VIII.
Ve středu v půl jedenácté jsem stál u velkého glóbusu, který máme v kanceláři, otáčel jím a pokoušel se najít místo, kde bych strávil podzimní dovolenou. Po pár hodinách, kdy jsem se snažil přijít na to, co bych Archiemu Goodwinovi poradil, být Wolfem, a poté, co jsem dospěl k závěru, že nejrozumnější by bylo jít zamést chodník, mi připadlo jako příhodné zaměstnávat mysl na chvíli něčím jiným. Když pro mě Wolfe má ráno nějaké instrukce, vzkáže po Fritzovi, že mám přijít k němu nahoru do pokoje. Onoho rána žádný vzkaz nebyl; ve tři čtvrtě na devět jsem mu brnkl domácím telefonem, a když se mi nedostalo ničeho víc než dlouhotrvajícího zavrčení, začal jsem sestavovat seznam věcí, které by mi asi tak mohl připravit jako program na ten den, a vyšlo mi jediné – zamést chodník.
Vedl jsem si přece dobře, o tom nebylo sporu. V úterý v devět dopoledne jsem se vypravil ven, abych vyhrabal nějakého klienta, a do půlnoci, za pouhých patnáct hodin, jsme měli jednoho přímo nádherného, nejen prezidenta velké korporace, ale i korporaci samotnou. K tomu, abychom zkásli pětimístnou částku jako honorář, stačilo jen si ji vydělat. Takže my nejprve…
My co? Měli jsme velkou výhodu v tom, že jsme věděli jedno: Yeager byl zabit v tom pokoji a pravděpodobně to nevěděl už nikdo další, jen rodina Pérezových a vrah. Věděli jsme také, že v neděli Yeager čekal dámskou návštěvu, protože na půlnoc objednal kaviár a bažanta. Ale i v případě, že skutečně přišla, nemuselo to být tak, že ho zabila ona; mohla ho při příchodu najít už mrtvého. Vzato z tohoto hlediska, pro začátek bude třeba získat úplný seznam žen, které mají klíče. To se dalo stihnout tak za rok. Dalším krokem bude zjistit, která z nich má – ale to je blbost.
Ze tří hledisek, která se při vraždě berou v úvahu – prostředek, příležitost a motiv –, si člověk vybere to, ve kterém se nejspíš ukáže místo, odkud se dá začít. Příležitost jsem vynechal, tu měl každý, kdo má klíče. Pak prostředek – to jest pistole, která dokáže prohnat kulku hlavou. Taková pistole nalezena nebyla, takže na to se bude muset jít tak, že se dá dohromady seznam lidí, kteří mají klíče a současně také možnost nějak se dostat k pistoli, a potom – prostředek jsem vyškrtl také. Pak motiv. Jelikož nemám s děním v komnatách pro ukájení tělesných choutek žádné zkušenosti, nepřipadal jsem coby možný odborník v úvahu, ale to dění zcela jistě mohlo v kterékoliv z Yeagerových návštěvnic nebo i ve všech z nich vyburcovat bouřlivé a silné emoce. Řekněme, že za posledních pár let bylo těch návštěvnic deset. Ke každé z nich přidejme manžela, bratra, otce nebo někoho, komu Wolfe poněkud opovržlivě říká milenec, a máme čtyřicet nadějných kandidátů s prvotřídním motivem. Motiv jsem vyškrtl.
Když se prostředek, příležitost a motiv ukážou jako beznadějné, nezbývá než jít lovit jako s udicí. Chytit někoho při lži. Najít dvě kostky stavebnice, které do sebe mají zapadat a nezapadají. Najít někoho, kdo něco viděl nebo slyšel – například někoho z toho domu nebo bloku, kdo si všiml lidí vstupujících do dolního vchodu čísla 156 nebo z něj vycházejících, lidí, kteří podle všeho do toho bloku nepatřili. Takový postup by mohl přinést výsledky, kdyby ovšem člověk měl k dispozici čtyři nebo pět dobrých detektivů a kdyby mu nezáleželo na tom, jak dlouho to hledání bude trvat. Ale jelikož oddělení vražd mohlo každou chvíli přijít na něco, co je k tomu domu dovede, a tam ovšem najít Freda Durkina, hrozil z toho pořádný mazec, a my bychom přišli o klienta, protože to, co chce koupit, by už nebylo k dostání. To se nesmělo stát. Potřebujeme buď génia, nebo zakopnout o šťastnou náhodu.
Génia jsme samozřejmě měli; Nero Wolfa. Jenomže ten se očividně zatím k ničemu nerozhoupal. V jedenáct sestoupil ze svých skleníků, vložil do vázy na stole orchidej, vyvolenou pro dnešek – Calanthe veitchi sandhurstianu, obešel stůl ke svému křeslu, posadil se, nahlédl do stolního kalendáře a prošel si ranní úrodu pošty tvořenou převážně oběžníky a žádostmi o přísp…
