SEDMÁ KAPITOLA
V. K. RATLIFF
A tak byl volnej. Splel se nejenom svý sirény, ale dokonce se zbavil i svý schovanky, co mu, jak zjistil, Eula odkázala. Zeptal jsem se ho tehdy: „Grinnich Village?“ a on odpověděl:
„Ano. Koutek, který nemá žádné faktické hranice a kam mladí lidi každého stáří do devadesáti let jezdí hledat své sny, je pro ni v New Yorku.“ Ale já jsem odpověděl:
„Takovej koutek by byla mohla najít i v Missippi, nato nepotřebovala nikam jezdit.“ A pak jsem se ho zeptal, stejně jako se ho určitě zeptala, musela zeptat tenkrát ten den Eula: „Proč jste si ji nevzal?“
„Poněvadž jí bylo teprve devatenáct,“ odpověděl.
„A vám je už celejch pětatřicet, viďte,“ povídám. „Jako by noviny nebyly plný děvčat, co ještě držej v jedný ruce panenku a přitom si berou šedesátiletýho nebo sedumdesátiletýho dědka, ovšem za předpokladu, že má o ňákej ten dolar víc.“
„Já chci říct, že má ještě spoustu času dostat se do něčeho, po čem mě třeba bude potřebovat. V kolikerých novinách je plno lidí, co si někoho vzali, poněvadž ho třeba budou jednou potřebovat?“
„Á,“ povídám. „Takže stačí, když zůstanete někde, kde uslyšíte, až se ozve meziměsto, nebo kde vás najde poslíček s telegramem. Poněvadž jistě nečekáte, že by se kdy vrátila do Missippi? Nebo snad jo?“
„Samozřejmě že ne,“ odpověděl. „Proč by se sem vracela?“
„Zaplaťpámbů?“ nadhodil jsem. Neodpověděl. „Poněvadž kdoví,“ pokračoval jsem, „třeba ten sen za ty… kolik je to, dva dny? nebo tři?… už našla. Třeba tam ten dotyčnej už byl uvelebenej, když přijela. To není v Grinnich Village nic nemožnýho, nebo jo?“
Nato řek i on. „Ne,“ povídá. „Zaplaťpámbů.“ A tak byl volnej. A po pravdě řečeno když měl člověk čas kapku se rozhlídnout, nemusel pan doktor očividně dělat nic jinýho než v klidu, pokoji a spokojenosti odpočívat. Snopesů se totiž zbavil nejenom on, ale celej Jefferson. Prvně za skorem dvacet let byl Jefferson, a vlastně celej Yoknapatawphskej okres, aby se tak řeklo odsnopesovanej. I Flem se totiž zdál konečně spokojenej: konečně seděl v křesle Obchodní a zemědělský banky, v kterým od doby, co ji ten první, plukovník Sartoris založil, sedávali její prezidenti, a bydlel přímo v baráku, v kterým se narodil ten druhej, takže když strčil peníze pod zámek a odjel domů, neměl stejně jako on nic na práci než žít v klidu a osamění, míru a spokojenosti, poněvadž se nejenom splel dcery, kvůli který byl celý roky bez ustání jak na trní, aby v některým momentě neutekla někam, kde by ji nemoh hlídat a kde by si ji moh vzít první mužskej, co by jí přišel do rány, a on, Flem, by tím pádem přišel o její podíl z peněz Willa Varnera, ale splel se i ženy, kterou mohla veřejnost kdykoli načapat s Manfredem De Spainem a on tím pádem přijít o zbytek Varnerovejch peněz a s nima o volební váhu jeho bankovních akcií.
Po pravdě řečeno byl Flem v tom momentě doslovně jedinej opravdickej Snopes v Jeffersonu. Starej Ab se k Jeffersonu nedostal blíž než tři kilometry od města na kopeček, z kterýho už skorem ani nebyla vidět vodní nádrž a na kterej tenkrát ten den v roce 1910 přenes svoje saky paky a od tý doby se nehnul. A I.O.a vyexpedoval Flem před čtyřma rokama zpátky do Francouzovýho Zátočí. A ještě předtím vyšikanoval Montgomeryho Warda do káznice v Parchmanu, kde už byl Mink (Mink stejně nikdy v Jeffersonu nebydlel, leda těch pár měsíců, co čekal ve vězení, až dostane doživotí). A k těm čtyřem indiánskejm Polosnopesům, co mu je bejvalej úředník banky plukovníka Sartorise Byron Snopes, kterej rezignoval na svý postavení prostým a praktickým způsobem: posbíral všechny volný peníze, jaký jen moh pobrat, a vyrazil k nejbližší hranici Spojenejch států, poslal z Mexika na dobírku, se tak před měsícem někomu přec jen podařilo dostat tak blízko, aby jim moh aspoň připevnit proplacený adresky do Mexika, dřív než stačí ten, co má v tom momentě nůž s vyskakovací čepelí, tu kudlu vytáhnout. A Eckovi kluci – jmenovali se Wallstreet Panic a Admirál Dewey – vlastn…
