DESÁTÁ KAPITOLA
GAVIN STEVENS
Mohl bych jí býval říct, navrhnout, aby to udělala, a ona by to byla udělala – a okamžitě, honem, s rozkoší a s nadšením by tu legitimaci roztrhala. Aspoň v jednom byla jako její maminka: potřebovala, měla tu smůlu, že potřebovala mít něco dostatečně silného, dostatečně důvěryhodného (v daném případě, v jejím případě, nejenom někoho, kdo by byl dostatečně pevný, poněvadž pevný byl i Kohl: až na to, že byl jenom člověk, z masa a kostí, a tak nevydržel), co by přijalo, co ona nabízí; a přitom jí bylo osudem souzeno, aby ji to v tomhle, v jejím případě, zklamalo; tím nechci říct, že by ji Kohl zklamal, ale že i on měl ve svém horoskopu nešťastnou sudbu. Jestliže ho tedy nahradila komunistická strana, která prokázala, že je vůči střelám imunní, a tudíž nesmrtelná, takže ji Linda nebude muset nikdy oplakávat, proč by byla tu legitimaci neroztrhala, a dokonce s rozkoší, s nadšením a s radostí. Neboť jakou dokonalejší oběť může láska požadovat, než když se jí člověk zřekne, zvlášť když tím sám sebe poníží, když za to zaplatí něčím, co by nezasvěcený materialistický svět ve své hrubé necitlivé nevědomosti označil přízviskem zbabělost a hanba? Mám odjakživa mlhavé podezření, že ti staří křesťanští mučedníci měli vlastně ty své tury nebo lvy rádi, možná je dokonce milovali.
Ale navrhl jsem jí něco jiného. Psal se rok 1940. Ten nibelungovský maniak zdecimoval Polsko a obrátil se znovu na západ, kde mu prodali Paříž, tu nádhernou nesmrtelnou kurtizánu civilizovaného světa, jako by to byla obyčejná kurva, a jedině zásluhou anglické národní povahy se obrátil zpátky k východu. Za rok se stane naším spojencem Leninův Frankenstein, ale pro Lindu už bude pozdě, pro nás taky, to už bude pozdě pro mír celého západního světa na příštích sto let, jak říkal v soukromí jeden malý tlustý velikán v Anglii, jenže když někomu teče do bot, atd.
Začalo to u mě v kanceláři. Byl to klidný, upravený člověk, takřka splývající s okolím, neurčitého věku mezi dvaceti a padesáti, vypadající stejně jako všichni jeho kolegové, blýskl mi před očima federálním odznakem (jmenoval se Gihon), přijal nabídnutou židli, řekl Děkuju vám a začal klidně a neosobně, jak to mají ve zvyku, jako kdyby jenom předával nějaký ne příliš důležitý vzkaz. Ach ano, byl jsem bezpochyby na jeho seznamu poslední, úplně poslední, neboť si mě bez mého vědomí bezpochyby zvenčí i zevnitř důkladně prověřil, měl přece celé dny, a možná i měsíce na to, aby propátral a prosil si všechno, co se o mně mohl dovědět, a utvořil si na mě svůj názor.
„Víme, že všechno, co dělá, co se pokouší dělat, dělá zcela otevřeně, takže má každý možnost se o tom dovědět, doslechnout –“
„Myslím, že se to tak dá bez obav vyjádřit,“ odpověděl jsem.
„Ano,“ přisvědčil, zcela otevřeně, bez jakéhokoli zlého záměru. S nejlepšími úmysly, jenom ne dvakrát… uskutečnitelnými. Není to po pravdě řečeno nic, co by dáma neudělala, jen je to trošku…“
„Výstřední?“ navrhl jsem.
„Děkuju vám. Ale máte pravdu. Můžu vám důvěrně prozradit, že má legitimaci komunistické strany. To vy ovšem nevíte.“
Na to jsem řekl zase já: „Děkuju vám.“
„A jakmile byl někdo jednou komunista – je to, věřte mi, jako v tom známém pořekadle (bez jakýchkoli narážek, jak jistě chápete), že jakmile byl někdo jednou prostitutka… I když každý po klidné úvaze dojde k názoru, že to neplatí ve všech případech. Jenže tohle bohužel nejsou doby na klidné úvahy. Žádat nebo čekat, natož pak doufat, že vláda a národ budou klidně uvažovat, když pravděpodobně dřív, než si uvědomujeme, budeme stát před –“
„Ano,“ řekl jsem. „A co mám podle vás udělat? Co bych podle vašeho domnění mohl já udělat?“
„Je to vaše… jste prý, jak jsem byl informován, její nejstarší a dodnes nejdůvěrnější přítel –“
„Samozřejmě bez jakýchkoli narážek,“ odpověděl jsem. Ale on neřekl Děkuju vám. Neřekl nic, vůbec nic. Jenom seděl a díval se na mě skrz brýle, šedivý, splývající se svým okolím jako chameleon, a šla z něj hrůza jako z šlápoty na břehu Rob…
