Hlídka
Až příště uvidíte měsíční úplněk vysoko nad jižním horizontem, podívejte se pozorně na jeho okraj vpravo a potom očima sklouzněte nahoru po oblouku jeho kotouče. Asi tak v místě, kde by vám ručička ukazovala dvě hodiny, uvidíte malý tmavý ovál; jestli máte normální zrak, najdete ho bez nesnází. Je to velká uzavřená planina, jedna z nejkrásnějších na Měsíci, a říká se jí Mare Crisium - Moře rozhodujících okamžiků. V průměru má asi pět set kilometrů a je skoro souvisle obklopena věncem velkolepých hor; před naším příchodem v pozdním létě roku 1996 se ji nikdo nepokusil prozkoumat.
Byla to rozsáhlá výprava. Měli jsme dva těžké nákladní letouny, které nám dopravovaly zásoby a vybavení z hlavní lunární základny v Mare Serenitatis na vzdálenost osm set kilometrů. Tři menší rakety nám sloužily na krátké vzdálenosti - pro případ, že terén byl pro naše povrchová vozidla nepřístupný. Naštěstí je Mare Crisium z větší části úplně ploché. Nejsou tam ty obrovské pukliny, jinde na Měsíci časté a nebezpečné, a je tam jen velmi málo kráterů a hor. Podle našeho mínění by nás byly naše mocné pásové traktory bez obtíží dopravily, kamkoli by bylo třeba.
Byl jsem geologem expedice - nebo selenologem, záleží-li vám na přesnosti - a pracoval jsem v čele skupiny, která prozkoumávala Mare v jeho jižní oblasti. Za týden jsme ujeli sto padesát kilometrů podél úpatí hor, které kdysi, asi tak před miliardou let, strměly na březích pravěkého moře. Když se život na Zemi začínal vyklubávat, tady už odumíral. Vody opadávaly po úbočích těch úžasných skal a mizely do prázdného nitra Měsíce. Nad pevninou, přes kterou jsme postupovali, rozléval se nejdřív oceán, hluboký skoro jeden kilometr, oceán bez přílivu a bez odlivu, a dnes jako jediný pozůstatek vlhkosti zbyla jinovatka, kterou jsme občas nacházeli v jeskyních, ,kam nikdy sluneční žár neproniká.
Vyrazili jsme na cestu časně za zdlouhavého lunárního svítání, a přesto nám do soumraku zbýval podle pozemského času skoro ještě týden. Šestkrát denně jsme vylezli z vozu a v kosmoskafandrech jsme hledali a sbírali neobyčejné lunární horniny nebo jsme kladli značky pro příští návštěvníky. Vlastně to byla všední rutina bez překvapení. Při průzkumu Měsíce na vás nečíhá žádné nebezpečí, ale taky na tom není nic zvlášť vzrušujícího. Celý měsíc jsme si mohli pohodlně žít ve svých traktorech s přetlakovými kabinami, a kdybychom se byli dostali do nesnází, měli jsme stále po ruce rádio a mohli jsme zavolat o pomoc a pak tiše sedět, dokud by nás nepřišla vyprostit nějaká kosmická loď.
Řekl jsem, že při expedici na Měsíc vás nepotká nic vzrušujícího, ale samozřejmě to není tak docela pravda. Oko se nikdy nenasyti těch neuvěřitelných horských srázů, mnohem divočejších než idylické kopečky na Zemi. A když jsme objížděli mysy a výspy toho zmizelého moře, nikdy jsme nevěděli napřed, jaké nádherné panoráma se před námi otevře. Celý jižní okraj Mare Crisium tvoří rozsáhlá delta, kudy kdysi ústilo do oceánu kolem dvaceti řek; řeky se pravděpodobně napájely lijáky, které bezpochyby bičovaly do těch hor za krátkého vulkanického období měsíčního mládí. Každé to dávné říční koryto nás lákalo, abychom se po něm vyšplhali do neznámých vysočin nad námi. Ale měli jsme před sebou ještě tak sto padesát kilometrů, a tak jsme jen žádostivě vzhlíželi k výšinám, které budou čekat dál, na naše nástupce.
Na voze Jsme se řídili podle pozemského času a přesně ve dvaadvacet hodin jsme vysílali na základnu poslední denní hlášeni; náš den tím skončil. Venku stále ještě žhnuly skály v bezmála kolmých paprscích slunce, ale pro nás nastávala noc a teprve po osmi hodinách jsme zase vstávali. Po probuzení traktor ožil, jeden z nás připravoval snídani, bylo slyšet znásobený bzukot holicích strojků a někdo chytil krátkovlnné vysílání ze Země. Opravdu, když se kabinou táhla vůně smažicích se uzenek, bylo nám často nepochopitelné, že nejsme zase doma na své planetě - všechno vypadalo tak normálně a domácky, až na to, že věci padaly nepřirozeně pomalu a že jsme si připadali mnohem lehčí.
