IV.
Kam si sednout, byla ožehavá otázka - ne pro Wolfa, který samozřejmě zamířil ke svému nadměrnému křeslu vyrobenému na zakázku, ani pro klientku, jelikož Wolfe ukázal prstem na červenou klubovku, která ji usadí tváří k němu, ale pro mě. Stůl postavený do pravého úhlu k Wolfovu už nebyl můj. Položil jsem ruku najedno ze žlutých křesílek, abych je odsunul, když Wolfe zavrčel: "K čertu, nebuďte malicherný. Máme práci." Šel jsem, sedl si na své bývalé místo a zeptal se ho: "Mám pokračovat?"
"Jistě." Podíval jsem se na ni. Při pořádném osvětlení a bez čepice vypadala velice pohledně, dokonce i když byla v pěkné kaši. "Chtěl bych," řekl jsem, "abyste mi to potvrdila. Zabila jste tu ženu?"
"Ne. Ne!"
"Dobře. To je vyřízeno. Tentokrát postup číslo dvě, pravdu. Je Judith Bramová vaše přítelkyně?"
"Ano."
"Půjčila vám svůj taxík?"
"Ano."
"Proč?"
"Požádala jsem ji o to."
"Proč jste ji o to požádala?"
"Protože... to je dlouhá historie."
"Zkraťte ji, jak nejvíc to půjde. Možná nebudeme mít moc času." Poposedla na okraj křesla, do kterého by se vešla dvakrát. "Znám Judy tři roky. Dělala taky modelku, ale nebavilo ji to. Je velice nekonvenční. Zdědila nějaké peníze a asi před rokem si koupila taxík a licenci. Jezdí, když na to má náladu, a má nějaké pravidelné zákazníky, kteří si myslí, že je to móda jezdit v taxíku, který řídí žena. Můj manžel patří mezi ně. Často -"
"Váš manžel?" zeptal se Wolfe. "Slečno Holtová?"
"Nežijí spolu," řekl jsem mu. "Nejsou rozvedeni, ale užívá své dívčí jméno. Pracuje jako manekýnka. Pokračujte, ale stručně." Poslechla. "Můj manžel se jmenuje Waldo Kearns. Maluje obrazy, ale neprodává je. Má své peníze. Často volá Judy, aby ho někam odvezla, a včera večer, když jsem byla u ní, zavolal a řekl jí, aby pro něj přijela dneska večer v osm, a já požádala Judy, aby mě nechala jet místo sebe. Už několik měsíců jsem se snažila se s ním sejít, abych si s ním promluvila, ale on se se mnou odmítá vidět. Na dopisy neodpovídá. Chci se rozvést, a on ne. Myslím, že důvod, proč nechce, je -"
"To vynechte. Pokračujte."
"No... Judy řekla, že si to auto můžu vzít. Dneska večer v sedm jsem k ní přišla a ona ho přivezla z garáže a dala mi své sako a čepici a já s ním jela do -"
"Kde Judith bydlí?"
"Bowdoinova ulice. Číslo sedmnáct. Ve Vil age."
"Znám to tam. Tam jste nasedla do taxíku?"
"Ano. Jela jsem s ním do Ferel ovy ulice. Je to na západ od Varicku, pod -"
"Já vím, kde to je."
"Pak víte, že to je slepá ulice. Skoro na konci je alej, která vede mezi zdmi k malému domku. Ten patří mému manželovi. Bydlela jsem tam s ním skoro rok. Dostala jsem se tam něco před osmou, otočila auto a zaparkovala před alejí. Judy říkala, že tam na něj vždycky čeká. Nepřišel. Nechtěla jsem jít do domu, protože jakmile by mě uviděl, zavřel by přede mnou dveře, ale když nepřišel ani v půl deváté, vystoupila jsem a šla -"
"Jste si jista tím, kolik bylo hodin?"
"Ano. Podívala jsem se na hodinky. Jistě."
"Kolik na nich máte teď?" Pozvedla zápěstí. "Jedenáct a dvě minuty."
"Správně. Prošla jste alejí?"
"Ano. K domu. Na dveřích je mosazné klepátko, žádný zvonek. Zaklepala jsem s ním, ale nikdo nepřišel. Zaklepala jsem několikrát. Slyšela jsem, jak uvnitř běží rádio nebo televize, tak tak jsem to rozeznala, takže jsem klepala hlasitě. Přes okno mě nemohl poznat, protože byla dost tma a já měla čepici naraženou do čela. Jistěže si to rádio mohl pouštět Morton, jeho komorník, jak ho nazývá, ale myslím, že ne, protože by byl uslyšel to klepání a přišel ke dveřím.
Nakonec jsem to vzdala a vrátila se k autu, a jak jsem nastupovala, spatřila jsem ji. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký trik, který na mě nahrál, ale když jsem se podívala zblízka, uviděla jsem ten nůž a pak jsem ji poznala - a byla mrtvá. Kdybych se byla neotočila a nechytila se co nejpevněji volantu, myslím, že bych omdlela. Nikdy v životě jsem ještě neomdlela. Seděla jsem tam-"
"Kdo to byl?"
"Byla to Phoebe Ardenová. To kvůli ní se můj manžel nechtěl rozv…
