3
Září 1974
Todd byl doma v kuchyni a mazal si chleba arašídovou pomazánkou a džemem. Kuchyň tvořil vyvýšený prostor, blyštící se chromem a nerezavějící ocelí, do kterého se vystupuje po šesti sekvojových schodech. Matčin elektrický psací stroj běžel nepřetržitě od té doby, co se Todd vrátil ze školy. Přepisovala diplomovou práci jedné studentce. Ta studentka měla krátké vlasy, nosila silné brýle a podle Toddova skromného mínění vypadala trochu jako mimozemšťan. Diplomka se zabývala rozšířením octomilky v Salinas Valley po druhé světové válce nebo nějakou podobnou ptákovinou. Teď se stroj zastavil a matka vyšla z pracovny.
„Toddíčku,“ pozdravila syna.
„Moničko,“ odpověděl Todd roztomile.
Na šestatřicet let je matka docela pěkná kočka, napadlo Todda; plavé vlasy, protkané tu a tam stříbrnými pramínky, vysoká, s pěknou postavou, teď právě oblečená do červených šortek a zlatohnědé blůzy – její cípy byly pod prsy svázané a bylo vidět štíhlé, hladké břicho. Ve vlasech, nedbale sepnutých tyrkysovou sponou, měla zastrčenou propisovací tužku.
„Tak co škola?“ zeptala se na schodech do kuchyně. Letmo ho políbila a pak vklouzla na židli u pultíku, kde snídávali.
„Normálka.“
„Bude zase vyznamenání?“
„To je hotovka.“ Po pravdě ho napadlo, že teď v prvním čtvrtletí možná nebudou známky jako obvykle. Momentálně tráví spoustu času s Dussanderem, a i když zrovna s tím starým Němčourem není, stejně pořád přemýšlí o tom, co mu Dussander vyprávěl. Jednou nebo dvakrát se mu dokonce o těch věcech zdálo. Ale s tím se nedá nic dělat.
„Nadaný žák,“ prohodila matka a pohladila ho po střapatých vlasech. „Jaký je ten chleba?“
„Jde to,“ usoudil Todd.
„Namaž mi, prosím tě, taky jeden a přines mi ho do pokoje.“
„Nemůžu,“ odmítl Todd a vstal. „Slíbil jsem panu Denkerovi, že k němu zajdu a budu mu hodinku číst.“
„Pořád čtete Robinsona Crusoe?“
„Ne.“ Ukázal jí hřbet tlusté knihy, kterou koupil za dvacet centů v antikvariátu. „Toma Jonese.“
„No to mě podrž! To budeš číst celý školní rok, Toddíčku. Nemůžeš aspoň sehnat nějaké zkrácené vydání, jako byl ten Robinson?“
„To bych mohl, ale on to chce slyšet celé. Říkal to.“
„Hm.“ Chvíli se na něj dívala, pak ho objala. Nebývala často tak spontánní, a Todd se cítil trochu nesvůj. „Jsi zlato, že obětuješ tolik svého volna, jen abys mu předčítal. Myslíme si s otcem, že to je prostě… prostě něco úplně výjimečného.“
Todd skromně sklopil oči.
„A nechtít o tom nikomu ani říct!“ pokračovala matka. „Tajit svůj dobrý skutek.“
„Ale kluci by si mysleli, že mi nejspíš straší ve věži,“ vysvětlil Todd a skromně se usmíval s očima k podlaze. „Znáš ty kecy.“
„Takhle nemluv,“ napomenula ho nepřítomně a pak se zeptala: „Myslíš, že by pan Denker nechtěl zajít k nám někdy na večeři?“
„Třeba jo,“ připustil Todd nezávazně. „Teď už sebou ale musím fakt hodit.“
„Dobrá. Večeře bude v půl sedmé. Nezapomeň.“
„To víš, že ne.“
„Otec musí dneska pracovat tak dlouho, takže budeme zase večeřet jen my dva spolu.“
„To neva, Moničko.“
S hrdým úsměvem sledovala Todda, jak odchází, a doufala, že v Tomu Jonesovi není nic, co by snad neměl číst: je mu teprve třináct. Nic závadného nepředpokládala. Todd vyrůstal ve společnosti, kde časopisy jako Penthouse jsou dostupné každému, kdo má v kapse dolar a čtvrt, stejně tak jako každému klukovi, který dosáhne na horní polici stánku s časopisy a stihne se na něco mrknout, dřív než ho prodavač okřikne, aby to koukal dát zpátky a zmizel. Ve společnosti, která zřejmě ze všeho nejvíc vyznává víru v násilí a sex, není přece možné najít v knize dvě stě let staré nic moc, co by Toddovi popletlo hlavu – a přitom pro toho starého pána to může být zážitek. A jak Richard rád říkával, pro kluka je celý svět laboratoř. Musíte děti nechat, ať si vše samy osahají. A jestli má takové dítě zdravý domov a milující rodiče, může projít různými úskalími a nakonec ze všeho vyjde ještě silnější.
A nejzdravější dítě, které znala, si to zatím už šlapalo na svém schwinnu předměstskou ulicí. Moc dobře to…
