II
Gloriin hlas pronikl jasně až k Borgovi, který se opíral o zeď chaty ve stínech u otevřeného okna, jež bylo zastřeno tenkou záclonkou.
Když neuděláš, co ti říkám, zavolám policii a povím jim, kde najdou Harry Greena.
Tak přece jsem měl pravdu, pomyslel si Borg a přesunul tělo do pohodlnější pozice. Nejel jsem celou tu cestu až do Miami nadarmo. Ten vysoký, hezký parchant je Harry Green. To bych byl nikdy neřek, přestože ho pozoruju celej den. Borcův tlustý krutý obličej se zkroutil do vlčího úsměvu.
Tohle, řekl si, je nanejvýš uspokojivé zakončení dlouhého a vyčerpávajícího dne. Borg vyjel brzy ráno z hotelu u letiště a najal si auto. V telefonním seznamu si našel, kde bydlí ta holka. Jel ke Graynorově rezidenci na bulváru Franklina Roosevelta a zaparkoval poblíž vrat. Musel čekat dlouho. Modrošedý bentley se objevil až dvacet minut před dvanáctou. Sledovat ho už nedalo Borgovi žádnou práci. Pozoroval Harryho setkání s Joan, pak jel v bezpečné vzdálenosti za nimi, pozoroval silným dalekohledem, jak se milují; držel se jich celý den. Když se konečně rozloučili, dovedl ho Harry do motelu k chatě.
Borg vyslechl každé slovo, které bylo proneseno. Přál si, aby mohl roztáhnout záclonu a pozorovat Harryho obličej, když to na něj Glorie vypálila. Ten pohled, říkal si, by stál za to.
Harry strnul, jako by byl ochromen a omráčen tím, co mu Glorie řekla. Potom začal strašně pomalu ukládat oba obleky zpátky do skříně a zavřel obě půlky dveří. Posadil se na postel, jako by ho neudržely nohy. Planoucíma očima zíral na Glorii, v obličeji celý zpocený.
Glorie se na něj nedívala. Celá se třásla a obličej měla ztrhaný a bledý. Nemohla si ani zapálit cigaretu z balíčku, který jí Harry hodil do klína.
„Celá léta,“ začala nejistým, tichým hlasem, „jsem se chovala jako slabomyslná onuce. Snažila jsem se najít štěstí a věnovala jsem svou lásku celý řadě mužských. Dělala jsem všechno, co mě napadlo, jen abych si udržela jejich lásku, ale dřív nebo později mě každej měl dost a opustil mě. Zřejmě to byla moje chyba. Nejspíš to bylo proto, že jsem nikdy nemyslela na sebe. Dělala jsem všechno, co jsem mohla, aby byli oni šťastny, jim jsem dávala ve všem přednost a na sebe jsem nedbala. Teď vidím, že to byl osudnej omyl. Nebyli mi vděční. Pokládali mě za slabošskýho blázna, kterej se sebere a zase odhodí, kdy se jim zlíbí. Když jsem se seznámila s tebou, nevěřila jsem, že by to mohlo vydržet. Čekala jsem, že mě hodíš přes palubu, jako to udělali ti ostatní. Když jsi mi pak řekl o svých plánech na tu loupež a dovolil jsi mi, abych ti pomohla, tak jsem začala doufat, že to myslíš upřímně a že u mě vydržíš. Po tom, co jsem pro tebe udělala, po tom, co jsem zašla za Benem a vystavovala se jeho urážkám, a po tom, co jsem ti pomohla změnit se v Harryho Greena, jsem si říkala, že si zasloužím trochu ohledů. Ani když jsi mi řekl, že tě hledají jako vraha, neváhala jsem zůstat u tebe. Byl jsi můj a já byla tvoje. Tak jsem se na to dívala já. Ať uděláš cokoli, já budu držet při tobě. Pak přišla ta blondýnka. V okamžiku, kdy jsem viděla, jak se na ni usmíváš, jsem poznala, že ti na mně za mák nezáleží. Vzal sis všechno, co jsem ti mohla dát, a teď se chceš na mě vykašlat. Nechals mě tady celej den a vůbec sis na mě nevzpomněl. Mohls taky odejít nadobro, co já věděla. Nejspíš jsem se dostala trochu do varu, a když se člověk dostane do varu, tak se dívá na věci jinak. A tak mě najednou napadlo, Harry, že jsem poprvé v životě v postavení, kdy můžu já poroučet nějakýmu mužskýmu. Uvědomila jsem si, že jsi první chlap, kterej se na mě nemůže vykašlat a nemůže proti tomu nic dělat. Byl to značně vzrušující pocit. Jsi v pasti, a ať se kroutíš sebevíc, z tý pasti se nedostaneš. V minulých desíti letech jsem na tom tak bejvala já. Teď jsi na tom tak ty a mně působí značný potěšení sedět si tady a dívat se, jak se kroutíš. Slíbils, že si mě vezmeš. To bych byla ráda. Vím, že to nebude žádný slavný manželství, ale dá mi to pocit jistoty, což jsem nikdy předtí…
