29
Do Castle Rocku jsme se dostali krátce po páté hodině ranní v neděli před Svátkem práce. Šli jsme celou noc. Nikdo si nestěžoval, i když jsme všichni měli puchýře a byli jsme strašlivě hladoví. Hlava mi třeštila šílenou bolestí a mé ztýrané nohy hořely únavou. Dvakrát jsme museli slézt z náspu, abychom se vyhnuli projíždějícím nákladním vlakům. Jeden z nich jel naším směrem, ale příliš rychle na to, aby se dalo naskočit. Začínalo svítat, když jsme se dostali k železničnímu mostu přes Castle River. Chris ho změřil pohledem, pak se podíval na řeku a nakonec na nás.
„Seru na to. Jdu přes most. Jestli mě přejede vlak, aspoň se nebudu muset koukat na blbej ksicht Esa Merrilla.“
Všichni jsme šli přes most, i když přesnější by bylo říct, že jsme se plahočili. Žádný vlak nejel. Když jsme se dostali ke skládce, přelezli jsme plot (po Milovi a Chopperovi nebylo ani památky – bylo časně a bylo nedělní ráno) a šli přímo k pumpě. Vern ji zalil, a pak jsme jen střídavě nastavovali hlavy ledovému proudu vody. Cákali jsme na sebe a pili vodu, dokud jsme mohli. Potom jsme si znovu museli natáhnout košile, protože ráno bylo chladné. Došli jsme – dobelhali jsme se – do města a na chvíli jsme se zastavili na chodníku před prázdnou parcelou. Dívali jsme se na náš bunkr, abychom se nemuseli dívat na sebe.
„No,“ řekl Teddy konečně, „tak se uvidíme ve středu ve škole. Myslím, že do ty doby budu spát.“
„Já taky,“ řekl Vern. „Jsem moc unavenej na to, abych se někde ukazoval.“
Chris nemelodicky hvízdl skrz zuby a neřekl nic.
„Hele,“ řekl Teddy rozpačitě, „všechno dobrý, jo?“
„Jasně,“ řekl Chris a jeho zasmušilý, unavený obličej se roztáhl do krásného širokého úsměvu. „Dokázali jsme to, ne? Toho parchanta jsme našli.“
„Jo,“ řekl Vern. „Jseš jednička. A Billy si teď najde mě.“
„No a co?“ řekl Chris. „Mě zase zrajtuje Richie a Gordieho Eso a někdo další si vezme na starost Teddyho. Ale dokázali jsme to.“
„To je fakt,“ řekl Vern, ale nevypadal nijak šťastně.
Chris se podíval na mě. „Dokázali jsme to, ne?“ zeptal se tiše. „Stálo to za to, co?“
„To bych písk,“ přisvědčil jsem.
„Vždyť je to fuk,“ řekl Teddy, jako by dával najevo, že ztrácí zájem. „Mluvíte o tom, jako by vás zpovídali novináři. Klidně mě sprdněte, volové. Já to teď ohnu domů a mrknu se, jestli mě máma nedala na seznam deseti nejhledanějších osob.“
Všichni jsme se zasmáli, Teddy se překvapeně podíval, jako by nevěděl, co dál, my jsme mu podali ruce a on se s Vernem odporoučel k domovu. Měl jsem odejít taky… ale na vteřinku jsem zaváhal.
„Půjdu s tebou,“ nabídl Chris.
„Jasně, tak jo.“
Asi jeden blok jsme přešli beze slova. Město bylo za úsvitu děsivě tiché a já jsem měl pocit, že ze mě padá únava. My jsme byli vzhůru a celý svět spal a já jsem málem čekal, že zahnu za roh a vyjukne tam na mě moje srnka, která bude stát na konci Carbine Street, kde koleje GS&WM procházely dvorem továrny.
Konečně Chris promluvil. „Oni to vyžvaněj,“ řekl.
„Jasně že to vyžvaněj. Ale ne dneska ani zejtra, jestli tě trápí tohle. Myslím, že to bude trvat dost dlouho, možná léta.“
Překvapeně se na mě podíval.
„Oni se bojej, Chrisi. Zvlášť Teddy, protože má vítr, že ho nevezmou na vojnu. Ale Vern je taky podělanej. Budou kvůli tomu špatně spát a ještě tenhle podzim to budou mít párkrát na jazyku, ale nemyslím, že by to vyslepičili. A pak… víš co? Myslím, že to zní šíleně, ale… Já myslím, že už skoro zapomněli, co se stalo.“
Pomalu pokýval hlavou. „Takhle jsem o tom neuvažoval. Ty vidíš do lidí, Gordie.“
„Chtěl bych do nich vidět.“
„Vidíš do nich.“
Přešli jsme mlčky další blok.
„Já se z tohohle městečka nikdy nevybabrám,“ vzdychl Chris. „Až přijedeš z koleje na prázdniny, najdeš mě s Vernem a s Teddym po ranní šichtě sedět v hospodě u Sukeyho. Když budeš chtít. Až na to, že ty asi chtít nebudeš.“ Falešně se zasmál.
„Nech tý onanie,“ řekl jsem a snažil jsem se být tvrdší, než jsem se cítil. Myslel jsem na tu chvíli v lesích, kdy Chris říkal: Možná jsem je donesl starý Simonsový a všech…
