Pipi se nalodí
Pipi vilu Vilekulu pečlivě zamkla a klíč pověsila na hřebík vedle dveří. Pak odnesla koně z verandy, tentokrát naposled. Pan Nilson už jí seděl na rameni a tvářil se důležitě. Chápal, že se děje něco významného.
„Tak to by snad bylo všechno,“ řekla Pipi.
Tomy a Anika přikývli. Bylo to všechno.
„Máme ještě dost času,“ řekla Pipi. „Půjdeme pěšky, aby to trvalo déle.“
Tomy a Anika zase přikývli, ale mlčky. A tak tedy šli k městu. K přístavu. K Hopetose. Kůň šel pomalu za nimi.
Pipi se ještě jednou ohlédla k vile Vilekule.
„Pěkný, domek,“ řekla. „Žádné blechy, všechno v nejlepším pořádku. To se o hliněné chýši, ve které teď budu bydlet, říct nedá.“
Tomy a Anika mlčeli.
„Jestli těch blech budu mít v chýši moc,“ pokračovala Pipi, „tak si je vydrezíruju, budou bydlet v krabici od cigár a večer s nimi budu hrát člověče, nezlob se. Na nohy jim uvážu mašličky, dvě nejmenší se budou jmenovat Tomy a Anika a budou se mnou spát v posteli.“
Tomy a Anika pořád mlčeli.
„Co to s vámi, prokrindapána, je?“ rozzlobila se Pipi. „Víte, že je to hrozně nezdravé, dlouho mlčet? Když se jazyk dlouho nepoužívá, tak může zvadnout. V Kalkatě jsem znala jednoho kamnáře, který pořád jenom mlčel a mlčel. Víte, jak to s ním dopadlo? Jednou mi chtěl říct: ,Sbohem, Pipi, a šťastnou cestu!‘ A hádejte, co mu z toho vyšlo! Nejdřív se chvilku hrozně šklebil, protože mu v ústech zrezavěly panty a musel si je dát promazat olejem na šicí stroj. A pak teprve ze sebe vymáčkl: ,U buj uje guj!‘ Podívala jsem se mu do úst a představte si, jazyk mu v nich ležel jako zvadlý list! Ten kamnář vám už do smrti nedokázal nic víc než ,U buj uje guj!‘ Představte si, kdyby to s vámi dopadlo tak jako s ním. Schválně si to zkuste, jestli to dokážete říct líp než on: ,Sbohem, Pipi, a šťastnou cestu!‘ Zkuste to!“
„Sbohem, Pipi, a šťastnou cestu,“ opakovali poslušně Tomy a Anika.
„Zaplaťpámbu,“ oddychla si Pipi. „Vy člověku ale dokážete nahnat strach! Co bych si počala, kdybyste byli řekli: ,U buj uje guj‘?“
A byli v přístavu. Hopetosa se pohupovala na svém místě. Na palubě stál kapitán Dlouhá punčocha a vykřikoval povely. Námořníci pobíhali sem tam a připravovali loď k vyplutí. Na molu už se shromáždili lidé z celého městečka, aby Pipi zamávali na rozloučenou. A Pipi přicházela doprovázena Tomym, Anikou, koněm a Panem Nilsonem.
„Pipi Dlouhá punčocha jde! Uvolněte místo pro Pipi Dlouhou punčochu!“ volali lidé a všichni šli kousek stranou, aby Pipi mohla projít. Pipi kývala hlavou a zdravila napravo nalevo. Pak vynesla koně po můstku na loď. To ubohé zvíře se nedůvěřivě rozhlíželo kolem sebe. Koně totiž po moři necestují moc rádi.
„Á, tady jsi, dítě moje,“ řekl kapitán Dlouhá punčocha a přerušil se uprostřed povelu, aby Pipi objal. Přitiskl si ji na prsa a tak se chvíli objímali, až jim praskala žebra.
Anika dnes měla na krajíčku od samého rána. Když viděla, jak Pipi odnáší koně na loď, už se neovládla. Opřela se o bednu, která stála u mola, a dala se do pláče; nejdřív plakala docela tiše, ale pak hlasitěji a hlasitěji.
„Neřvi!“ okřikl ji vztekle Tomy. „Vždyť nám tu děláš před lidmi ostudu!“
Ale jeho napomenutí vedlo jenom k tomu, že se Anika rozplakala naplno a slzy jí tekly proudem. Tomy nakopl kámen, že se překutálel přes okraj mola a spadl do vody. Nejraději by ho byl hodil na Hopetosu, tu mizernou loď, která jim odveze Pipi. Kdyby se nikdo nedíval, rozbrečel by se taky. Ale copak to jde? A tak nakopl další kámen.
Pipi přeběhla přes můstek zpátky na přístavní molo. Přitiskla se k Tomymu a Anice. Vzala je za ruce.
„Zbývá nám deset minut času,“ řekla.
Tu se Anika málem položila na bednu a plakala, až srdce usedalo. Tomíkovi už nezbyl ani kamínek, který by mohl nakopnout. Zaťal zuby a kabonil se na celý svět.
Kolem Pipi se shlukly děti z celého městečka. Vytáhly okaríny a zahrály jí písničku na rozloučenou. Znělo to nevýslovně smutně, taková to byla žalostná písnička. Anika přitom plakala a plakala. Vtom si Tomy vzpomněl, že pro Pipi složil bá…
