IX.
Při setkání těch dvou, Wolfa a Cramera, já přirozeně nejsem nestranný pozorovatel. Nejenže jsem do dění nějak zapojen a zahrnut, ale je tu i základní fakt, že policajti a soukromí detektivové jsou nepřátelé a vždycky budou. Za newyorským policajtem stojí veškerá moc a pověření od osmi milionů lidí, za soukromým detektivem nestojí nic, jen právo na život, svobodu a dosažení štěstí. Je sice prima mít tohle všechno, co ústava dává, spory se tím ale nevyhrávají. Třebas tedy nejsem nestranný, pozorovatel jsem a jednou z výsad mé práce je být přítomen, když Cramer vstoupí do kanceláře a zamíří na Wolfa své ostré šedé oči a když Wolfe, hlavu maličko nakloněnou ke straně, pohled těch očí opětuje. Kdo zasadí první úder – a bude to direkt, hák, nebo obyčejné plácnutí?
Tentokrát jsem vyšel naprázdno, ten první rychlý výpad se nekonal, protože to nedopustila paní Yeagerová. Sotva Cramer překročil práh kanceláře, už stála před ním a zeptala se: „Mě někdo sleduje?“
Cramer na ni ze své výšky shlédl. Choval se zdvořile. „Dobrý den, paní Yeagerová! Doufám, že vás to nijak neobtěžovalo. Když dojde k vraždě, neradi něco necháváme náhodě. Kvůli vaší bezpečnosti jsme považovali za vhodné –“
„Nepotřebuju žádnou ochranu a žádnou nechci!“ Teď, když měla hlavu zvrácenou dozadu, nebyla rýha mezi jejími bradami tak hluboká. „Vy jste mě sledoval až sem?“
„Já ne, jeden náš člověk. My –“
„Kde je? Chci ho vidět. Přiveďte ho sem. Povím vám, co mu řeknu: mě nikdo sledovat nebude! Chránit mě?“ Pohrdlivě odfrkla. „Neochránili jste mého manžela. Někdo ho na ulici zastřelí a strčí do výkopu, a vy jste ho ani nenašli! Našel ho nějaký kluk. Tak kde je ten člověk?“
„Jenom poslouchal rozkazy.“ Cramerův hlas dostal trochu ostřejší tón. „A sledoval vás sem a vy možná ochranu potřebujete. Jsou i jiné věci, před kterými je třeba druhé chránit, nejen před násilím; třeba i před chybami. Možná to, že jste šla sem, je právě taková chyba. Jestli jste přišla povědět Nero Wolfovi něco, co jste neřekla nám, něco o svém manželovi, něco, co má nebo může mít spojitost s jeho smrtí, byla to chyba. Takže chci vědět, co jste mu řekla a co on řekl vám. Všechno. Jste tu už skoro půl hodiny.“
Na krátký okamžik jsem si myslel, že to paní Yeagerová vyklopí, a napadlo to i ji. Kdybych měl hádat, řekl bych, že jí hlavou bleskla myšlenka, že nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se do toho pokoje v Dvaaosmdesáté ulici dostat, by bylo Cramerovi o něm povědět, a možná že by se tou myšlenkou i řídila, neozvat se za ní Wolfův hlas.
„Jestli chcete tu zálohu, vrátím vám ji, paní.“
„Aha,“ řekla. Neotočila se. „Najala jsem ho, aby pro mě něco udělal,“ řekla Cramerovi.
„A co?“
„Aby zjistil, kdo manžela zabil. Vy jste ani nenašli jeho mrtvolu, a teď mě akorát sledujete, a k tomu všecky ty kecy o ochraně, když není před čím mě chránit. Kdybych měla co komu povídat, pověděla bych to jemu, ne vám!“ Udělala krok kupředu. „Uhněte mi z cesty. Jdu za tím člověkem.“
„Děláte chybu, paní Yeagerová. Chci vědět, co jste Wolfovi řekla.“
„Zeptejte se jeho.“ Viděla, že se Cramer nemíní hnout, obešla ho tedy a zamířila do haly. Následoval jsem ji ven a k předním dveřím. Právě jsem sahal po knoflíku, když se ke mně přiblížila a natáhla krk, aby mi ústy dosáhla k uchu. „Kdy mi ten pokoj ukážete?“ zašeptala. „Hned, jak budu mít možnost,“ zašeptal jsem v odpověď. Byl bych rád zůstal u dveří a díval se, jak hledá svého sledovatele, ale jestli Cramer na Wolfa vyrazí s otázkou „Kdy jste zabral ten pokoj v Dvaaosmdesáté?“, chtěl jsem u toho být, takže jsem zavřel a vrátil se do kanceláře.
Cramer s ničím nevyrážel. Seděl v červeném koženém křesle, téměř na kraji, nohy naplno opřené o podlahu. Wolfe právě říkal „… a to je zmatečné. Nejsem povinen zodpovídat se vám z toho, že jsem přijal nějakou zálohu, pokud mě neobviníte, že vám bráním v plnění vaší úřední povinnosti, a to obvinění nepodložíte důkazy.“
„Kdybych to nemohl podložit, nebyl bych tu,“ odtušil Cramer. „Nepřivedlo mě sem jen hlášení, že…
