ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA
Sešli se ten den ráno na poště, kde se často naprosto nevypočitatelně, naprosto neplánovaně setkávali v době, kdy přijížděla pošta, ona byla jako obyčejně v oblečení, v kterém zřejmě trávila většinu času na procházkách po okolní krajině – v drahých anglických polobotkách, okopaných a odřených, ale každé ráno vždycky nádherně vyleštěných, a ve vlněných punčochách nebo ponožkách a obnošených flanelových kalhotách nebo v sukni nebo v něčem, co vypadalo jako khaki kombinéza, přes kterou nosila zaflekacený pánský nepromokavý plášť; takhle oblečená chodila na podzim, v zimě a na jaře. V létě nosila bavlněné šaty nebo sukni či kalhoty, hlavu s tím jediným bílým chocholem i v nejškaredějším počasí prostovlasou. Nato spolu obyčejně zašli do kavárny hotelu Holston a dali si kávu, ale tentokrát jí Stevens vzal slonovinovou tabulku se zlacenými růžky, kterou jí dal před osmi lety, a napsal:
Schůzku V kanceláři Chcete se mnou mluvit
„S advokátem si má člověk domluvit schůzku předem, ne?“ zeptala se.
Jeho další slova by byla samozřejmě zněla: „Takže mě tentokrát potřebujete jako advokáta.“ A kdyby se byli mohli vyjadřovat slovy oba, byl by to i řekl, poněvadž když je člověku padesát a něco, mluvení ho nijak nenamáhá. Psaní ho ovšem namáhá v každém věku, a tak ani advokát nemrhá zbytečně slovy, pakliže musí k mluvení používat pero nebo tužku. A tak napsal: Dnes po večeři U vás doma
„Ne,“ odpověděla.
Proč napsal.
„Vaše žena by žárlila. Nechci Milly zraňovat.“
Nato by byl zřejmě odpověděl: „Melisandra a žárlila? Na vás a na mě? Po tom všem, po takové době?“ Jenže to bylo samozřejmě moc dlouhé, než aby to mohl vypsat na slonovinovou tabulku o rozměrech pět krát sedm a půl centimetru. A tak už začal psát nesmysl, ale vtom se zarazil a palcem to smazal. Poněvadž se na něj dívala a on už věděl proč. A tak napsal: Vy byste byla ráda – kdyby žárlila
„Je to vaše žena,“ odpověděla. „Miluje vás. Jistě by žárlila.“ Ještě to, co napsal na tabulku, nevymazal. Stačilo, aby jí to přidržel před očima, dokud se na to znovu nepodívá. „Ano,“ řekla. „Žárlivost patří k lásce. Chci, abyste v ní o nic nepřišel. Chci, abyste poznal všechno. Chci, abyste byl šťastný.“
„Já jsem,“ odpověděl. Vzal jednu neotevřenou obálku, kterou právě vytáhl ze své poštovní schránky, a na zadní stranu napsal: Jsem šťastný že se mi dostalo té výsady smět se beztrestně plést do záležitostí druhých lidí a přitom nikomu neškodit poněvadž mám koníčka jehož přívrženci dostávají předem rozhřešení za to že povyšují spravedlnost nad pravdu a že mi byla odepřena příležitost zničit to co miluju tím že bych se toho dotkl Můžete mi říct oč jde tady nebo mám dneska po večeři přijít k vám
„Tak dobře,“ odpověděla. „Po večeři.“
Peníze jeho ženy byly ze začátku citlivé místo. Po pravdě řečeno nebýt toho závažnějšího předráždění, předráždění z války, mohlo se to méně závažné předráždění z tolika z nebe spadlých peněz proměnit ve vážnou záležitost. Melisandra to citlivé místo zdůrazňovala ještě po čtyřech letech, kdykoliv měli hosty, i když to byl třeba host nebo hosti, kteří u nich nebyli poprvé, a když černošský podomek a některá ze služebných podávali za teplého letního večera vzadu za domem pod vistáriovým loubím na dlážděné terase večerní jídlo, říkávala: „V jídelně by bylo chladněji,“ (Jídelna v přestavěném domě byla jen o něco menší než basketbalové hřiště) „a nebyl by tam hmyz. Ale Gavina ta jídelna znervózňuje.“ A on na to jako vždycky, i když měli hosta nebo hosty, kteří tam nebyli poprvé, odpovídal: „Krucifix, Milly, mě nemůže nic znervózňovat, protože jsem se nervózní už narodil“
Teď seděli nad chlebíčky a nad vychlazeným čajem. „Proč jsi ji nepozval k nám?“ řekla. A když jenom žvýkal dál, pokračovala: „Ale tys ji jistě pozval.“ A tak jenom žvýkal dál a ona řekla: „Takže je to určitě něco vážného.“ A nato: „Jenomže to vážné být nemůže, jinak by nečekala a řekla ti to přímo tam na poště.“ A nato: „Co myslíš, že to je?“ a on si utřel ústa, položil ubr…