Přišla taky řada na mne, abych přichystal snídani v koutě hlavní kabiny, kterého jsme užívali jako kuchyně. Ještě po letech si docela živě pamatuji na ten okamžik, v rádiu zrovna hráli jednu z mých oblíbených melodií, starou waleskou písničku "Davida od Bílé skály". Náš řidič už měl na sobě skafandr a prohlížel si venku traktorové pásy. Můj asistent Louis Garnett byl vpředu na pozorovatelně a do deníku expedice doplňoval nějaké opožděně záznamy za včerejšek.
Když jsem stál u kastrůlku a jako nějaká pozemská hospodyňka dával pozor, až uzenky dostanou barvu, z dlouhé chvíle jsem bloudil očima po horské hradbě, která zakrývala celý jižní obzor a jenom na východě a na západě mizela z dohledu za oblým povrchem Měsíce. I když jsem dobře věděl, že ty nejbližší hory jsou odtud třicet kilometrů, vypadalo to, jako by se tyčily dva tři kilometry od našeho traktoru. Na Měsíci ovšem nesplývají v dálce detaily - není tam ta skoro nepostřehnutelná mlhavá atmosféra, která na Zemi obrysy vzdálených předmětů změkčuje a někdy zkresluje.
Hory strměly do výšky tří kilometrů, příkře trčely z roviny, jako by je před věky nějaký výbuch v hlubině vymrštil skrz tekutou měsíční skořápku. I u těch nejbližších bylo úpatí zakryto zrakům ostře zaobleným povrchem roviny, neboť Měsíc je velmi malý svět a z mis ta, kde jsem stál, byl horizont vzdálen jen tři kilometry.
Zdvihl jsem oči k vrcholkům, na něž se ještě žádný člověk nevyšplhal, k vrcholkům, které už v době, kdy Země byla holá a bez života, shlížely na oceány pod sebou, jak se zlověstně propadají do svých hrobek a odnášejí s sebou naději a slib budoucího světa. Slunce do těch horských náspů bilo tak oslnivě, až mi oči přecházely, ale hned kousek nad nimi vytrvale zářily hvězdy na obloze černější, než jakou vidíte v zimě o půlnoci na Zemi.
Chtěl jsem se už obrátit, když mi do oka padl kovový záblesk vysoko na hřebenu mohutné výspy, která vyčnívala do někdejšího moře pětačtyřicet kilometrů odtud na západ. Byl to světelný bod bez rozměrů, jako by jeden z těch nelidských štítů strhl z nebe hvězdu, a nejprve mě napadlo, že je tam hladká skalní plocha vystavena slunečním paprskům a odráží mi je přímo do očí. Nebylo to neobvyklé. Když je Měsíc ve druhé čtvrti, hvězdáři na Zemi někdy mohou pozorovat mohutné horské hřbety v Oceanu Procellarum, které hrají modrobílým měňavým světlem, jak jejich úboči odrážejí sluneční paprsky a vrhají je z jednoho světa do druhého. Ve mně se však ozvala zvědavost, co to může být za skálu, která tam nahoře tak jasně září, a vylezl jsem tedy do pozorovací věžičky a zamířil jsem náš čtyřpalcový teleskop k západu.
To, co jsem viděl, stačilo ve mně probudit mučivý neklid. V zorném poli se jasně a výrazně rýsovaly hřebeny hor, jako by nebyly ani kilometr vzdálené, ale ten zářící bod, ať už to bylo cokoli, stále ještě zůstával příliš nepatrný a nemohl jsem na něm nic přesného rozeznat. Přesto mi připadalo, že ten předmět má jakousi těžko postižitelnou souměrnost a že vrchol, na kterém spočívá, je podivně zarovnaný. Dlouho jsem pozoroval tu třpytivou záhadu, oči upřené do dálek - až mě zápach připáleniny z kuchyňky upozornil, že naše ranní uzenky prodělaly cestu skoro čtyř set miliónů kilometrů nadarmo.
Celé to dopoledne jsme debatovali o svém postupu přes Mare Crlslum a zatím se proti západní obloze stále mocněji tyčily hřebeny hor. Spor pokračoval na vlnách našich vysílačů, ještě když jsme vystoupili a oblečeni do skafandrů hledali vzorky hornin. Kolegové s naprostou jistotou trvali na tom, že se na Měsíci nikdy neobjevila žádná forma života nadaného inteligencí. Jediné živé útvary, které tam kdy existovaly, bylo několik druhů primitivních rostlin a jejich o něco méně degenerovaní předkové. Věděl jsem to právě tak dobře jako oni, ale v některých situacích se vědec nesmí bát, že se zesměšní.
"Podívejte se," prohlásil jsem nakonec, "já vylezu tamhle nahoru, i kdyby to bylo jen proto, abych mohl klidně spát. Ten vrch nemá ani tři tisíce metrů - to by při zemské tíži bylo necelých šest set - a ten výlet mě bude stát nanejvýš dvacet hodin. Ostatně jsem měl vždycky chuť dostat se nahoru na ty kopečky a teď pro to mám aspoň skvělou záminku."
"Až se vrátíme na základnu," poznamenal Garnett, "budeš celé výpravě pro smích - jestli si ovšem nezlomíš vaz. Ode dneška budeme asi té hoře říkat štít Wilsona Potrhlého."
"Vaz si nezlomím, to se neboj," řekl jsem sebejistě. "Mimochodem kdo první zlezl Pico a Helicon?"
