67. Na hradě Barbentanu
Pan z Montcalmu mě přicházel každé jitro navštěvovat do mé jizby a pokaždé mi vzdával tisíceré díky za to, že jsem ho byl zachránil item jeho ženu a dceru, a ty krom toho netoliko před smrtí, než i před zneuctěním. Byl to muž vysoké postavy s obočím hustým co křoví a s tváří sdostatek rozhodnou, avšak srdce dobrého, jakkoliv úsudku poněkud omezeného, trochu příliš lpěl na svém papeženství, jak jsem si byl povšiml podle několika slov, která mu unikla a která mi dávala na srozuměnou, že by mě viděl raději, kdybych byl jeho smýšlení. Nepochybně důvod, proč mu nimští hugenoté tolik nedůvěřovali – a obávám se, že by ho byli zabili, kdyby byl včas neuprchl.
Pan z Montcalmu byl nadmíru poblázněn do své dcery, bylo to jediné dítě, které mu zůstalo, leč často se s ní hádal, neboť jeden i druhý se v okamžení dokázali rozkatit. A jeden i druhý byli v hádce neústupní co berani a trkali do sebe rohy, aniž o píď ustoupili. Tyto vády byly myslím jejich způsobem, jak si dosvědčovat velikou lásku, kterou chovali jeden k druhému, a určitě by se byli ve své cudnosti červenali, kdyby ji měli vyjadřovat jinak. Stran paní z Montcalmu, která alespoň slovy stála na straně manželově, ta byla rovněž dobrá, leč nosíc v hlubokostí srdce smutnou touhu po mládí šťastnějším, než měla, byla nadmíru dychtivá prožívat nyní mládí své dcery, i sdílela její štěstí, ale přitom na ně trochu i žárlila.
Což ji činilo tak nestálou v chování, že chvílemi jako by sloužila zájmům Angelininým, chvílemi jako by je potírala. Pan z Montcalmu mě chodíval navštěvovat kolem desáté hodiny dopolední, paní z Montcalmu úderem poledne a Angelina odpoledne: toto způsobovalo, že dopoledne mi připadalo nadmíru dlouhé, takže jsem se pokoušel zkracovat je spaním. Když jsem však v toku dnů nabíral sílu, tento spánek ponechával místo snům a nebylo obav, že by mi chybělo předivo, protože jsem žil ve vzpomenutém očekávání.
Angelina mě uchvacovala úžasnou něžností svých očí, byly takové nikoliv skrze přetvářku jako u mnohých slečen, nýbrž skrze svou přirozenost, a odrážely její vnitřní ustrojení, jež bylo vskutku původu andělského, neboť pohlížela na jednoho každého se stejnou líbezností, jsouc všecka naplněna dobrotou a soucitností, rmoutíc se nad žalostí a škodou jiných až do té uhynulé myši či mrtvého vrabce, chovajíc k bližnímu, ba i k tomu nejhrubějšímu či nejvzpurnějšímu, toliko dobrou vůli, litujíc i ty nejšpatnější, kteří jí přáli zlo, a odpouštějíc urážku hned v okamžení, kdy ji přijímala. Oči pak, jimiž vyzařovala tato duše tak štědrá, byly veliké, mandlové a svou temnou černí orientální a nyvé, jako by v rodu Montcalmů byl nějaký marranský nebo saracénský předek; nos poněkud výrazný, ale nikterak nehyzdící její lepou tvář, pleť spíše světlá a vlasy kadeřavé, barvy benátsky rusé.
Moje jizba, rozlehlá a světlá, vedla na polední stranu dvěma okny s přetínavým ostěním a ležela na konci dlouhé chodby, po níž jsem slýchal přicházet svoje návštěvníky, i bavil jsem se tím, že jsem hádal podle kroků, kdo to je, a v této hře jsem se mnohdy mýlil, leč nikdy, šlo-li o Angelinu. Neboť Angelina, patříc k oněm velkým ženám, které jsou svou přirozeností pomalé a loudavé (ovšem pokud se nečertila), kráčela, jakkoliv měla dlouhé nohy, kupodivu zpomaleně a činila jediný krok, když já ušel tři.
Pan z Montcalmu se na Barbentanu užíral, když ode mne zvěděl, jak jeho krásný dům v Nimes vyplenil František Pavée. Napsal o tom tuze trpké obžaloby parlamentu v Aix, který mu moudře odpověděl, že uvede tyto ohavné výstřelky do pořádku, jakmile bude v Nimes opět nastolena královská moc. Ale chyba lávky, nedocházelo k tomu, byli jsme uprostřed občanské války a štěstěna válečná mezi vojsky královými a našimi nadmíru kolísala. A pan z Montcalmu, nespokojený, rozčilený, nečinný a nabručený snažil se hospodařit na barbentanském panství, v čemž se mu dařilo, pokud jsem pozoroval, mnohem hůře než pobratimstvu na Mespechu, protože neměl hugenotskou ctnost šetrnosti.
Měl mě navzdor…
