14
Řeka byla tehdy v šedesátém roce kolem sta metrů široká; byl jsem se tam podívat později a zjistil jsem, že se lety zúžila. S tou řekou pořád nějak čarují, snaží se ji využít pro fabriky a už na ní nesekali takových jezů, že je docela slušně krotká. Jenže tehdy byly na celé řece jen tři jezy, a to křižovala celý New Hampshire a polovinu Maine. Byl to nespoutaný tok, který se každé třetí jaro rozvodnil a zaplavil silnici 136 buď v Harlow, nebo v Denvers Junction nebo na obou místech současně.
V onom nejsušším létě, jaké stát Maine pamatoval od dob hospodářské krize, byla řeka ještě široká. Ze strany od Castle Rocku, kde jsme stáli, vypadal hustý les na harlowské straně jako z jiného světa. V horečnatém odpoledním oparu byly borovice a jedle modravé. Koleje vedly patnáct metrů nad hladinou, podepřené konstrukcí z dehtem natřených dřevěných pilotů a křížených trámců. Řeka byla tak mělká, že při pohledu dolů jste viděli cementové patky, které byly ukotveny tři metry do dna, aby udržely konstrukci železničního mostu.
Most sám působil dost chatrně – koleje byly položeny na dlouhé, úzké plošině vybudované z trámků deset na patnáct centimetrů. Mezi jednotlivými trámky byly deseticentimetrové mezery, jimiž jste viděli řeku pod sebou. Trámky přečnívaly asi pětačtyřicet centimetrů přes koleje, takže když jel vlak, bylo kam uhnout, aby člověka nerozdrtil… ale proud vzduchu od rychle jedoucího vlaku by vás určitě smetl z mostu do mělké řeky s kamenitým dnem, kde byste nalezli jistou smrt.
Když jsme se dívali na most, všichni jsme cítili svírání v břiše ze strachu před tou cestou. Strach se však mísil se vzrušením z možnosti prokázat ďábelskou odvahu, takovou, jíž by se člověk mohl chvástat ještě pár týdnů po návratu domů… pokud by se vrátil. Do Teddyho očí se začalo vkrádat ono podivné světlo a mě napadlo, že nevidí železniční most s kolejemi, po nichž jezdí vlaky společnosti GS&WM, ale dlouhou písčitou pláž, na mělčině ve zpěněných vlnách tisíc invazních člunů, deset tisíc vyloďujících se uniformovaných mužů, jejich bagančata vířící písek pláže. Roztahují klubka ostnatého drátu! Vrhají granáty na nepřátelská opevnění! Dobývají kulometná hnízda!
Stáli jsme vedle kolejí v místě, kde se škvárový násep svažoval k říčnímu břehu a začínal most. Při pohledu dolů bylo vidět místo, kde se svah nořil do vody. Rostlo tam pár zakrslých jedlí s obnaženými kořeny, které si hledaly cestu skalními puklinami; zdálo se, že si prohlížejí svůj bědný odraz v tekoucí vodě. Nad stromky byly řídce poházené, houževnatě vyhlížející keře mezi šedými plotnami skal, které vrůstaly do škvárového náspu.
V tomto místě byly řeka poměrně čistá – v Castle Rocku míjela pouze maineskou textilku. Nebyly tu však žádné ryby, přestože bylo vidět na dno – museli byste jít takových deset mil proti proudu směrem k New Hampshiru, abyste v řece zahlédli rybu. Tady žádné nebyly a u vyčnívajících balvanů se tvořily chuchvalce špinavé pěny – měla barvu zašlé slonoviny. Ani její pach nebyl zvlášť příjemný; smrděla jak prádelní koš plný plesnivých ručníků. Nad hladinou poletovaly vážky a nerušeně kladly svá vajíčka. Nebyl tu žádný pstruh, který by je snědl. Nebyly tu dokonce ani žádné odolnější ryby.
„Ty vole,“ řekl Chris tiše.
„Jdeme,“ řekl Teddy tím svým úsečným, arogantním tónem. „Jdeme na to.“ A vykročil po pražcích mezi zářícími kolejemi.
„Hele,“ řekl Vern stísněně, „ví někdo z vás, kdy má jet další vlak?“
Všichni jsme zrozpačitěli.
„Je tu ještě ten most na silnici 136…“ řekl jsem.
„Na ten se vyserte!“ křikl Teddy. „To by znamenalo pět mil po proudu po týhle straně a pak zas pět mil zpátky po druhý… to bysme šli do tmy! Když přejdeme tenhle můstek, budem tam za deset minut!“
„Ale jestli pojede vlak, už nebude kam pokračovat,“ řekl Vern. Na Teddyho se nepodíval. Upíral oči na rychle plynoucí, nevýrazný tok.
„Žádnej nepojede,“ rozhorlil se Teddy. Spustil se dolů a rukama se držel jednoho pražce. Nebyl ještě příliš daleko, takže se jeho tenisky bezmála dotýkaly …
