Celá e-kniha Čas žít, čas umírat ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Šel okolo městské nemocnice a zastavil se. Vzpomněl si na Mutziga. Slíbil mu, že ho navštíví. Na okamžik váhal, ale pak vešel dovnitř. Měl pojednou pověrečný strach, že by mohl dobrým skutkem podplatit osud.
Amputovaní byli umístěni v prvním poschodí. V přízemí ležely těžké případy a právě operovaní, kteří musili ležet, mohli je tak při leteckém útoku nejrychleji dopravit do krytů. Amputovaní nebyli považováni za bezmocné; proto leželi výše. Mohli si během poplachu navzájem pomoci. Voják, jemuž byly amputovány obě nohy, mohl v případě nutnosti vždycky ještě obejmout šije dvou lidí s amputovanýma rukama a dostat se mezi nimi do krytu, když personál musil zachraňovat těžké ležící případy.
„Ty?" pravil Mutzig Graeberovi. „Nikdy bych nebyl věřil, že přijdeš."
„Já taky ne. Ale vidíš, jsem zde."
„To je od tebe krásné, Arnošte. Stockmann je taky u nás. Nebyl jsi s ním v Africe?"
„Ano."
Stockmann ztratil pravou ruku. Hrál karty s dvěma jinými invalidy.
„Arnošte," řekl. „Co je s tebou?" Sklouzl pátravým pohledem po Graeberovi. Hledal bezděčně nějaké zranění.
„Nic," odpověděl Graeber. Všichni se na něho dívali. Všichni měli týž pohled jako Stockmann.
„Dovolená," řekl rozpačitě. Cítil se skoro vinen, že je zdráv.
„Myslil jsem, že jsi slíznul dost v Africe na trvalý pobyt doma."
„Dali mě zase dohromady a poslali mě pak do Ruska."
„To jsi měl štěstí. Já vlastně taky. Ostatní jsou všichni v zajetí. Nestačili je už vzít do letadel." Stockmann pohnul svým pahýlem. „Může-li se to nazývat štěstím."
Muž uprostřed pleskl kartami o stůl. „Hrajeme, nebo žvaníme?" tázal se hrubě.
Graeber viděl, že mu chybějí obě nohy. Byly amputovány hodně vysoko. Na pravé ruce mu scházely dva prsty a neměl vůbec řasy. Oční víčka byla nová a červená a lesklá a vypadala jako popálená.
„Hrajte dále," řekl Graeber. „Mám čas."
„Jenom ještě tohle kolo," řekl Stockmann. „Budeme brzo hotovi."
Graeber si sedl vedle Mutziga k oknu. „Z Arnolda si nic nedělej," zašeptal Mutzig. „Má svůj špatný den."
„To je ten uprostřed?"
„Ano. Včera tu byla jeho žena. Má potom vždycky několik špatných dnů."
„Co tam kecáš?" zvolal na ně Arnold,
„Kecám o starých časech. To snad přece smím, ne?" Arnold něco zamručel a hrál dál. „Jinak je tu velice útulně," řekl Mutzig horlivě. „Je tu vlastně hodně veselo. Arnold byl zedníkem; víš, to není jednoduché. A jeho žena ho podvádí; vyprávěla mu to jeho matka."
Stockmann hodil karty na stůl. „Proklatá smůla! To křížové sólo bylo na beton. Kdo taky může vědět, že v jedné ruce jsou tři spodci!"
Arnold něco zamečel a míchal znovu. „Mnohdy člověk neví, co je lepší, když se chce ženit," řekl Mutzig. „Chybí-li ruka nebo noha. Stockmann říká, že ruka. Ale jak může člověk pevně obejmout v posteli ženu jednou rukou? A obejmout ji přece musí."
„To přece není tak důležité. Hlavní věcí je, že žiješ."
„To ano, ale s tím nevystačíš na celý svůj život. Po válce se ledaco změní. Pak už nebudeš hrdinou; pak budeš už jen mrzák."
„Tomu nevěřím. A jsou přece zázračné protézy."
„Na to nemyslím," řekl Mutzig. „Nemyslím na práci."
„Musíme proto vyhrát válku," prohlásil pojednou Arnold hlasitě. Naslouchal jim. „Ať jednou zase jiní nastaví své hnáty. My jsme udělali dost."
Vrhl na Graebera nepřátelský pohled. „Kdyby byli všichni ulejváci venku, nemusili bychom pořád dále ustupovat!"
Graeber neodpověděl. S amputovanými se nedalo přít, kdo ztratil nějaký úd, měl vždycky pravdu. Bylo možno se příti s někým, kdo měl průstřel plic nebo střepinu v žaludku a kdo byl na tom snad ještě hůře; ale — bylo to zvláštní — s amputovaným ne.
Arnold hrál dále. „Co myslíš, Arnošte?" tázal se Mutzig po chvíli. „Měl jsem v Münsteru děvče; píšeme si ještě. Myslí, že jsem byl střelen do nohy. O tomhle jsem jí ještě nic nenapsal,"
„Počkej s tím. A buď rád, že už nemusíš zpátky."
„To jsem, Arnošte. Ale člověk se nemůže pořád radovat."
„Je mi z vás k blití," řekl pojednou Mutzigovi jeden z kibiců, kteří seděli okolo hráčů. „Chlastejte a buďte muži!"
Stockmann se…
