Celá e-kniha Pipi Dlouhá punčocha ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Pipi řídí kviz
Jednoho dne dlouhé, nádherné letní prázdniny skončily a Tomy s Anikou začali zase chodit do školy. Pipi ještě pořád tvrdila, že ví dost i bez školy, a rozhodně odmítala tam chodit, dokud se neukáže, že to nepřežije, když nebude vědět, jestli se mořská nemoc píše dohromady nebo zvlášť.
„Kromě toho mořskou nemocí netrpím, tak nač mám vědět, jak se to píše,“ prohlásila. „A kdybych ji náhodou třeba i dostala, tak budu mít stejně jiné starosti než ji napsat správně podle pravopisu.“
„Ale hlavně ji nikdy nedostaneš,“ dodal Tomy.
A měl pravdu. Co se jen Pipi se svým tatínkem najezdila po všech mořích světa, ještě než se tatínek stal králem černochů a než se odstěhovala do vily Vilekuly! A mořskou nemoc za tu dobu nedostala ani jednou.
Někdy Pipi přijela pro Tomyho a Aniku ke škole na koni. Tomy a Anika z toho vždycky měli velikou radost. Hrozně rádi jezdili na koni a jezdit takhle ze školy domů, to se každému dítěti nepoštěstí.
Jednou, když měli Tomy a Anika jít po polední přestávce zase do školy, zeptal se Tomy:
„Pipi, nechtěla bys pro nás dnes odpoledne přijet?“
„Ano, přijeď,“ přidala se Anika. „Dnes přijde slečna Rosenblomová a bude hodným a pilným dětem rozdávat dárky.“
Slečna Rosenblomová byla bohatá stará dáma. Hleděla si svých peněz, jak nejlíp uměla, ale jednou v každém pololetí přišla do školy rozdávat dětem dárky. Ne všem dětem, to nel Jenom těm hodným, co se pilně učily. Aby to poznala, které děti byly hodné a pilně se učily, dlouho je zkoušela a teprve potom je podarovala. Proto se jí všechny děti v celém městečku hrozně bály. Když si totiž měly doma udělat úkoly a místo toho přemýšlely o něčem zábavnějším, říkali jim maminky a tatínkové:
„Co by tomu asi řekla slečna Rosenblomová!“ A byla to hrozná ostuda, přijít v den, kdy slečna Rosenblomová byla ve škole, domů k rodičům a mladším sourozencům a nepřinést ani penízek, ani sáček bonbónů, ba ani tričko. Ano, tričko I Slečna Rosenblomová měla ve zvyku některé děti podarovat šatstvem. Jenomže když se třeba zeptala, kolik má kilogram centimetrů, a některé dítě to nevědělo, tak nedostalo nic, ani tričko. A vůbec mu nepomohlo, že třeba doma zrovna žádné tričko nemají. Kdo by se potom divil, že děti z celého městečka měly ze slečny Rosenblomové hrůzu. Kromě toho měly taky strach z její polévky! Totiž to bylo tak, že slečna Rosenblomová všechny děti změřila a zvážila a ty, co byly moc hubené, k ní musely chodit na polévku. A v té polévce plavaly takové nechutné vločky, ze kterých se dětem obracel žaludek.
Dnes tedy zase byl ten velký den, kdy slečna Rosenblomová měla přijít do školy. Po vyučování, které skončilo dřív než obvykle, se všechny děti shromáždily na školním dvoře. Uprostřed dvora stál veliký stůl a u toho seděla slečna Rosenblomová. Měla k ruce dva zapisovatele, kteří zapisovali, kolik které dítě váží, kolik toho při zkoušení umělo, jestli má dost šatů, jakou má známku z mravů, jestli má doma mladší sourozence a jestli ti sourozenci mají dost šatů, zkrátka chtěla vědět tolik, že to nebralo konce. Na stole měla truhlič ku s penězi a sáčky s bonbóny a hromadu triček, punčoch a vlněných kalhot.
„Seřaďte se,“ křičela slečna Rosenblomová. „Do první řady se postaví děti, které nemají žádné sourozence, do druhé řady ty, co mají jednoho nebo dva sourozence, a do třetí řady ty, co jich mají víc.“
Slečna Rosenblomová chtěla mít ve všem pořádek a koncekonců to taky bylo docela v pořádku, že děti, které měly hodně sourozenců, dostaly víc bonbónů než ty, co žádné sourozence neměly.
A pak začala zkoušet. To byste koukali, jak se děti třásly strachy! Kdo neuměl, ten se musel jít postavit do kouta na hanbu a pak šel domů bez jediného bonbónu pro sourozence.
Tomy a Anika se dobře učili. Přesto se Anice samým rozčilením třásla mašle a Tomy, který stál vedle ní, byl bílý jako křída. Právě když měl přijít na řadu, vznikl v řadě dětí, které neměly sourozence, neklid. Někdo se mezi nimi protlačil až dopředu. Byla to Pipi. Odstrčila všechny stranou a š…
