Požehnání
Podnět k této knížce dala poznámka Roberta Bernsteina: "Proč nesebereš citáty, jež pro tebe mají nějaký význam, a nesestavíš z nich knížku, která by mohla pomoci boji za lidská práva?" Já toto semínko přijal s veškerou naivitou Jacka z té pohádky o fazoli. Ne dosti jsem chápal, že jakmile semínko zasadím, začne růst a vymkne se původnímu záměru z rukou.
Když říkám, že se to vymklo z rukou, je to ještě celkem mírné zhodnocení - vymklo se to totiž z rukou naprosto nádherně. A teď mě ničí - ale ničí v docela pozitivním slova smyslu -, že to musím dost necitlivě ukončit, protože mám ještě spoustu necitlivého materiálu. Jenže kdybych vám předložil všechno, co bych vám předložit chtěl, byla by z této knížky encyklopedie.
Když jsem svými deníky, poznámkami a zápisníky, které jsem si psal a schovával od svých sedmnácti, prošel poprvé, uvědomil jsem si, že to bude chtít trochu zúžit úhel pohledu. Proto jsem v úvodu vytyčil téma takto: většinu zde uvedených citátů bych si skutečně býval přál napsat sám a vlastně jsem je pak mírně pozměněné tak či onak použil.
A nakonec je ještě třeba říct, že citáty musely vyhovět následujícím kritériím: musely být krátké, úderné, svěží - tedy neznámé a "neokoukané" - a užitečné. Vypadly tak věci známé, nepoužil jsem ani dlouhé úvahy a úryvky z divadelních her, nehodily se fotografie, kresby a kreslené vtipy. Někdy bylo toto prosívání velmi bolestivé.
Nejvíc jsem měl z celého procesu já - musel jsem po stonku té fazole totiž lézt, když tento pořád rostl. Znovu jsem si přečetl texty a celé romány, jichž si už dávno vážím. V mnoha případech se dostavil původní požitek z četby. Naproti tomu jsem také ale někdy nechápal, proč jsem si zamlada tak cenil některých věcí, a dokonce je považoval za zcela nezbytné pro své myšlení. Práce na této knize tak u mě vedla i k tomu, že jsem si ve svém intelektuálním šuplíku trochu vygruntoval.
A při tom jsem také narazil na spoustu věcí, o nichž jsem dříve ani neuvažoval. Čeká mě teď proto pořádný štos nových knih, které bych si rozhodně měl přečíst, a také má dlouhý seznam divadelních her, jež je třeba vidět, a měl bych se naučit zpívat spoustu nových písniček. Takže už je zaděláno na novou podobnou "suvenýrovou" knížku. Vypadá to tak, že i po školce se je toho třeba hodně naučit.
Myslel jsem si, že to bude celkem rychlá práce, ale nakonec mi to zabralo tři roky. Když jsem měl všechen přijatelný materiál pohromadě, tak jsem pak ještě strávil moc zajímavý měsíc tím, že jsem se tomu snažil dát nějaký řád - přesunoval jsem papíry z hromádky na hromádku a přemýšlel jsem, co jednotlivé texty spojuje, a hledal jsem správné slovo, které by je vystihovalo. Takto se jednotlivé kapitoly vlastně staly samostatnými knížkami.
Všechno jsem tedy přebral a rozdělil, ale stejně mi ještě zbylo pár dobrých věcí, které se nikam mehodily - snad jedině na konec. Říkejme tomu proto požehnání - jsou to ta správná slova na rozloučenou. Po následujících citátech už nejsou poznámky. Většina autorů už se totiž objevila dříve, případně jsou to lidé velmi dobře známí. A já věřím, že až se dostanete k poslednímu citátu, pochopíte, proč tvrdím, že právě to je velmi vhodný závěr ke slovům, která jsem si přál napsat sám, a proč jsem právě to chtěl mít na konci. Nejsem zas takový blázen, abych si myslel, že bych mohl přijít na řadu ještě i po Williamu Shakespearovi.
"A král toužil po takovém nápisu, který by platil tisíc let a potom až do konce světa?"
"Ano, přesně tak."
"Po myšlence tak pravdivé a hluboké, že by byla platná za všech okolností?"
"Ano, o nic jiného mu nešlo."
"Po nápisu, jenž by platil neustále a nikdy neztratil svůj význam, i kdyby na něj někdo plival či se mu vysmíval?"
"Ano, přesně takový nápis poručil král svým mudrcům napsat."
"A co tedy napsali?"
"Čtyři slova: I TOTO JEDNOU POMINE."
(Carl Sandburg - Lidé, ano)
Pláč a smích, láska a touha a nenávist
nemají dlouhého trvání.
Myslím, že v nás dlouho nezůstanou.
Projdeme bránou.
Dny plné pohody …