"Nezdá se ti, žes byl tehdy o něco mladší?" podotkl mírně Louis.
"Už mě od toho nic neodradí," uzavřel jsem důstojně.
Ten večer jsme zavezli traktor na necelý kilometr od výspy a brzo nato jsme šli spát. Ráno šel Garnett se mnou; byl dobrý horolezec a takovéhle výpravy už se mnou prodělával víckrát. Řidič byl jen rád, když jsme ho nechali, aby se vrtal v mašině.
Na první pohled vypadaly ty útesy naprosto nepřístupně, ale každý, kdo se vyzná v šplhání po horách, lehce zdolává výšky ve světě, kde váha všech předmětů má jen šestinu své obvyklé tíže. Skutečné nebezpečí při horolezectví na Měsíci se skrývá v přílišné sebedůvěře; když tam volným pádem urazíte dráhu šest set metrů, zabijete se právě tak bezpečně, jako když se na Zemi zřítíte ze sta metrů.
První zastávku jsme si udělali na širokém skalisku asi dvanáct set metrů nad planinou. Šplhání nám nepůsobilo žádné zvláštní nesnáze, ale nezvyklou námahou mi přece jen ochably svaly, a tak jsem byl rád, že si můžeme odpočinout. Hluboko dole při úpatí srázu vypadal traktor jako drobounký kovový hmyz, a než jsme se pustili do dalšího stoupání, nahlásili jsme řidiči svou situaci.
V skafandrech bylo příjemně chladno, refrigerátorky k nám nepropouštěly prudký sluneční žár a zároveň srážely tělesnou teplotu, která nám při námaze stoupala. Ani jsme na sebe moc nemluvili, ledaže jsme si předávali lezecké pokyny nebo se dohadovali o nejlepším způsobu výstupu. Kdoví o čem Garnett přemýšlel, asi že se v životě nepustil do ztřeštěnější blázniviny. Skoro jsem mu v duchu dával za pravdu, ale radost ze šplhání, uspokojení, že na těch místech před námi nikdo nikdy nebyl, a opojení z rozhledu po měsíční krajině, která se pod námi stále rozšiřovala, to všechno už samo o sobě stačilo, že jsem nelitoval.
Myslím, že mě nijak zvlášť nepřivedlo z míry, když se před námi rozklenula skalní stěna, kterou jsem předtím viděl teleskopem z pětačtyřiceti kilometrů. Tyčila se do výšky tak patnácti metrů - a nahoře na plošince najdu to, co mě táhne přes tyhle pustiny. Skoro s jistotou jsem mohl očekávat, že tam nebude nic jiného než balvan, rozčísnutý před věky meteorem, balvan, jehož štěpné plochy zůstaly v tom neporušitelném, mrtvém tichu lesklé a nedotčeně.
Na skalní stěně se nebylo čeho přidržet a museli jsme použit háku. Když jsem nad hlavou rozhoupal tu trojzubou kotvu a pak ji vymrštil k hvězdám, moje unavené ruce jako by nabíraly novou sílu. Napoprvé se nezachytila, a když jsme trhli lanem, pomalu padala zpátky. Při třetím pokusu se její háky pevně zaťaly a nepohnuly se, ani když jsme se pověsili za lano oba.
Garnett se na mne dychtivě podíval. Zřejmě chtěl lézt první, ale já jsem se na něj jen usmál skrz okénko přilby a zavrtěl jsem hlavou. Pomalu a s rozvahou jsem se pustil na poslední úsek výstupu.
I se skafandrem jsem vážil jen dvacet kilo, a tak jsem nahoru ručkoval bez přírazu. Na samém okraji jsem se zastavil a zamával na svého druha dole, pak jsem se vyškrabal přes hranu skály a vzpřímil se, oči upřeny dopředu.
Chápejte - až do toho okamžiku jsem byl skoro najisto přesvědčen, že tam nemohu najít nic neobvyklého nebo podivného. Skoro, ale ne tak docela; stále mě poháněl kupředu drobounký osten zneklidňující nejistoty. Nejistota ovšem zmizela, ale to pravé zneklidnění teprve začínalo.
Stál jsem na rovince asi tak třicet metrů široké. Kdysi byla hladká - až příliš hladká na přirodní útvar - a dopadlé meteory do ní po nesčetné věky vyrvaly šrámy a díry. Byla zarovnána, aby nesla blyštivou, zhruba jehlanovitou konstrukci, dvakrát vyšší než lidská postava, zasazenou do skály jako obrovský, mnohohranný klenot.
Prvních pár vteřin se ve mně asi neprobudilo žádné rozechvění. A pak jsem měl pocit, jako by se mi srdce vzneslo, a uchvátila mě nezvyklá, těžko vyslovitelná závrať. Vždycky jsem miloval Měsíc a v tom okamžiku jsem se přesvědčil, že Aristarchův a Eratosthenův plazivý mech nebyl jediným druhem živé hmoty, kterou tenhle svět ve svém mládí zrodil. Dávný, vysmívaný sen prvních badatelů se vyplnil. Tak přece jen byla na Měsíci civilizace - a já první jsem ji objevil. Nemrzelo mě, že jsem přišel pozdě, snad o sto miliónů let; stačilo, že jsem vůbec přišel.
