina jehlářství, zjevila se přede mnou nastrojená komorná a pravila se svěžím úsměvem: „Moje paní vás očekává.“ Šla po schodech čile o krok přede mnou a já měl zrak v úrovni jejích ladných boků, které se pohupovaly ze schodu na schod, tak jak se kolébala její modrá sukně, a to kolébání bylo tak hojné a tak libé, že po celý čas, co trvalo to stoupání, byl jsem jakoby konejšen v jejích širokých záhybech. Aj, uvažoval jsem, příliš držím na uzdě nebohé zvíře! Od lézignanské hospody vadnu v cudnosti co jeptiška a u magistra Sanche chřadnu po truchlivé stravě – jsem snad v Montpellieru proto, abych vysychal studováním logiky a filozofie a pracoval po celý den hlavou s propadlým břichem a s prázdnýma rukama?
Aj, mohl jsem se vsadit! Tomassina seděla u stolu a její stůl byl obložen bohatou krmí! Pan z Joyeuse ve svém paláci! Římané u Tří králů! Tomassina v této jizbě! Přisám svatý Antonín! Všichni se cpou v tomto městě, všichni krom mne, který jsem od včerejška nepozřel ani sousto! Vyznávám se zde ze svých pocitů, nikoho nechci popudit: kéž Pán ochraňuje Tomassinu až do skonání jejích dnů na této zemi a je jí poté milostiv ve dnech na věčnosti za to, že uhádla na první mrknutí oka, jak krutý mám hlad, a že mě se štědrou vlídností a cévenneskou pohostinností uvítala hned na prahu:
„Vzácný pane, nechci žádné poklony a prosím vás, sedněte a jezte. Jste mým hostem, nebude vás to stát ani pěťák. Nikoliv! Odmítání nepřijímám. Hej, Azais! Příbor pro tohoto urozence, a nemeškej! Tady přede mne! Jezte, vzácný pane, jezte! Bez jídla není život! Bez života není láska! Bez lásky není život! Azais! Číš pro toho urozence! Až po okraj! Neskrblit! Přidej mu ještě tuhle dobrou bigorrskou klobásu! Aj! Aj! To je radost dívat se, jak s chutí kouše těmi pěknými bílými zuby! Azais, přidej mu šunku! Zhltne celý plátek na jedno polknutí! To je úžasné! Vzácný pane, vezměte si ještě kapku toho corbiéreského vína! Rozřeďme to jídlo! Azais, sundej pánovi okruží. Svlékni mu také kabátec! Je strašné horko, zuj ho, ať má pohodlí! Vzácný pane, vezměte si třešňový koláč! Dopijte to corbiéreské víno, ať vám Azais může nalít muškátové. Je z Frontignanu, velice příjemné a sladké, a stéká vám do hrdla jako lyonský aksamit!“
Nu ovšem! Nejsou zde mísy se stříbrnými pokličkami, ani příbory ze zlaceného stříbra, ani malá vidlice se stříbrnou rukojetí, ani statný lokaj v pyšné livreji, leč přisám svatý Antonín, jak se tu cítím příjemně! Pojídám tu zdravou a prostou krmi, popíjím dobrá vína našeho kraje v chladném přítmí jizby s napolo staženými okenicemi proti slunci a proti mouchám! A krásná Tomassina na mě hledí šlechetným zrakem, tělesnost má tak přístupnou, leč duši tak dobrou, opatruj ji Bůh! A ta svižná komorná mě svléká z okruží, z kabátce i škorní jemnými a laskajícími prstíky a s rozesmátou tváří!
Když jsem se tak cpal a už ze čtyř čtvrtin nasycený (ale ta propast se stále ještě prohlubovala), vrhal jsem vůkol pohledy a co mě zarazilo, krom čalounů a koberců ve veliké hojnosti, bylo lože tak ohromné, že by na něm mohlo pohodlně spát pět osob velkých jako já, pokrývka byla z červeného sametu a záclony, které uzavíraly alkovnu, ze stejné látky a stejné barvy. Jinak žádný další nábytek krom truhlice, v níž Tomassina asi uchovávala své oblečení, a toho stolu, u něhož jsem jedl. Co se tkne Tomassiny, nebylo jí soudím ještě třicet let, byla převelice krásná, vlasy měla černé a hojné, obličej kulatý, ústa široká a karmínová, krk pevný a především ňadra vyplňující napolo rozšněrovaný živůtek a napolo z něho vyklouzlá, ňadra největší, nejpevnější, nejmléčnější a nejkulatější ze všech, co jsem v životě viděl u nějaké ženy krom milované Barberiny, které se ostatně tuze podobala, nebýt těch vesele drzých očí.
„Pane Sioraku,“ pravila Tomassina, „dobře jste se najedl?“
„Aj, paní! Úžasně! Jakou vděčností a jakými díky jsem vám zavázán! Ale odkudpak znáte mé jméno?“
„Moje lůžko,“ pravila Tomassina, „je tlachavější a klepavěj…
