Celá e-kniha Máš, co ti patří ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III
Jízda do motelu na bulváru Biscayne Harrymu připadala jako zlý sen.
Když se dostal na dálnici, začala ho pálit paže a velmi brzo měl pocit, jako by měl maso v plamenech. Jel pomalu, přemáhaje bolest, hlava se mu motala a bylo mu na omdlení.
Opakoval si, že se musí dostat do Borgovy chaty, než se najde Borgovo tělo. Musí najít ten francouzák. Jedině tohle hrozící nebezpečí ho dohánělo k tomu, aby pokračoval v jízdě. Teď si uvědomoval, jak musel trpět Joe Franks, a zachvěl se, když si vzpomněl, jak ho nechal v poušti vykrvácet.
Provoz na silnici mu vadil. Bál se, že kdyby jel rychleji než pětatřicítkou, mohl by sjet ze silnice; kolem něho se neustále míhaly vozy a troubily na něj. Ten neustálý řev a ta záře ve zpětném zrcátku, záře reflektorů vozů, jež ho předjížděly, mu mátly hlavu, a tak řídil špatně a šněroval silnici.
Jednu chvíli cítil, že pozbývá vědomí. Jenom s velikým úsilím a celý zpocený se vzchopil a potlačil ten studený pocit nevolnosti a slabosti, jenž ho hrozil přemoci. Jel dál; pravou paži, která ho pálila, měl ztuhlou a necitelnou, levou rukou řídil.
Jak se mu podařilo zvládnout provoz na Bay Shore Drive, to vůbec nevěděl. Chvíli co chvíli na něj nějaký řidič křikl, jednou viděl dokonce ve svých reflektorech vůz, který jel přímo proti němu, ale neměl vůli ani sílu, aby uhnul. Srážce zabránil ten druhý řidič, který dupl na brzdy, až pneumatiky zakvílely. Harry jel dál, shrbený na sedadle, skřípal zuby, jak ho paže bolela, ale nutil se zůstat při vědomí, až před sebou konečně viděl červeno-zelený neon nad vchodem do motelu.
Dojel pomalu po příjezdové cestě na parkoviště, vypnul motor a zatápal po ruční brzdě. Pak zůstal nehybně sedět, mezi zaťatými zuby mu pískal dech a obličej měl oblity studeným potem. Když konečně ucítil, že je schopen nějakého pohybu, otevřel dvířka a vypotácel se ven. Několik okamžiků stál nejistě s rukou na dvířkách vozu, než si troufl přejít k Borgově chatě.
Jakýmsi záhadným způsobem se tam dostal, a když zmáčkl kliku, dveře se kupodivu otevřely a Harry vkročil do temnoty uvnitř. Levou rukou zatápal po vypínači, nahmatal ho a otočil. Zůstal stát, rozhlížel se po prázdném pokoji a vtom uviděl na stole podlouhlý balíček v tenkém balicím papíře. Přešel k němu a zvedl ho. Podle tvaru a váhy poznal, že je to ten francouzák, a jeho rty se odlepily od zubů v neveselém úsměvu.
No, už se zase na mě začíná usmívat štěstí, pomyslel si, když se opřel o stůl. Zavřel oči, protože ho zničehonic přepadl pocit, že omdlí, pocit, že se kolem něho točí celý pokoj a že světlo pohasíná. Přidržel se stolu, dokud ho slabost nepřešla. Teď se potřebuju dostat do své chaty, řekl si. Musím to vydržet, ošetřím si paži a pak se trošku prospím. Když budu mít štěstí, tak budu zítra ráno natolik pohromadě, abych moh jet dál. Zůstávat nějak dlouho v tomhle motelu by nebylo dobré. Někdo může Borga najít. Musím pryč, než ho najdou.
Odpotácel se přes pokoj do koupelny. Napustil do umyvadla studenou vodu a ponořil do ní obličej. Voda do něj vlila život. Utřel si obličej ručníkem, pak si natočil do skleničky vodu a žíznivě ji vypil. Teď už se cítil schopen dojít do své chaty. Zašel do předního pokoje, vzal zabalený balíček, přešel ke dveřím a zhasl.
Vykročil do chladného nočního vzduchu. Zůstal dlouho stát, opíral se o dveře a díval se na ostatní chaty, jež stály kolem Borgovy v půlkruhu.
Něco tady není v pořádku, říkal si znepokojeně. Jako by tady nikdo nebyl. V žádné chatě se nesvítilo. Nedoléhal k němu žádný zvuk. Bylo to, jako by všichni z motelu odešli. Když jel na schůzku s Borgem, svítilo tam plno světel a pronikavé zvuky rádií vyřvávaly do nočního vzduchu. Teď tam byla tma a ticho.
Nebýt napolo v bezvědomí, byl by býval víc ve střehu, ale palčivá bolest v paži mu otupovala smysly. Vydal se zvolna přes trávník ke své chatě. Došel k ní, zastavil se a začal šmátrat v kapse po klíči. Odemkl dveře, otevřel je a vkročil dovnitř.
Když sahal po vypínači, měl najednou pocit, že není v chatě sám. Byl si ji…