Mozek mi začal zase normálně pracovat, rozebírat, vyzvídat. Je to budova, svatyně - nebo něco, pro co neznám jméno. Kdyby to byla budova, proč by ji stavěli na tak výjimečně nepřístupném místě? Uvažoval jsem, jestli to nebyl chrám, a snadno jsem si představil, jak v době, kdy už život na Měsíci skomírá a oceány vysychají, volali ještě k božstvu pitvorní velekněží, aby je zachovalo, a volají nevyslyšeni.
Postoupil jsem o deset kroků, abych si prohlédl místo zblízka, ale vnitřní hlas mě nabádal k opatrnosti, nebylo radno se přibližovat. Trochu jsem se vyznal v archeologii a pokoušel jsem se odhadnout kulturní úroveň civilizace, jejímž dílem byla ta zarovnaná plošina a oslňující zrcadlové fasety, které mě ještě po tisíciletích oslepovaly svým leskem.
Egypťané by to byli dokázali, uvažoval jsem, kdyby jejich dělníci měli k dispozici zvláštní materiál, kterého užívali tito daleko dávnější stavitelé. Vzhledem k malým rozměrům té konstrukce mě nenapadlo, že stojím před výtvorem rasy mnohem pokročilejší, než je naše. Představa, že na Měsíci vůbec existoval rozumný život, mě stále ještě ohromovala a připadala mi skoro neuvěřitelná, a jen z hrdosti jsem se neodvážil připustit ten definitivní, pokořující závěr.
A pak jsem si čehosi všiml - čehosi banálního a nevinného, jen málokdo by to zpozoroval - a naskočila mi z toho husí kůže. Už jsem se zmínil, že rovinka byla rozryta meteory; ale byla taky na několik centimetrů pokryta vrstvou kosmického prachu, který se vždycky usazuje na povrchu světa, kde ho neodnášejí větry. A prach i stopy meteorů náhle mizely uvnitř širokého kruhu, který tu malou pyramidu uzavíral, jako by neviditelná zeď chránila to místo před pustošením času a před nenáhlým, ale vytrvalým ostřelováním z prostoru.
V mých sluchátkách se ozývaly výkřiky a teprve teď jsem si uvědomil, že na mne Garnett už nějakou dobu volá. Vratkým krokem jsem doklopýtal k okraji útesu a dal jsem mu znamení, aby lezl za mnou - bál jsem se, že ze sebe slovo nedostanu. Pak jsem šel zpátky až k tomu kruhu uprostřed koberce z prachu. Zdvihl jsem úlomek roztříštěného balvanu a hodil jsem ho lehce na třpytivou záhadu. Nepřekvapilo by mě, kdyby oblázek zmizel v neviditelné hradbě, ale vypadalo to, jako by narazil na hladký povrch polokoule a křehce sklouzl k zemi.
Bylo mi už jasné, že přede mnou stojí výtvor, který v dějinách naší rasy nemá obdoby. Není to budova, ale přístroj, chránící sám sebe vymoženostmi, které odolaly Věčnosti. Ať byly ty vymoženosti jakéhokoli druhu, dosud působily, a možná že už jsem se ocitl nebezpečně blízko. Vzpomněl jsem si na různé radiace, kterých se člověk zmocnil a využil v minulém století. Co mohu vědět?
Třeba už jsem neodvolatelně ztracen, stejně jako kdybych vstoupil do smrtonosného, mlčenlivého záření v nechráněném poli atomového reaktoru. Vzpomínám si, jak jsem se pak obrátil ke Garnettovi, který mezitím dorazil a zůstal stát nehnutě vedle mne. Připadalo mi, že mě nevnímá, a tak jsem šel ke kraji útesu, abych se pokusil soustředit myšlenky. Dole se prostíralo Mare Crisium - skutečné Moře rozhodujících okamžiků - pro většinu lidi nepochopitelné a tajuplné a pro mne důvěrně známé. Podíval jsem se nahoru k srpku Země, jak tam spočíval v kolébce hvězd, a dumal jsem, co se skrývalo pod jeho oblaky, když ti neznámí stavitelé dokončili své dno. Snad parnatá džungle karbonu, pustá pobřežní čára, kterou budou muset přelézt první obojživelníci, aby dobývali souše - nebo ještě předtím, nekonečná bezútěšnost před příchodem života?
Nesmite se divit, že jsem na to hned nepřišel - i když je nám to dnes samozřejmé. V první chvíli rozrušení z objevu jsem se domníval, aniž jsem o tom přemýšlel, že to krystalické zjevení zbudovala nějaká rasa náležející k dávné minulosti Měsíce, a najednou mě s jasnozřivou jistotou napadlo, že tu přede mnou stojí něco na Měsíci právě tak cízího jako já sám.
Dvacet let jsme, kromě několika degenerovaných rostlin, nenašli ani stopu po živé hmotě. A žádná lunární civilizace, ať už měla jakýkoli osud, nemohla po sobě zanechat jen to jediné znamení své existence.
