Leželi na mýtině v lese před městem. Nafialovělá pára stála mezi kmeny. Na okrajích kvetly petrklíče a fialky. Začal vát lehký vítr, Alžběta se pojednou posadila. „Co je to tam vzadu? Vypadá to jako začarovaný les. Nebo sním? Se stromů visí přece plno stříbra. Vidíš to taky?"
Graeber přikývl. „Vypadá to jako ozdoby na vánoční stromek."
„Co je to?"
„Staniol. Nebo tenounké aluminium, které je nastříháno na úzké proužky. Něco podobného jako stříbrný papír, do něhož se balí Čokoláda."
„Ano. Visí toho plno po celém lese! Kde se to tu vzalo?"
„Shazují to letadla v celých svazcích. Ruší to radiová spojení. Myslím, že se pak už nedá zjistit, kde jsou. Je to něco podobného. Proužky staniolu, rozstříhané na malé kousky, přerušují nebo ruší radiové vlny, když se zvolna vznášejí vzduchem."
„Škoda," řekla Alžběta. „Vypadá to jako les vánočních stromků. A teď je to taky zase válka. Myslila jsem, že jsme konečně jednou od ní daleko."
Dívali se tam. Stromy na mýtině byly plny těchto proužků, které vlály s větví a jiskřily a točily se ve větru. Slunce prorazilo kupami mraků a proměnilo proužky v třpytivou pohádku. To, co se vířivě sneslo dolů, když běsnila smrt a pronikavě řvala zkáza, viselo nyní tiše a třpytně mezi stromy a bylo stříbrem a jiskřením a vzpomínkou na vyprávění z dětství a na svátky míru.
Alžběta se opřela o Graebera. „Berme to tak, jak to vypadá — a ne jako to, co to znamená."
„Dobře." Graeber vytáhl z kapsy svého pláště Pohlmannovu knihu. „Nemůžeme si udělat svatební cestu, Alžběto. Ale Pohlmann mi dal tohle — je to kniha obrázků ze Švýcar. Až někdy po válce tam pojedeme a všechno si vynahradíme."
„Švýcary. Tam, kde je v noci světlo?"
Graeber otevřel knihu. „Už ani ve Švýcarech není světlo. Slyšel jsem to v kasárnách. Dali jsme jim ultimatum, aby zatemňovali. Švýcarsko musilo uposlechnout."
„Proč?"
„Neměli jsme proti tomu nic, pokud jsme létali přes Švýcary jen my. Teď však lítají přes ně i ti druzí. S bombami do Německa. Když jsou někde osvětlená města, mohou se letci snadno orientovat. Proto."
„To už tedy taky minulo."
„Ano. Ale víme aspoň jedno — až přijdeme jednou po válce do Švýcar, bude všechno ještě zrovna tak jako v této knize. Kdybychom zde měli obrázkovou knihu o Itálii nebo Francii nebo Anglii, nevěděli bychom to." O Německu taky ne."
„O Německu už taky ne."
Listovali stránkami. „Hory," pravila Alžběta. „Není ve Švýcarech nic jiného než hory? Není tam teplo a jih?"
„Ale ano! Zde je italské Švýcarsko."
„Locarno — nebyla tam velká mírová konference? Na které bylo usneseno, že už nikdy nebude třeba války?"
„Myslím, že ano."
„Dlouho to nevydrželo."
„Ne. Zde je Locarno. Podívej se na ně. Palmy, staré kostely, a tady je Lago Maggiore. A zde jsou ostrovy a azalky a mimosy a slunce a mír."
„Ano. Jak se to místo jmenuje?"
„Porto Ronco."
„Dobře," řekla Alžběta a lehla si. „Zapamatujeme si to. Tam si zajedeme až později. Ted už nechci cestovat."
Graeber zavřel knihu. Díval se na mihotavé stříbro na stromech, pak objal Alžbětu okolo ramenou. Cítil ji, a pojednou byla tu lesní zem s trávou a úponky a narůžovělým květem s úzkými něžnými lístky, který byl větší a větší, až naplnil celý obzor, a jeho oči se zavřely. Vítr utichl.
Rychle se setmělo. Z dálky se ozývalo tiché hřmění. Dělostřelectvo, pomyslil si Graeber v polospánku; ale odkud? Kde to jsem? Kde je fronta? A pak, vykoupen, když ucítil Alžbětu vedle sebe: kde vlastně je tu dělostřelecká střelnice? To je určitě cvičení ve střelbě.
Alžběta se pohnula. „Kde jsou?" zašeptala. „Bombardují nebo letí dále?"
„To nejsou letadla."
Hřmění se opakovalo. Graeber se vztyčil a naslouchal. „Nejsou to bomby ani dělostřelectvo a ani letadla, Alžběto," řekl. „Je to bouřka."
„Není na ni ještě příliš brzo?"
„Pro bouřky nejsou pravidla."
Viděli teď první blesky. Působily bledě a uměle po tom, jaké poznali bouře, které vyvolávali lidé, a také hromy se stěží daly srovnávat se hřměním roje letadel — nemluvíc ani o bombardování.
Začalo pršet. Utíkali přes…
