Celá e-kniha Panské sídlo ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
OSMÁ KAPITOLA
CHARLES MALLISON
Linda Kohlová, byvší Snopesová, jak by napsal Thackeray (a vlastně i byvší Kohlová, protože Kohl byl mrtvý), nebyla první zraněný válečný hrdina, který konečně dorazil do Jeffersonu. Jenom byla první, komu se můj strejček obtěžoval jet naproti. Tím nemyslím na nádraží. V roce 1937 to už byl takový rok, co přes Jefferson jel vlak, z kterého by mohl vystoupit cestující s jízdenkou. A taky ne na autobusové nádraží, poněvadž tím nemám vůbec na mysli Jefferson. Jeli jsme jí naproti na letiště do Memphisu, poněvadž strejček zřejmě ráno v poslední minutě zjistil, že tu stotřicetikilometrovou cestu tam a zpátky nedokáže ujet sám.
Nebyla dokonce ani první hrdinka. V roce 1919 u nás strávila čtrnáct dní ošetřovatelka, která měla hodnost poručice – nebyla sice naše rodačka, jeffersonská občanka, ale byla spřízněná s jednou jeffersonskou rodinou (nebo měla možná jenom zájem o jednoho jejího člena) a sloužila na naší základně ve Francii a – jak aspoň tvrdila – strávila celé dva dny na stanovišti první pomoci, kam doslova doléhalo hřmění kanónů od Montdidieru.
Po pravdě řečeno byli v roce 1919 už i pětiletí Jeffersoňánci, jako jsem byl já, vůči válečným hrdinům tak trochu blasé, nejenom vůči těm, co neměli ani škrábnutí, ale i vůči těm zraněným, co vystupovali z vlaků od Memphisu nebo od New Orleansu. Tím nechci tvrdit, že by si i ti, co neměli ani škrábnutí, říkali hrdinové nebo že by se za hrdiny přímo pokládali, či že by si mysleli, že jsou nebo nejsou hrdinové, dokud nedojeli domů a nezjistili, že se do nich toto epiteton troubí ze všech stran, po čemž někteří z nich, několik málo z nich začalo nakonec věřit, že asi hrdinové jsou. Tím chci říct, že to do nich troubili hlavně ti, co ty šusparády, kde se to do nich troubilo, pořádali a organizovali – ti, co sami v té válce nebyli, a tak byli po ruce a mohli organizovat velké šusparády při vyloďování v přístavech i ty menší, místní, v okresních městech, které se neobešly bez opíkání masa na rožni a pití piva; ti, co v téhle válce nebyli a nehodlali jít ani do další, ani do žádné z příštích, pokud jim k tomu, aby se jí vyhnuli, postačí koupit si od daní osvobozené úpisy a organizovat šusparády, při nichž se vytrubuje o válečném hrdinství a při nichž jde o to, aby další vrh osmi, devíti a desítiletých osob mužského pohlaví viděl ty nárameníky s číslem divize, stužky za zranění a za zásluhy a medaile.
Nakonec aspoň někteří z nich začali věřit, že když na ně tolik hlasů troubí, že jsou váleční hrdinové, musí to být pravda a oni váleční hrdinové jsou. Podle strejčka Gavina, který byl svým způsobem taky voják (sloužil v šestnáctém a sedmnáctém roce, dokud jsme do války nevstoupili i my, u americké sanitní služby při francouzské armádě a pak zůstal ve Francii jako sekretář Ymky nebo jak se tomu říkalo), jim totiž nic jiného nezbývalo: byli to mladí muži či dokonce chlapci, z nichž většina měla předtím jenom velice vágní nebo naprosto mylnou představu o tom, kde ta Evropa je a jaká je, a vůbec žádnou představu o tom, co je to armáda, natož pak válka; mladí muži či dokonce chlapci, které přes noc hromadně polapali a udělali z nich expediční sbory a kteří do svých pětadvaceti let prožili (pokud to přežili) něco, v čem v té době ještě nerozpoznali největší zážitek svého života. Nato je vrhli, i tentokrát ať chtěli nebo nechtěli a i tentokrát přes noc, zpátky do toho, co oni pokládali za svůj starý známý svět a kvůli čemu, jak jim bylo řečeno, snášeli všechny ty útrapy a riskovali zranění a život, protože by to jinak, až se vrátí, nemuselo vůbec existovat, a zjistili, že to už neexistuje. A že ty kapely, slavnosti, šusparády, opíkání masa na rožni a všechno to vytrubování o jejich hrdinství nejenom nemělo dlouhé trvání, a než si na to stačili zvyknout, už doznívalo, ale než se dostali domů poslední loudálkové, bylo už prakticky totam a jim se nad vychládajícím masem, zvětralým pivem a za posledního netrpělivého doznívajícího třeskného akordu říkalo: „No…