Znova jsem se podíval na pyramidu a čim dál mi připadala vzdálenější všemu, co souviselo s Měsícem. A jak jsem byl rozechvělý vzrušením a námahou, najednou jsem se bláznivě a nepříčetně rozesmál: zdálo se mi, jako by na mne promluvila: "Odpusťte, také nejsem zdejší."
Trvalo to dvacet let, než se nám podařilo prolomit neviditelný štít a dostat se k přístroji za těmi krystalickými stěnami. Na co jsme nestačili rozumem, rozbili jsme nakonec zběsilou silou atomu, a tak jsem spatřil střepy té nádherné, třpytivé věci, kterou jsem se kdysi vydal hledat v horách.
Ty úlomky a trosky si nedovedeme vyložit. Mechanismus pyramidy - jestli opravdu jde o mechanismus - je dílem techniky daleko přesahující náš obzor, snad techniky parafyzických sil.
Tajemstvl bylo pro nás ještě palčivější, když jsme doletěli i na ostatní planety a přišlo se na to, že v našem vesmíru jen Země je domovem inteligentních forem života. Ale ani žádná zmizelá civilizace našeho světa nemohla zhotovit ten přístroj, protože se nám podle hustoty meteorického prachu na plošině podařilo vypočítat jeho stáří. Stál tam na vrcholu hory, dřív než se na Zemi vynořil život z oceánů.
— 1 —
Zbrojní horečka
Už dříve jsem se zmínil o tom, že nikomu se ani na chvíli nepodařilo přetrumfnout Harryho Purvise, vypravěče laureáta od "Bílého jelena". Nedá se pochybovat o jeho vědeckých znalostech - ale je otázka, kde k nim přišel. A jakým právem hovoří familiárně o tolika členech Královské vědecké? Je nutno připustit, že mnoho lidí mu nevěří ani slovo. Ale řekl bych, že ti podezřívaví jdou trochu daleko, jak jsem nedávno poněkud důrazně naznačil Billu Templovi.
"Pořád jen ryjete do Harryho," řekl jsem mu, "ale musíte uznat, že se nám stará o zábavu. A to se dá říct o málokom z nás."
"Jestli chcete dělat narážky," pokoušel se mě usadit Bill, který se stále ještě žral proto, že mu nějaký nakladatel v Americe nedávno vrátil několik naprosto vážných povídek s odůvodněním, že se jim nemohl smát, "pojďte ven a tam to můžete opakovat." Mrkl oknem ven, viděl, že tam pořád hustě chumelí, a spěšně dodal: "Nemusí to být zrovna dneska, ale třeba někdy v létě, jestli se tu oba sejdeme ve středu. Dáme si ještě jednou tu vaši nemíchanou ananasovou?"
"Díky," odmítl jsem ho. "Jednou si k ní dáme gin, aby to s vámi zamávalo. Řek bych, že jsem u "Bílého jelena" jediný kdo si nad těmi jeho historkami neláme hlavu.
Dál jsme se už v hovoru nedostali, protože v té chvíli se objevil původce našeho sporu. Obyčejně by to jen přililo oleje do ohně, ale Harry si s sebou přiváděl neznámého hosta, a tak jsme se radši chovali způsobně.
"Má poklona, panstvo," pozdravil Harry. "Tohle je můj přítel Solly Blumberg. Nejlepší trikař v Hollywoodu."
"Řekněte to přesně, Harry," opravil ho smutně pan Blumberg hlasem, který připomínal zpráskaného kokra. "Ne v Hollywoodu. Mimo Hollywood."
Harry na tu připomínku jen mávl rukou.
"Tím líp. Sol k nám vážil cestu, aby využil svých schopností pro britský filmový průmysl."
"Copak britský filmový průmysl existuje?" tázal se Solly starostlivě. "Nikdo v atelliérech o tom nevěděl nic určitého."
"Jistěže existuje. I když se nedá tvrdit, že by vzkvétal. Vláda zvyšuje daň ze zábavy, až ho dostane na buben, a pak vy cvakne ohromné dotace, aby ho udržela při životě. Takhle se to u nás holt dělá. Halo, pane Drewe, kde je kniha návštěvníků? A dvojitou pro nás. Solly si už svoje užil - a potřebuje se teď trochu vzpamatovat."
Nedá se říct, že by pan Blumberg připomínal člověka s obzvlášť krutými životními zážitky, ovšem až na ten jeho pohled zpráskaného kokra. Měl na sobě úhledné šaty, zakoupené u fy Hart, Schaffner & Marx, a špičky límečku u košile se zapínaly na knoflík až někde uprostřed na hrudníku. Projevovaly tím laskavou pozornost kravatě, neboť se jim tak poněkud, i když ne s jednoznačným úspěchem, dařilo ji zakrýt. Snažil jsem se v duchu uhodnout, co za těmi jeho nesnázemi vězí. Snad ne, proboha, zase neamerická činnost: to by posadilo na koně našeho ochočeného radikála, který se v té chvíli zatím pokojně zabýval šachovnicí v rohu sálu.
