66
Silné ruce ji zdvihly, osušily, zabalily do dek a položily na jakési nemocniční lůžko. Pak jí začaly bezohledně masírovat paže, nohy a chodidla. Dostala další injekci.
"To je adrenalin," ozvalo se na vysvětlenou.
Lék se rozběhl tělem jako živá voda a přinášel svalům novou energii. Přestože stále měla pocit prázdnoty a vnitřnosti jí drtil ledový svěrák, cítila, jak se jí do všech údů znovu vrací krev.
Návrat z náruče smrti.
Podařilo se jí pohnout hlavou. Tolland a Corky leželi hned vedle, třásli se v pokrývkách a jejich zachránci s nimi prováděli totéž co s ní. Kdo jsou ti muži, kteří jim právě zachránili život? Z některých crčela voda - neměli čas se svléknout, když se je ve sprše snažili přivést k životu. Netušila, co to je za lidi a jak je dokázali najít. V tuhle chvíli to stejně bylo jedno. Jsme živí.
"Kde... to jsme?" vypravila ze sebe a hlava se jí málem rozskočila bolestí.
Muž, který ji masíroval, odpověděl: "Jste na ošetřovně, na palubě taj-"
"Jste na palubě!" přeťal větu jiný hlas.
V místnosti nastal rozruch. Rachel se pokusila posadit. Jeden z mužů v modrém ji podepřel a zachumlal do pokrývek. Promnula si oči a zadívala se na příchozího, který k nim kráčel.
Byl to mohutný muž v khaki uniformě. Měl tmavou pleť, byl hezký a na první pohled zvyklý rozkazovat. "Pohov!" zavelel podřízeným, kteří se při jeho příchodu postavili do pozoru, a přistoupil k Rachel. Díval se na ni sebevědomýma černýma očima. "Jsem Harold Brown," přestavil se hlubokým velitelským hlasem. "Kapitán lodi Spojených států jménem Charlotte. Kdo jste vy?"
Charlotte, přemýšlela Rachel. To jméno jí něco vzdáleně připomínalo.
"Sextonová..." vydechla. "Jsem Rachel Sextonová."
Muž vypadal překvapeně. Přistoupil blíž a prohlížel si ji pozorněji. "To je tedy něco. Tak to jste vy?"
Cožpak mě zná? přemítala Rachel zmateně. Určitě se s ním nikdy nesetkala. Sklouzla očima z mužova obličeje a zastavila se na výložce s povědomým orlem svírajícím v pařátech kotvu obkrouženou slovy NÁMOŘNICTVO SPOJENÝCH STÁTŮ.
Teď pochopila, proč jí jméno Charlotte znělo povědomě.
"Vítejte na palubě, slečno Sextonová," usmál se kapitán. "Zpracovávala jste několik tajných zpráv o naší lodi. Vím, kdo jste."
"Co děláte v těchto vodách?" zakoktala.
Kapitánův obličej poněkud ztvrdl. "Myslím, že na to bych se měl ptát spíš já vás, slečno Sextonová."
Tolland se pomalu posadil a chystal se něco říct. Rachel ho umlčela výrazným zavrtěním hlavy. Teď ne! A ne tady! Byla si jistá, že Michael i Corky by okamžitě začali vyprávět o meteoritu a o útoku, který právě přežili. Ale to nebylo téma, které by se mělo přetřásat před posádkou ponorky. Ve světě zpravodajských služeb se bez ohledu na vyhrocenou situaci dodržuje pravidlo o zachovávání tajemství; a nález meteoritu měl vysoký stupeň utajení.
"Potřebuji mluvit s ředitelem Národního průzkumného úřadu, Williamem Pickeringem," oznámila kapitánovi. "Teď hned a o samotě."
Kapitán se zamračil. Nebyl zvyklý dostávat rozkazy na palubě vlastní lodi.
"Mám pro něj tajnou informaci, kterou mu musím sdělit."
Kapitán se na ni dlouze díval. "Počkáme, až se vaše tělo dostane na normální teplotu, a pak vás s ním spojím."
"Je to naléhavé, pane. Já -" očima zabloudila k hodinám nad skříňkou s lékařskými nástroji a v půli věty se zarazila.
19.51
"Jdou ty hodiny dobře?" vyhrkla překotně.
"Jste na námořní lodi, madam. Naše hodiny jdou naprosto přesně."
"Jsou nařízeny podle... východního času?"
"Ano. Je 19.51 východního času."
Proboha! To je jenom 19.51? Měla dojem, že od chvíle, kdy upadla do bezvědomí, musely uplynout hodiny. Prezident nález meteoritu ještě neoznámil! Mám šanci ho zastavit! Sklouzla z lůžka a omotala kolem sebe pokrývku. Nohy se jí třásly. "Potřebuju mluvit s prezidentem! Okamžitě!"
Kapitán se zmateně zeptal: "S jakým prezidentem? S prezidentem čeho?"
"S prezidentem Spojených států!"
"Myslel jsem, že chcete mluvit s Williamem Pickeringem!"
"Mám málo času. Teď musím mluvit přímo s prezidentem!"
Kapitán se ale…
