Hřmění pokračovalo celou noc. Hřmění a záblesky na obzoru. Graeber se tam zadíval. Rusové - na podzim 1941 prohlásil Vůdce, že jsou vyřízeni, a také to tak vypadalo. Na podzim 1942 to prohlásil znovu, a stále ještě to tak vypadalo. Ale pak přišla nevysvětlitelná doba před Moskvou a Stalingradem. Náhle se již nic nedařilo. Bylo to jako začarované. A pojednou měli Rusové zase dělostřelectvo. Hřměni na obzoru začalo, drtilo všechny Vůdcovy řeči, nikdy již neustávalo, a pak to hnalo německé divise před sebou, cestou zpět. Nechápali to, ale pojednou tu byly pověsti, že byly odříznuty celé armádní sbory a že se vzdaly, a brzy věděl každý, že vítězství se změnila v útěk. V útěk jako v Africe, když Káhira byla již na dosah ruky.
Graeber šlapal cestou okolo vesnice. Světlo, které nepocházelo od měsíce, posunulo všechny perspektivy. Sníh je odněkud zachycoval a vyzařoval je zase rozptýleně. Domy se zdály vzdálenější a lesy bližší, než byly. Čpělo to cizotou a nebezpečím.
Léto 1940 ve Francii. Procházka do Paříže. Řev štuk nad zmatenou zemí. Cesty, ucpané uprchlíky a rozpadávající se armádou. Pozdní červen, pole, lesy, pochod nezpustošenou krajinou, a pak město se stříbřitým světlem, ulicemi, kavárnami, město, které se otevřelo bez jediné rány. Přemýšlel tehdy? Byl znepokojen? Nikoli. Všechno se zdálo správné. Německo, které bylo napadeno nepřáteli chtivými války, se bránilo, to bylo vše. Že protivník byl připraven tak málo, že mohl sotva klásti odpor, nezdálo se s tím vůbec v rozporu.
A později, v Africe, v oněch velkých údobích postupu, v poušti za nocí plných hvězd a rachotu tanků, přemýšlel tehdy? Nikoli — ani na ústupu. Byla to Afrika, cizí země, Středozemní moře leželo mezi ní, a pak přišla Francie a pak teprve Německo. Co tu bylo celkem k přemýšlení, i když se prohrávalo? Není možno vítězit všude.
Ale potom přišlo Rusko. Rusko a porážka a útěk. A teď neleželo mezi tím žádné moře; ústup vedl do Německa. Nebylo to též jen několik sborů, které byly poraženy, jako v Africe — celé německé vojsko ustupovalo. Tu pojednou začal přemýšlet. On i mnozí jiní. Bylo to lehké a snadné. Pokud se vítězilo, bylo všechno v pořádku, a co nebylo v pořádku, to se přehlédlo nebo omlouvalo velikým cílem. Jakým cílem? Neměl vždy dvě strany? A nebyla jedna z nich vždycky temná a nelidská? Proč to nepoznal dříve?Ale nepoznal to skutečně? Neměl často dosti pochybnosti a odporu a nezaháněl je jenom vždycky?
Zaslechl kašlat Sauera a obešel několik zbytků chatrčí, aby ho potkal. Sauer ukázal k severu. Mocný dýmající oheň plápolal na obzoru. Slyšeli výbuchy a viděli plamenné sloupy.
„To tam jsou už taky Rusové?" tázal se Graeber.
Sauer zavrtěl hlavou. „Ne. To jsou naši pionýři. Ničí tam to místo."
„To tedy znamená, že ustupujeme dále."
Mlčeli a naslouchali. „Už dlouho jsem neviděl celý dům," řekl potom Sauer.
Graeber ukázal směrem k Rahovu obydlí. „To tady je ještě dost celé."
„Tomu říkáš celé? S těmi děrami od kulometů a spálenou střechou a zříceným chlévem?"
Sauer si odfoukl hlasitě do vzduchu. „Celou ulici jsem již neviděl ani nepamatuji."
„Já taky ne."
„Uvidíš velmi brzo nějakou. Doma."
„Ano. Diky bohu."
Sauer se díval na ohnivou zář. „Někdy, když tak člověk vidí, co jsme zde v Rusku všechno zničili, musí dostat strach. Co myslíš, co ti by s námi udělali, kdyby se jednou dostali k našim hranicím? Přemýšlel jsi o tom někdy?"
„Ne "
„Já ano. Mám ve Východním Prusku dvorec. Vím ještě, jak jsme museli prchat v roce 1914, když přišli Rusové. Bylo mi tenkrát deset let."
„Na hranice je ještě daleko."
„Přijde na to. Něco takového se může stát velmi rychle. Pamatuješ si ještě, jak rychle jsme tady postupovali ze začátku?"
„Ne. Tehdy jsem byl v Africe."
Sauer se díval zase k severu. Vyletěla tam zeď plamenů a potom následovala řada těžkých explosí. „Vidíš, co tu děláme? Představ si, že by Rusové dělali jednou u nás totéž — co by tam zbylo?"
„Víc ne než tady."
„To právě myslím! Nechápeš to? Něco takového nejde člověku z hlavy, to je přece…