Všichni jsme vydávali povzbudivé zvuky a John utrousil dost průhlednou špičku: "Moh byste si mezi námi trochu ulevit. Bude to pro nás milá změna, až tu uslyšíme mluvit taky někoho jiného."
"Nepřeháněj svou skromnost, Johne," odpálil ho pohotově Harry. "Mne jsi ještě svými řečmi neunavil. Ale pochybuju, že bude mít Solly náladu, aby se tím vším znovu prohrabával. Co říkáš, hochu?"
"Tos uhod," přitakal pan Blumberg. "Pověz jim to sám!"
"Věděl jsem, že k tomu dojde," vzdychl mi John do ucha.
"Čím mám začít?" ptal se Harry. "Tím, jak k tobě přišla Lillian Rossová pro interview?"
"Začni, kde chceš, ale tímhle ne," zbledl Solly. "Začalo to vlastně, když jsme dělali první seriál o kapitánu Fofferovi."
"Kapitán Foffer?" vpadl kdosi zlověstně. "Tahle dvě slovíčka pro nás mají odstrašující zvuk. Snad nechcete tvrdit, že máte na svědomí takový nemožný šmejd."
"No tak, hoši!" skočil mu do řeči Harry svým nejkonejšivějším tónem. "Neumíte se chovat? Nemůžete brát na všechno míru vlastních vysokých kritických požadavků. A lidi se musejí nějak živit. Nehledě k tomu, že do kapitána Foffera se zamilovaly milióny dětí. Přece byste jim nechtěli zlomit srdíčko - vánoce máte za dveřmil."
"Než aby se doopravdy zamilovaly do kapitána Foffera, to bych jim radši zakroutil krček."
"To jsou nemístné citové projevy! Skutečně se musím omluvit za některé své krajany, Solly. Počkejte, jak se vlastně jmenoval první seriál?"
"Kapitán Foffer a hrozba z Marsu."
"Ano ovšem, máš pravdu. Mimochodem bych rád věděl, proč jsme vždycky ohroženi z Marsu? Myslím, že s tím začal starý Wells. Jednou z toho můžeme mít na krku interplanetární monstrproces pro urážku na cti - jestli nedokážeme, že Marťané o nás psali stejně nevybíravě.
S radostí se můžu kát, že jsem Hrozbu z Marsu nikdy neviděl. ("Já ano," zasténal hlas v pozadí. "Dodnes se marně snažím na to zapomenout.") Ale nám nejde o to, co dno obsahovalo. Napsali je tři muži v baru na Wilshirském bulváru. Nikdo už nedokáže bezpečně vyšetřit, jestli Hrozba dopadla, jak dopadla, protože scenáristi byli namol, anebo jestli museli pít, aby mohli Hrozbě čelit. A jestli jste z toho tumpachoví, pusťte to z hlavy. Solly měl na starosti jen zvláštní triky podle režisérových přání.
Nejdříve musel vymyslet, jak vypadá Mars. Kvůli tomu strávil půl hodiny nad »Dobyvateli vesmíru«, a pak naklusal se skicou, kterou tesaři proměnili v přezrálý pomeranč zavěšený v prázdnotě, s nepravděpodobným mraveništěm hvězd kolem dokola. Tohle nebylo tak těžké. Horší to bylo s marťanskými městy. Zkuste vynalézt nějaké naprosto cizokrajné stavby, ale aby se v nich přesto dalo bydlet. Pochybuju, že se vám to podaří - a jestli to vůbec možné je, někdo už to určitě použil na Zemi. Nakonec se v ateliérech postavilo cosi, co vzdáleně připomínalo Byzanc šmrncnutou americkým stylem kolem roku 1900, jak ho proslavil Frank Lloyd Wright. Okolnost, že žádné dveře nikam nevedly, byla vlastně vedlejší, pokud bylo v exteriéru dost místa pro šerm a všechny možné druhy akrobacie, které předpisoval scénář.
Ano - pro šerm. Kvetla tam civilizace vybavená atomovou energii, paprsky smrti, kosmickými koráby, televizí a podobnými moderními vymoženostmi, ale když došlo k zápasu mezi kapitánem Fofferem a nezdárným císařem Kluggem, hodiny uletěly o několik století nazpátek. Kolem se hemžily tlupy vojáků se smrtonosným přízrakem radiačních revolverů v rukou, ale nikdy s těmi zbraněmi nic neprováděli. Nebo jen zřídkakdy. Někdy sprška jisker zahnala na útěk kapitána Foffera, připálila mu kalhoty, ale tím to končilo. Domnívám se, že paprsky smrti nemohou dost dobře překonat rychlost světla, a proto je Foffer bez nesnází předhonil.
Přesto z těchhle ornamentálních radiačních revolverů rozbolela všechny pořádně hlava. Je to k smíchu, jak Hollywood dovede vynakládat nekonečnou námahu na nějaký nepatrný detail ve filmu, který je dokonalý kýč. Režisér kapitána Foffera byl po radiačních revolverech posedlý. Solly navrhl Model 1, který vypadal jako kříženec mezi pancrfaustem a hákovnicí. Byl s tím úplně spokojený a taky režisérovi to vyhovovalo -jeden den. Ale pak ten hlaváč vpadl celý rozběsněný do ateliérů, v ruce odporný výtvor z rudého plastexu s knoflíčky a čočkami a páčkami.
