Kapitola 13
„To je ultimátum.“
Rawlings strávil většinu noci pod zámkem s půltuctem dalších prominentních kolonistů, kteří se snažili Beechera přivést k rozumu. Když se roznesly zprávy, zejména jak zemřeli Pottlovi, od Beechera se odvrátili všichni s výjimkou jeho kliky patolízalů a podlézavců a profesionálně poslušné policie Společnosti, jejíž většina ale zachovala nestrannost.
Dokonce i Kruger podlehl napětí a snažil se přemluvit Beechera, ať změní své rozhodnutí – a strčili ho k ostatním disidentům, mezi nimiž byl v té době už i hlavní inženýr elektrárny. Byl to ale doktor Rawlings, kdo dokázal přemluvit strážného, aby riskoval zaměstnání a nechal je jít – léčil totiž jeho ženu.
„Nemyslím, že i kdybychom dostali Beechera na Zem, tak by šel před soud,“ poznamenal MacRae k Rawlingsovi a Marlowovi. „Co o tom soudíte vy, doktore?“
Seděli v jedné z kanceláří planetárního centra. Marlowe sem přišel z elektrárny, jen co dostal MacRaeův vzkaz o vývoji situace, a hned se dal do práce. Potřebovali čluny pro migraci, a tak psal depeše do stanic Projektu a dalších táborů pozemšťanů včetně Severní kolonie. Pak se vzdor nevyspání a vyčerpání snažil sestavit vhodnou zprávu pro Zemi, dokud ho MacRae nevyrušil a nenařídil odpočinek.
„Paranoia?“ nadhodil Rawlings.
„Jasný případ.“
„Také si to myslím. Viděl jsem už předtím náznaky, ale nevyvinulo se to plně, dokud mu někdo nezačal odporovat. Musí se podrobit léčbě – v izolaci.“ Doktor Rawlings se ohlédl přes rameno na zavřené dveře, za nimiž byl Beecher.
„Jistě, jistě,“ souhlasil MacRae, „ale když na chvíli zapomenu, že jsem doktor, musím říci, že bych raději viděl toho mizerného darebáka viset. Paranoiu dostanou jenom lidé, kteří mají podstatnou vadu charakteru.“
„Ale to snad ne, doktore,“ protestoval Rawlings.
„Jsem o tom pevně přesvědčen,“ stál na svém MacRae, „už jsem viděl hodně případů, jak v nemocnici, tak mimo ni.“
Marlowe položil šálek a otřel si ústa od kávy. „Ať je to jak chce, já se na pár hodin natáhnu tady na nějaký stůl. Dohlédnete na to, aby mě pak někdo vzbudil, doktore?“
„Jistě,“ souhlasil MacRae, který ho neměl v úmyslu vyrušovat, dokud si pořádně neodpočine. „Žádný strach.“
Jim byl s ostatními zpátky ve škole, kde měli zůstat, dokud je čluny neodvezou do Copais. Paní Palmerová a její pomocnice poletovaly po kuchyni a chystaly pro unavené muže a chlapce mamutí snídani. I Jim byl k smrti unaven a hladový, ale byl příliš rozrušen na to, aby pomyslel na spánek, i když už venku začalo svítat.
Zrovna dostal šálek kávy a foukal do ní, když se objevil Smythe. „Hele, prý jsi dostal toho poldu, co po mně střílel.“
„Ne,“ popřel to Jim, „je teď v nemocnici, akorát jsem ho škrábnul. Viděl jsem ho.“
Smythe vypadal nerozhodně. „Ale co,“ řekl nakonec, „víc než jednou za život se to nestane. Tady máš svůj dlužní úpis.“
Jim na něj překvapeně zíral. „Smitty, ty nějak nejsi ve své kůži.“
„Asi ne. Jen si to vem.“
Jim se prohrábl ve své podvědomé paměti a zacitoval otce: „Ne, díky. Marlowové platí své dluhy.“
Smythe na něj chvíli hleděl. „Ale, jdi do háje, ty nevděčnej ňoumo.“ Pak roztrhal úpis a odkráčel.
Jim se za ním překvapeně podíval. „A co ho žere teď?“ Rozhodl se najít Franka a povědět mu o tom.
Našel ho, ale neměl čas mu nic říct, protože se davem rozlehlo volání: „Marlowe! Jim Marlowe!“
„Kapitán Marlowe je v planetárním centru,“ odpověděl kdosi.
„Ne ten, toho kluka hledám,“ ozval se zase první hlas. „Jim Marlowe! Chtějí tě okamžitě vpředu.“
„Už jdu,“ zavolal Jim. „Co se děje?“ Začal se tlačit ke vchodu a Frank za ním.
Muž, který ho vyvolal, počkal, až se proderou k němu, než odpověděl: „Nebudeš tomu věřit – sám tomu nevěřím. Marťani.“
Jim s Frankem vyběhli ven. Před školou stál hlouček více než tuctu Marťanů. Byli tam i Gekko a G'kuro, ale nikoli K'boomch. Jim také neviděl toho starého, kterého považoval za „pohlavára“ Gekkova kmene. Gekko je spatřil a pozdravil ve vlastním jazyce: „Vítej, Jim-Marlowe, vítej, Frank-Sutton, přátelé stvrzeni vodou.“
Z …
