VII.
Na ohnutém stožáru svítilny visela tabulka s označením ulice. Ukazovala šikmo dolů do trychtýře, ve kterém ležely zbytky zdí a železná postel. Obešel trychtýř a běžel dále. Kousek dále viděl stát nerozbořený dům. Osmnáct, šeptal, musí to být číslo osmnáct! Bože, dej, aby osmnáctka stála!
Mýlil se. Byla to jen fronta domu. Vypadal ve tmě jako celý. Když k němu přišel, viděl, že celá zadní část domu se zřítila. Nahoře visel klavír, zaklenut mezi ocelové nosníky. Víko bylo odtrženo, klávesy svítily jako veliká ústa plná zubů, jako by hrozilo dolů zuřivě předpotopní, těžké zvíře. Domovní dveře na ulici byly dokořán.
Graeber k nim běžel. „Vy tam!" vykřikl někdo. „Pozor! Kam to chcete?"
Neodpověděl. Nemohl se již pojednou upamatovat, kde asi stál dům jeho rodičů. Celá léta jej viděl před sebou, každé okno, vchod, schody — ale teď, v této noci, bylo všechno zpřeházeno. Nevěděl ani, na které straně ulice stál.
„Halo, člověče!" zakřičel hlas znovu. „Chcete, aby vám spadla zeď na palici?"
Graeber zíral domovními dveřmi. Viděl začátek schodiště. Hledal číslo domu. Přišla k němu protiletecká hlídka. „Co tu děláte?"
„Je to číslo osmnáct? Kde je osmnáct?"
„Osmnáct?" Hlídač si lépe nasadil přilbu.
„Kde je osmnáct? Kde bylo osmnáct, myslíte snad?"
„Co?"
„Ovšem. Copak nevidíte?"
„Tady není osmnáct!"
„Nebylo osmnáct! Nebylo! Je už neplatí. Bylo je heslo."
Graeber uchopil muže za klopy kabátu. „Poslyšte," řekl divoce. „Nejsem tu, abych poslouchal vtipy. Kde je osmnáct?"
Hlídač se na něho podíval. „Pusťte mě ihned, nebo zapískám na policii. Nemáte zde co pohledávat. Toto je vyklizovací oblast. Zatknou vás."
„Nezatknou mě. Přicházím z fronty."
„Hrozně důležité! Myslíte, že tady není fronta?"
Graeber pustil muže. „Bydlím v osmnáctce," řekl. „Lomená osmnáct. Moji rodiče tu bydlí —"
„V této ulici již nebydlí nikdo."
„Nikdo?"
„Nikdo. Musím to vědět. Bydlil jsem zde také." Muž vy-cenil pojednou zuby. „Bydlil! Bydlil!" křičel. „Měli jsme zde během čtrnácti dnů šest náletů, vy vojáku z fronty, vy! A vy zatracení bratři venku jste lenošili. Vy jste zdraví a čilí, to je vidět! A moje žena? Tady —" ukázal na dům, před kterým stáli, „kdo ji vykope? Nikdo! Mrtva! Nemá to již smyslu, říkají záchranné oddíly. Příliš mnoho jiné naléhavé práce. Příliš mnoho zasraných spisů a zasraných kanceláří a zasraných úřadů, které musí být zachráněny." Přiblížil ke Graeberovi svůj shrbený obličej. „Víte co, vojáku? člověk nikdy neví, co vlastně je, dokud mu nejde o vlastni krk. A když už to pak ví, je příliš pozdě. Vy vojáku z fronty!" odplivl si. „Vy statečný vojáku z fronty s vaším klempířským krámem! Osmnáct je tam nahoře. Tam, kde pracují s lopatami."
Graeber nechal muže stát. Tam, kde pracuji s lopatami! myslel si. Tam, kde pracují s lopatami! To není pravda!. Probudím se ihned a budu v krytu, probudím se ve sklepě bezejmenné ruské vesnice, a bude tam Immermann a bude klít, a Mücke a Sauer, tohle tady je Rusko, to není Německo, Německo je neporušeno a chráněno, to —
Slyšel volání a řinčení lopat, pak viděl lidi na doutnajících troskách. Voda proudila z popraskaného potrubí na ulici. Leskla se ve svitu začleněných svítilen.
Běžel k muži, který udílel rozkazy. ,,Je to osmnáct?"
„Co? Kliďte se odtud! Co tu máte co pohledávat?"
„Hledám rodiče. V osmnáctce. Kde jsou?"
„člověče, jak to mám vědět? Jsem Vševědoucí?"
„Jsou zachráněni?"
„Zeptejte se jinde. Do toho nám nic není. My jenom vykopáváme."
„Jsou zde zasypaní?"
„Ovšem. Myslíte, že kopeme pro legraci?" Muž se obrátil ke koloně. „Přestat! Ticho! Willmanne, zaklepejte!"
Dělníci se vztyčili. Byli to lidé ve svetrech, lidé se špinavými bílými límci, lidé ve starých modrácích, lidé ve vojenských kalhotách a civilních kabátech. Byli umazaní a jejich obličeje byly mokré. Jeden klečel s kladivem v ssutinách a klepal na rouru, která z nich trčela. „Ticho!" zvolal vedoucí.
Nastalo ticho. Muž s kladivem přitiskl ucho k rouře. Bylo slyšet dýchání mužů a sypající se omítku. Z dálky znělo z…