"Kouknou se na to, Solly," vybafl. "Náš mladej to dostal v samoobsluze - dávaj to tam ke krabičkám Cucu. Naschráněj si deset vík, budeš pravý pistolník. Hergot, jsou lepší než ty naše! A fungujou!"
Stiskl nějakou páčku a tenký proužek vody vystřelil přes scénu, až zmizel za kosmickou lodí I kapitána Foffera, kde okamžitě uhasil cigaretu, která tam hořela proti všem předpisům. Ze vzduchového uzávěru lodi se vyštrachal vzteklý kompars, poznal, kdo ho pokropil, a spěšně se dal na ústup, přičemž mumlal něco o odborech.
Solly si konkurenční revolver prohlížel rozmrzele, ale dovedl ho odborně ocenit. Nedalo se svítit, efekt to mělo větší než všechno, co zatím vytvořil on sám. Odebral se do své kanceláře a dal slovo, že bude koukat, aby z toho něco udělal.
Na Model 2 se mělo namontovat všechno možné, včetně televizní obrazovky. Kdyby kapitána Foffera nenadále napadl rozzuřený koňoslaurus, stačilo zapnout aparát, zvolit vyysílač, vyladit hlasitost, světelnost, řádkovač a zarámování - a pak stisknout spoušť. Naštěstí to byl muž s neuvěřitelně bleskovými reakcemi.
Na režiséra to udělalo dojem a Model 2 šel do výroby. Nepatrně odlišný model, značka 2a, byl vytvořen pro ďábelské smečky císaře Klugga. Samozřejmě by nevyhovovalo, kdyby oba protivníci vlastnili stejně zbraně. Už jsem vám řekl, že vedení u firmy Pandemic Productions si zakládalo na preciznosti.
Všechno šlo jako na drátku až k prvním záběrům a ještě chvíli potom. Herci, jestli je tak nazveme, museli na scéně revolvery zamířit a stisknout spoušť, jako by se pálilo naostro. Ale jiskry a záblesky přidělali později do negativu dva maníci v temně komoře, která se hlídala stejně ostražitě jako pevnost Fort Knox. Dělali svou práci naprosto spolehlivě, jenže za nějakou dobu se v přecitlivělém kumštýřském svědomí pana producenta začaly ozývat pochybnosti.
"Solly," pravil a hrál si přitom v prstech s tou hrůzou z plastexu, které nabyl jeho mladej laskavostí Cucu, NedoCenitelné Cukrovinky - Běž klidně na rande, mé dítě, s Cucem větry netrápí tě - "Solly, přece jenom bych chtěl, aby ten revolver něco dělal."
Solly se včas sehnul, takže proud vody mu přeletěl nad hlavou a pokřtil fotografii Louelly Parsonsové.
"Nezačínejte, prosím vás, zase s tím stříkáním!" kňoural.
"Néé," uklidnil ho producent, ale zřejmě se přitom přemáhal. "Budeme muset vystačit s tím, co máme. Ale vypadá to fórově." Prohraboval se scénářem, který ležel na jeho stole, a najednou se mu tvář rozjasnila. "Příští týden začneme s epizodou 54, Otroci Plží říše. No a Plží muži musej mít revolvery, a já bych vod vás rád tohleto -"
Model 3 dal Sollymu spoustu práce. (Ještě jsem snad nevynechal ani jeden, co? No dobrá.) Musel to být nejen zcela originální nápad, ale jak jste postřehli, muselo to "něco dělat". Byla to výzva Sollyho vynalézavosti: nicméně, mohu-li užít výrazu profesora Toynbeeho, byla to výzva, jíž byl Solly práv.
Pro Model 3 bylo třeba použít silnoproudé techniky. Naštěstí znal Solly důmyslného inženýra, který mu v podobných situacích vypomáhal už předtím, a ve skutečnosti to byla jeho šedá eminence. ("To bych řekl" pronesl zasmušile pan Blumberg.) Celou legraci dělal vzduchový proud, který vrhala malá, ale děsně účinná elektrická vrtule a do něho se pak sypal nadrobno drcený prach. Když se to řádně seřídilo, vystřelovalo to krajně imponující paprsek a vydávalo to ještě impozantnější hluk. Herce to tak vyděsilo, že jejich výkony plně vyhovovaly zásadám realismu.
Producent byl na vrcholu blaha - a to plné tři dny. Pak se ho zmocnila strašlivá nejistota.
"Solly," prohlásil, "ty zasraný revolvery můžou jít na export. Ale Plží muži s tím stáhnou kapitánu Fofferovi kalhoty. Budem se mu taky muset postarat o něco lepšího."
V tomhle okamžiku Sollymu došlo, do čeho se vlastně dostal. Dal se strhnout zbrojili horečkou. Počkejme, to už jsme u Modelu 4, co? K čemu tohle zas bylo? - jo, už si vzpomínám. Byl to veleslavný oxyacetylénový hořák, do kterého se strkaly všelijaké chemikálie, a on pak vyplivoval ty nejnádhernější plameny. Abych nezapomněl, od epizody 50 -Ortel nad Rotelem - se ateliéry přeorientovaly od černobílé k Temnicoloru, a tak se uměnám otevřely nové nedozírné perspektivy. Když se do výfuku prsklo trochu mědi nebo stroncia nebo baria, obdrželi jste barvu dle libosti.
