Kapitola 5
Malé džbánky mají velké uši
Ředitel Howe nechal Jima třicet minut čekat, než ho zavolal dál. Když Jim konečně vstoupil, všiml si, že Howe vypadá velmi spokojeně. „Ano?“ vzhlédl ředitel, „chtěl jsi se mnou mluvit?“
„Řekl jste mi, abych za vámi přišel, pane.“
„Opravdu? Tak se do toho dáme. Jak se jmenuješ?“ Moc dobře to ví, pomyslel si Jim divoce, chce mě vyprovokovat. Připomněl si důrazné Frankovo varování, ať neztratí nervy, a vyrovnaně odpověděl: „James Marlowe, pane.“
„Ach, ano,“ ředitel zvedl ze stolu list papíru. „Předpokládám, že jsi přišel odevzdat svou zbraň. Dej mi ji.“
Jim zakroutil hlavou. „Kvůli tomu jsem nepřišel.“
„Ne? No, to je vlastně jedno. Viděl jsi nařízení, tak mi dej svou pistoli.“
Jim znovu zakroutil hlavou. „Nemám žádnou pistoli.“
„Proč jsi sem přišel bez ní? Jdi zpátky do pokoje a přines ji. A rychle, máš na to tři minuty.“
„Ne,“ řekl Jim pomalu, „už jsem vám řekl, že nemám pistoli.“
„Chceš říct, že žádnou nemáš ani na pokoji?“
„Přesně tak.“
„To je lež.“
Jim pomalu napočítal do dvaceti, než odpověděl: „Dobře víte, že nemám zbraň, jinak byste se to neodvážil říct.“
Howe na něj zíral tak dlouho, až se to zdálo jako celá věčnost, pak vyšel z kanceláře. Brzy se vrátil a zdálo se, že získal zpět svou výbojnost.
„Tak, Marlowe, říkal jsi, že chceš se mnou mluvit ještě o něčem jiném?“
„To vy jste mi říkal, ať přijdu. Kvůli Willisovi.“
„Willisovi? Ach ano, ten kulohlav marsovský.“ Howe se usmál. „Velmi zajímavý vědecký vzorek.“
Ředitel už víc nedodal. Panovalo ticho, dokud Jimovi nedošlo, že ho chce donutit k zahájení partie. Už se smířil s tím, že si Willise nebude moci nechat ve škole, a tak řekl: „Přišel jsem si pro něj. Odnesu ho do města a pošlu domů.“
Howeův úsměv se rozšířil. „Opravdu? A smím vědět, jak to uděláš, když máš na příští měsíc domácí vězení?“
Jim znovu v duchu slyšel Frankovo varování a odpověděl klidně: „V pořádku, pane, najdu někoho, kdo to pro mě udělá. Mohu teď prosím dostat Willise?“
Howe se zaklonil v křesle a sepjal ruce na břiše. „To jsi nadnesl velice zajímavé téma, Marlowe. Včera v noci jsi řekl, že to není domácí zvíře.“
Jim byl zmaten. „Ano?“
„Značně jsi to zdůraznil. Řekl jsi, že Willis není ničí majetek, ale tvůj přítel. Je to tak, že?“
Jim zaváhal. Cítil, že jej Howe láká do pasti, ale nevěděl do jaké. „A když ano?“
„Tak řekl jsi to nebo ne? Odpověz!“
„No… ano.“
Howe se předklonil. „V tom případě nechápu, jak tady můžeš stát a domáhat se jeho navrácení. Nemáš na něj žádné právo.“
„Ale – ale –“ Jim se zastavil, protože nenacházel slov. Byl podveden kluzkými slovy, na která nedokázal najít odpověď. „To nemůžete!“ vyrazil ze sebe. „Nepatří ani vám! Nemáte právo držet ho pod zámkem.“
Howe pečlivě sepjal ruce, prst po prstu. „To je záležitost, kterou bude ještě třeba prozkoumat. Ačkoliv ty sám ses vzdal nároku je možné, že ten tvor je přece jen vlastnictvím. V tom případě bych se jej mohl ujmout jménem Akademie coby vědeckého vzorku, protože byl nalezen na území školy.“
„Ale – to nesmíte, to není fér! Pokud někomu patří, tak to mám být já! Nemáte právo –“
„Ticho!“ Jim zmlkl a Howe tišeji pokračoval: „Ty mi nebudeš říkat, na co mám právo. Zapomínáš, že jsem tady in loco parentis. Všechna tvá práva jsou přenesena na mě, jako bych byl tvůj otec. Co se týče toho tvora, již jsem se té záležitosti začal věnovat a dnes odpoledne bych se měl vidět s Hlavním zástupcem. O výsledcích jednání budeš informován.“
Latinská fráze Jima zmátla, což bylo jejím hlavním účelem, ale jednu věc z té věty pochopil a hned se jí chytil. „Táta se o tomhle dozví. To vám neprojde.“
„Tak vyhrožujeme, ano?“ Howe se kysele usmál. „Ani se neobtěžuj žádat o klíče k ústředně. Nemám zájem, aby studenti volali domů, kdykoliv jim nařídím utřít si nos. Pošli otci dopis – a chci ho slyšet, než odejde.“ Pak se postavil. „To je vše, můžeš jít. Ne, počkej –“ Zase vyšel z kanceláře, ale téměř okamžitě se vrátil a vypadal naštvaně.
„Kde jsi schoval svou zbraň?“ obořil se na Ji…
