28
19.44
Bagdád
Večerním Bagdádem vanul silný vítr z pouště, jenž vyháněl zákazníky z ulice šejka Omara. Čerstvým povětřím se nesly aromatické vůně kadidla a kardamonu. Nebe bylo černé a teplota klesala. Mezi chodci se proplétala shrbená stařena v černé abáje s tváří skrytou za puši. Tatáž, která předtím doručila vzkaz do hotelu Krále Sargona. Míjela stánky z překližky, na jejichž pultech se skvěly použité součástky dokladující iráckou schopnost spravit prakticky všechno. Mnozí obyvatelé města, kteří si dříve užívali života střední třídy, nyní prodávali v těchto skromných stáncích, kde bylo k mání všechno - od bylin přes teplé jídlo až po staré vodovodní trubky.
Když se žena blížila ke svému cíli, zkoprněla úžasem. Srdce jí div nevyletělo z hrudníku. Nemohla uvěřit vlastním očím.
V prořídlých zástupech ten člověk vyčníval víc než za normálních okolností. Byl vysoký, upravený a svalnatý, zkrátka jediný běloch na ulici. Měl tmavomodré oči, havraní vlasy a klidnou přísnou tvář, kterou si velice dobře pamatovala. Cítila bolest a zlost. Muž měl na sobě sako na zip a hnědé kalhoty. Navzdory pásce s nápisem OSN věděla, že to není pracovník OSN.
Tajně by si prohlížela a analyzovala každého bělocha, protože to bylo v dnešním Iráku něco výjimečného. Tento muž však nebyl jen tak někdo, a proto žena na zlomek vteřiny zůstala překvapeně stát před dílnou. Pak rychle vešla dovnitř. Ani ten nejzkušenější pozorovatel by na jejím chování nepoznal nic než drobné zaváhání. Ve skutečnosti však utrpěla silný šok.
Co dělá v Bagdádu? Byl to poslední člověk, kterého by se tady nadálá: podplukovník MUDr. Jonathan Smith.
Jon měl nervy napjaté k prasknutí a zkoumavě si prohlížel ulici plnou překližkových stánků a úzkých opraven. Celý den chodil po ordinacích i skladištích klinik a nemocnic a mluvil s nervózními doktory, sestrami a bývalými válečnými zdravotníky. Mnozí mu potvrdili, že minulý rok bylo zaznamenáno šest obětí syndromu dechové tísně s příznaky smrtícího viru, který Jona zajímal. Žádný z nich mu však nedokázal říct nic o třech lidech, kteří přežili.
Procházel ulicí a snažil se zaplašit pocit, že ho někdo sleduje. Zkoumavě si prohlížel osvětlenou ulici s omšelými bazary a muži v dlouhých volných košilích - gallabájích -, kteří seděli u oprýskaných stolků, pili horký čaj a kouřili vodní dýmky. Snažil se tvářit, jako by se nechumelilo. Tato část starého Bagdádu se mu zdála jako dost divné místo na schůzku s doktorem Radahem Mahúkem, světově proslulým dětským lékařem a chirurgem.
Domalewského pokyny však zněly jasně.
Jon začínal propadat zoufalství. Slavný pediatr byl toho dne jeho poslední nadějí a zůstat v Bagdádu dalších čtyřiadvacet hodin znamenalo prudké zvýšení nebezpečí. Kterýkoli z jeho zdrojů jej mohl nahlásit Republikánské gardě. Příští informátor by mu však mohl říct, kde se virus vzal a která svině nakazila Iráčany a pak Sophii.
Na pokraji nervového zhroucení se zastavil před dílnou, kde se po obou stranách nízkých tmavých dveří houpaly na řetězech ojeté pneumatiky. Právě do tohoto ponurého pneuservisu jej Domalewski poslal. Podle diplomata patřil kdysi zámožnému bagdádskému obchodníkovi, který byl teď zatrpklý, protože mu zbytečné války Saddáma Husajna zničily prosperující firmu.
Sešlý vzhled obchodu nijak nerozptýlil Jonovy pochybnosti. Podíval se na hodinky. Přišel včas. Naposledy se rozhlédl a vešel dovnitř.
Za otlučeným pultem stál mužík s pleší, ošlehanou pletí a obvyklým hustým černým knírem. Četl si noviny. Na tlustých prstech měl stopy po dehtu. Kousek vedle si nějaká žena v černé fundamentalistické róbě prohlížela pneumatiky.
„Ghassán?“ zeptal se Jon muže.
„Není tady,“ odvětil Iráčan anglicky se silným přízvukem. Mluvil lhostejně, změřil si však Jona pronikavým pohledem.
Jon ztišil hlas a ohlédl se po ženě, která přišla blíž, zřejmě aby si prohlédla další sadu pneumatik. „Musím s ním mluvit. Farúk al-Dubk povídal, že má nové Pirelli.“ Bylo to heslo, jež Jerzy Domalewski předal Jonovi. Nemělo vz…