Jestli si myslíte, že teď už byl producent spokojený, je vidět, že neznáte Hollywood. Jsou chytráci, co si třeba ještě dělají legraci, když na plátně zazáří moto Ars Gratia Artis, ale takový postoj, to výslovně konstatuju, je v rozporu se skutečnostmi. Myslíte, že by staré vykopávky jako Michelangelo nebo Rembrandt nebo Tizian vynaložily tolik času, námahy a peněz na cestu k dokonalosti, jako to dokážou Pandemic Productions? To bych neřekl.
Nechci se vytahovat, že si pamatuju všechny modely, které Solly a jeho vynalézavý kamarád inženýr vymysleli během výroby seriálu. Jeden z nich například chrlil řetězec z kroužků barevného kouře. Jiný zas byl vysokofrekvenční generátor, který vystřeloval obrovské, ale naprosto neškodné jiskry. Potom to byl zvláště důmyslně zakřivený paprsek; vyrobili ho z proudu vody, v kterém se odráželo světlo - ve tmě nepřekonatelně efektní. A konečně to byl Model 12."
"Třináct," upozornil ho pan Blumberg.
"No ovšem - co to říkám za blbosti! Jiné číslo to přece nemohlo být! Model 13 nebyl, přesně řečeno, příruční zbraň - i když taky některé z těch ostatních byly příruční jen při vypětí fantazie.
Tenhle ďábelský vynález se měl postavit na Phobu, aby pomáhal porobit Zemi. Přestože mi to Solly už jednou vykládal, na vědecké principy, podle kterých byl sestrojen, jsem jednoduše krátký.
Ale kdo jsem já, abych srovnával svoje schopnosti s veleduchy, kteří vytvořili kapitána Foffera? Můžu vás jen informovat, co měl paprsek dělat, ale ne, jak to dělal. Měl vyvolat řetězovou reakci v atmosféře chudáka naší planety tím, že by sloučil v ovzduší dusík s kyslíkem - s obrovsky ničivým účinkem pro život na Zemi.
Nevím, jestli máme proto truchlit nebo se radovat: Solly přenechal všechny detaily provedení věhlasného Modelu 13 svému nadanému asistentovi. Třebaže jsem se ho na to vyptával dost zevrubně, nedovedl mi říct nic víc než to, že ta věc byla dva metry vysoká a vypadala jako míšenec mezi dvěstěcoulovým dalekohledem a protiletadlovým dělem. Z toho se moc nedovíme, co?
Říká taky, že v té obludě byla spousta rádiových trubiček a děsivě silný magnet. A měla ovšem produkovat neškodný, ale okouzlující elektrický oblouk, který magnet libovolně zkroutil do všech možných pozoruhodných tvarů. Tohle mi tedy sdělil vynálezce a přese všechno nemáme žádný důvod k nedůvěře.
Někdy se dožíváme zklamání od osudu, který se později ukáže prozíravý, a tak Solly toho dne, kdy zkoušeli Model 13, nebyl v ateliérech. Bylo to k vzteku, ale ten den se musel zrovna plácat v Mexiku. A přece jsi měl kliku, Sollyl Odpoledne čekal na meziměstský hovor s jedním kamarádem, a když dostal spojení, nedověděl se to, na co čekal.
Když to řeknu opatrně, Model 13 byl hotový šlágr. Nikdo nedovedl říct přesně, co se vlastně stalo, ale jako zázrakem nedošlo k ztrátám na životech a hasičům se podařilo zachránit přilehlé ateliéry. Model 13 měla být atrapa paprsku smrti - a ukázalo se, že to atrapa není. Něco vystřelilo z projektoru a proletělo stěnou ateliéru, jako by tam nebyla. A za chvilku tam doopravdy nebyla. Zbyla po ní jen ohromná díra a její okraje začínaly doutnat. A potom se propadla střecha...
Kdyby Solly nebyl mohl přesvědčit FBI, že jde o nedopatření, bylo by pro něj bývalo lepší zůstat na druhé straně hranice. Beztoho Pentagon a Komise pro atomovou energii zbystřily pozornost a zdálky větřily trosky...
Co byste dělali v Sollyho kůži? Byl čistý jak beránek, ale jak to mohl dokázat? Snad by se byl vrátil a spolkl by výslechy a kritiku a to všechno, ale včas se rozpomněl, že jednou přijal do zaměstnání člověka, který měl prsty ve volební kampani za Henryho Wallace, tehdy v osmačtyřicátém roce. To by mu možná ušetřilo zbytečné vysvětlování. A kromě toho všeho měl Solly kapitána Foffera tak trochu po krk. Tak ho tu tedy máme. Neví náhodou někdo o nějaké britské filmové společnosti, která by mu dala počinek? Ale jenom na historické filmy, prosím. Nechce mít nic společného s ničím modernějším, než jsou samostříly."
— 2 —
