Cesta
Dluhy. Pořádné dluhy.
Dlužím jednomu anglickému veliteli jezdectva, americkému výrobci tužek, řeckému bardovi, rakousko-uherskému básníkovi, kolumbijskému romanopisci, japonskému grafikovi a úředníkovi z Alexandrie. Na tomto místě se rozepíšu o dvou z nich a v poznámkách na konci kapitoly se pak zmíním i o ostatních.
Tak nejprve o tom anglickém generálovi.
Robert Stephenson Smyth Baden-Powell, první baron z Gilwellu, se narodil roku 1857 a zemřel v roce 1941. Vůbec se nedivím, pokud vám tato informace nic něříká. Já sám jsem o něm téměř nic nevěděl, dokud jsem si pak po mnoha letech nepřečetl jeho životopis, a to se ten pán do mých chlapeckých let otiskl dost nesmazatelně. Generálporučík Baden-Powell totiž roku 1908 v Anglii založil skautské hnutí.
První uniformu, jakou jsem měl kdy na sobě, byl modrožlutý kompletek vlčete. Bylo mi sedm. Dodnes mám schovaný žlutý šátek, námořnicky modrou čapku a košili. Částečně nás to bavilo proto, že jsme s oddílem mohli při různých oslavách ve městě pochodovat skoro jako vojáci. Nejspíš proto jsem do skautu vstoupil. A už jsem tam pak zůstal - nejprve jsem se stal skutečným skautem a pak na deset let i skautem-průzkumníkem, protože jsem chtěl chodit na tábornické výpravy.
U nás v rodině táboření nepřicházelo v úvahu. Moje matka byla křehká žena a měla tubrkulózu; neměla ráda dokonce ani obyčejný piknik. A otce rozhodně nebavilo dělat pro zábavu to, co v dětství musel dělat z nutnosti - on totiž vyrůstal ve velice nuzných poměrech v oblasti hlubokých borových lesů ve východním Texasu. Pod širákem strávil značnou část svého života a chtěl od toho utéct.
Pěší víkendové výlety se skauty pro mě znamenaly víc než jenom táboření v lese. Mohl jsem díky nim pravidelně a zcela legálně utíkat z domova. Naše rodina byla hodně svárlivá, do detailů se pouštět netřeba. Stačí, když řeknu, že jsem před frustrací a nespokojeností utíkal o víkendech a prázdninách tábořit. Příroda se mi stala útočištěm, a je to tak po celých padesát let. Pěší turistika s batohem, kajaky, kanoe i rafting, horská turistika, běžky - na tohle všechno do dnešního dne s láskou vzpomínám, byly to ty nejkrásnější okamžiky. A když jsem měl malé děti, mnohokrát jsme léto trávili pod stanovým plátnem ve východní části Britské Kolumbie. Je klidně možné, že to pro nás pro všechny vlastně byla úplně nejšťastnější doba.
Je jedno, jestli jsem v přírodě s přáteli nebo sám, ale jeden nevšední společník mě tam doprovází vždy. Zemřel sice už 6. května 1862, ale jeho myšlenky jsou velmi živé a dostupné. Seznámil jsem se s ním při první hodině angličtiny na univerzitě. Zadání znělo: Přečtěte si úryvky z knihy Walden od Henryho Davida Thoreaua. Do té doby jsem o něm a té jeho knize neměl ani ponětí. A ani mě moc nezajímali tužkaři, kteří žili na březích novoanglických jezer. Ale Walden jsem četl celou noc.
A dodnes do lesa bez společnosti Henryho nevkročím. Když teď tohle píšu, na stole přede mnou leží pořádně unavené vydání Waldenu. Má namále, a tak už jsem ho na výlety přestal nosit. Na předsádku jsem si poznamenal celkem patnáct dat, která mi říkají, že jsem tu knihu po prvním přečtení pak od začátku do konce přečetl ještě patnáctkrát. Celé stránky mám podtrhané a opoznámkované. A nalézám mezi nimi takové poklady jako třeba vylisované květiny, barevné podzimní listy, jarní traviny a ptačí pírka. Dalšími suvenýry jsou šmouhy od uhlíků a bláta, mastné fleky po špeku a kapky deště - u některých jsem si poznamenal přesné místo, datum a čas. Náhradní výtisk Waldenu už se tomu prvnímu začíná velmi rychle podobat.
Henryho jsem si s sebou bral při odchodech i návratech - nejen při cestách do přírody, ale i při cestách duchovních, bral jsem si ho na jednání se sebou samým. Právě proto také odešel Henry k Waldenu.
Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem životem, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě život má učit, a ne abych teprve až budu umírat seznal, že jsem…
