2. Baron z Caudebeku
„Ticho!“ vykřikl na konci stolu dunivým hlasem baron z Caudebeku a uhodil dlaní silné ruky na dubový stůl. „Není vám stydno rušit chechtáním svatou modlitbu, jelikož před vámi spadne nějaká ženština zadkem vzhůru! Hromské dílo! Takto se chovají zbožní poutníci na cestě do Říma? Jste-liž hříšnější než pařížští kejklíři? Ticho, pravil jsem. Prvnímu, který si troufne u tohoto stolu otevřít hubu, dokud nebude modlitba skončena, rozsekám hlavu na cucky!“ Rozhostilo se ticho a baron pravil:
„Dokonči, mnichu!“
„Však už jsem skončil,“ pověděl mnich.
„Amen!“ vykřikl tudíž baron z Caudebeku a všichni, mužové i ženy, mu odpověděli a nadělali povyk, až se dům otřásal. Načež se s nesmírnou úlevou vrhli jako žraví vlci na masa, čacky polykajíce bayonnskou šunku, pečenou perličku, omelety s lanýžovou nádivkou, bigorrské klobásy, potoční pstruhy a množství dalších krmí, pro které byla hospoda U dvou andělů nadmíru věhlasná po celém toulouském kraji. Jak takto mleli sanicemi, pobíhalo od jednoho poutníka k druhému dobrého půl tuctu pokojských, tmavovlasých, a jak jsem byl pověděl, dobře stavěných a nikterak plachých, a nalévalo z vysokých konvic se smíchem a vrtěním potoky našich dobrých guyennských vín do lačných pohárů.
„Nastojte!“ zvolala hospodská zvedajíc se ze země a zastrkávajíc zpátky svou hruď, „nastojte,“ opakovala s uspokojením a čilým zrakem přelétla stůl, ostré zuby a vyschlá hrdla.
„A zítra budou číslice na vaší tabulce hezky tučné, kmotřičko,“ smál jsem se, oprašuje si šat.
„Tiše, urozený pane!“ šeptala mi hospodská do ucha a věru zbytečně, byla provensálština našim hostům neznámá. „Ti dobří Normanďané se mi zdají notně zazobaní. Viděl-li jste zlaté náramky těch velkých ženských? Pane můj, už tu neprodlévejme, musím do kuchyně. Učiňte, jak jsme byli pověděli. A já,“ dodala (a řkouc to zajiskřila okem a hebkou rukou mi hnětla paži), „já budu mít příležitost se s vámi opět sejít v některém koutě nebo zákoutí svého domu ve dne či v noci, ale vždy jako vaše ponížená služebnice.“
Po této řeči se mi hluboce uklonila, leč tentokrát s rukou na líbezných vnadách, chtíc zabránit, aby opět neunikly ze svého obydlí před tímto zbožným shromážděním.
„Pane,“ zvolal baron z Caudebeku, míře na mě stehnem pečené perličky a koule při pohledu na mě modrýma očima v zarudlé vypasené tváři, „kdopak jste, že se nás takto opovažujete rušit v našich svatých modlitbách? Kdybyste nebyl tak mlád, proklál bych vám zde bez meškání střeva svým rapírem!“
„Pane barone z Caudebeku,“ začal jsem pařížskou francouzštinou a uklonil se mu, leč nikoliv až k zemi, „račte ušetřit má střeva, jakkoliv zajisté popírám, že by byla sídlem myšlení, jak to mylně tvrdili babylonští mudrci. Jmenuji se Petr ze Sioraku, jsem mladší syna barona z Mespechu v Périgordsku. Cestuji do Montpellieru studovat vědu lékařskou a přicházím vám nabídnout, že budu vaším tlumočníkem, protože rozumím provensálštině.“
„Hola!“ zvolal Caudebec, zvedaje drůbeží stehno k nebi. „Svatí z ráje vás sesílají! Páže, stoličku pro toho urozeného pána! Vedle mne! Jste mou záchranou, příteli! Jsem ztracen v těchto končinách hůř než křesťan u Maurů! Tahle motovidla nerozumějí mé řeči!“
Prodral jsem se k němu, a když jsem byl blízko, baron mi vzdal poctu, tím že vstal, zdvořile mě objal a mocně mě plácal do ramenou a do zad, bez čehož bych se byl milerád obešel, tak těžké byly jeho velké ruce. Velký byl ostatně celý, krk měl jako věž, plece rozložité a hruď vyklenutou jako kůň. A k tomu světlé vlasy, hustý, rozčepýřený a splihlý knír, v zarudlé odulé tváři modré oči, jak jsem byl pověděl, krom toho byl bohatě oděný, leč kabátec měl trochu pokaňkaný, jelikož jedl jako Turek, odhazuje za sebe ohryzané kosti a otíraje si prsty o sukně o živůtek služebných, které přecházely poblíž něho a neodvážily se ho příliš odstrkovat, protože láteřil a mračil se při sebemenším odporu, vyhrožuje holčici, že jí rozseká cecíky na cucky, odtáhne-li se. Toto bylo řečeno francouzsky, čemuž neroz…
