22
Bourne už skoro hodinu bloumal pařížskými ulicemi, aby si pročistil hlavu a uspořádal myšlenky. Bezcílná pouť ho dovedla k Seině a k Solferinskému mostu, který vedl k Tuilerijským zahradám na protějším břehu řeky. Opřel se o zábradlí a pozoroval čluny, které se líně ploužily po hladině, zatímco na jeho mysl neustále útočila neodbytná otázka. Proč, proč, proč? Čeho chce Marie svým výletem do Paříže dosáhnout? Taková šílená hloupost! Jenže jeho manželka není ani hlupák, ani šílenec. Právě naopak, je to velmi inteligentní žena s pohotovým analytickým mozkem, která se umí téměř za všech okolností ovládnout. Právě proto její rozhodnutí nechápal. Musí si přece uvědomovat, že když bude Šakala pronásledovat sám, zdaleka mu nehrozí takové nebezpečí, jako když si bude muset dělat starosti i o ni. I kdyby ho našla, míra rizika pro oba se zdvojnásobí, a toho si musí být moc dobře vědoma. Je zvyklá pracovat s fakty a předvídat další vývoj. Tak proč?
Existovala jediná přijatelná odpověď, a právě to ho zlobilo. Marie se bojí, že zase sklouzne na druhou stranu, jako se to stalo před pěti lety v Hongkongu, kdy ho pouze ona dokázala vrátit zpět do reality. Pravda, do reality velmi pokroucené, jak ji prostřednictvím děsivých polopravd a zlomků vzpomínek vnímal jen on sám a jak ji ona každodenně prožívala spolu s ním. Bože, jak ji miluje! A její šílené, hloupé, nepochopitelné rozhodnutí svou šlechetností a obětavostí jeho lásku ještě posilovalo. Na Dálném východě zažil chvíle, kdy toužil po smrti, jen aby ulevil zdrcujícímu pocitu viny za to, do jakého nebezpečí se kvůli němu dostala. Pocit viny přetrvával, ale stárnoucí muž v něm rozeznal jinou realitu. Děti. Musí Šakala odstranit z jejich životů jako rakovinový nádor. Copak to nedokáže pochopit a nechat ho jednat samotného?
Ne, protože neletí do Paříže, aby mu zachránila život, natolik Jasonu Bourneovi věří. Míří sem, aby mu zachránila duši. Já to zvládnu, Marie. Musím!
Bernardine by mohl pomoci. Prostřednictvím svých kontaktů ji může na letišti vypátrat, zadržet, odvézt pod ozbrojenou ochranou do hotelu a vysvětlit jí, že absolutně nikdo neví, kde se její manžel zdržuje. Jason se vydal k nejbližší telefonní budce.
„Můžete to zařídit? Má jediný platný pas. Americký, ne kanadský.“
„Můžu to zkusit, ale budu na to sám. Nikdo z oddělení mi nepomůže. Nevím, kolik vám toho svatý Alex řekl, ale mé postavení konzultanta Deuxième Bureau je pozastaveno a domnívám se, že mi vyhodili psací stůl z okna. A ministerstvo zahraničí by mě nejraději vidělo připoutaného ke kůlu uprostřed hořící hranice. Nebýt jistých choulostivých informací týkajících se řady poslanců, které nosím v hlavě, Národní shromáždění by bezpochyby odhlasovalo obnovení trestu smrti gilotinou.“
„Nemohl byste podplatit imigrační úředníky?“
„Raději bych vystupoval oficiálně. Myslím, že moji bývalí šéfové nejsou tak rychlí, aby se zpráva o mém propuštění donesla až na letiště. Její celé jméno prosím?“
„Marie Elise Webbová, rozená St. Jacquesová.“
„Ano, už si vzpomínám. Alespoň na to rodné příjmení. Významná kanadská ekonomka, že?“ ujišťoval se Bernardine. „Před časem byly noviny plné jejích fotografií. Nádherná žena.“
„Bez téhle publicity by se byla ráda obešla.“
„To věřím.“
„Řekl vám Alex něco o Morrisi Panovovi?“
„O vašem příteli lékaři?“
„Ano.“
„Bohužel ne.“
„Zatraceně!“
„Jestli vám mohu radit, myslete především na sebe.“
„Chápu?“
„Vyzvednete si auto?“
„Měl bych?“
„Upřímně řečeno, na vašem místě bych to nedělal. Existuje riziko, byť malé, že ho podle faktury vystopují až ke mně.“
„Počítal jsem s tím. Opatřil jsem si plánek městské hromadné dopravy. Budu jezdit metrem… Kdy vám mohu zavolat?“
„Dejte mi tak čtyři, možná pět hodin, než objedu letiště. Svatý Alex mi vysvětlil, že vaše žena mohla nastoupit do letadla na řadě míst. Nějakou chvíli potrvá, než seženu všechny seznamy pasažérů.“
„Soustřeďte se na přílety zítra časně ráno. Opakuju, použije svůj vlastní cestovní pas, protože neví, jak si opatřit faleš…
