V
Borg se zastavil před požárním žebříkem, který vedl ke koupelně bývalého Gloriina bytu. Jeden jeho člověk mu řekl, že dveře do Gloriina bytu jsou zastrčené zevnitř na závoru a že jediná možnost, jak se doptat dovnitř, je vylézt po žebříku. Ulička vzadu za domem byla opuštěná a Borg zahákl žebřík a vylezl po něm. Když lezl kolem jednoho okna níž, slyšel z bytu řvát rádio. Dával pozor, aby jeho stín nedopadl na okno. Konečně se dostal k oknu koupelny a zastavil se. Hlasitě sípal a poslouchal, neozývají-li se z místnosti nějaké zvuky. Nic neslyšel a ani neočekával, že by něco uslyšel. Vysadil okénko a protáhl tělo do koupelny.
Prohledal všechny tři místnosti, systematicky a pečlivě, díval se do zásuvek a do všech přihrádek.
Našel byt přesně v tom stavu, v jakém ho Glorie před desíti dny opustila. V dřezu bylo dokonce ještě špinavé nádobí a postel nebyla ustlaná.
Jeho zájem vzbudil pánský oblek, který našel ve skříni, a klobouk, jenž měl na vyložení monogram H.G. V jedné zásuvce ve skříni bylo pět bílých košil, jež měly na vnitřní straně límečku rovněž monogram H. G. Borg se poškrabal vzadu na tlustém, silném krku a začal meditovat nad svým objevem. H. G, – Harry Green? Delaney mu sice řekl, že Glorie prý toho o Harry Greenovi moc neví, ale to není příliš rozhodující. Dal košile zpátky do zásuvky a vytáhl si zmuchlaný balíček cigaret. Než se dal znovu do pátrání, tak si zapálil. V košíku na papír našel železniční jízdní řád. Sám od sebe se otevřel na stránkách, kde byly vlaky do New Yorku, Jeden polední vlak do New Yorku byl zatržený tužkou.
Vzpomněl si, že se Glorie Taggartovi ztratila někde v blízkosti nádraží. Možná že si Taggarta všimla a dostala strach. Je docela pravděpodobné, že pláchla do New Yorku.
Zůstal v bytě přes hodinu, ale nenašel jinak nic zajímavého a nakonec si otevřel dveře, zase je za sebou zavřel a pomalu scházel do nižšího patra.
Tohle byla pro Borga náramná zábava. To byla pěkná, snadná a zajímavá práce: mnohem lepší než jezdit vozem a vyřizovat Delaneyovi obchodní záležitosti nebo sedět u stolu a poslouchat ty nudné lži Delaneyových výběrčích.
Zastavil se přede dveřmi bytu v dalším poschodí a přečetl si vizitku na dveřích: Joan Goldmanová. Popostrčil si černý promaštěný klobouk do týla a vrazil palec do zvonku.
Dveře otevřela vysoká dívka s obličejem jako měsíc a ve špinavém županu. Borg si pomyslel, že vypadá jako děvče, které žije samo jen s kočkou a je slastné, že má aspoň tu kočku.
„Slečna Goldmanová?“ zeptal se Borg svým sípavým, zastřeným hlasem.
„Ano. Co si přejete?“
„Hledám slečnu Danovou. Není zřejmě doma.“
„To není, myslím, že odjela.“
„Tak? Já bych s ní byl rád mluvil. Prý se zná s Harry Greenem.“
V obličeji Joan Goldmanové se objevil zájem.
„Greenem? Myslíte Griffinem, ne?“
„Tak?“ Borg zašmátral v kapse a vytáhl špinavý, velice ohmataný notes. „Ano, máte pravdu,“ pokračoval po chvíli, kdy předstíral, že studuje jednu prázdnou stránku. „Harry Griffin: to je von. Znáte ho?“
„Proč?“ zeptala se dívka ostře. „Kdo jste?“
Borg vytáhl z notesu kartičku a přistrčil ji dívce.
„Detektivní kancelář Vševěd,“ řekl. „Mé jméno je Borg. B jako boršč, O jako omeleta, R jako ragú a G jako guláš: Borg.“
Bývaly okamžiky, kdy byl Borg pyšný na svůj smysl pro humor, který však nebavil nikoho kromě něho, a tahle situace nebyla výjimkou.
Dívka se zatvářila poděšeně.
„Chcete říct, že jste detektiv?“
„Soukromej,“ odpověděl Borg. „Můžu dál, nebo se vám to líbí stát v tomhle průvanu, kterej mě odfoukne do nemocnice se zápalem plic?“
„Ale prosím, jen pojďte dál.“ Pustila ho dovnitř.
Borg se postavil zády ke krbu. Bavil se. Tak Harry Griffin, říkal si. Byl by radši slyšel, že se ten chlapík jmenuje Harry Green, ale nevadí, možná že z toho něco vyleze.
„Pan Griffin má nejakej malér?“ zeptala se dívka a Borg viděl, že hoří zvědavostí.
„Dost možná,“ odpověděl Borg. „Ta slečna Daňová je vaše přítelkyně?“
„Přítelkyně bych zrovna neřekla. Jsme sousedky. Stýkám se s ní, ale že bychom byly zrovn…
