Linda
ŠESTÁ KAPITOLA
V. K. RATLIFF
„To jí ani nepojedeš naproti k vlaku?“ zeptal se Chick. Pan doktor seděl u stolu, ale vůbec nezvednul oči, poněvadž jeho pozornost anebo aspoň rozhodně jeho nos byl zavrtanej do novin, co měl před sebou, jako by byl v místnosti sám. „Nejenomže přijede do města nová holka,“ pokračoval Chick, „ale ke všemu raněná válečná veteránka. No dobrá, možná že ne nová,“ pokračoval. „Třeba to není to správné slovo. Po pravdě řečeno slovo ,nová‘ je tady nejenom nesprávné, ale vyjadřuje dokonce pravý opak. V Jeffersonu ,nová‘ není, poněvadž se tady narodila a vyrostla. A i když v Jeffersonu nebo někde nová byla, byla tam nová kdysi, poněvadž ať byl někdo kdysi někde sebenovější, jakmile jednou bojoval s básníkem z Greenwich Village ve Španělsku proti Hitlerovi, nepřipadá si pak už moc nový nikde, rozhodně ne po tom, co se ten básník postaral, aby je oba vyhodil do povětří granát. To znamená za předpokladu, že je ten někdo holka. A tak prostě řekněme, že se do Jeffersonu nejenom vrací holka, která tady byla kdysi nová, i když tady už nová není, ale že se sem vrací první holka, ať už je tady nová nebo ne, jaká sem domů do Jeffersonu přijela se zraněním z války. Vojáci, osoby mužského pohlaví, se sem už vraceli, to samozřejmě jo. Ale je to první dívka, první voják ženského pohlaví, jakou jsme kdy měli, nemluvě o tom, že je to první holka, která od nepřítele utrpěla faktický zranění. Znásilnění se do toho samozřejmě nepočítá, především proto, že se nebavíme o znásilňování.“ Jeho strejček se ještě pořád ani nepohnul. „Byl bych řek, že na nádraží vyštveš celé město, aby jí šlo uvítat; z prosté sympatie a zájmu, nemluvě o lítosti: vždyť byla bojovat až ve Španělsku a měla z toho jen ten prospěch, že přišla o manžela a o oba ušní bubínky, které jí roztrhl granát, ta paní Coleová,“ povídá.
Ani na to nezvednul pan doktor oči. „Kohlová,“ opravil ho.
„Vždyť to povídám,“ řek Chick. „Coleová.“
Tentokrát mu pan doktor jméno přehláskoval. „K-o-h-l-o-v-á,“ řek. Ale jak ho hláskoval, znělo jinak, než když ho vyslovil Chick. „A byl to sochař, ne básník. A nezabil ho granát. Zahynul v letadle.“
„No není divu, když byl jenom sochař,“ pokračoval Chick. „Sochař neumí samozřejmě tak mrskat nohama, aby uhnul střelám z kulometu. Sochař trčí většinu času na jednom místě. A třeba nebyla právě sobota, a tak neměl na hlavě přílbu.“
„Seděl v letadle,“ řek pan doktor, „které bylo sestřeleno. Letadlo se zřítilo a shořelo.“
„Cože?“ povídá Chick. „To nějaký sochař z Greenwich Village jménem K-O-H-L sednul fakticky do éroplánu, který nepřítel moh sestřelit?“ Oči upíral víceméně na strejčkovo rameno. „Ne nějaký Cole,“ pokračoval. „Ale K-o-h-l. To by mě zajímalo, proč si ho nezměnil. Obyčejně si ho mění, že?“
Nato pan doktor noviny složil, ale beze spěchu, a dal je na stůl, od kterýho odstrčil otáčecí židličku, a seděl, ruce sepnutý v týle. Vlasy mu začaly šedivět už v roce 1919, když se vrátil z války ve Francii. Teď už je měl skorem úplně bílý, a jak tam seděl nedbale na židli, s tou bílou houštinou, na řetízku od hodinek ten zlatý klíček, co měl z Harvardu, a v kapsičce u košile jednu tu svou fajfčičku z kukuřičnýho klasu, obrácenou vzhůru nohama jak pero či párátko, zadíval se na takovou půlminutu na Chicka: „Tohle ale z Harvardu nemáš,“ povídá. „Já myslel, že až se po těch dvou letech v Cambridgi vrátíš do Mississippi, nebudeš už třeba ani vědět, co to je“
„No dobrá,“ odpověděl Chick. „Mrzí mě, že jsem to řek.“ Ale pan doktor seděl dál klidně na židli a díval se na něj. „Heršvec,“ povídá Chick. „Vždyť jsem snad řek, že mě to mrzí.“
„Zatím tě to nemrzí,“ odpověděl pan doktor. „Jenom se stydíš.“
„To je snad totéž, ne?“ opáčil Chick.
„Ne,“ odpověděl pan doktor. „Když se někdo jenom stydí, tak nemá vztek. A ty máš vztek, že jsem tě načapal.“
„Taks mě načapal,“ povídá Chick. „Ale přesto se stydím. Co víc bys chtěl?“ Nato nemusel pan doktor ani odpovídat. „Třeba je to ještě pořád silnější než já, i po těch …
