21
Morris Panov seděl neklidně na židli a hleděl oknem na pastviny kdesi v Marylandu, jak se domníval. Nacházel se v malém pokoji v prvním patře. Na sobě měl nemocniční noční košili a vpichy na pravém předloktí hovořily jasnou řečí. Opakovaně ho nadopovali sérem pravdy, znásilnili mu mozek, pronikli do nejtajnějších koutků mysli.
Bylo mu jasné, že způsobil nevyčíslitelné škody, nechápal však, jak je možné, že pořád žije. Ještě více ho udivovalo, jak uctivě s ním zacházejí. Proč je jeho hlídač se směšnou černou maskou na obličeji tak zdvořilý? Proč dostává tolik dobrého jídla? Jako by hlavním účelem zajetí bylo navrátit mu co nejvíce sil, o které jej připravila droga, a žalářníci se snažili učinit jeho pobyt co nejpříjemnější. Proč?
Dveře se otevřely a vešel maskovaný strážný, podsaditý muž s chraplavým hlasem, jehož původ psychiatr odhadl na severovýchod Spojených států, možná Chicago. Za jiných okolností by se při pohledu na idiotskou masku přes oči, příliš malou na tak velkou hlavu, rozesmál, ale teď se mu sevřelo srdce obavami. Hlídač přinesl jeho oděv.
„Oblečte se, pane doktore. Šaty máte vyprané a vyžehlené, včetně trenýrek. Co vy na to?“
„Chcete říct, že zde máte čistírnu a prádelnu?“
„Sakra, to ne. Museli jsme zajet do… Hele, já se nenechám tak snadno nachytat, doktore.“ Strážný v úsměvu vycenil zažloutlé zuby. „Myslel jste si, že se podřeknu a prozradím vám, kde jsme, co?“
„Jsem od přírody zvědavý.“
„Jo, jasně. Jako můj synovec, kluk mé sestry. Ten se mě pořád ze zvědavosti ptá, jak jsem ho procpal lékařskou fakultou. Je taky doktor, co vy na to?“
„Myslím, že bratr jeho matky je velkodušný muž.“
„No jo, co člověk nadělá? Tak se oblečte, doktore, uděláme si malý výlet.“
„Asi je zbytečné ptát se kam, že?“ Panov vstal, svlékl noční košili a vklouzl do trenýrek.
„Zcela zbytečné,“ potvrdil strážný.
„Váš synovec asi také pokládal za zbytečné vás varovat před symptomy, které bych já považoval za alarmující.“
„O co jde?“
„Možná o nic,“ odpověděl Morris. Oblékl si košili a posadil se, aby si navlékl ponožky. „Kdy jste naposled mluvil se svým synovcem?“
„Před pár týdny.“
„A nic vám neřekl?“
„O čem?“
„O vašich ústech.“ Mo si zavázal boty. „Tamhle je zrcadlo. Podívejte se sám.“
„Na co?“ Mafiánský poskok spěchal k toaletní skříňce nad umývadlem.
„Sám na sebe. Usmějte se. Vidíte? Máte žluté zuby a dásně ztrácejí barvu.“
„No a? Vždycky jsem je měl takové.“
„Třeba to nic není, ale váš synovec si toho měl všimnout.“
„Čeho proboha?“
„Mám podezření na ameloblastom.“
„Co to sakra je? Moc si zuby nečistím a zubaře nenávidím. Jsou to řezníci.“
„Chcete říct, že už jste dlouho nenavštívil zubaře?“
„A co má být?“ Strážný znovu vycenil zuby do zrcadla. „Tím se asi vysvětluje, proč vám synovec nic neřekl.“
„Jak to?“
„Předpokládal, že si pravidelně necháváte kontrolovat ústní dutinu, a tak nechal na zubaři, aby vám to vysvětlil.“ Panov vstal ze židle.
„Proč by to dělal?“
„No, je vám zavázaný za všechno, co jste pro něho udělal. Chápu, proč váhal vám to říct.“
„Co mi měl říct?“ Hlídač se odvrátil od zrcadla.
„Asi se mýlím, ale měl byste navštívit ústního chirurga.“ Mo si oblékl sako. „Jsem připraven,“ oznámil. „Co dál?“
Hlídač s čelem nakrčeným a očima přimhouřenýma podezřením sáhl do kapsy pro velký černý kapesník. „Omlouvám se, doktore, ale musím vám zavázat oči.“
„Jako odsouzenci před popravčí četou?“
„Ne, doktore, na to máte pro nás příliš velkou cenu.“
„Jestli má pro nás nějakou cenu?“ zeptal se řečnicky mafiánský boss ve svém luxusním bytě v Brooklyn Heights. „Je to hotový zlatý důl. Ten židovský cvokař se rýpal v hlavách těch největších potentátů ve Washingtonu. Jeho záznamy musí mít cenu jako pytel diamantů.“
„Nikdy se k nim nedostanete, Louisi,“ opáčil atraktivní muž středního věku oblečený v drahém tropickém obleku z česané příze, který seděl naproti svému hostiteli. „Budou zapečetěny a uzavřeny do podzemního trezoru.“
„Na tom se pracuje, vážený pane z Páté avenue na Manhattanu. Předpokl…
