41
Iljič Ramirez Sanchez dvakrát luskl prsty a stoupal po zastíněných schodech k miniaturnímu vchodu do kostelíku v „madridské“ Paseo del Prado s plátěným pytlem v levé ruce. Zpoza sloupu se vynořil podsaditý, asi šedesátiletý muž a postavil se tak, aby na něj dopadalo mdlé světlo vzdálené pouliční lampy. Na sobě měl uniformu španělského generálporučíka s třemi řadami stužek vyznamenání na prsou. Pozvedl kožený kufr a promluvil jazykem sektoru.
„Pojď do sakristie, tam se můžeš převléct. Ta blůza strážného ti na první pohled nepasuje a koleduješ si o kulku.“
„Jsem rád, že můžu zase mluvit rodnou řečí,“ opáčil Carlos a ztěžka se otočil, aby zavřel dveře kostela. „Jsem tvým dlužníkem, Enrique,“ dodal a rozhlédl se po prázdných lavicích a po oltáři, na kterém se leskl zlatý kříž.
„Jsi mým dlužníkem už přes třicet let, Ramirezi, k mému velkému prospěchu,“ zasmál se voják tiše a vedl Šakala postranní uličkou k sakristii.
„V tom případě asi nejsi ve styku se svou rodinou v Baracoe. Ani Fidelovi bratři a sestry si nežijí lépe.“
„A ani samotný Fidel, ten šílenec, ale jemu je to jedno. Povídá se, že se v poslední době častěji myje. To už je co říct. Mluvíš však o mé rodině, ale co já, vážený mezinárodní atentátníku? Nemám jachtu, nemám závodní koně. Měl by ses stydět. Kdybych tě tehdy před třiatřiceti lety nevaroval, odpráskli by tě přímo v tomto sektoru. Jen si vzpomeň, právě tady u tohoto směšného kostela pro panenky jsi utekl převlečený za kněze. Zajímavé, že i na Rusy postava faráře působí tak, že zaváhají, než stisknou spoušť.“
„Chybělo ti něco od chvíle, kdy jsem se trochu zařídil?“ Vešli do malé, dřevem obložené místnosti, kde se duchovní připravují na bohoslužby. „Odmítl jsem ti kdy jaké přání?“ dodal Carlos a odložil těžký pytel na podlahu.
„Samozřejmě žertuju,“ hájil se Enrique a s dobrosrdečným úsměvem pohlédl na Šakala. „Kam se poděl tvůj smysl pro humor, můj nechvalně proslulý příteli?“
„Mám plnou hlavu starostí.“
„To věřím. A mám-li říct pravdu, k mé rodině na Kubě ses vždycky choval víc než štědře. Otec a matka dožili v klidu a pohodlí. Sice nic nechápali, ale byli na tom lépe než všichni jejich známí… Stejně to pořád nemůžu pochopit. Revolucionáři zavržení vlastními vůdci.“
„Ohrožovali jste Castra, stejně jako Che. Ale to už je minulost.“
„A hodně se změnilo,“ souhlasil Enrique a zadíval se na Carlose. „Hodně jsi zestárnul, Ramirezi. Kam se poděla tvá bujná černá hříva, pohledná výrazná tvář a průzračné oči?“
„O tom nebudeme mluvit.“
„Dobře, jak chceš. Já jsem ztloustl, ty jsi vyzáblý a to o něčem vypovídá. Jak vážně jsi zraněný?“
„To, co mám v úmyslu, co musím udělat, v pohodě zvládnu.“
„O co ti jde, Ramirezi?“ zeptal se falešný španělský voják důrazně. „Ten chlap je mrtvý! Moskva si oficiálně přivlastňuje zásluhy na jeho dopadení a likvidaci, ale když jsi mi zavolal, okamžitě jsem věděl, žes ho dostal ty. Jason Bourne je mrtvý! Tvůj úhlavní nepřítel odešel z tohoto světa. Jsi zraněný a určitě nemocný. Vrať se do Paříže. Měl by ses léčit. Dostanu tě odsud stejně, jako jsem tě dostal dovnitř. Přejdeme do Francie a já ti uvolním cestu. Budeš kurýr, který nese tajnou zprávu velitele španělského a portugalského sektoru na Dzeržinského náměstí. Takové věci se dějí dnes a denně, tady nikdo nikomu nevěří, zejména hlídkám u vlastní brány. Ani nebudeš muset riskovat a zabíjet další strážné.“
„Ne! Musím jim dát lekci!“
„Pak se tedy vyjádřím jinak. Když jsi mi zavolal a ohlásil ses kódem znamenajícím poplach, udělal jsem všechno, co jsi požadoval, protože jsi celkem vzato své třiatřicet let staré závazky ke mně vždycky plnil. Jenže teď mě chceš vystavit dalšímu vážnému nebezpečí a já si nejsem jistý, zdali jsem ochoten nové riziko podstoupit.“
„Jak se opovažuješ se mnou takto mluvit?“ vyjel Carlos vztekle a svlékl blůzu uniformy. Bílým obvazem, který mu stahoval rameno, neprosákla ani kapka krve.
„Tu teatrálnost si můžeš odpustit,“ řekl Enrique tiše. „Na to se známe příliš dlouho. Mluvím s mladým revolu…
