III.
Samozřejmě jsem čekal nějakou bouřlivou odezvu, a také se jí dočkal. Wolfe se napřímil a sáhl na stůl pro záložku, tenký zlatý proužek, který používá jen u knih podle jeho názoru hodných toho, aby stály na poličkách v jeho kanceláři. Právě jej vložil do knihy, když se objevil Fritz s podnosem. Donesl mi jej na stůl, a když viděl, že Wolfe knihu odkládá, souhlasně na mě mrkl. Otočil jsem se i s křeslem, abych na podnos dosáhl. Stála na něm miska s polévkou z jedlých kaštanů, topinka s okurkou a krevetami, doma pečený sendvič s hovězím, hromádka potočnice, jablko pečené na bílém víně a sklenice mléka.
Vyskytla se otázka etikety; při obědě nebo při večeři u stolu v jídelně je jakákoli zmínka o práci tabu. Na takovéhle improvizované jídlo se tohle pravidlo nikdy formálně nerozšířilo, jenže Wolfe má silně vyvinuté přesvědčení, že když se člověk krmí, jeho soustředěnost na chuťové buňky nemá nic rušit. Když vyřídil záležitost s knihou, opřel se a zavřel oči. Po několika lžících polévky jsem řekl: „Mám takový hlad, že tu chuť stejně nijak nevnímám. Tak se teda do toho dejte.“
Wolfe otevřel oči. „Tohle všechno je hotová věc?“
„Ano, pane.“ Dal jsem si do úst lžíci polévky a polkl. „Na těch fotografiích bylo vytištěné jeho jméno. Byl tam taky jeho snímek z nějakého časopisu. Obličej jako veverka, špičatý nos a skoro žádná brada. Ten člověk z dnešního odpoledne měl dlouhý kostnatý obličej a široké čelo.“
„Říkal si tedy Yeager a povídal, že čeká, že ho někdo bude sledovat na jistou adresu v Západní Dvaaosmdesáté ulici, a Yeagerova mrtvola byla nalezena nedaleko té adresy. Jak dlouho byl mrtvý?“
„Nevím. Dopřejte policii čas. Kromě toho, co jsem vám už řekl, Lon věděl jedině to, že mrtvola ležela ve výkopu, který v té ulici udělali lidé Cona Edisona, byla zakrytá plachtou a našli ji kluci, kterým se tam zakutálel míč.“
„Když schválím váš návrh prozkoumat možnost, že bychom sehnali klienta a dostali honorář, jak máte v úmyslu postupovat?“
Spolkl jsem polévku. „Nejdřív dojím tyhle sendviče, jablko a mléko. Pak půjdu do Dvaaosmadesáté ulice. Mrtvolu sice našli v tom uličním výkopu, ale je docela dobře možné, že vražda nemá s tou čtvrtí nebo s tou adresou spojitost. Mohl být zabit kdekoli jinde a do té ulice ho mohli dopravit a hodit do té díry. Bloky v Osmdesátých mezi Columbusem a Amsterdamem nejsou nic pro velká zvířata z nějaké velké korporace. Na jeden pokoj tam připadají v průměru tři nebo čtyři Portoričani a Kubánci. Potřebuju zjistit, co tam Yeager měl co dělat, pokud vůbec něco.“
„A půjdete hned? Teď večer?“
„Určitě; hned jak vyčistím tenhle podnos.“
„Fuj. Kolikrát jsem vám říkal, že uspěchanost je ctností jen tehdy, když hrozí nebezpečí z prodlení?“
„No, aspoň šesttisíckrát.“
„A vy jste hrr pořád. Ráno získáme mnoho podrobností, které teď chybějí. Třeba už ani nebude co řešit, kromě toho, jak zjistit totožnost toho člověka, který sem přišel s tou maškarádou, a ta nás možná přestane zajímat. Teď nás ovšem zajímá. Jak dlouho jste spolu mluvili?“
„Pětadvacet minut.“
„Budeme možná potřebovat zápis toho, co říkal. Místo abyste se hnal do Dvaaosmdesáté ulice, strávíte večer u psacího stroje. Ten rozhovor zapište doslova a přidejte taky úplný popis.“ Wolfe vzal do ruky knihu, poposedl a zaujal polohu pro čtení.
Tohle papírování se postaralo o celý zbytek večera. Pořád ještě bych se byl rád podíval do Západní Dvaaosmdesáté ulice číslo 156, než se o ni začnou zajímat policajti, pokud se tak už nestalo, ale Wolfe už řekl svoje a nakonec – peníze, které jsem dal Miku Collinsovi, byly jeho. Přepsat rozhovor s nepravým Yeagerem nebylo nic, co by mě nějak udolávalo, jen pouhá práce. Už jsem ústně tlumočil spoustu rozhovorů mnohem delších než tenhle, a mezi více lidmi. Skončil jsem krátce po půlnoci. Srovnal jsem papíry, originály i kopie, a strčil je do zásuvky, z vázy na Wolfově stole vyndal orchideje a odnesl je do koše v kuchyni – chce, aby byly pryč, když dopoledne přinese čerstvé – zamkl trezor, podíval se, jestli …
